Jdi na obsah Jdi na menu
 


Demonstrace

9. 6. 2018

   
   Stanice metra Skalka – „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!“
   Muž čerstvě důchodového věku ještě na poslední chvíli stačí naskočit, a tak se vejde do časového limitu tohoto informačního sloganu. Přesto trochu zabalancuje a je nucen se přidržet nejbližší tyče. Teprve poté si spokojeně oddychne, zahledí se do prázdna, trochu se zasní, trochu zavzpomíná na své poztrácené ideály, aby se mu vzápětí zaleskla v očích jiskra jakési naděje.
   „Těbuh, ty starej vobšourníku!“ zaburácí z opačného konce vagónu. „Ty vole, to je let, co sme se neviděli. No, nečum! Tady sedim, vzádu!“
   Muž kradmo pohlédne na tu stranu, odkud prýští proud této verbální kanalizace a ztuhne.
   Evžen! Pane Bože, Evžen! Ten blb! Na toho tedy dnes opravdu náladu nemám.
   „Poď sem! Co se tam motáš? Paninko, uhněte tou prdelí, ať se ke mně může kamarád protlačit!“
   Muž zrudne ještě více, ale stejně je již davem ocejchován, ohodnocen a zařazen do stejné kategorie jako hulákající Evžen, za jeho starých dobrých časů instalatér na OPBH.
   „Kam jedeš, ty vole?“ ptá se Evža, a nečekaje na nějakou odpověď, pokračuje ve své samomluvě. „Dyž sme se tady tak po letech sšuchli, tak co jít na pár bazénků? (Smích zakončený říhnutím.)
   „Dneska ne,“ koktá muž. „Pospíchám.“
   „Kam, prosim tě? Snad ne domu? Tam to přece znáš, ne?“
   „Ne, já, já, já jedu na demonstraci.“
   „Kam?!“ zařve Evžen a hledí na muže, jako by měl před sebou náhle se zjevivšího malomocného. „Hele, já si dycinky myslel, žes tak trochu inteligent, dyž si běhal po kancelářích s těma lejstrama, ale teď koukám, že si úplný hovado, úplnej blb! Von de demonstrovat! Starej dědek! Za co, ty vole?“ 
   Lidé se pomalu od této dvojice odtahují a muž, který by nejraději tento trapný a urážlivý rozhovor ukončil, se do něj svou vrozenou slušností ještě více zamotává.
   „Cožpak tobě nevadí, že prezident je nejen lhář, ale i zlý a ješitný mstivý stařec, který nectí ústavu a zatahuje nás do područí Ruska? A že předseda vlády je navíc zloděj, podvodník, estébák a bývalý komunista?“
   „Co to žvaníš?!“ prská Evžen. „Zeman je náhodou první prezident, kterej je jako my, jako já. Rozumí nám a stará se o nás. A konečně mluví pravdu. A taky sem nepustí žádný ty přičmoudlý vrahouny! To neni žádnej Havel, kterej prochlastal s kámošema celou republiku a zbytek prodal Němčourům. Inteligent, a ví o politice  hovno!“
   Muž by rád oponoval, protože zná fakta a dobře ví, že ekonomickou stratégii v devadesátkách dělal někdo, ale někdo úplně jiný, že jsme díky Havlovi byli miláčky celého svobodného světa, kdežto teď k nám nepřijede ani noha. A i ti Číňané nás nakonec podrazili a udělali si z nás akorát tak užitečné idioty… Rád by to tomu zabedněnci, kdysi věčně napitému zaměstnanci, vysvětlil, jenže ten ho nepustí ke slovu.
   „A Babiš? Nejsi ty vůl? Copak ty nechceš zvednout důchod? Ty si proti tomu? Ty to nepřeješ ani nám ostatním? Víš ty co, běž si teda za tím tvým Kalouskem, a ten ti akorát tak nasere!“
   „A ty si trhni nohou!“ dodá si konečně odvahy muž, protlačí se davem a na stanici Můstek vystoupí. Jde zvolna nahoru k Muzeu a již zdálky vidí české i evropské vlajky a mnoho po domácku vyrobených transparentů. Jde stále výš a výš, až se nakonec vmísí mezi skandující dav, který jej pohltí a postupně zcela vstřebá. Prostupuje ho sladká euforie, kdy budoucnost je tak jasná a řešení jednoduché. A proč si to nepřiznat, že i revoluční.
   Jak snadno se v tom okouzlení zapomene, že dokud u nás bude mít navrch náplava podobných Evženů, kteří čerpají veškeré informace pouze z hospodských drbů, či v lepším případě z některých tzv. komerčních médií, je celá revoluce v pr….!
   Leč věřme tomu, že štěstí přece jenom sedne na ty, kteří se nikdy nevzdávají.