Jdi na obsah Jdi na menu
 


A za rohem čeká fašista

26. 3. 2017

   A za rohem čeká fašista

   Coby malí kluci hráli jsme si v padesátých letech věčně na válku. Na partyzány a fašisty. Za fašisty byli samozřejmě vybraní ti slabší, nesympatičtí, pro kolektiv nežádoucí, ať se jim to líbilo nebo ne. A protože tenkrát neexistovaly žádné ochranné směrnice EU, mydlili jsme se hlava nehlava vším, co bylo po ruce. A protože ti fašisté byli slabší, a proto i zákeřní a proradní, občas se schovali za nějaký roh a pak vás zbaběle praštili sukovitým klackem. Asi jako v té klasické karikatuře, kde steroidový grázl s obrovským kyjem si v klidu za podobným rohem čeká na spokojeně kráčejícího a nic netušícího občánka.

   Však tehdy  partyzáni vždy zvítězili. Museli, neboť tak tomu bylo ve všech sovětských válečných filmech, kde fašistickou sebranku  vždy představovali zamračení, ohyzdní a neurvalí vojáci wehrmachtu.

   Fašismus  byl zkrátka odstrašující fenomén dvacátého století, symbol ukrutné války a zaklínadlo mnohých politiků. Slovo fašismus se stalo synonymem zla a pojmenování fašista tou nejsprostší nadávkou.

   Ne jinak je tomu i dnes, kdy se ne zrovna milující režimy takto diplomatickou cestou pravidelně častují. Podle Ruska jsou všichni Ukrajinci fašisté a na základě toho je třeba s nimi i tak jednat. Ale to samé si může myslet i nařčená strana o stále agresivnější politice Putinově.                    Kdo je tedy fašista, kdo pouze samozvaný diktátor a kdo jenom trapný kašpar? Jak to tedy je? Zatímco krajní levice staví fašisty napravo, u pravice je tomu přesně naopak. Cpe fašismus suverénně  mezi extrémní levici.

      Ale než budeme pokračovat v dalším pátrání, měli bychom striktně definovat a úplně oddělit tu nejvíce odstrašující odrůdu fašismu, a to fašismus německý.  Zde šlo v podstatě  o takzvaný národní socialismus neboli nacismus. Byť vycházel v počátcích z fašistických  idejí, stal se vbrzku kategorií zcela svébytnou. Kategorií, která uznávala pouze vlastní krev, vlastní rasu, jíž muselo být podřízeno vše. Proto bylo považováno za normální, ba zcela nezbytné, zotročit si zbytek planety a k tomu ještě ze zbožštělou arogancí rozhodovat, které to národy  přestěhovat a které vyhubit úplně. Totálně!

   Je opravdu s podivem, že takováto rakovina dějin mohla vůbec vybujet.

   A vidíte, stalo se!

   Naprosto demokratickou cestou,  z vůle většiny velmi inteligentního národa.

   Čistě fašistický byl pouze režim Benita Mussoliniho,  a tak trochu i Francův ve Španělsku a Salazarův v Portugalsku. A nesmíme zapomenout ani na chilského Augusta  Pinocheta, který pod praporem této ideologie zabránil komunistickému převratu.

   Však kořeny samotného fašismu sahají až do 19. století, kdy řada myslitelů nebyla zcela spokojena se vznikající liberální společností a ve svých dílech ji kritizovala. Nebyli přitom přímými vyznavači budoucího hnutí, ale některé jejich myšlenky byly pozdějšími „vyvolenými“ vůdci zneužity. Ať už se jednalo o Nietzscheho teorii o nadčlověku,  Freudovu  skrytou iracionalitu lidského myšlení nebo dokonce i o Darwinovo učení o výběru druhů a přežití zdatnějších.

   Skutečnými hlasateli fašismu se ale prakticky stali až bývalí frontoví vojáci, veteráni          1. světové války.  A domovem fašismu byla opravdu jednoznačně  Itálie. V roce 1919 zde vznikl Fašistický manifest a zároveň Benito Mussolini založil  organizaci Fasci italiáni di combattimento  (česky -  bojová bratrstva) a ještě později skutečnou fašistickou stranu – Partita Nazionale Fascista. (Slovo fasces – svazky -  dalo v podstatě název celému hnutí.)

   Bennito Musollini se zpočátku angažoval jako přesvědčený socialista,  avšak za podporu vstupu Itálie do války byl ze strany vyloučen. Přesto rané cíle jím založené fašistické strany byly se socialismem takřka totožné: požadovaly půdu pro rolníky, zastoupení dělníků ve vedení závodů,  progresivní zdanění kapitálu, a dokonce i znárodnění půdy či velkých podniků.

   V této politice pokračoval i po uchopení moci, kdy zavedl povinné pojištění proti nemoci či stáří, placenou dovolenou, minimální mzdu a stipendia pro nemajetné studenty.

     Nejinak si před válkou získával přízeň obyvatelstva i Adolf Hitler v blízkém Německu. Ponechal sice soukromé hospodářství, ale pod přísnou státní kontrolou v podobě čtyřletých plánů (čtyřletek). I on zavedl sociální opatření a podporoval socialistický a rovnostářský etos. Legální rozdíl mezi dělníkem a úředním stavem byl zrušen a naopak došlo ke glorifikaci dělníka. Vždyť také jeho NSDAP byla nejen stranou nacionální, ale i socialistickou a dělnickou. Jestli vám to něco připomíná, máte pravdu. I sám Hitler na otázku, co udělá s ostatními socialistickými stranami, odpověděl, že sociální demokraty pozavírá a komunisté se k němu logicky přidají sami…

  Vžijeme-li se do této doby, dá se snad i pochopit, že válkou zpustošená Evropa, navíc  ruinovaná velkou hospodářskou krizí se na fašismus dívala s určitou nadějí. Byla to přece strana zcela legální, oficiální, asi jako dnes u nás ANO či KSČM. A proto tenkráte opravdu nebylo divu, že ji lidé volili, neboť ona na základě vůdcovského principu dokázala být oproti věčně rozhádaným demokratickým stranám pružnější, a tím i úspěšnější.

   Jak ukáže čas, svým specifickým způsobem.

   A jaké z toho plyne poučení pro současnost?

   Že dějiny se bohužel odvíjejí po spirále, a proto se musíme ptát:

   Za kterým rohem na nás ten novodobý fašista vybafne? Čím nás tentokrát bací po hlavě?  Bude to sukovice ruská, čínská, turecká či naprosto jiná, nám zatím neznámá?  Nebo že by mohla být i z té naší české lípy? I to se může stát…Vždyť víme, jak byli fašisté zákeřní a zrádní. Ale jak je tedy máme dnes poznat?  Jak se novodobý fašismus projevuje, případně jak by se projevoval?

   Podle učených politologů asi takhle:

- Většinou se mu daří (bude dařit) v době jakékoliv krize, kdy je parlamentní řešení neúčinné a přímo zmateční.

- Hnutí deklaruje (bude deklarovat) povinnost k určité skupině (např. k národu, k vybrané společenské třídě, k dolním deseti milionům) a tato povinnost je nadřazena všemu.

- Vyvolená skupina potřebuje ochranu, protože všichni ostatní jsou logicky nepřátelé, ať už jde o židy, liberály,  havloidy, lumpenkavárnu, imperialisty, EU nebo cizáky.

- Skupinu je proto potřeba sjednotit, a to třeba i násilím. (Kdo nejde s námi, jde proti nám! Jedna říše, jeden národ, jeden vůdce!)

- Musí se proto vynořit právě ten jeden zbožňovaný vůdce, jehož instinkty jsou nejen nad zákony, ale i nad veškerým rozumem.

- Ku prospěchu skupiny je omluvitelné a dokonce i nutné nasazení násilí.

- Proto má vyvolená skupina právo vládnout bez omezení všem ostatním.

   A teď si tedy do této křížovky dosaďte jednotlivé politické hráče současnosti  a nenechte se zmást programem nebo názvem jejich rodné strany. V Číně třeba kormidlo drží pevně ve svých rukách komunisté, ale státní zřízení spíš odpovídá něčemu mezi feudalismem a nejtvrdším kapitalismem 18. století. A v Rusku?

     V Turecku? A v budoucnu?

     Odkud to příjde?

      Fašismus se plíží zvolna, nenápadně, omotává si kolem prstu nespokojené vrstvy obyvatelstva, většinou ty nižší, méně vzdělané. Slibuje jim všechno možné i nemožné, a dokonce je štve ve jménu  rovnostářství proti elitám národa. Probouzí v nich ty nejnižší pudy: závist, zášť, hamižnost, bezohlednost, prolhanost a nenávist. A když získá moc, hledá další a další nepřátele, aby si svou pozici doma udržel. Ale nakonec stejně pošle do zákopů i ty své skalní obdivovatele, protože fašismus se jinak vyvíjet neumí a ani nemůže.

   Může to přijít odkudkoliv a kdykoliv.

   Zvlášť když kolektivní paměť lidstva je tak děravá.

   Ten fašista za rohem jenom čeká, až mu bezstarostně pod tu jeho sukovici vběhneme.