Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na Pankráci, na malém vršíčku...

9. 4. 2018

  

    

Na Pankráci, na malém vršíčku…
   Jakmile dostala šéfová sekretariátu předsedy vlády, toho času nejen v demisi, ale i ve vyšetřovací vazbě, moták přes jednu nejmenovanou tajnou službu kdysi spřáteleného státu, okamžitě nažhavila všechny potřebné telefonní linky.
   „Zasedání vlády zítra v deset nula nula jako vždy, na Pankráci!“
   „Jen aby mu povolili návštěvy,“ zabručel zase ministr školství a ještě pro sebe dodal: „ Posledně měl špatně ustlanou postel a my museli jet domů s prázdnou.“ 
   Před pankráckou vazební věznicí se začaly vládní vozy sjíždět přece jenom o něco dříve. To víte, než se zase vyřídí všechny ty formality pro styk s obžalovaným …
   Premiér dorazil tentokráte včas. Sedl si na protější stranu dlouhého stolu a po vyslechnutí naučené formulace od dozorujícího orgánu, že není dovoleno mluviti o případu vyšetřovaného ani o osobách zainteresovaných, a také nejsou dovoleny tělesné a intimní dotyky s vyšetřovaným.
   To zatím opravdu nehrozilo.
   I když jedna ministryně, no… 
   „Tak čo?“ vyjede premiér zostra na ministra spravedlnosti. „Jak to vypadá s tou moji kaucí? Kdy ma pustí?!“
   Oslovený ministr strne a letmo pohlédne na strážného.
  Ten samozřejmě nespí: „Na toto téma smíte hovořit jenom s vaším zastupujícím právníkem!“
  „Ale on je moj právník!“
  „Ne, je pouze ministr. Obyčejný ministr v demisi.“
   To předsedu vlády rozpálí: „Víte vy vůbec, kdo já som? Čo mi všetko patrí? Kdo vás platí? Kolik vám ten Kalousek dává, čo?“
   „Ještě slovo a schůzka je skončena,“ pronese protokolárně strážný.
   „No vidíte to,“ obrátí se již tišeji premiér na vládu. „Toto je tu porád. Samá šikana, kampáň. Jednají tu se mnou jako bych bol nějaký zločinec, Nějaký Krejčíř, nebo čo!“
   „Neměla bych třeba, pane premiére, použít tak trochu armádu? Jenom trošičku, jako v tý Bastile, já o tom teď dost čtu, o hysterii a vůbec.“ 
   „O historii,“ obrátí oči v sloup ministr školství.
   „Ne, ne, drahá kolegyně, vážím si vaší loajality, ale to by nebol moj štýl. Ještě tu máme nad sebou vrchního velitele ozbrojených sil, a ten by mohol povolat také armádu, jen by to bola armáda úplně, ale úplně jiná… Pod koho patrí  tento kriminál?“ otočí se na ministryni financí (samozřejmě také v demisi, vlastně jako všichni ostatní).
   „Patří samozřejmě pod Vězeňskou správu,“ odpovídá ona ministryně.
   „A čo tam takhle poslat nějakou tu finanční prepadovku. Rádně ich pojebať, najíť bordel v účtoch, a pak všetkých vyměňat. Já vám pak dám seznam vhodných lidí, vlastně, nemám tu žádné také papíry, tož si zavolajtě do Agroferta, oni vám to pak odfaxujů.“ 
   „Já tam, pane předsedo, mohu nějakou tu kontrolu poslat, ale personálně to všechno patří pod Ministerstvo spravedlnosti, a tak snad potom pan ministr…“
   „Samozřejmě že když se hrubé nedostatky najdou, tak budou padat hlavy,“ přikyvuje ministr spravedlnosti.
   „Ano, ano,“ tleská nadšeně ručkama ministryně obrany. „Padat hlavy, padat hlavy jako v té Francii, když byla dobyta ta Bastila. Tam ale padalo hlav!“
   „Ale no tak, paní kolegyně,“ krotí její nehrané nadšení premiér. „Až tak daleko nepojděme. Já tu dosť premýšlám a všetko som si ujasnil. Jak víme, štát je velmi špatný hospodár. Proto naše hnutí ANO podporuje všemi silami súkromý sektor. (Hlavně moj, pomyslel si.) Situace v této veznici je naozaj katastrofálná. Nejen že špatně hospodarí, ale sú tu na mne nasazený lidi. Na objednávku nasazený lidi,“ pohlédne na strážného, který se však zrovna tváří naprosto nezúčastněně.  „Tak som sa rozhod, že tu veznici kúpím, vlastně ne ja, ale moje konsorcium.“
   „A proč tedy dělat tu finanční kontrolu na Vězeňské správě?“ ptá se ministryně financí.
   „Ale, ale, děláte to snad poprvé? Vždyť přece víte, o co jde. Stlačit cenu tohoto kriminálu co nejvíce dolů, přece nebudu něco zbytečně prepláceť.“
   V návštěvní místnosti Vazební věznice Praha - Pankrác zavládlo takové mlčení, že i přes silné zdi byl slyšet poměrně hlasitý rozhovor dvou Rómů, kteří si tu navzájem ujasňovali své kompetence.
    Pouze ministr zdravotnictví se hlásil o slovo.
   „Později,“ odbude jej premiér a čeká na nějaké definitivní kolektivní rozhodnutí, či spíše na jednoznačný souhlas.
   „A co tím získáte?“ nesměle se zeptá ministr zemědělství.
   „Všetko! Když  koupím tuto veznicu, nebudu tuná muset smrděť  a naopak si sem zavru,  koho budu chtít.“
   „Ale získat si Vězeňskou správu ještě nic neznamená, protože nad nimi jsme my, Ministerstvo spravedlnosti,“ chladí premiérovo nadšení sám ministr spravedlnosti.
   „No a proč som ťa jmenoval asi ministrom, abys konal, ne?!“
   „Ale ministerstvo je státní instituce.“
   „No a čo?“
   „Žijeme přece v zemi parlamentní demokracie, která se řídí Ústavou, máme kontrolní složky, Ústavní soud a svobodný tisk. Zkrátka tuto věznici koupit nelze.“
   Ministr zdravotnictví se opět neúspěšně hlásí o slovo a ministryně obrany začala preventivně na prstech počítat počet funkčních tanků.
   „Čo ma je po ústavě, po parlamentě, čo ma je vůbec po štátě, když de facto stát jsem já!“
   „To byste si musel ten stát nejdříve celý koupit,“ pokouší se o neobratný vtip ministr školství.
   Premiér ztuhne. 
   „To je dobrý nápad, čertovský nápad. To bysme mohli rozjet.“  Poté se obrátí na ministryni financí. „Připravte mi všetky podklady a ode dneška robtě tak, aby cena štátu bola co nejnižší. Obraťte se i na Adrianu, stáhněte si ji k sobě, protože ta už podobnou akci v Praze provedla, a proto má potrebné zkušenosti.“
   Pak se spokojeně rozhlédl po vládě: „Áno, o tomto se mi budě dobře snívat. Tak rozchod a za týžden opět tu!“
   Ministr zdravotnictví se stále usilovně hlásí.
   „Čo ty máš za problémy? Už nemáš koho vyhazovať?“
   „Ne to ne, pořád je hodně odpůrců, já jen trochu z jiného soudku, rád bych si totiž nazpíval tu naši novou hymnu?“
   Premiér, toho času ve vyšetřovací vazbě, vyvalí nevěřícně oči. „Hymny, novej hymny se vám zachtělo?! Něbude  potreba žádná nová hymna, protože pak, pak se bude zpívať, ako budu chceť ja, po mojom!“
   Tím zasedání skončilo, ministerské vozy opustily aglomeraci věznice a náš předseda vlády se odebral snít.         Snít o novém státě.
   Předtím si však musel pod odborným dohledem znovu přestlat své lůžko.
   A ministr zdravotnictví si celou cestu pouze zklamaně broukal místo nově renovované hymny jednu trochu popletenou sprostonárodní písničku: „Na Pankráci, na malém vršíčku, stojí pěkné přirození…“