Víte, na čem si soudruzi z bývalého Sovětského svazu dávali nejvíce záležet? Nešlo jim ani tak o nepřekonatelný světový rekord v počtu vypitých lahví vodky, ani o dokonale skloubenou spolupráci vrcholového sportu s farmaceutickým průmyslem, natož o vzorně, po leninské linii dodržovaná lidská práva. Byly to státní svátky! Velkolepé oslavy čehokoliv, co vyzdvihovalo velikost a jedinečnost prvního státu dělníků a rolníků. Ale hlavní oslavy skvělého komunismu byly dvojí: 7. listopad, coby výročí památného výstřelu jednoho křižníku na Něvě, jehož ozvěna zasáhla bohužel postupně všechny kontinenty.
A potom 9. květen, Den vítězství. Mnozí z nás si ještě pamatují, jak jsme mohli na všech dvou černobílých televizních kanálech sledovat rudě vyzdobenou Moskvu, jásající Rudé náměstí a plnou tribunu vůdců zahraničních komunistických stran, kdy každý z nich se snažil usilovně dostrkat do co největší blízkosti momentálního generálního tajemníka. Dole pod tribunou seděli stařičcí veteráni války, jejichž hrudě sotva nesly ta plata chrastících medailí. 
A po Rudém náměstí se valila tenkrát největší armáda světa. Ta, která obětovala miliony životů, aby zachránila Evropu, potažmo celý svět od fašistické zvůle. A aby si všichni uvědomili, že musí stále a pořád a na věčné časy být vděčni za svou současnou existenci, na závěr každé přehlídky táhly hřmotící automobily makety balistických raket, nosičů jaderných pum. Samozřejmě mírových jaderných pum. Žádný režisér přenosu nikdy nezapomněl, nesměl zapomenout, nechat najet kameru na pětimístná čísla těchto zlověstných oblud, aby každý viděl, kolik že jich ještě máme.
Možná se ptáte, proč Rusové slaví konec 2. světové války 9. května a ne 8. jako celá Evropa.
Odpověď je dvojí: Oficiálně se uvádí, že o prvním podepsání kapitulace v Remeši nebyl informován Josif Stalin, a proto se musel celý akt s daleko větší pompou opakovat o den později v Berlíně. Na druhou stranu bychom ale měli vědět, že Rusové neslaví konec II. světové války, nýbrž konec Velké vlastenecké války, která nezačala 1. září 1939 vpádem wehrmachtu do Polska, ale až 22. června 1941, kdy tatáž armáda překročila hranice SSSR. Jak také slavit konec evropské války, když jsme si ještě v září 1939 také zabrali druhou polovinu Polska, že? Přesto až dodneška se Rusové naparují, jako by byli jediným národem, který hitlerovské Německo porazil. Přitom vojenská a hospodářská pomoc od Američanů určitě nebyla zanedbatelná, jakož i otevření druhé fronty urychlilo konečné vítězství. A to ještě západní armády válčily v Africe, a hlavně v Tichomoří.
A teď si představte, že ještě větší, a ještě pompéznější oslavy konce této války se také konají až 3. září, a to konkrétně v Číně. Letošní jubilejní akce se pořádala na náměstí Nebeského klidu a přihlíželo jí na 50 tisíc diváků. Přehlídku z tribuny sledovala kromě čínských představitelů a válečných veteránů také řada zahraničních hostů. Čínský vládce přivítal v Pekingu přes dvacet světových lídrů, mezi nimiž se potom ztrácel i jediný premiér z EU, Robert Fico.
Čínská lidová republika se na rozdíl od Ruska nepotácí v ekonomických problémech připomínajících spíše hospodaření rozvojových zemí. I když je čínský růst na úkor lidských práv a nízké životní úrovně některých vrstev obyvatelstva, viditelný pokrok v oblasti vědy i techniky Čínu pravděpodobně předurčuje stát se hegemonem 21. století. A nebudu asi daleko od pravdy, když napíši, že čínští tchajkonauti si budou budovat základnu na Měsíci dříve než vše stále odkládající Američané. Dodávat, že v nových závodech o Měsíc jsou Rusové už zcela mimo hru, je asi zbytečné.
Ano, Čína se dravě dere do čela světového dění, a proto se musí podle toho zařídit, musí se na novou dobu náležitě naladit a po vzoru Ruska si také tak trochu poopravit dějiny. Vždyť i my máme nesmazatelnou zásluhu na porážce japonského fašismu, říkají. Vždyť my jsme tuhle světovou válku vedli již od roku 1931 (Japonci obsadili Mandžusko) a přes všechny hrůzy a útrapy jsme ji dovedli do vítězného cíle. My Nová Čína!  Komunistická Čína!
Takže teď trochu zabrzdíme, zchladíme emoce a zkusíme se podívat, jak to bylo doopravdy.
Japonci opravdu 18. září 1931 vyhodili do povětří svou železnici, což byla záminka k anexi Mandžuska. Japonská snaha stát se ústřední velmocí Asie využila 7. července 1937 incidentu na mostě Marca Pola v Pekingu, a zahájila plošnou ofenzivu proti Čínské republice. Válka trvající až do onoho 3. září byla velmi krutá, vedená v duchu asijské brutality. Podle různících se odhadů padlo za oběť válečnému běsnění deset až třicet milionů obětí a sto milionů uprchlíků muselo utéci se země. Proto dnešní komunistická Čína natahuje trvání světové války až na 14 let, aby dokázala, že to byla ona, kdo přinesl lidstvu na oltář míru nejvíce obětí. 
Nebyla to však komunistická Mao Ce-tungova armáda, která nesla na bedrech tak urputné a dlouhotrvající boje, nýbrž oficiální armáda vládnoucí Lidové strany (Kuomintangu) pod vedením generála Čankajška. Komunisté pouze v zákrytu čekali na svou příležitost a občas se blýskli s nějakou alibistickou partizánskou akcí. Ale po velkém vítězství armády Kuomintangu vstali pojednou z mrtvých a unaveného Čankajška vytlačili na ostrov Tchaj-wan, který je až do dnešních dnů jejich úhlavním ideovým nepřítelem. Samozřejmě že vítězství nad Japonci připsali hlavně sobě.
Paradoxem takto ohýbaných dějin pak samozřejmě je, že když Si Ťin-pching zdravil válečné veterány, málokdo si uvědomil, že většina z nich neválčila pod rudou hvězdou, ale pod dvanácticípým bílým sluncem Kuomintangu.
A jak píší o nejrozlehlejším bojišti II. světové války oficiální dějiny? Prostor zasažený válečným šílenstvím zasáhl Asii, Tichý oceán, Indický oceán a stal se svědkem největších námořních bitev v historii. Za začátek války je zde považován 7. prosinec 1941, kdy Japonci napadli Thajsko a tehdejší britské kolonie. Zároveň téhož dne zaútočil japonský letecký svaz na americký přístav Pearl Harbor na Havaji a vyřadil tam několik amerických válečných plavidel a většinu amerických letadel. Proto logicky 8. prosince vyhlašují USA, Velká Británie a další země Japonsku válku.
Hlavní dějství v Pacifiku teprve začíná.
Je až obdivuhodné, že Američané při masivní hospodářské pomoci Sovětům, při pozdějším plném nasazení v Evropě se stali zároveň hlavní silou boje o Pacifik. Nebýt jich, stala se celá východní Asie japonskou. Samozřejmě že pomáhali i armádě Kuomintangu a v Číně dokonce založili několik vojenských základen.
O tom se ale v Pekingu při oslavách osmdesátého výročí konce II. světové války povinně mlčelo. Zrovna tak o dvou svržených atomových pumách, které jednoznačně donutily fanaticky bojující Japonce ke konečné kapitulaci. 
Co si tedy myslet o přehlídce, která ukázala světu Čínu v plné síle? Je to příprava na léta budoucí, kdy se bude snažit Říše středu převzít světové otěže? Pak je nutné, aby měla čistý profil, čistý kádrový posudek, bezchybný životopis. A to za jakoukoliv cenu.
Měli bychom si tedy pamatovat, že národ, který ohýbá své dějiny, v nichž se pak jeví jako ten velký, silný a vyvolený. Jistě spřádá i plány do budoucna, kde bude chtít být ještě větší, ještě silnější a ještě vyvolenější. A to i na úkor svých sousedů.
Ale to my známe…