Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hledání Pražské kavárny

8. 11. 2014

Vyslechnuv se zbožnou úctou poněkud expresivněji laděný monolog našeho pana prezidenta (tentokrát nikoli z daleké ciziny, nýbrž  z pouho pouhých Lán), s hrůzou jsem zjistil, že já jako momentální Pražák nemám absolutní ponětí o tom, kde že se ta proslulá a prezidentem obdivovaná Pražská kavárna nachází. Takovýto nedostatek ve svém vzdělání a hlavně politickém postoji je třeba okamžitě napravit, odstranit a pokud možno se o něm ani před svými nejlepšími přáteli nezmiňovat.

   Zkrátka, já musím tuto legendární kavárnu nalézt, vmísit se mezi všechny ty slavné štamgasty, mezi které by se rád vetřel i námi volený všelidový prezident, sláva mu a je pašák!

   Leč kde hledat? Na našem sídlišti asi těžko. Jednu restauraci a hernu vlastní Číňané, druhou Jugoslávci a ve zbývajících nálevnách jest možno nalézt pouze důchodce, bezdomovce jakož i ostatní plebs, jenž nemůže svou ubohou slovní zásobou, jakož i hloubkou myšlenek sahat našemu panu prezidentovi ani po (chtěl jsem napsat po prdel, ale prý je to stále ještě sprosté slovo).

   Jakožto člověk již starší, typem spíše rodinný, počal jsem bojovat se svou pamětí, kam že jsem  to v mládí chodil po večerech rozjímat, případně mladá děvčata neúspěšně oblbovat. Jiskra mezi neurony přeskočila a já začal v místech činů malin nezralých.  Mé kroky totiž směřují na Kubánské náměstí. Zdejší čelní budova za mého mládí měla v suterénu bar, v přízemí plzeňský výčep a restauraci, v prvním poschodí nádhernou kavárnu a ve druhém taneční sál, kde i mně bylo umožněno v postpubertálním věku učit se společenskému chování a pohybům rádoby ladným.

   S jazykem na vestě se těším na zaslouženou plzničku v onom přízemním výčepu, však  místo toho je mi nabízena výhodná půjčka s lichvářským úrokem. Ano, nemýlíte se, tento objekt pod svá křídla ochranná zabrala jedna známá banka. 

   Dobrá, naděje umírá naposledy, a ti hoši, ta krev země české se schází určitě jinde. Na kopci.

   Směr Valdek, kdysi nádherná taneční kavárna, kde byvší vzpomínky vhánějí do očí nenápadné slzy dojetí. Dvaadvacítkou jsem na náměstí Míru co by dup, pár kroků – a tentokráte mi nabízí výhodnou půjčku i Unicredit bank. To samé i naproti v proslulé Hlavovce, kde se scházel kdysi tzv. Klub zneuznaných géniů a kde se u lahvičky červeného tak krásně snilo a snilo…

   Jako Pražák jsem ani netušil, že potřebujeme tolik bank. Ale když je ten náš národ bohatý… Snad nebude  pravdou, že se ty idoly páně Zemana scházejí nakonec v budově ČNB. Tam by se ale muselo tvrdě pařit, když nám v následující kocovině z ničeho nic devalvovali korunu, znehodnotili naše vklady a zdražili tím vše dovážené. Ne, takovéto kamarády by Miloš určitě nechtěl. Co jemu je do nějakých peněz, do nějakých neprůhledných kšeftů. On má přece jen jediný úkol – pohlídat ten Temelín. Pssst!

   Pohled na hodinky říká, že už bych měl jít domů. Do fabriky se vstává časně a nikdo mi dnešní aktivitu neuzná. A postkomunistický fabrikant je setsakramentský fabrikant. Jenže když už jsem na Míráku, tak to na Václavák zase není tak daleko. Vždyť tady se vždycky tvořili dějiny. Tady náš národ už tolikrát přísahal věrnost. Raději nebudu vypisovat komu, protože teď jsem zastaven hochem černé pleti, jenž se mi zkomolenou češtinou snaží vysvětlit, že právě tady (ukazuje kde), jsou nejhezčí kurvy v Praze.

   Díky, chlapče, poněkud černý,  já momentálně u sebe nemám kreditku, já ji vůbec nemám, a co bych tam potom asi tak dělal. Chlapec, ne poněkud, ale úplně černý, mě nechal tedy být a počal obtěžovat jakéhosi ještě staršího pána, jenž však měl sako, a tudíž asi i tu kreditku.

   Mířím k bývalé kavárně Astra, také kdysi vyhlášenému podniku, abych se ujistil, že je zde opravdu Dům knihy. Nic proti knihám nenamítám, jen kdyby byly levnější, i když pořád stojí pakatel proti tomu, co se mi snaží nyní nabízet jakýsi mahomedán. Pytlík s bílým práškem a za takový prachy. Holt si ty podniky s drahým pronájmem musí nějakým tím vedlejšákem vypomoct. Kde jsou ty časy, když jsme ve tři ráno táhli z 5P, na Václaváku si dali knaka, a s kelímkem piva si sedli na obrubník, kde jsme celou dnešní akci v klidu zhodnotili.

   Chtěl jsem jít ještě do Slávie. Vždyť to je kavárna, kde se scházeli buditelé, spisovatelé, básníci i disidenti. Však pohled oknem ve mně vzbudil pochybnosti, zda tento posvátný objekt již není okupován bojovníky Islámského státu.

   Zklamal jsem. Sebe, rodinu i národ. Pražská kavárna i přes veškeré úsilí nenalezena. S tímto mindrákem jedu noční tramvají domů. A abych se alespoň trochu uklidnil, zaskočím si ještě do sídlištního výčepu. Je pozdní večer, téměř noc. Většina hostů je již podnapilých a podle jejich vzájemné komunikace by si mohli velmi dobře rozumět i s naším prezidentem, sláva mu a je pašák!

   Ale to mě neuklidňuje. Já nenašel Pražskou kavárnu!!!

   A až když jsem v noci znaven zalehl na lůžko, zavřel oči, za nimiž se počal  míhat celý ten kolotoč dnešního dne, probleskla mým vědomím jiskra. Jiskra poznání. Co to bylo? ptám se sám sebe a snažím se onu vzpomínku vyvolat zpátky. Pomalu, polehoučku jako peříčko se vrací a já znovu vidím majestátný Pražský hrad, tvůj současný domov, Miloši. A pojednou mi to je všechno jasné. Vidím tu Pražskou kavárnu a vidím ji zcela zřetelně, neboť jsem její součástí. Já hledal něco, co je všude kolem, co je okolo nás a hlavně musí být v nás. Prožívám ty okamžiky znovu a znovu, chce se mi plakat i štěstím smát. Nekonečný had lidí, táhnoucí se všemi hradními nádvořími a končící někde až u stanice tramvají. V mrazu a nepohodě postupují krok za krokem, jsou jedno tělo, jedna duše. Jsou k sobě zdvořilí, uctiví a ohleduplní. To je ta Pražská kavárna, pane prezidente!  To jsou lidé, kteří měli 17. listopadu své ideály, jež se bohužel vinou jiných zcela nenaplnili. Ale oni přesto doufat nepřestali. I přes nepřehlédnutelnou sprostotu pozdějších vládnoucích špiček.

   Ano, Miloši Zemane, ta Pražská kavárna, ten had vinoucí se Hradem, to byli příznivci Václava Havla, kteří se s ním naposledy přišli rozloučit.

    Jako s  posledním opravdovým  českým prezidentem.

p1010198.jpg