Jdi na obsah Jdi na menu
 


Což takhle dát si čínu

7. 4. 2016

   Což takhle dát si špenát, zpívá ve stejnojmenném filmu Jirka Schelinger. Ona pochutina dokázala v tomto případě, ještě v součinnosti s jinými okolnostmi, člověka omlazením zmenšit, a vrátit jej dokonce až  do věku dětského.

   Což takhle dát si čínu? zapěla i naše hradní garnitura, v neskromné touze stát se naopak větší a ještě větší. Snad dokonce překonat i obyčejnou velikost lidskou. Celý hradní sbor zpíval jako o život, a přitom slova té písně téměř revoluční nekonzultoval ani s vládou, ani s parlamentem, natož s jakousi zbytečnou občanskou společností.

   Však místo zamýšleného hrdinného chorálu snesla se na Prahu pouze odrhovačka z profláklého šantánu . Groteska, kterou musel s okem zálibným sledovat z nebeských sfér i sám kníže Potěmkin. Pod záminkou velkých  ekonomických konferencí byl uspořádán takový cirkus, že posléze ani nešlo zjistit, kdo že je tu direktor a kdo obyčejný klaun.

   Jen tak na okraj, tak věhlasně  slibované ekonomické výhody, jež spadnou zase do kapes našich renomovaných miliardářů (PPF), jsou tak obrovské, že i dítě matematicky nesmělé pozná, že ona druhá Čína (Tchaj-wan), jíž jsme se tak zbaběle zřekli, zde zatím investovala desetkrát více.

   A nebyly toho plné noviny.

   Ani se nestřílelo z děl.

   Natož aby půl Prahy bylo ověšeno rudými vlajkami a na Vltavě blikali umělohmotní mandaríni.

   Pamatuji si, že při první návštěvě „osvoboditele“ Brežněva byla nejenom školní dítka, vojáci či státní zaměstnanci vyhnáni na tehdejší Leninovu třídu. Musela tam být i určitá kvóta prověřených pražských pracujících z různých závodů, jimž byly vraženy do rukou vlaječky a mávátka.

   To však bylo v temných a neradostných dnech Husákovy normalizace. Dnes, když u nás demokracie vzkvétá, nikdo nikoho nenutil. Proč také, když kompars dokonale zvládla zde žijící čínská menšina, jež vybavena vlajkami obřích rozměrů, s perfektně naučenými hesly, byla již od rána dovážena do Prahy speciálními autobusy. Samozřejmě pod dohledem školených a přísných politických komisařů.

   A běda těm našim českým pobloudilcům, kteří ač místní si dovolili procházet se jen tak někde s pomlázkami, nebo dokonce s tibetskými vlajkami. Jak mávnutím kouzelného proutku se z úslužných a věčně se usmívajících číšníků staly arogantní, vzteklé a bojovně naladěné bytosti. A naše slavná policie je svým chováním jenom ujišťovala, kdo že je tu vlastně teď pánem.

   To je jen malé připomenutí pro budoucnost. Duše Asiata je tak trochu jiná než naše. Pro ni není prioritou čest a pravda, nýbrž snaha protivníka přechytračit,  přelstít. Zkrátka hrdinou je ten,  kdo s vámi, hovorově řečeno, vyjebe.

   Když někdo přijede na návštěvu, většinou ho vždy vítají místní. Jenom v Praze to bylo jiné, a proto se nedivme, že se tu čínský prezident opravdu cítil jako doma. Jako mezi svými. Fanatičtí vítači, rudé vlajky a jako bonus vlezdoprdelismus představitelů jednoho ze států EU. Cizinci, v podstatě nám zde trpění  hosté, se ke svým hostitelům chovali jako fašistické bojůvky. Ne, jako Rudé gardy.

   A to stačilo jenom jedno písknutí.

   Kdy přijde druhé, třetí?

   Zvlášť, když se naše hlava pomazaná jezdí do Číny učit zvládat občanskou společnost.

   Zvlášť, když jsme se dle jeho blekotů už konečně vymanili z neblahého vlivu USA a EU a neochvějně jako svobodná země kráčíme dál a dál.

   Kupředu levá, kupředu levá!