Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nízké české mzdy aneb kde asi udělali soudruzi z prognosťáku chybu?

18. 4. 2017

   Nízké české mzdy aneb kde asi udělali soudruzi z prognosťáku chybu?

   Když se v listopadu onoho památného roku rozezněly klíče snad v celé naší tehdy společné republice, nebylo to jenom pro ono filozofické vyjádření ideální svobody, coby vrcholu veškerého heroického snažení lidstva. Ne, byla v tom i pod kůži zalézající fata morgana  z pestrobarevných  prospektů západních obchodních domů, coby obrazu budoucího ráje, jenž posvěcen sliby náhle všudypřítomných  prognostiků nastane i zde, v lovném revíru středoevropského tygra.

   Ale ouha!

   Někde ti soudruzi z prognosťáku asi udělali chybu.

   Zatímco jsme měli dosáhnout životní úrovně Rakouska za deset let, tak Germáni měli být dostihnutí za let patnáct.

   Že, tehdejší  páni ministři?

   V roce 2005 jsme už měli patřit do exkluzivního klubu těch států, kde spokojení a zdraví důchodci tráví většinu sezony na plážích jižních moří a jejich děti si mezitím buď podnikáním vydělávají nekřesťanské peníze, nebo aspoň pro začátek získávají užitečné kontakty při studiích na renomovaných světových univerzitách.

   Jenže ti soudruzi z prognosťáku  asi udělali chybu.

   A nejenom oni.

   Tomu středoevropskému tygrovi nakonec utekli všichni.  Slováci, Poláci i Maďaři. Jejich průměrné mzdy totiž již dnes převyšují  naše. A přitom třeba tolik neprivatizovali, ani se k nim zahraniční investice zrovna tak nehrnuly jako k nám, kde byly přímo vzývány s náručí (i kapsou) dokořán otevřenou.

   A vo, vo vo tom to právě je!

   Veškerý čistý zisk, který zahraniční majitel jakéhokoliv našeho podniku, včetně bank, za celý rok vygeneruje, patří pouze jemu. Je převeden do jeho mateřské firmy a nám z toho nepatří ani to ň. Jen tak pro srovnání - tato částka dělala za posledních deset let 2,24 biliónu korun ( 224 tisíc miliard), což je celá polovina ročního výkonu české ekonomiky. Tyto peníze by se daly velmi dobře využít na další investice, rozšíření výroby, vědecký výzkum v oboru,  anebo…na zvýšení  platů  zaměstnanců.

   Ale proč, když Češi drží hubu a makají i tak stále dál?  Pro jistotu do tohoto osvědčeného pracovního procesu ještě přihodíme pár mladých ctižádostivých kariéristů,  moderních  biřiců,  kteří za abnormálně vysokou  mzdu již ty druhé ohlídají, protože, když se ti to nelíbí… Bohužel tenhle styl „řízení“ přebrali i mnozí čeští podnikatelé, pro které je samozřejmě také hlavním kritériem zisk a nikoliv spokojení zaměstnanci. Máme přece svobodu a když se jim to nelíbí…

   Ano, u nás je hlavním ekonomickým záměrem, cílem veškerého snažení a vrcholem vzývaných snů, aby majitelé či akcionáři dostávali pravidelně svůj příděl  divident. Vždyť: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít…“ 

   A zaměstnanci?  

   Úplatní statistici velmi rádi ještě rozšířili „vědecky“ podloženou informaci o tom, že v Česku je  malá, hrozně malá produktivita práce. A to i v podnicích vlastněných zahraničními majiteli.

   Hloupost!

 Zkuste si to jen představit, že při perfektní (což je nutno podotknout) organizaci práce český dělník v mladoboleslavské škodovce podává menší výkon než jeho německý kolega u Volkswagenu? To by se tam asi dlouho neohřál, že? To by moc těch divident  pro majitele nevypotil?

   Asi to rčení jednoho našeho dřívějšího  předsedy vlády, abychom se ničeho nebáli, že kapitál je přece internacionální, nebylo až tak pravdivé. Spíš bych to upřesnil, že někteří si jsou v takovéto kapitálové rovnosti přece jenom o něco rovnější. A slib, že rodinné stříbro nikdy neprodáme,  ani komentovat nechci: Tatrovka, Zetor, Poldovka, plzeňská škodovka  (víte vůbec, že patří Rusům?),  České sklo, aj. aj. Dokonce už ani to české pivo není české!!!

   Z té naší malé zemičky nám toho opravdu už tak moc nezůstalo. Jsme přidruženou montovnou, robotíme na cizím, a když chceme větší platy, platy srovnatelné se západní Evropou, tak je zle.

   Ale proč?

   A jak z toho?

   Možná že se toto téma stane i určitým heslem pro nastávající parlamentní volby. Daně! Všechno srovnáme daněmi!  Sektorová daň anebo progresivní daň z příjmu. Ano, stát možná nějakou tu miliardu vyzíská, ale nemyslete si, že z ní bude doplácet vaše mzdy. Naopak. Tato částka se ve státním rozpočtu rozplyne a přidáno dostane snad jen stále a donekonečna rozrůstající se byrokracie.

   Ten impuls musí přijít zespoda. Přímo od konkrétních zaměstnanců.

   Všude v civilizovaném světě mají proto zaměstnanci po ruce své odbory. Mají je i herci v Hollywoodu, mají je letečtí dispečeři, a dokonce i hokejisté v NHL. Mají je Francouzi, Italové, Holanďané i Němci, a běda, když by si tam zaměstnavatelé dovolili něco takového, jako sáhnout na mzdy. Odbory fungují všude ve světě, jenom my, Češi, jsme se jich zřekli. Pamatuji si na to hromadné vracení legitimací, když poprvé nebyly na Vánoce bonboniéry. Když nebyly již žádné levné zájezdy a dovolené u Baltu. Když zaměstnavatel přestal mít povinnost platit odborům fond FKSP, z kterého se všechny tyto požitky hradily. Každému se najednou zajídalo obětovat měsíčně dvě procenta z platu na nějaké příspěvky. Na druhou stranu se člověk nesměl divit, vždyť nově orientovaný Zákoník práce odstavil odbory úplně na vedlejší kolej a například jim vůbec neumožňoval zasahovat do laviny přicházejících výpovědí.

   Svou vinu na této situaci však mají i odbory samotné, kdy sice v čele podniků stanuli řádně zvolení a nezávislí funkcionáři, ale prakticky celý obslužný a profesionální personál centrály byl převzat z dob vlády jedné strany. Zeptejte se na to třeba současného předsedy Senátu!

   Takže odbory nám nepomohou. Kdo tedy?

   Krakonoš, Superman, Batman?

   Hoši z prognosťáku určitě ne!

   Zní to možná jako pohádka, ale ne všechny vztahy mezi dělnictvem a majiteli fabrik    musely nalézat řešení v revolučním učení páně Marxe. Jenže tenkrát ještě bylo ve škole povinné náboženství, městská smetánka se scházela každou neděli v kostele a boží desatero viselo nad každým jako nejvyšší morální zákon. Kdo kradl, byl zloděj a kdo podváděl, podvodník, bez ohledu na to, zdali policejní odposlechy byly zrovna v té době legální či ne. Velká část tehdejších továrníků  ještě po svých papíncích nedědila, nebyla posazena k bohatě prostřenému stolu, nic nerestituovala ani divoce nezprivatizovala, nýbrž vše, a to od prvního šroubku, si sama vybudovala. A právě tito obdivuhodní lidé razili názor, že ne každému se dostane toho daru od Boha, aby zbohatl. A proto ti, kterým se to poštěstilo, jsou povinni chudým pomáhat a svých zaměstnanců si nejenom vážit, ale dbát i o to, aby nežili v materiální nouzi.

   To je tedy pohádka! Pro uši českých skeptiků jako dělaná.

   Jako od Karla Jaromíra. Jenom ten pohádkový dědeček tam chybí. Ještě kdyby se měl přikolébat z Hradu, mohl by být tento článek podkladem pro scénář k natočení další hudebně nezábavné pohádky.

   Ale vraťme se k původnímu tématu: nízké mzdy českých zaměstnanců. Na celý problém se také můžeme podívat skrze filozofický názor na svobodné počínání jednotlivce. Vždyť o to nám přece šlo, být svobodný a nemuset se ohlížet, zda nás někdo kádruje, šmíruje a udává. Chtěli jsme se svobodně nadechnout a konečně zvednout přihrbená záda. Jenže po Listopadu si někteří lidé začali plést svobodné jednání s anarchií. Se slovy, já už dneska můžu všechno, dělali opravdu všechno. Ničili soukromí jiných a bezohledně omezovali jejich životy. Právo na svobodné jednání mají samozřejmě i majitelé podniků. Co není zakázáno, je přece dovoleno.

    A dělali také všechno!

    Proč se tedy s těmi zaměstnanci mazlit, proč je nevyždímat až na dno duše a poté propustit a nahradit jinými, mladšími. Připomenout těmto pseudobyznysmenům, že svoboda je hlavně odpovědnost a ohleduplnost k jiným, je jako učit velblouda azbuce. 

   Až tak jsme skončili.

   Asi jsme dříve něco zanedbali, moc jsme těm soudruhům z prognosťáku věřili a do našeho revíru si pustili celou smečku škodné. To vyčištění ale teď bude trvat bohužel hodně, hodně dlouho, i když se začínají ozývat hlasy falešných proroků, kteří by s tím byli hotovi raz dva.

   Martin Růžek v závěrečné scéně slavných Rodáků Vojtěcha Jasného říká: „Takže, milí rodáci, co jsme si upekli, to si také snězme. Ale – co jsme si vlastně upekli?  Co jsme mohli a co jsme nemohli?“

   Chybovali jsme nebo nechybovali?

   Ale když se tak dívám na současné funkce všech těch soudruhů z prognosťáku, říkám si, že oni vlastně chybu neudělali.

   Udělali jsme ji my!

   A mohli jsme, nebo nemohli?

               P.S.  Asi vás konec úvahy zklamal, neboť nepřinesl vůbec žádné rozřešení, žádnou naději do budoucna, ba ani teoretickou vizi nemožného. Logicky by věci veřejné měly měnit volby, jenže náš volební systém je zakonzervované dědictví tehdejší opoziční smlouvy. Stejné strany a stejní,  navíc léty poučení, a tudíž všemi mastmi mazaní, a proto i protřelí  matadoři,  kteří se pevně a neochvějně zakuklili  na čelních místech kandidátek.

   Ach jo…