I když Vladimir Putin většinou lže, nutno dodat, že určité polopravdy či smyšlenky přebírá již od svých předchůdců. Některé z nich jsou pevnou součástí dějin Ruského impéria a prakticky nikdo se je netroufá zpochybňovat. Proto si Putin může dovolit tvrdit, že Ukrajina jako stát nikdy neexistovala, a tudíž nemůže existovat ani žádný národ ukrajinský. Pro Rusy je svatou pravdou, že vše slovanské, co se nachází v dosahu Moskvy, je ruské a po právu také k Rusku patří. Samozřejmě že i Ukrajina.
Nás, kteří se již v raném dětství prokousávali dobou, kdy se usilovně budovaly pětiletky, už od mateřských školek zahlcovali ruskými pohádkami. Jména jako Ilja Muromec, Vasilisa Překrásná, Kostěj Nesmrtelný či Baba Jaga jsme pomalu znali dříve než nějakého Bajaju či Popelku nebo Sněhurku. Ruští hrdinové dětských pohádek!
Ruští?  Ale oni nebyli Rusové! Vlastně zpočátku ještě byli, a potom byli zase, ale už jenom jako „Rusové“. Kdo se v tom má tedy vyznat? Co je vlastně ruské a co už jenom „ruské“?
Všechno to začalo v jedné legendární zemi, jež nesla jméno Kyjevská Rus a která prý byla matkou všech Slovanů a Rusů především.   
No, pojďme se raději podívat, co se tam ve skutečnosti stalo:
Historický stát Kyjevská Rus se rozkládal v severní části Východoevropské roviny, prakticky od břehů Baltského moře přes současné území Ukrajiny a sahal částečně i do Běloruska, Ruska a Moldávie. Tento aglomerát nebyl zpočátku osídlen slovanskými kmeny, jak zjistil intenzívní archeologický výzkum, prováděný v 60. letech minulého století. Ten přinesl závažné poznatky o rozsáhlém usazení nejen skandinávskými, ale také baltskými a ugrofinskými etniky. 
Území tehdejší Kyjevské Rusy se velmi zalíbilo i skandinávským Vikingům (Varjagům), neboť bylo výhodné pro veškerý obchod. Varjagové byli totiž kupci, kteří se plavili od Novgorodu až k Volze, a pak ještě dále, do Kaspického moře, anebo druhou cestou po Něvě a Dněpru do moře Černého, což jim umožnilo výnosný obchod se samotnou Byzancí. Vždyť veškerá dnešní větší města stojící na březích těchto toků, byla původně vikingskými obchodními stanicemi.
Od těchto elitních oddílů ozbrojených kupců je třeba odlišit severské obyvatelstvo, které přicházelo do východní Evropy s úmyslem ji kolonizovat a bylo zdejšími usedlými Ugrofiny nazýváno Ruotsi, což do slovanského jazyka proniklo jako Rus. Na rozdíl od Varjagů byli skandinávští Rusové, kteří se usadili jižně od Finského zálivu, brzy asimilováni slovanským a zčásti i ugrofinským etnikem. Etnonymum Rus se však zachovalo a později se stalo pojmenováním pro celé území slovanského obyvatelstva, nad nímž převzali vládu Rurikovci.
Za zakladatele dynastie Rurikovců je považován legendární Varjag Rurik, který přišel roku 862 ze Skandinávie a spolu se svými bratry Sineusem a Truvorem se zmocnil vlády na ruském severu. Později Oleg, rovněž severský náčelník, spojil Novgorod s významným centrem v zemi Kyjevem, což je považováno za počátek státu, který nazýváme Kyjevskou Rusí.
A copak se dělo asi 800 kilometrů na východ, poblíž řeky, kterou později pojmenují Moskvou? Zatímco Kyjevská Rus hospodářsky i kulturně vzkvétá, na břehu výše jmenované řeky se pouze potulují nedůtkliví medvědi a zvědavé lišky. Občas se sem zatoulá i nějaký ten šaman z nedalekých kmenů lovců čehokoliv, jenž se tu snaží s pomocí nedokonale vykvašených omamných nápojů splynout s okolní přírodou a takto konverzovat s duchy lesů. Na tyhle zběhlé šamany tu však již pravidelně čekaly smečky hladových vlků, kteří dotyčného, klesnuvšího pod tíhou ušlechtilých myšlenek do měkkého mechu, svědomitě a dokonale s okolní přírodou sloučily.
Toto bude za pár stovek let knížectví Moskevské. 
Až v první polovině 12. století se zde nalézal zemědělský dvorec bojara Štěpána Kučky, jenž byl podle řeky zván Moskva. Rostovsko-suzdalský kníže Juril Dolgorukij ve 12. století pak začlenil dvorec do knížecího vlastnictví.
Kyjevská Rus mezitím prožívala dobré i zlé časy. Na jedné straně si upevňuje mocenské postavení ve svém regionu, zanechává po sobě mnoho kulturních památek, a také si prochází i christianizací. Kyjevští Rusové se seznamují jak se západním pojetím křesťanství, tak i s jeho pravoslavnou variantou. Ta nakonec díky těsnějším vztahům s Byzancí dostává přednost a stává se státním náboženstvím. 
Za vlády knížete Vladimíra I. a poté i pod vedením jeho nástupce Jaroslava I. Moudrého dosáhla Kyjevská Rus největšího kulturního i hospodářského rozkvětu.
Však nic bohužel netrvá věčně. Po smrti Vladimírova syna Mstislava se Kyjevská Rus rozpadla na samostatná knížectví. Zpočátku bylo těchto knížectví dvanáct. Proces politického tříštění se však stále prohluboval a vyvrcholil ve 14. století, kdy existovalo dokonce 250 knížectví, v jejich čele stála většinou knížata z rodu Rurikovců.
Za symbolický konec kyjevského státu bývá považován rok 1169, kdy byl Kyjev vypálen a vydrancován vojskem vnuka Vladimíra II. Andreje Bělogubského. Nástupnictví přebírá již ne tak dominující knížectví Kyjevské.
Podívejme se opět, co se děje u řeky Moskvy.
Roku 1156 vybudoval výše zmíněný kníže Jurij Dolgorukij, v souvislosti s posilováním obrany západní hranice suzdalského knížectví, v osadě pevnost obehnanou dřevěnou palisádou, základ dnešního Kremlu. V počátcích byla Moskva jedno z míst, které mělo pouze obranný charakter a sloužilo jako místo noclehu suzdalských knížat. 
Od roku 1238 okupují většinu území dnešního Ruska mongolsko-tatarská vojska neboli Zlatá horda. Ta sice nechává knížatům jejich statky, nutí je však platit nejen vysoké daně, ale navíc vyžaduje jejich pravidelné návštěvy v Saraj Berke (poblíž dnešního Volgogradu), kde jsou šikanováni, ponižováni, případně i trestáni. Mongolští chánové si libovali hlavně v tom, jak dokázali různá knížectví navzájem rafinovanou a cílenou lží rozeštvávat. A to vyhovuje hlavně probouzejícímu se knížectví Moskevskému.V téhle špinavé hře totiž nejlépe dokázal kličkovat právě kníže moskevský Ivan I. Kalita, jenž byl později sám pověřen vybíráním daní od knížat nižších. Od té doby význam Moskevského knížectví neustále stoupal.
Mongolskou nadvládu pocítila i východní část bývalé Kyjevské Rus, knížectví Kyjevské. Alespoň že západní část nalezla azyl ve státním útvaru sahajícím od Baltského až po Černé moře. Toto Velkoknížectví litevské spravovalo nejen své domácí statky, ale i kus budoucího Ruska, celé Bělorusko, Ukrajinu a Moldávii. 
Ve druhé polovině 14. století Moskva začne expandovat a postupně si podmaňovat další knížectví, někdy s přímou vojenskou podporou Zlaté hordy. V tomto kontextu je Moskevské knížectví spíše produktem mongolského otroctví než dědictvím drsné slávy normanské Kyjevské Rusi.  
Přesto se přihlásí k bohatému historickému dědictví Kyjeva a použije vikingské pojmenování Rus pro celou rozlehlou říši, kterou Ivan Hrozný (mimochodem také Rurikovec) nazve Velkou Rusí. Přivlastní si nejen jméno, ale i slavné a dlouhé dějiny, které Moskva zatím neměla.
Moskva je tedy centrem Velkoruska a na západní gubernie připadl pouze hanlivý název Malorusko a Malorusové. Maloruský jazyk byl považován za méněcenný. a byl tudíž i potlačován. I přes nepřízeň Moskvy si však Kyjev vybojoval alespoň název Ukrajina – země na okraji.
Je celkem logické, že nespokojenost Ukrajinců s politikou Moskvy pomalu stoupala. Nebylo divu, vždyť, jak již bylo psáno, oba kulturní okruhy měly málo společného. Moskva se formovala pod nadvládou Mongolů, zatímco Kyjev s bohatými dějinami byl součástí Rzeczpospolity, neboli polsko-litevského soustátí. Proto kyjevští Rusové (dnes Ukrajinci) nazývali východní Rus Moskalsko a tamní Rusy Moskaly. Toto pojmenování se později stalo hanlivou nadávkou a byly jim myšleny i jiné národy, které bojovaly v zájmu impéria. Význam byl ve smyslu: Asiat, primitiv, barbar. Ani Moskalové však nezůstali pozadu a přejmenovali Ukrajince na Chocholy.
A v takovémto nevinném škorpení spolu oba národy koexistovaly několik století. Až do bolševické revoluce, kdy nastal na Širé Rusi neskutečný bordel. Tohoto zanedbatelného zaváhání při budování nového, spravedlivého světového řádu využila šikovně i Ukrajina a vyhlásila dva nezávislé státy. Pro jistotu raději dva.
Ukrajinskou lidovou republiku s hlavním městem Kyjevem a Západoukrajinskou lidovou republiku se sídlem ve Lvově. I když se obě republiky nakonec v roce 1919 sjednotily, jejich samostatnost dlouho nevydržela. Jelikož bolševici přímo fanaticky bojovali za svobodu evropských národů, nemohli nechat na pospas buržoazní Evropě ani Ukrajinu. V roce 1921 byla Ukrajina rozparcelována tak, že její západní část se rozdělila mezi Polsko, Československo a Rumunsko. Východní části se dostalo té cti, že se ve vznikajícím Sovětském svazu mohla pyšnit hrdým názvem Ukrajinská sovětská socialistická republika.
Stala se nedílnou součástí velké vlasti dělníků a rolníků a mohla vesele a bezstarostně vykročit vstříc zářným zítřkům.
Toto vykročení nebylo zase až tak veselé, zvláště když v letech 1932 – 33  projevil otec národů, veliký Stálin pochybnosti, zdali jsou ti chocholové náležitě stranicky uvědomělí a zdali náhodou schválně nesabotují kolektivizaci venkova. Jak pravil, tak bylo učiněno: Rolníkům se nařídily nesplnitelně odvody, kdy si nikdo nesměl nechat ani setbu na jaro. Byl zákaz dovozu potravin, jakož to i pokusy s nimi obchodovat. Vše hlídala armáda, Rudá armáda, a trestalo se gulagem nebo smrtí. Této genocidě padlo za oběť nejméně pět milionů životů. „Moskali sobrali“, nesl se bolestný pláč nad Ukrajinou a z vesnic vymizeli postupně všichni psi i kočky. Dokonce se i stávalo, že si rodiče vyměňovali mrtvé děti, jenom aby nemuseli jíst to svoje…
Není pak divu, že se po vpádu německých fašistů část národa opájela představou, že jim Hitler zajistí svobodu. Samozřejmě že se krutě mýlili. Problematickou postavou je zde i tak často diskutovaný Stepan Bandera. Muž, který v zájmu samostatnosti Ukrajiny upsal duši ďáblovi.
A tak čas plynul dál. Konec války a následující válka studená. Hrozba nukleární války, a nakonec pád komunismu. Ukrajina, tak jako ostatní svazové republiky, využila rozpadu SSSR a osamostatnila se. Jako poslušné dítko odevzdala všechny jaderné zbraně Rusku, které se spolu s USA a Velkou Británií v Budapešťském memorandu zavázalo k tomu, že bude mimo jiné respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdrží se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdrží se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, zdrží se použití jaderných zbraní proti Ukrajině.
Jak skvělé je mít takového spojence. Ale zpět k tématu.
Někomu se možná bude zdát, že tvrzení o tom, že Rusové vlastně nejsou Rusové, je dost přitažené za vlasy. Ale i když na druhou stranu vezmeme v úvahu skutečnosti, že knížectví Kyjevské, coby nástupce rozpadlé Kyjevské Rusi, se již řadilo mezi ostatní knížectví té doby, když můžeme předpokládat mísení slovanských kmenů, a dokonce působení Rurikovců na ruském trůnu, kdy vlastně to byli zase Rurikovci z novgorodské větve Alexandra Něvského, kdo sjednotili ruská knížectví pod Moskvou a v následujících válkách dokonce porazili Mongoly. I když vše toto znovu zhodnotíme, navíc s přihlédnutím k dalším krokům dějin, musíme přesto konstatovat toto: Pokud si vezmu něčí jméno, jeho identitu a chlubím se i jeho úspěšnou minulostí, měl bych mu za to být aspoň vděčný, a ne ho pomlouvat, šikanovat, a navíc při pokusu o jeho likvidaci o něm mluvit jako o nikdy neexistující osobě. To je horší než nenávistné plivnutí do tváře. Je to neodpustitelný podraz. Odporný zločin!