Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milý Ježíšku

8. 12. 2016

 

   Milý Ježíšku, je to již šedesát let, co jsem ti psal naposledy. Tenkráte můj dopis vznikal v naprosté ilegalitě, coby nějaký samizdat, a také ve vší tajnosti musel  být k tobě odeslán. Nebylo divu, neboť všude se to jenom hemžilo stranicky  uvědomělými Dědy Mrázy a pro samou jólku nebylo pomalu  ani kam plivnout. Soudružky učitelky nám sice ve škole trpělivě   vysvětlovaly, že žádné nebe není a všechny dárky pocházejí pouze z výsledků obětavé lopoty pracujícího lidu, ale já stejně věděl, že ty brusle na kličku, či pozdější  stavebnice Merkur byly od tebe.

   Poté jsem na tebe pár dekád poněkud pozapomněl a svátky vánoční bral coby momentální příležitost k relaxaci. Teď však opět přichází doba, kdy se k tobě ve vší pokoře obracím.

   Milý Ježíšku, proč si to nepřiznat, nebyl jsem celý rok zase až tak moc hodný. Ne, že bych se dopouštěl nějakých smrtelných hříchů, natož násilnických činů. Já dokonce ani daně nekrátil a sociálních příspěvků nezneužíval. Jen jsem byl trochu pasivní, pokud se týče života v této malé zemičce. Nebyl jsem sám, byly nás miliony.  Nás, kteří už zapomněli, či si nenechali vysvětlit, co je to výjezdní doložka, domovní důvěrník, tuzexová koruna, fronta na cokoli,  politické dotazníky a z nich vyplývající posudky, gumový pendrek, ocelová pěst dělnické třídy, povinné umístěnky do zaměstnání, odmávaný 1. Máj a  nenáviděné brigády v tzv. Akci Z.

   Proto bych tě prosil, jestli bys nemohl těmhle všem lidičkám nadělit ještě trochu toho rozumu navíc. Samozřejmě ne všem, protože někteří ho mají až moc. Například poslanci. Těm, i kdybys ho do hlavy sekerou vtloukal, už se ho tam víc nevejde. Proto nechť raději toho zbude víc na nás, obyčejné lidi.

   Abychom si mohli zvolit příště úplně jiné poslance.

   Také prosím nezapomeň s nějakými maličkostmi na  americkou židovskou nadaci Gershon Jacobson Foundation, která chce našemu Miloši Zemanovi udělit cenu „Bojovník za pravdu“.

   Že se jim to ale povedlo! Ten laskavý židovský humor! Dlouho jsem se tak nezasmál. To je jako bych já dostal  Zlatého slavíka nebo Václav Klaus cenu fair play.

   Pražští zastupitelé by si naopak zasloužili permanentky do naší ZOO, by mohli pěkně zblízka pozorovat všechna ta boží hovádka a občas se od nich něčemu užitečnému naučit. Někteří určitě už mezi oddané ochránce přírody patří, a pozorujíce  v zahradách hryzce vodního, jenž stále v zemi jen ryje a ryje, aniž by občas vystrčil rypák ven, nechali se jím inspirovat a navrhli  postavit trasu metra D bez stanic.

   Geniální!!!

   A když už tak, milý Ježíšku, poletuješ po světě, mohl bys třeba podarovat Vladimíra Vladimíroviče nějakým pěkně vázaným zeměpisným atlasem. To aby se mohl ve svých volných chvílích ujišťovat, že hranice Ruska jsou stále tam, kde mají být. Ale ten atlas by měl být aspoň z roku 1994, kdy se Rusko v Budapešti spolu s USA a Velkou Británií společně zaručily za bezpečnost a celistvost Ukrajiny.

   Potom to můžeš vzít do Spojených států, kde by prezident Obama nutně potřeboval duševní útěchu. Můžeš ho třeba obdařit několika knihami Václava Klause, aby se na vlastní oči přesvědčil, že se dá národní hospodářství zruinovat ještě mnohem více a mnohem fundovaněji.

   V Číně bys mohl pozdravovat našeho krtečka a vysvětlit mu, ať se nepaktuje se žádnými tibetskými krtky ni jinými podobně nábožensky nasáklými tvory. Mohli by ho pak strčit do některých místních ozdravných zařízení, které tu tak  příkladně stabilizují společnost, což se zase velmi zamlouvá našemu panu prezidentovi.

   Ale že je ten svět veliký, co? Není toho nakonec moc na jedno malé miminko?  I když, co je ti vlastně do Arabů. Ti mají své proroky, své zákony a svůj smysl pro spravedlnost. My jim jejich zvyky rozhodně nezávidíme, ani jim je brát nechceme a  nebudeme, ale ať si jich dosytnosti užívají u sebe doma. Proto tyhle končiny raději přeleť ve větších výškách, protože tady člověk nikdy neví, kde, co a z koho vybuchne.

   A než se zase vrátíš k nám, do té přívětivé české hroudy, trochu jim i v té západní Evropě domluv. Já vím, že tamní  současní politici dělali v roce 1968 coby študáci revoluci a chtěli změnit svět, ale měl bys je přesvědčit, že už jsou opravdu dospělí a že by se tak měli i chovat. Zavaž si je nějakými těmi blýskavými cetkami, za které si oni dřív koupili celou Afriku. Já vím, oni budou chtít, aby tam byly vyznačeny karáty, ale to ty určitě zvládneš. Hlavně už jim nedávej žádné dětské hračky, nebo z toho nevyrostou nikdy. Žádné hračky a také žádné konvičky. To bychom se dostali z bláta do louže.

   A až konečně, milý Ježíšku, zakroužíš opět  nad Pražským hradem, hlavně se nelekni těch červených trenýrek. To víš, tam to teď šlape trochu jinak. Něco tu poněkud zarudlo a něco zežloutlo, ale v podstatě se jen změnila polarita. Zaměstnanci prezidentské kanceláře „nesmějí“  mít bezpečnostní prověrky. Turisté však prověřeni být musí. Pravda už tady také nevítězí, naopak šampionem  posledních prezidentských voleb byla lež! Kompas ukazuje na východ a Daliborka se připravuje na nové nájemníky. Na ty, kteří pana prezidenta neustále tak sprostě urážejí. Ale i tak bys jim tam pár dárků spustit mohl.

   Pan prezident by zajisté uvítal soubor fejetonů Ferdinanda Peroutky, neb je jeho téměř fanatickým obdivovatelem a ve světě uznávaným expertem,  a to hlavně na články vlevo dole. Neuškodilo by ani pár lahví (bas) pravé stolíčnej. Kokain shazovat už nemusíš.

   A kdybys náhodou zabloudil i na vládu a někdo ti tam s jánošíkovským úsměvem nabízel koblihu, nezapomeň si říci o účtenku. Víš přece, že všeci kradnú.

   No a co bych chtěl já?

   Kdyby po téhleté vyčerpávající globální  nadílce konečně lidé pochopili, že „padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina“ a že tady spolu musíme  koexistovat,  ať chceme nebo nechceme,  tak už nic.

   Jo a ještě – kdyby šel ten kompas na Hradě nějak opravit…

   Děkuji!