Jdi na obsah Jdi na menu
 


Líheň monarchů

18. 8. 2013

 

Tato povídka patří do žánru spekulative fiction (spekulativní literatura). Autor však tak dlouho špekuloval a kombinoval, až se do toho zamotal sám. To by vám však i tak nemělo zkazit čtenářský zážitek. Těm, kterým se povídka líbit nebude, dám dobrou radu: klidně rozbijte vzteky kladívkem či jiným nástrojem monitor nebo displej. Dobře mi tak!
 
 Když mě burcující řinčení domovního zvonku konečně donutilo otevřít dveře, stáli tam čtyři. Jeden vypadal snad na právníka, druhý, usměvavý staroušek, ne nepodobný pohádkovým dědečkům, a hlavně ti dva naprosto nenápadní týpci v černých brýlích. Svaly se jim již prvoplánově nevešly do napasovaných a v určitých místech vyboulených sak, takže nebylo pochyb, jaká že je jejich intelektuální role v této frašce.
   „Jste pan Pospíšil?“ ptá se právník.
   „Jo, jo,“ bezduše přikyvuji a můj mozek téměř dosahuje teploty varu, aby si zpětně mohl vybavit určitou, byť nepravděpodobnou možnost, že bych byl díky občasným dluhům vystaven nějaké té tak obávané exekuci.
   „Ten pohled, ten nos, ta celková vizáž,“ radostně skřehotá stařík, jako by právě pohlédl do tváře dlouho hledaného individua.
   „Dobře, zabalte si pár nejnutnějších věcí a půjdete s námi,“ deklamuje muž práva, zatímco stařík blahem mručí, a ti dva jako že, jo, jo, jo a zkus, že ne a ne a ne!
   „Jsem svobodný občan svobodné země…“ rozkřiknu se, jak to občas vidím v amerických filmech, načež mě jedna gorilka uchopí pro mne nepochopitelným, však  jistě profesionálním hmatem tak, že pouze milosrdná tma se stane mou jedinou nerozlučnou přítelkyní.
   Naopak probuzení je stoprocentně bílé.
   A u mého lůžka sedí anděl. Blonďatý, modrooký, byť s neandělským poprsím.
   „Dobré jitro, Jene. Jsem tvá ošetřující lékařka a zároveň i tvá průvodkyně Labyrintem. Doufám že úspěšná průvodkyně. Jsi předpokládám ještě pořád svobodný?“
   „Jo, ne, jo!“ huhňám a nakonec si troufnu aspoň na otázku, co že je to ten labyrint.
   „Tím musíš projít, milý Jene,“ upře na mne ty své pomněnky, „aby ses mohl stát českým králem! Ale nejdříve tě čeká Osvícení.“
   Takže jsem v blázinci, došlo mi konečně.
   Ale proč?!
   Ne, nebyl to blázinec, bylo to něco daleko podivnějšího. Byl to inkubátor monarchů. Budoucích osvícených králů, zachránců lidské morálky a vůbec humanity jako takové.
   Jenže to jsem se dověděl až později.
    Teď vím, že jsem umístěn v jakési moderně zařízené cele, izolován od jakéhokoliv okolí a mojí jedinou občasnou vycházkou je přesun do oddělené koupelny s WC. 
    Ale  pak přišlo Osvícení. Pravda o tom, proč tu jsem, kam jdu a koho vlastně představuji.
   Při několikahodinovém sezení, opakujícím se mnoho a mnoho dnů mi vše vysvětlil onen „pohádkový dědeček“, povoláním doktor historie, jistý pan Holátko.
   „Co bys řekl tomu, kdyby se naše republika stala monarchií?“ překvapil mě na úvod touto otázkou.
   „Ale to je přece blbost, to nejde,“ zakroutím nevěřícně hlavou.
   „Proč?“
   „Protože to bychom se vrátili někam zpátky, snad do středověku. To bychom se vzdali všech výhod demokracie, a vůbec, feudálové, robota, všeobecná poroba a nesvoboda. Ne, ne!“
   Holátko se jenom lišácky usměje a dodá: „ Myslíš tedy, že třeba v Dánsku, Nizozemsku, Norsku, Švédsku či dokonce ve Velké Británii strádají lidé bídou? A proč je v Lucembursku nejvyšší životní úroveň v Evropě? Protože tam mají robotu? No, pověz!“
   Nevěděl jsem a Holátko v masáži mého mozku pokračoval: „Vezmi si naše poslední prezidenty -  jeden zvítězil díky parlamentním podrazům a druhý se do funkce naprosto veřejně prolhal. Asi to dělat museli, protože politika už je taková, špinavá. A touha po moci tě donutí použít všech možných i nemožných prostředků. Ale král, panovník k tomu předurčený a k tomu od narození vedený, tohle dělat nemusí, ani nesmí. On je již od kolébky vychováván pro svůj úděl. On je a musí být šlechetný. Od toho je také slovo šlechtic. On by se nikdy neožral při pohledu na posvátné korunovační klenoty, ani by nelikvidoval naší, již tak rozhádanou politickou scénu. On by totiž naopak vystupoval ve shodě se základními morálními principy, protože jeho jediným zájmem, oproti partikulárním zájmům politiků, je dobro celku, blaho země. Monarchie je lékem na marasmus a bídu našeho politického života. Monarchie vylučuje zvolení jakéhokoliv populistického křupana do čela země. Pouze slušný a solidární panovník dokáže ocenit ušlechtilé stránky člověka.“
   A takhle mě Holátko nechal být. Donutil mě o těchto problémech přemýšlet a opomenout i  to, že jsem opravdu v těchto prostorách vězněm. Navíc má ošetřující lékařka, Eliška, s níž jsem se poměrně brzy po všech stránkách seznámil, by mě stejně pomocí svých ženských přesvědčujících argumentů od případné revolty, či dokonce útěku odradila.
   Zatím.
   A Holátko mě v příštích dnech zasypával dalšími a dalšími informacemi.
   Osvícení se stávalo stále zřejmější a jasnější.
   Dověděl jsem se například i to, že my Češi, jsme v podstatě monarchii nikdy nezrušili. My jsme z ní pouze v říjnu 1918 vystoupili. A to ještě pár měsíců před 28. říjnem nikoho ani nenapadlo, že by tu mohla být nějaká republika. Dokonce z Ameriky importovaná  republika.
A naši prezidenti? Počínaje již TGM, se všichni chovají jako pomazaní vladaři této země. A lid tuto jejich roli více méně schvaluje.  Vždyť téměř nikde v Evropě nesídlí prezident republiky na královském Hradě, kde má i jiné výsady určené pouze královské koruně: prezidentské milosti, jmenování  soudců a profesorů, speciální Hradní stráž, obrazy hlavy státu ve školách a ve veřejných místnostech, ano, monarchie v nás stále žije.
   „Netrap se tím,“ vklouzne pod mou pokrývku horká Eliška. „Netrap se. Ty tím Labyrintem projdeš, ty jím musíš projít a já pak budu novou Eliškou Přemyslovnou…“
   „Čím?“ ptám se, leč nezřetelná odpověď zanikne v blížícím se projevu probouzejícího se orgasmu.
   Druhý den ráno:   „Takže, Jene, tvé Osvícení se bude blížit ke konci a cesta Labyrintem ti bude otevřená,“ povídá usměvavý Holátko.
   „Pane doktore, ale já téměř ničemu nerozumím. Můžete mi aspoň říct, kde se vůbec nacházím? Kde jsem stále vězněn?“
   „Mno…“ zakroutil hlavou Holátko. „Vězněn? To snad ne. Víš, co já bych dal za tvoji současnou situaci. Za tvou šanci?“
   Trochu se zasnil, trochu se zahleděl buď do historie,  či naopak do budoucnosti, a pak pokračoval: „ Václav Havel ještě za svého prezidentování správně odhadoval, že tato země se brzy dostane do vleklé morální krize, kdy myšlenky lásky a pravdy budou veřejnou nadávkou a každý gauner, který se ověší zlatými řetězy, bude ve velevážených grémiích rozhodovat nejen o budoucnosti svých kont, ale bohužel i o dalším směřování této republiky. Proto on a jemu podobní založili polotajnou Nadaci, která měla bdít nad morální očistou národa, a popřípadě přivodit i patřičné politické změny. Není pro zasvěcené tajemstvím, že na financování se podíleli nejen význačné evropské osobnosti, ale i zednáři a v neposlední řadě šlechta.“
   „Tedy spiknutí“, vykřiknu.
   „Ne tak docela. Spíše bych to nazval preventivní léčbou. Ochranou humánních hodnot a záchranou demokracie.“
   „Jestli to dobře chápu, chcete zachránit demokracii vznikem monarchie. Cožpak to jde?“
   Holátko se na mne podívá jako na naprostého nevzdělance: „Snad bys měl vědět, co je to konstituční či parlamentní monarchie, která mimo jiné vznikla již v novověku právě ve Spojeném království, a je dodnes vzorem pluralitní demokracie. Zrovna tak jako zřízení Švédska, Norska, Dánska či Belgie. Tam parlamenty nemusí vladaři poklonkovat, či se bát, že za pár let přijde persóna naprosto odlišných názorů.“
   „Dobře, to bych snad ještě mohl pochopit, ale daleko více by mě zajímala činnost té podivné Nadace.“
   „Ano, tys vyvolený,“ podíval se historik na mne tím svým obdivným pohledem, „ty máš právo znát pravdu.“
   Zavrtěl se na židli, napil se vody, nadechl se a pak, pak to na mne vybalil: „ Jednou z možností, jak celou situaci aspoň trochu zcivilizovat byl tedy přechod k monarchii. Já vím, seď, seď, nebylo by to jednoduché, ale již dnes nám fandí plno lidí. A současný prezident? Ten nám kladné body přímo hrne. No, jak by to vypadalo? V první řadě velká mediální kampaň, potom referendum, v případě positivního výsledku následuje parlamentem odhlasovaná změna ústavy, a potom, potom už jen to Te Deum ve Svatovítské katedrále?“
   „A máte krále, máte panovníka?“ výsměšně se mu dívám do očí.
   „Panovník, panovník. O tom se mnoho a mnoho diskutovalo. Samozřejmě logickým nástupcem nikdy nepřerušené větve by byl Karel Habsburský. Sympatický mladý muž, známý v celé Evropě. Jenže, řekněte doma Habsburk. To se všem okamžitě zježí vlasy hrůzou na hlavě a každý si okamžitě představuje, byť to nikdy nečetl, Jiráskovo Temno.“
   Doktor historie Holátko, jinak také asi placený konzultant tajuplné Nadace, se zahleděl kamsi vdál, snad až na hranice tehdejšího mocnářství, a planoucím zrakem pokračoval: „Máme samozřejmě i domácí šlechtu: Karel Schwarzenberg či Zdeněk Sternberg, ale i když jde o muže vážené, jejich věk je bohužel handicapuje. My potřebujeme někoho, jako je třeba v Anglii princ William, někoho, za kým národ půjde, komu bude věřit. A ať se to komu líbí nebo ne, my se můžeme pochlubit pouze jedinou českou vládnoucí dynastií, a to jsou Přemyslovci. Vždyť po vraždě Václava III. v Olomouci, mimo Jiřího z Poděbrad, sedávali na českém trůnu vždy už jen cizinci. I ten největší Čech Karel IV byl Lucemburk a česky se musel učit až tady. Leč Nadace se nevzdávala a řešení našla.“
   „Neříkejte mi, doktore, že budete nějakého Přemyslovce klonovat. Jako v Jurském parku. Ne, proboha, ne, proč se nesmějete? Nebo je to snad pravda?“
   „Ne tak docela. My pouze musíme pátrat po jejich krvi, což zase není tak těžké. Vždyť jejich geny nosili například Mikuláš II., Ludvík XIX. i Alžběta II. Anglická. Ale Nadace zaměřila své hledání jiným směrem. My hledáme opravdového potomka, což se dá podle DNA dnes již určit.“
   A tenkrát jsem začínal tušit…
   Ale Holátko již věděl: „Těch možností je několik. Kdybychom pátrali po následníkovi po přeslici, stačilo by oslovit takové rody, jako jsou Lucemburkové, Jagellonci a koneckonců znovu Habsburkové. Jenže my chceme dědice trůnu po meči. Pak by bylo třeba hledat mezi takzvanými opavskými Přemyslovci, což je větev vzniklá ze vztahu Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu. Ale my se vydali cestou třetí, cestou obtížnou, však při pohledu na tebe úspěšnou. Přes patnáct let sbírala Nadace po různých laboratořích tajně všemožné vzorky tkání, krve či jiných kapalin, aby nejmodernějšími vědeckými postupy bylo vytipováno dvanáct adeptů na královský trůn, dvanáct potencionálních dědiců koruny. Vůbec nevadí, že pocházíte z převeliké armády nikdy neuznaných levobočků, vůbec nevadí, že některá vaše prapraprababička se zapomněla se samotným králem, případně s některým jeho utajeným potomkem, důležité je, že jste tady, že ve vašich žilách koluje pravá přemyslovská krev a že právě vy budete nadějí pro tento stát.“
   „Nás je tady dvanáct?“ ptám se vyděšeně.
   „Ano dvanáct, jako apoštolů, a jste umístěni v tajném areálu zbudovaném pro tyto účely. Teď budete procházet Labyrintem a vítěze čeká sláva nebývalá,“ setřel doktor historie nejen kanoucí slzu, leč i slinu.
   „A co těch jedenáct, co ti, kteří neuspějí?“
   „Bude o ně postaráno se vším všudy. Nejdříve malý hypnotický zásah do mozku vytvoří potřebnou amnézii, jež bude pak kompenzována slušným invalidním důchodem. Budou z nich loajální občané, loajální poddaní.“
   A tehdy jsem se rozhodl utéct. Poprvé.
   A naposledy.
   Jenže cožpak já jsem nějaký Bond? Nějaké to mission impossible 1, 2, natož pak 3?
   Ocelové dveře šly otvírat pouze tzv. vykulením oka, neboli obrazem kresby lidské rohovky. Ta možnost se mě samozřejmě netýkala, takže nezbývalo nic než typická hurá akce. V téhle zemi jsem si již zvykl na mnohé, dokonce i já zde stačil napáchat mnoho a mnoho volovin, ale stát se debilem mě nelákalo.
   Noční návštěva Elišky Přemyslovny (alespoň v to stále doufá), rychlý a alibistický sex, ohleduplné rozloučení a pak již jen čekání na Eliščin dveřní pohled. Rohovka rozeznána, dveře se otvírají a vězněný trestanec startuje z lůžka. Elišku bezohledně odstrkuje, rozhlíží se po chodbě, dveře výtahu, výborně, Eliška ječí, -3, -2, -1, no to jsme pěkně hluboko, konečně 0… a řítíme se za svobodou. Přízemí mě přivítá typickým nemocničním prostředím. Spící služba na recepci, na chodbě se belhá k záchodu pár prostatických důchodců, tlumená světla a do toho jeden polonahý blázen, já. Bohužel než se sestra stačí vzbudit (jestli se vůbec během celé akce vzbudila), jsou u mne opět mí svalnatí kamarádi, kteří již vědí, co se sluší a patří. Poslední záblesk mého zraku jako by patřil siluetě Hradčan, majestátně se vypínající nad noční Vltavou. Asi mě opravdu už tím Osvícením zblbli.
   Čtrnáct dnů se mnou nikdo nemluvil. Čtrnáct dnů mi odmítala Eliška věnovat svou náklonnost. Čtrnáct dnů mi nonstop promítali v televizi filmy o slavných královských rodech.
Historické filmy, hrdinské filmy.
   A já nakonec řekl: ano !
   Já chci být českým králem, já chci spravovat tuto zem podle mého nejlepšího vědomí a svědomí.
   Eliška mě opět políbila a já byl vpuštěn do Labyrintu.
   Labyrint. Co to byl ten Labyrint?
   Určitě žádné ponuré a tajuplné bludiště, na jehož konci čekala předpotopní obluda, nýbrž cesta k absolutní dokonalosti. Pouť k šlechtické pokoře. Školení o všem možném, od hypnotické výuky jazyků, přes diplomacii, historii, psychologii, ale šlo i o správné stolování, o umění konverzace a samozřejmě o výklad Bible. A ze všeho testy, hodnocení, kladné i záporné body. Učebna a spát. Učebna a spát.
   Budeš králem, nebo odejdeš jako debil?
   Ani nevím, kolik uplynulo doby, ale jednoho dne ke mně vstoupil můj další známý. Doktor práv, současně také soudce Ústavního soudu, pan Gruber. Rozhlédl se po mém působišti, potom koukal do nějakých papírů a nakonec vyšel s pravdou ven: „Pane Jene, je mi ctí a zároveň radostným posláním vám oznámit, že jste úspěšně prošel celým vzdělávacím procesem, zvaným u nás Labyrint, že jste přijal úlohu kandidáta na královský trůn Zemí koruny české a že tudíž může Nadace započít dlouhodobou, však doufám že úspěšnou transformaci republiky v monarchii. Však je tu ještě jeden háček. Nejste, Jene, sám. Jste dva.Dosáhli jste naprosto stejných výsledků, máte naprosto stejné genetické dědictví, takže Nadace si netroufá v tomto případě sama jednoznačně rozhodnout. Budoucího krále musí určit váš vzájemný souboj!“
   „Ale já šavlí nikdy nebojoval!“ vykřiknu zoufale.
   „Toho nebude potřeba,“ dí právník. „Jste podle výsledků oba plnohodnotní nástupci trůnu, a proto bude i vaše slovo součástí zákonů. Vedení Nadace proto v tomto duchu rozhodlo, že každý z vás musí určit tomu druhému, za jakých podmínek může usednout na trůn. Rozuměl jste tomu, Jene?“
   Ano, já jsem tomu rozuměl, jenom jsem nevěděl, jak to provedu. Zvlášť když celá delegace se i se mnou odebírá okamžitě do učebny a já mu stojím  tváři v tvář. Typický floutek, určitě pochází z té opavské větve.
   Co teď? Co můžu udělat, vymyslet? Přece mu nebudu dávat hádanky jako v nějaké pohádce?
   Doktor pohlíží na hodinky a je netrpělivý. Eliška….
   Už to mám, tím ho vyřídím! Dokonale! Na věky. „Pan kolega se stane králem této země, až zdejší parlament postaví komunistickou stranu mimo zákon.“
   A máš to, opavskej!
    Ten se však jenom lišácky usměje a hláskem tak lahodným, že by mohl v rozhlase číst i pohádky, zaševelí: „Ty můžeš usednout na královský trůn našich předků pouze tehdy, až se na území Zemí koruny české přestane krást.“
 Bum!
 Nohy mi podklesly, před očima se mi zatmělo, a to tak, že i překrásná Eliška náhle zmizela z mého dosavadního života, a já náhle věděl.
   Marnost nad marnost, vše je marnost!
   Sbohem Koruno! Ať žije republika!
   Navždy!
 
   S panem Janem Pospíšilem se přišli až k hlavnímu vchodu Nemocnice Na Františku rozloučit jak doktorka E. Víchová, tak i samotný zástupce VZP pan Holátko. Sám Jan se tomu divil, protože jeho úraz hlavy nebylo zase nic tak výjimečného. Chvilková ztráta paměti, no bóže! Přesto podal ruku nešťastně se tvářící doktorce i zástupci pojišťovny, zamával dvojici mužů z místní ochranky a pak se pomalou chůzí vydal k domovu.
   Nad Hradem vlála prezidentská standarta s nápisem tak přiléhavým…