Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem přišel o zlatou olympijskou medaili ve skoku vysokém

14. 8. 2012

 

   Olympijské hry 1968 v Mexiku. Naše hry historicky nejúspěšnější  (7. místo v celkové klasifikaci národů). Hry zdařilé nejen počtem medailí, ale i tou obrovskou solidaritou světového společenství, jež nás jednoznačně stavělo na stranu morálních vítězů v onom neblahém srpnovém absurdním válečném souboji.
   Avšak i samo sportovní soupeření na této náhorní plošině mělo své neopakovatelné a unikátní okamžiky. Opomineme-li svatbu Věry Čáslavské s Josefem Odložilem, které se zúčastnilo přes 30 000 lidí, nabízela sama tartanová dráha další nezapomenutelné  zážitky. Rekordní běhy ve vysokohorském prostředí, super skok Boba Beamona (890 cm), Černí panteři na stupních vítězů, ale hlavně avantgardní styl Dicka Fosburyho  (flop), jímž vyhrál suverénně skok do výšky. Již žádný strédl, styl obkročný, ale artistický přemet zadem přes stále se chvějící laťku.
   A vo, vo, vo tom to právě je.
      Když se můj dětský věk pohyboval asi tak kolem deseti let, musel jsem několikrát absolvovat podivné zařízení, jež se nazývalo pionýrský tábor. Po třech týdnech přísně organizované zábavy, kdy jsme třeba jako idioti pochodovali za zvuků fanfár s těžkými, vyšívanými vlajkami lesem, se konala závěrečná olympiáda, kde účast byla samozřejmě povinná. Já na atletiku nebyl tak úplně špatný, ale při skoku vysokém mě vždy diskvalifikovali, protože jsem se při klasických nůžkách zároveň položil na laťku i zády. Že prý hlava nesmí jít první. A hle! Neuplyne ani deset let a nějaký Dick Fosbury vyhraje tímto stylem opravdovou olympiádu. Mně soudruh sportovní referent Šváb vždycky jenom řekl: Ne!  A já skočil 105 cm, 110 cm, 120 cm a dokonce 130 cm. Já bych vyhrál! Já bych dostal diplom a zlatým staniolem oblepenou medaili. Já bych byl šťasten, nadšen a zapálen pro výkony ještě daleko výraznější. Určitě by si mě někdo všiml. Nevím, jestli byl v té době aktivní Otec Jandera, ale táta Květ určitě. Koneckonců to on mě pak trénoval jako mladšího dorostence na Jiskře Strašnice. Jenže už ve skoku dalekém. A tam jsem se mohl vrtulovat, jak jsem chtěl. Nějaké úspěchy byly, ale světoznámý flop už z mé krve nadobro vyprchal.
   A kdyby tomu tak nebylo: Sportovní škola, špičkový atletický oddíl, v době vojny pravděpodobně Dukla , a já bych si ten czech – flop tajně piloval a piloval. Až bych byl nakonec v tom Mexiku, samozřejmě skáči před Dickem, a to na první pokus, ten je z toho v šoku a třikrát shazuje.
   A zlatá medaile již visí na mém krku, zpívám s celým Mexikem naší hymnu, pláči a netuším, že budu možná brzy dělat se Zátopkem popeláře.
   Tak o tohle mě ten náš soudruh sportovní referent Šváb připravil. Kdyby mě nechal skákat „mým“ stylem, kdyby mi pověsil na krk tu staniolovou medaili, tak bych…
   Určitě!
   Hlavně s tím Emilem mohla být legrace. Prý to byl vynikající člověk.
   Proto bych chtěl vzkázat všem našim olympionikům, minulým, současným, budoucím, a dokonce i těm ještě nenarozeným: když vás bude svými přiblblými názory omezovat nějaký soudruh sportovní referent Šváb, pošlete ho někam.
   Kam?
   Do prdele !