Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kolik je na světě dušiček?

13. 12. 2014

 

   V květnu roku 2013 jsem na těchto stránkách zveřejnil svou úvahu o váze lidské duše. Ten článek se jmenoval 21 gramů, čímž zpětně připomínám hmotnost onoho lidského procesoru. Normálně bych se již nikdy k této mystické teorii nevracel, avšak problémy obyčejného a přízemního lidského života tuto otázku opět otevřely. Na sira Newtona muselo spadnout jablko, aby dokázal vypracovat univerzální zákony gravitace. Flemingovi jakoby náhodou zplesnivěla předvčerejší svačina a já se zase jednou v návalu zoufalství probíral všemi mými účtenkami, které se mě snažily neúprosně přesvědčit, že měsíc co měsíc utrácím stále více a více. I když kupuji méně a méně.  

    Inflace nebo deflace? Každopádně nepřímá úměrnost, již by  mělo spíše řešit ministerstvo financí. Jenže takový  ministr  by pouze alibisticky převedl výdaje každého z nás do jedné kupy, aby potom mohl vítězoslavně prohlašovat, že kupní síla obyvatelstva pod jeho vedením opět vzrostla. My ovšem víme, že tento nárůst mají na svědomí naopak protřelí obchodníci, kteří zdražují korunu po korunce, aby to pak ve slevě prodali ještě za víc. A kdyby i oni selhali, je tu opět  naše Česká národní banka, která by tu korunu opět zprznila (pardon, devalvovala). A tak se tiskne a tiskne, protože těch korun musí být stále více a více. Zrovna jako i lidí je na světě stále více a více, tudíž musí být více a více i lidských dušiček. Až takto logicky jsem dospěl k tak závažné otázce: Kolik že je ve skutečnosti  na světě aktivních lidských duší?

    Koruny navíc se natisknou, lidé se již léta množí stále stejným a osvědčeným způsobem. A dušičky? Kde se rodí nové dušičky?

      Představa, že by je onen vousatý stařík na nebesích rozfukoval jako mýdlové bubliny, mi připadá značně nevědecká. Teorie o jejich nárůstu dělením, po vzoru prvoků, je před širší veřejností také naprosto neobhajitelná. Zrovna tak se mi nelíbí představa, že by nám je sem zasílali kolegové od Síria coby imigranty.

   Nejsem sice teologicky vzdělán,  přesto letmý průlet několika encyklopediemi mě utvrdil v názoru, že by se s tímto problémem mělo něco dělat. Naši předci tuto otázku sice trochu nakousli, však tím to usnulo.  

   Tedy konkrétně: křesťané, židé i muslimové sice něco jako duši uznávají, ale pouze coby součást jediného těla, které je pak kompletně připraveno na pozdější vzkříšení.

   Zato již řečtí filozofové učili, že nesmrtelná duše se musí automaticky převtělovat buď kvůli vnitřní nutnosti, nebo za účelem morální očisty do nové formy zahrnující i zvířecí svět. U Platóna hrálo roli pouze morální kritérium. Podle jeho názoru se bytost znovu zrodí pouze na základě svého minulého jednání.

   Nejdále však došli buddhisté, kteří tvrdí, že reinkarnace je proud neustále vznikající a zanikající mysli, která se však může zrodit v jakékoliv podobě, a to od říše pekelné, přes říši zvířat, lidí až po dimenzi bohů.

   Uf! Co to tedy vlastně znamená?

   Dnes jsem člověkem, v předchozím životě jsem mohl být třeba slonem a čeká mě budoucnost obyčejného mravence?   A jsem pořád stejná dušička?

   A do toho se nám ještě motá zákon o zachování hmoty, potažmo energie.

   V té prapůvodní špendlíkové hlavičce, plovoucí v těch časech nebytí, byl totiž ukryt zárodek všech současně existujících atomů celého Všehomíra. Proto jsou všechny částice hmoty staré jako sám vesmír. I naše těla pochází z atomů dávno vyhaslých hvězd.

   Vždyť prach jsi a v prach se obrátíš.

   Je tedy možné, asi určité, že v té sféře nadřazených dimenzí byl tenkrát určen i přesný počet dušiček. Proto je zbytečné si lámat hlavu nad tím , jak se rozmnožují, kde a proč se rodí. Éterické částice našeho života jsou možná stejně staré jako Svět. Jenže tenkrát lidé ještě nebyli, a i potom jich bylo pár tisícovek. A dnes? 7 miliard 213 milionů 644 tisíc 105 – 106 – 107 – 108 (každý rok přibude osmdesát milionů lidiček, viz. www.euroekonom.cz/planeta/stred.html ). Osmdesát milionů čekatelů na novou dušičku. Ale kde je brát?

   Je také docela dobře možné, že někteří lidé duši vůbec nemají. Zkrátka jim nebyla přidělena. Všimli si toho již naši praotcové, když třeba o někom tvrdili, že chodí jako tělo bez duše. Tito lidé pak většinou nemají žádné svědomí, lidské city jsou jim cizí a o lásce se vyjadřují pouze s pohrdáním. A i když jsou de facto přebytečným lidským materiálem, většinou právě oni dosáhnou významných funkcí, čímž komplikují životy nás, zcela legálně odušičkovaných bytostí. Většinou všechno zlo na této planetě pochází právě od nich a my bohužel musíme konstatovat, že čím více lidstva, tím logicky i více těchto bezduchých zoombií. 

   Ale to je pouze jedna z teorií.

   Ta druhá se spíše opírá o buddhistický výklad reinkarnace, kdy duši mohou mít i zvířata, a dokonce i hmyz či prvoci. Nechtěl bych být v příštím životě nějakou žouželí, kterou si se sadistickým úsměvem přiopilý rybář nabodne na háček a vhodí do ledové vody, v které jenom trpělivě čekáte, která že to obluda vás nakonec schramstne, aby vaše dušička mohla odletět do nebeské čekárny, kde se bude třást, kam že to zase dostane příští umístěnku. Proto se chovejme slušně, pouštějme starší lidi v tramvaji sednout a myjme si před jídlem ruce. Jedině snad tak ovlivníme porotu, aby nám udělila zase nějaký ten lidský osud.

   Ale teď vážně: pokud by dušičky sídlily i v ostatních němých tvářích, potom v dobách dávného pravěku  tady musely mít pré. Všude to lezlo, plavalo, plazilo se, létalo a skákalo. Země byla jednou velkou zoologickou zahradou, kde žili pospolu miliony a miliardy tvorů. Občas jeden druhého sežral, ale jinak koexistovali v míru a pokoji.  A to do té doby, než se z jednoho lidoopa vyvinula pyšná a arogantní bytost, jež si začala říkat homo sapiens. Tato bytost se od samého začátku chovala nadmíru panovačně a začala vyvražďovat nejen ostatní tvorstvo, ale často i sama sebe. Přesto se dokázala úspěšně zabydlet na všech kontinentech, kde se také  ostošest rozmnožovala. A jelikož matematika je věda, kde nelze lhát, a počet dušiček je konstantní, znamená to, že čím bude více lidských bytostí, tím musí být méně zvířecích druhů.

   Podle vědců žije v současné době na Zemi 1,2 milionů různých živočišných druhů, z toho 950 tisíc jich připadá na hmyz. A to ještě nejsou zcela prozkoumány deštné pralesy či mořské hlubiny, kde by nás mohlo čekat nejedno překvapení. Takže se na první pohled zdá, že ve zvířecích duších máme ještě velké rezervy, avšak jenom kácení oněch výše zmíněných deštných pralesů znamená ztrátu jednoho druhu denně. Nelze také zapomínat, že plno savců vyššího řádu přežívá pouze díky rezervacím či zoologickým zahradám.  

   A až nebude kde brát? Až nebudou ani ty pralesy, kam bychom se mohli vrátit? Kam půjdeš potom, člověče?

   Tak to neví nikdo. Možná že jenom ten, kdo tenkrát cvrnknul do té malinké kuličky prahmoty, z které je nyní Všechno. A ten nám to nepoví.

    Ale vás by určitě zajímalo, jak to všechno teorizování souvisí s mými nezaplacenými složenkami?

   Jednoduše!

   Jak tak si ta neviditelná ruka trhu všetečně zahrává s různými cenami, a tím pádem i s námi, řekl jsem si, kolikpak škodičů se v jejím stínu pohybuje? Kdopak se skrývá za záplavou cizích a nesrozumitelných frází? Jak velká je armáda všech těch darmožroutů, kteří parazitují na úmyslné nedokonalosti našich zákonů? Ať jsou to tuneláři, lobbisté, různí kmotříčci, chamtiví bankéři, politici,  nepoctiví obchodníci, exekutoři, ministři či jenom prachsprostí zloději, můžeme se ptát, jestli mají duši, či patří mezi ty necitelné hory masa, na které už duše nevybyla.

   V druhém, reinkarnací ovlivněném  případě, nám musí být jasné, že v dřívějším životě byli nějakými zvířaty, nějakým tím dobytkem… 

   Jakékoliv zobecnění, natož přírodní zákon z tohoto všeho odvodit nejde. Snad jenom doufat, že v nás samotných duše je.   

   A snad bude i příště.