Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak by vypadala pražská olympiáda 2016 ?

30. 7. 2012

 

   Přátelé, popusťme uzdu fantazie a představme si, že exprimátor Bém a jeho kmotříčci dále pokračovali ve své činorodé práci, čímž se jim podařilo prosadit onen fantastický projekt, jenž dovedl olympijský oheň až na letňanský velkokapacitní superstadion. Nebude nás tentokrát zajímat desetkrát přešvihnutý finanční rozpočet ani jakousi tajuplnou indukcí prudce narůstající konta šéfů spřátelených stavebních firem. Ne, dnes bychom měli sledovat slavnostní zahájení, ono velkolepé představení, které skvělou choreografií dává nahlédnout nejen do dávných dějin našeho národa, ale i do jeho současných snů, tužeb a priorit. Je úplně jedno, bude-li autorem scénáře David Černý, Zdeněk Svěrák nebo v té době již na volné noze působící národní všeuměl Václav Klaus. Hlavní je totiž výsledek, konečný dojem, do mozku navěky vtisknutý obrázek české duše.
   „Je tma, stadion tone ve tmě, je pravěk,“ komentuje ze svého stanoviště nejmenovaný redaktor ČT. „Ale pozor! Teď kužel světla ozařuje jakýsi hrbol, hromádku, kopeček. Ne, přátelé, toť hora Říp! A vidíme belhající, dlouhou cestou unavené postavy, v jejichž čele kráčí Čech. Bohužel ne světoznámý Petr, nýbrž Praotec. Skupinka se blíží k té naší hromádce, ale co to? Keltové! Říp je zprivatizovaný, je v soukromém vlastnictví a Keltové se domáhají zaplacení vstupu.
   A to ne! Pračeši začnou být neklidní, vzrušeně mrmlají a ti odvážnější i nenápadně Keltům hrozí. A mají proč. Copak my, slovanské holubičí povahy, budeme trpět nějakou privatizaci. Nějaký soukromý majetek. Říp je náš, je český, přece i do lesa na houby a borůvky chodíme svobodně. Proč tedy ne sem? Poutníci se rozbíhají proti dřevěné pokladně a za všeobecného jásotu ji převracejí a posléze defenestrují ze svahu dolů. A nyní stoupají vzhůru, již jsou na vrcholu, fanfáry, Česko je založeno!
   Teď  nastává další část této velkolepé šou. Pračeši uléhají po boji unaveně do trávy, někteří dokonce do strdí, aniž by dbali toho, že překážejí jakémusi oráči při výkonu jeho práce. Ten se s nimi nejprve handrkuje, poté odevzdaně mávne rukou, nechá roboty a odchází směrem k Libuši (Praha 4, 142 00). Z Řípu, symbolu češství se stává univerzální historii vstřebávající pahorek. Laserová projekce nám na něm nejprve vykresluje Vyšehrad, Hradčany a Karlštejn. Lucemburský rodák, německý císař a největší ze všech Čechů nám kyne z hůry. Ale jenom chvíli. Přes plochu stadionu se teď hrozivě valí ozbrojenci pod znakem kalicha. Čím víc toho zničí, tím víc okolo poskakující dav jásá. Ale ne dlouho. Náš pahorek, náš Říp se stává bělejším a bělejším, až se z něj stává – Bílá hora.
   Světla pohasínají. Doba temna! Lid úpí pod jhem. Pod jhem… Jho není vidět. Že by chybička se vloudila? A jak to jho vůbec vypadá? No, nebudeme hledat ve scénáři mouchy…
   Nebudeme, protože děj pokračuje. Chlapi v rakouských uniformách pochodují na Bělehrad. Je to pochod podivný. Tři kroky vpřed, dva dozadu a pět úkroků vlevo. Směrem k opravdovým, živým medvědům. V tomto případě samozřejmě ruským. Ti naše vojáky, objímají, líbají a … Žerou? To snad ještě ne. Ne, opravdu, ne! Máme tu totiž legie. A dvousetčlenný dětský pěvecký sbor se ptá, zda synek oral.
   Nežli se dočkáme odpovědi, pokryje naši hromádku, pardon, horu nejprve symbol hákového kříže a posléze rudé hvězdy. Komparsisté na ploše se ukázněně staví do řady a jako jeden muž vhazují do uren volební lístky s kandidáty Národní fronty. Vtom pozvedají hlavy, jakoby z dálky zní hudba Plastiků a někdo zde ráčkuje. Velké V. U všech. Kandidátky roztrhány a stranické knížky zahozeny. Dav tančí, raduje se a zvoní klíči. A zatímco lidé trojčí jako smyslů zbavení, hle, tu někdo zvedá poraženou pokladnu na Řípu. Jiný odnáší pytel plný peněz z narychlo vyrostlé banky. A támhle skupinka opravdu povedených kujónů prorazila pod Řípem tunel, kam nyní odevzdaně směřují zástupy komparsistů, aby do něj vhodili veškeré úspory.
   Ne, nechce se mi tomu rozumět, teď třeba na ploše jezdí mezi prostým lidem dobře oblečení panáci v drahých vozech, vrážejí do motajících se postav, za což jim v pase zlomení policisté ještě salutují. Jinde skupina lékařů počítá lačně peníze, místo aby se věnovala úpěnlivě prosícím nemocným.
   Na velkoplošných obrazovkách můžeme vidět ukázku z našeho nejúspěšnějšího filmu Pyšná princezna, v níž Josef Hlinomaz zde zrovna častuje prostý lid bonmotem typu – Už jsi zaplatil daně, ty dobytku?! – A švec – prťavec přeskakuje zase hranice, aby si mohl po svém zazpívat.
   Abych nezapomněl, tyto olympijské hry se konají pod záštitou Hradu.“
   Probuďte se! Víme všichni , že tomu tak nebude. Příští olympiáda se bude přece konat V Rio de Janeiru. A proto i námi prezentovaná varianta slavnostního zahájení byla pouhou fikcí.
   Byla?