Jdi na obsah Jdi na menu
 


21 gramů

2. 5. 2013

 

 Nedávno jsem četl v jednom časopise článek pojednávající o nesmrtelnosti lidské duše. Nejsem mystik, natož náboženský fanatik, leč určitá fakta nelze přejít pouhým pokrčením ramen.Třeba studii o váze lidské duše.
   Ano, lidská duše váží. Váží přesně 21 gramů. Ani o gram méně, ani o gram více. Již v roce 1907 lékař Duncan MacDougall z Haverhillu v Massachusetts takto zkoumal šest umírajících pacientů. Vážil jejich těla v době těsně před smrtí, a pak ihned po jejich skonu. Zjištěné výsledky, publikované v současných lékařských časopisech, uváděly, že pacienti přesně v okamžiku smrti ztratili na váze 21 gramů. A totéž potvrdily i výzkumy prováděné na konci minulého století.
   21 gramů. Co to je 21 gramů? Pár koleček salámu, půl kolečka tlačenky či jedna kávová lžička prejtu. A to je duše? A kde se skrývá ten náš procesor, že ho zatím neobjevily ani moderní lékařské přístroje našeho špičkového zdravotnictví? Je schován v srdci? V mozku? V páteři nebo ještě i v jiných orgánech? Či je součástí naší tajemné krve? Skládá se z nějaké nám neznámé substance? Podléhá vůbec euklidovskému pojetí třírozměrného prostoru? Odkud tedy řídí naše osudy?
   Když to neví ani náš ministr zdravotnictví, nemohu to samozřejmě vědět ani já, jakožto stále málo do molochu zdravotních pojišťoven přispívající pacient. Také nevím, kam ta dušička odlétá potom. Jestli se škodolibě usadí třeba na lustru a se zájmem pozoruje ten frmol okolo či se spojí se samotným třpytem hvězdného prachu. Nebo se znovu uhnízdí v nějakém jiném miminku, aby znovu a znovu absolvovala ten náš nekonečný kolotoč drsného, však milovaného života.
   O tom si možná povíme, až budeme na tom lustru sedět sami…
   Zajímavější bude všímat si pouze výše uváděné váhy 21 gramů. Podíváme-li se na to ze všech úhlů, nakonec zjistíme, že všichni lidé bez ohledu na pohlaví, výšku, váhu, inteligenci, věk či rasu mají v sobě stejnou esenci o naprosto konstantní váze. Zde neplatí dokonce ani náš lustrační zákon a tudíž se to týká bývalých i současných členů KSČ. I jejich , byť poněkud zarudlejší, kolečko salámu váží 21 gramů. Jsme tedy všichni jedné krve, ty i já. Jsme tvořeni a určováni jedinou a také jedinečnou substancí, díky níž možná už nelezeme po stromech a nemlátíme se po hlavách antilopí kostí. Že tak nyní činíme daleko efektivněji, byť  civilizovaněji, je už věc jiná. To je asi to naše přírodní člověčenství, a aby ho ta dušička, chudinka malinká, jednadvacetigramová ovlivnila, musela by kolikráte být až několikakilovým ovarem. Samozřejmě jak u koho.
   Jsou lidé, kteří tu svoji dušičku nevědomky poslouchají a po vzoru Rychlých šípů jsou čestní, pravdomluvní, zastávají se slabších, myjí si před jídlem ruce, nepijí na třešně vodu a jsou neúplatní.
   Jiní pak dušičku také jakoby poslouchají, ale jsou trochu nahluchlí. Tu občas zalžou, něco ukradnou, nepouštějí starší lidi v tramvaji sednout a také myslí více na sebe. Nečistí si ráno zuby a nějakým tím drobným dýškem nikdy nepohrdnou.
   Poslední sorta je však úplně zavrženíhodná. Oni si tu dušičku vecpali, já nevím kam, ano, asi tam, čímž ji úplně zparalyzovali. A právě tito lidé nám dělají největší problémy. Systematicky kradou, lžou,  jako když tiskne, a to nejen v parlamentu, myslí jenom na sebe, i když to prý myslí upřímně, neštítí se obětovat lidský život, v tramvaji nikoho pouštět nemusejí, protože jí nejezdí. Také rádi zdražují, nebo jak tomu říkají, dělají reformy. A jsou úplatní, velmi úplatní.  Zkrátka Bratrstvo kočičí pracky.
   A teď si představte, že se všemi těmito typy se sejdete na tom lustru. Ne, ty dušičky, co byly celou dobu v pr…, za to nemohou. Ony to zkrátka nedaly. Tak si popovídáte, jaké že to bylo a že horší či lepší než předtím, a pak se pomalu rozlétnete. Jedny za hvězdným třpytem, druhé hledat další šanci v porodnici.
   A vy… Kam ?