Čínské hvězdy nad ruskou Sibiří

Souhvězdí na čínské vlajce symbolizuje jednotu, vděk a podřízenost malých hvězd (dělníci, rolníci, drobná buržoasie a vlastenecký kapitalismus) vůči hvězdě velké, hvězdě patřící straně komunistické.

Stalo se to v dobách pradávných, v dobách prvních carů, kdy knížectví Moskevské, jež se později přejmenovalo na Rusko, s překvapením zjistilo, že prvohorní posuv zemských ker mu přiřknul věru vzácný dárek. Takový dar, který tomuto koutu světa teoreticky mohl zajistit celosvětové prvenství jak politické, tak i ekonomické, kulturní či sociální. Dar, jenž nelze se žádnou pozemskou měnou vůbec srovnávat.  
Tím darem nesmírné hodnoty myslíme území ležící za pohořím Ural, které svou rozlohou 13 milionů km 2  umožnilo Rusku pyšnit se titulem největší země světa. Panenské území, zčásti pokryté hustými lesy a skrývající ve svých hlubinách nejen ropu, plyn a uhlí, ale i zlato, stříbro, diamanty a vůbec v současné době všechny tak žádané vzácné kovy.
Tato pokladnice hojnosti se nazývá Sibiř.
Samozřejmě že ani Sibiř nespadla Rusům do klína bez boje. Když první ruské vojenské jednotky překročily Ural, narazily na dobře organizovaný Sibiřský chanát, pozůstatek po kdysi mocné Zlaté hordě. S postupem ruské armády nebylo nadšeno ani zde žijících třicet etnik. A to ať už šlo o Něnce, Ence, Huny, Skyty, Ujgury či Jakuty. Proč si to nepřiznat, že kolonizace Sibiře si vyžádala mezi domorodci stejných obětí, jako tomu bylo později v Americe. Na vině byly nejen vzájemné potyčky, které se staly nedílnou součástí krvavého postupu jak kozáckých, tak i armádních oddílů, ale i epidemie chorob, zvláště neštovic. Přičteme-li ještě boj s Mongoly, trvalo ruské dobývání Sibiře 198 let.
Dobře, Sibiř je naše, ale co dál? Co s územím, kde jsou ještě v ledu zamrzlí mamuti, jak to v minulém století tvrdili jakutští lovci, kteří mamutím masem krmili své psy. A i když se dušovali, že nikdy neochutnali ani kousíček, prý bylo jako čerstvé a nebývale chutné. Je pravdou, že tvrdé sibiřské podnebí činí nové osídlení poněkud nepohodlným. Klima je zde převážně kontinentální, na nejzazším severu subarktické až arktické. V zimě dosahují teploty až −60 oC, převážně na jihu však neklesají pod −30 °C. S příchodem jara dochází k prudké změně, léta jsou mírná, s teplotou dosahující občas i přes 20 °C. Vzhledem k četným mokřadům zakomponovaným do tajgy jsou některé oblasti v létě značně nepřátelské snesitelnému životu kvůli obrovskému množství obtížného hmyzu.
Přesto již 16. stoletím začala postupná infiltrace území. Nejprve začali postupovat na Sibiř obchodníci a kozáci. Ruská  armáda  poté zakládala pevnosti dál na východ, aby ochránila ostatní osadníky z evropského Ruska. První založené sibiřské město se jmenovalo Mangazeju a následovala další: Surgut, Tara, Tomsk, Turuchansk a Krasnojarsk. Konečně roku 1649 dosáhla armáda břehů Tichého oceánu. 
Uplynula více než dvě století a zlá, nemilosrdná carská vláda usoudila, že Sibiř je ten správný kout země, kam by bylo vhodné odkládat nepohodlné politické rebely. Své si tam „protrpěl“ i sám V. I. Lenin. Vždyť posuďte: Tříletý pobyt strávil vůdce světového proletariátu v obci Šušenskoje v Minusinském okruhu. Měl k dispozici malý domek i slušnou apanáž, aby si mohl dovolit stravování v místní vývařovně. V obci byla i malá knihovna a materiály, které zde chyběly, si mohl Lenin objednat z Petrohradu. Vyhnanci se mezi sebou volně stýkali, a tak se dařilo pokračovat v plánech, jak naroubovat komunismus na zaostalou ruskou společnost. Za určitý čas přijela za Leninem i jeho žena Naděžda Krupská, což oběma usnadnilo se za dlouhých sibiřských nocí učit, učit, učit!
Co by za všechno tohle dal třeba Ivan Děnisovič a 20 milionů dalších většinou nevinných vězňů, kteří prošli nelidskými a krutými bolševickými koncentračními tábory – gulagy, rozprostřenými po celé ploše Sibiře. Asi 2 miliony z nich zaplatilo za industrializaci Sibiře životem. Zůstaly však po nich nová, velká města, silnice i železnice, továrny, doly, hutě, mohutná vodní díla, a také vojenské základny.
Ano, hlavně odsouzenci svou otrockou dřinou stvořili ona velkolepá díla, jimiž se pak snažila sovětská propaganda ohromovat svět. Teď však musela tato města osídlit, továrny zaplnit, lesy a polnosti obhospodařovat. Mohutná ideologická kampaň sice přilákala nadšené komsomolce, zrovna jako nadprůměrné výdělky i tak potřebné dělníky. Po oficiálním zrušení gulagů zůstala na Sibiři nakonec i většina propuštěných trestanců. Leč ubíhající roky tuto budovatelskou generaci pomalu ale jistě pohřbily. A mladí? Ti zvláště po rozpadu SSSR se raději stěhovali do evropské části Ruska, neboť již nechtěli dřít v těžkých klimatických podmínkách. Nebo propadli démonu alkoholu.
V nejhustěji osídlené oblasti, v Přímořském kraji žije pouhých 13,5 obyvatele na čtverečním kilometru, zatímco v sousední severovýchodní Číně v průměru 130 lidí. Rusko má přehršle surovin a Čína nemá nic! Jak myslíte, že to dopadne? Vlastně jak už to dopadá.
Čínská přítomnost má navíc i hluboké historické kořeny, sahající až do 2. poloviny 19. stol., kdy Rusové začali Dálný východ osídlovat. Tehdy byli Číňané vítanou pracovní silou, mohli tu získat půdu do vlastnictví, a dokonce i daňové úlevy na 20 let. Prosadili se v obchodu a stavebnictví, ale dělali i těžkou nekvalifikovanou práci: ve zlatých dolech, přístavech atd. 
V současnosti demografický odliv pracovních sil a zároveň vyčerpání ruské ekonomiky již pět let táhnoucí se válkou staví Čínu do daleko výhodnějších pozic při vyjednávání nových obchodních smluv než dříve. Rusko je dnes na Číně zcela závislé. Ať je to prodejem ropy (byť pod cenou), nebo dovozem téměř všeho. Od domácích spotřebičů přes čipy, náhradní díly k vojenským zařízením až po samotné obráběcí stroje všeho druhu.
Bohužel výhodná dohoda k těžbě dřeva se změnila v ekologický problém. Čína totiž do terénu vyslala desítky firem, které když už kácí, tak kácí. Totálně! Sibiřské lesy mizí snad rychlejším tempem než amazonské pralesy.
A nejde jenom o dřevo. Dobývají se tu i železné rudy, včetně vzácných kovů. Odtud plyne na jih i plyn a ropa. Zkrátka čínské firmy tu našly vše, co jejich zemi zoufale chybí. Jenže aby vše bezchybně šlapalo, musíte tomu zajistit i potřebné podmínky. Postavit byty pro dělníky, opravny pro stroje, restaurace, kde se nejen stravujete, ale i bavíte. A samozřejmě nesmíte zapomenout na supermarkety se širokou nabídkou veškerého zboží. Všechny tyto služby potřebují další spoustu pracovních sil, které zase budou požadovat jakési sociální zaopatření. Ale abychom to neprotahovali: Mezi lednem a červnem 2023 se v regionu registrovalo 123 nových firem s vlastníky v Číně. Na ruském Dálném východě tak může nyní žít i několik milionů Číňanů. Těžko přesný počet určit, neboť přesná statistika oficiálních či nelegálních přistěhovalců neexistuje. Do toho lze také započítat turistické zájezdy nebo dlouhodobější pobyty, které čínské cestovní kanceláře nabízejí pod heslem Poznej krásy Sibiře.
A ještě jedna nezanedbatelná vrstva Číňanů se hrne do výše popsaných míst. Jsou to mladí muži, nedočkavě hledající mezi místními dívkami tu svou, kterou by si pak odvezli domů a pojali ji za manželku. Je to ještě smutné dědictví z éry jednoho dítěte, kdy si rodiny raději nechávaly chlapce, čímž způsobily v současné době zoufalý nedostatek žen.
Nedivme se proto, že v místech, kde vznikají ostrovy čínského osídlení, se jinak než čínsky nedorozumíte a bez juanů  si tu nic nekoupíte. I na mapách zde prodávaných jsou již ruská města náležitě přejmenována: Vladivostok = Haj-šen-waj, Chabarovsk = Boli, ostrov Sachalin = Kchu- jedao. Zdá se, že bezproblémové je i soužití místních s novými osadníky. Jak by ne, vždyť takoví Mandžuové, Evenkové, Burjati nebo Nanajci jsou vlastně blízcí příbuzní s Chány, nejrozšířenější národností v Číně. Zajímavé je to, že se do těchto čínských oblastí stahují i sami Rusové. A jak by ne. Lepší výdělky, lepší zásobování a pro rozhodnutí normálního smrtelníka stačí porovnat čínský supermarket s ruským obchodním domem GUM.
Po přečtení předchozích řádků by mnohé z vás vůbec neudivilo, kdyby Čína anektovala Sibiř s použitím síly. Vždyť nyní je k tomu nejpříhodnější doba. Doba k napravení dávných křivd:
1) Během druhé opiové války (1856 – 1860) byla Čína oslabena francouzsko-britskou invazí, čehož Rusko lstivě využilo a získalo obrovské území známé jako Vnější Mandžusko. V tomto teritoriu leží dnes města jako Vladivostok nebo Chabarovsk. Není bez zajímavosti, že do poloviny 19. století byl čínský také ostrov Sachalin. „Velikou část našeho území okupuje Sovětský svaz. Před 100 lety se zem na východ od jezera Bajkal stala ruským územím a od té doby jsou Chabarovsk, Kamčatka a další součástí území Sovětského svazu. Ještě jsme jim nepředložili účet,“ hřímal v roce 1964 čínský komunistický diktátor Mao Ce-tung. Nyní je možnost získat tato území zpět!
2) Nejenom kvůli velké vázanosti vojsk na ukrajinské frontě, ale i normálně má Čína velkou převahu v počtu vojáků a ve vybavenosti nejmodernější vojenskou technikou. Není divu, vždyť Čína se stala druhou nejvyspělejší ekonomikou světa. A pokud budou mít USA takové prezidenty, jako mají dnes, budou Číňané brzy první. 
3) Zatímco čínská města jsou pouze pár stovek kilometrů od předpokládaného bojiště, přesuny vojáků, techniky i nutného zásobování z evropské části Ruska by bylo příliš pomalé.
A přesto Čína nezaútočí. Proč?
Nejde ani tak o současné smlouvy, které oběma zemím zaručují strategické partnerství, ale silnou stránkou Asiatů je trpělivost. Trpělivost a vypočítavost. Proč vstupovat do války, když HDP roste?  Vždyť prakticky Čína již „obsazuje“ Sibiř ekonomicky. Jejím cílem je zajistit si přístup k surovinám, nikoliv spravovat obrovské území s drsným podnebím.
Jelikož Rusko je stále více závislé na čínských technologiích a kapitálu, tak všechny zdroje stejně přecházejí pod čínskou kontrolu, což můžeme nazvat „tichou kolonizací“ nebo „pronájmem“.
Jiná situace by zřejmě nastala, kdyby došlo k rozpadu Ruska. Potom by Říše středu toto vzácné území určitě nikomu napospas nenechala. Zkuste si v duchu představit mapu Číny a k tomu si připojte celý Dálný východ. Nad tím vším by totiž vlála rudá vlajka se žlutým souhvězdím. Hu!
Nevím, jestli tohle by byl pro celý svět, potažmo i pro Evropu ten nejpotřebnější dárek?