Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chodil Putin do tanečních?

1. 4. 2014

 

   Je to už dávno, velmi dávno, kdy odezněla moje puberta a můj hlas počal mutovat v nižších frekvencích. V těch sladkých dobách mládí bývalo dobrým zvykem připravit se na vstup do slušné společnosti absolvováním tzv. tanečních kurzů. A to platilo bez výjimky i pro jinochy jinak nepřizpůsobivé, někdy i tělesných tvarů poněkud tučnějších a pohybů nepředvídatelných. Ale stačilo několik výcvikových hodin a hle: již jste se svou partnerkou vytvářeli na parketu pomocí pohybů ladných obrazce čarokrásné.
   Však nikoli pouze obratnosti tělesné, nýbrž i výuce ducha a slušnosti a vychování potřebnému se tenkrát učitelé tance věnovali a nám, pařezům neotesaným, se ono umění snažili do našich hlav vpravit. Proto dodnes dobře vím, kdo koho zdraví první, kdo komu dveře otvírá a že při jídle se nemlaská.
        A také, pokud chci s vyhlédnutým děvčetem tančit, musím pronést kouzelnou formulku: Smím prosit?
   Ach, to byly časy…
   Však Vladimír Putin, divoký chlapec z přístavních čtvrtí Petěrburku, pravděpodobně taneční kurzy neabsolvoval. Nebyl čas. Plnil službu vlasti. A zatímco šmíroval ve Východním Německu, jestli si odtud Češi nevozí dětské oblečení, boty nebo záclony, svět doma se mu trochu pozměnil. A když on pak stanul v čele Russii, zjistil, že Rusko už není Svazem a Velká Strana je pouze stranou malou. A princezna Krymská, po které tak toužil, je zasnoubena s jakýmsi junákem ukrajinským, jenž se prý kamarádí s takovou sběří, jako jsou Tataři, fašisté a banderovci.
   Však příroda si poroučet nedá. A láska už vůbec ne. Vláďa tu svou princeznu, krasavici nesmírnou, zkrátka musel mít.
   Žádný Guth – Jarkovský,  dokonce ani ten náš Špaček by svými radami zde neuspěli. Vladimír slepě věřil pouze východní, snad z mongolských stepí přiváté vychytralosti, kterážto  mu počala ukazovat tu nejsnadnější cestu ke žhavému splynutí se svou vyvolenou.
   Samozřejmě že v zájmu všeho ruského lidu.
   A i když neznal tu kouzelnou formulku smím prosit, navštívil jeden krymský ples. Asi myslivecký, protože tam bylo tolik uniformovaných nevojáků, prý domobrany, až oči přecházely.
 Právě takhle se Vladimír dohodl s pár kamarády z dob šmírování. A jeho geniální plán šel ještě dál.  Že princezna Krymská tančí pouze s tím ukrajinským fašistou?  Nu što! Když se Ukrajinec zašel k výčepu občerstvit, pár soudruhů z KGB ho tam nejdříve poplácalo po ramenou, vodky s ním popilo a potom jej zřezalo až do bezvědomí. Nemá si začínat! Banderovec jeden! Hned také to všem v sále zvěstovali a před takovouto pakáží důrazně varovali.
   Až tak široká a upřímná je ruská duše…
   A Putin se zatím blíží a blíží k té své lásce, která jenom nechápavě klopí zraky, aby jí vzápětí oční bulvy téměř z důlků vylétly. To jak ji Vláďa bez jakéhokoliv vyzvání chlapsky uchopil, přitiskl k sobě (prý až na věčné časy), a začal s ní pomocí pohybů vojensky přesných čarokrásné ruské obrazce na parketu malovat.
   „Ať žije Putin, ať žije Putin!“ burácel sál, hlavně ti v mysliveckých kamizolách. „Buď náš vožď! Buď náš vožď!“
   Zbitý ukrajinský bohatýr si mezitím ve výčepu lízal rány a byl zatím rád, že je rád.
   Vladimír se tak stal hrdinou, i když neřekl té překrásné princezně Krymské: Smím prosit, natožpak jejímu partnerovi: Dovolíte, pane?
   Stát se to dříve, v dobách dávných časů…
   Třeba na normální vesnické tancovačce.
   Tam by dostal pěkně do držky!