Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?  je nejen název nejslavnějšího a největšího obrazu francouzského malíře Paula Gauguina, ale zároveň se jedná i o nejpalčivější otázku, jež pronásleduje lidstvo od úsvitu dějin. Celé školy filosofů, spisovatelů, básníků i učenců hledaly s většími či menšími úspěchy odpověď týkající se hlavního smyslu lidské existence. Výsledky jejich bádání či víry a přesvědčení se značně liší. A ne vždy jsou optimistické. Vždyť i výše zmíněný Paul Gauguin byl svým obrazem tak pohlcen a možná i otřesen, že se bezprostředně po jeho dokončení pokusil o sebevraždu.

My bychom se při našem pátrání do takovéto nevhodné situace rozhodně dostat nechtěli, a proto si preventivně musíme položit otázku, co je to vlastně život? Všem nám byla na školách všech stupňů vtloukána do hlavy pouze jediná teorie. Teorie evoluční, postavená na učení Charlese Darwina. Pamatujete zajisté na ty plátěné obrázky z kabinetu, kde se jako ve filmových okénkách postupně napřimovala shrbená opice, až z ní byl hrdý člověk – homo sapiens. A obrázky ještěrů, mloků i trilobitů. Ano, to byl pravěký život, ale kde je začátek? Kdy a kde přeskočila první jiskra a nějaká ta houžev, nějaký rosol se počal zoufale svíjet. Kde je ten prapůvod všeho tvorstva na této zemi?

Podle Bible i Koránu byl svět i život uveden do existence Božím slovem, což odráží představu, že život nevznikl samovolně, ale jako výsledek vyšší vůle. Toto pohodlné zjednodušení přebrali i marxisté, kteří zkrátka prohlásili, že vše se řídí dopředu určenými zákony a vznik života je v podstatě vyšší forma organizace hmoty, která z neživé hmoty vznikla na základě objektivních zákonitostí vývoje. Jak, o tom už se nediskutuje, neboť je to zákon, zrovna tak, jako že na světě zvítězí komunismus.

I starověké civilizace řešily tento problém poněkud svérázně. Například v Mezopotánii svět vznikl z božského oceánu a těla poražené bohyně Tiamat. Zato v Egyptě bůh Atum povstal z prvotních vod chaosu zvaných Nun a stvořil první božstva i lidi. Číňané zase věřili, že člověk Pchan-ku se zrodil z obřího vesmírného vejce, které obsahovalo chaos. A antičtí Řekové byli pro změnu přesvědčeni, že život vznikl z hlíny a slunce.

Tomu se však my, civilizace, která dokázala vymyslet meziplanetární sondy, televizní reklamy, jaderné zbraně a herní automaty, jenom smějeme. Je přece nad slunce jasné, že z anorganických látek vznikly aminokyseliny a nukleové kyseliny, z nichž se postupně vyvinuly primitivní buněčné struktury schopné se množit. 

A máte to! Už není o čem diskutovat?

Opravdu?

Zkuste zavřít oči a přenést se na Zemi před čtyřmi miliardami let. Nečekejte však idylku současných přímořských letovisek. Opak je pravdou, protože se ocitáte v pravém a nefalšovaném pekle. Nezbývá vám nic jiného, než se vznášet pod rudou a hustou oblohou, neboť místo obvyklých kontinentů občas vyčuhují z tmavé, zelenavé až hnědé vody pouze skaliska žhavé lávy. Raději ani nedýchejte, protože atmosféra je zcela bez kyslíku, tvořena hlavně oxidem uhličitým, dusíkem a vodními parami. Planetou zmítají divoké bouře a po celém jejím povrchu chrlí sopky lávu a hustý dým. To však stále ještě není všechno. Země má již i svůj Měsíc, lépe řečeno vyvrženou masu hornin po srážce s planetou Theia, která ve výši jenom něco přes 20 000 km obíhá Zemi jednou za 12 hodin. Když vezmete v úvahu, že i naše pravěká planeta se otáčí kolem své osy asi za deset hodin, panuje zde opravdu nefalšované inferno. Praměsíc totiž působí na vše extrémní slapovou silou, což způsobuje pravidelné obří přílivy a odlivy vysoké přes desítky metrů. Do toho všeho neustále se křižující blesky a tvrdé, ničím necloněné kosmické záření. A to ještě nevíme, kolik v té době v naší blízkosti explodovalo supernov.

Kdyby tenkrát míjeli Zemi nějací imaginární ufoni, automaticky by ji vyškrtli ze seznamu planet vůbec kdy vhodných pro život. A on přesto v tomto hrůzyplném světě vznikl.

Ale jak?

Jako inspirující příklad skepse použiji imaginární experiment, který v knize Tušení stínu popsal Ludvík Souček – Pokud byste vzali švýcarské hodinky, rozebrali je na nejmenší součástky a takto vložili do plátěného pytlíku, můžete tímto pytlíkem třást hodinu, dvě, rok, deset let, miliardu let, nikdy se ony součástky nespojí v živou bytost. Například v myš. Logicky nelze neživé předměty takto přeměnit na živou hmotu. O něco podobného se pokoušelo i mnoho vědců, kdy v laboratorních podmínkách vytvořili atmosférické podmínky pravěké Země a střídavým ozařováním či probíjením elektrickým proudem se snažili aspoň formálně napodobit středověké alchymisty. Bez úspěchu. Ať třepete, jak třepete – myš nevytřepete.

Ale naše matička Země to dokázala. Jak?

To, kdybych sám věděl, tak už si doma pravidelně oprašuji Nobelovu cenu. Jelikož to však opravdu nehrozí, ani teď a ani v budoucnu, mohu pouze znovu a znovu opakovat jakési teorie pravděpodobna. Je vědecky dokázáno, že v prehistorické době, kdy tenkrát válčila Země i sama se sebou, proběhla jakási chemická revoluce. Z jednoduchých anorganických látek vznikly pod palbou energie, a to jak blesků, tak i vydatného UV záření, základní organické stavební kameny, jako jsou aminokyseliny a kyseliny nukleové. Mluvíme o tzv. probiotické polévce, z které by měl vzniknout jednoduchý jednobuněčný organismus, což se také stalo. Stačilo pouze vyřešit jeden malý, zanedbatelný problém – sestavit spirálu RNA, kterou by později nahradila stabilnější DNA. Dlužno dodat, že naše planeta, šikanovaná snad všemi vesmírnými silami, na to měla miliardu let.

Již výše citovaný Ludvík Souček se v téže knize pokusil tento přetěžký úkol zpracovat statisticky a dospěl k neskutečným numerům. Uvádí, že nejjednodušší forma života, představovaná primitivními druhy bakterií, obsahuje v každé buňce alespoň 2000 genů. Každý z těchto genů je zakódován asi 1000 aminokyselin. Celkem musíme tedy předpokládat 6 000 000 článků aminokyselin a pro čtyři fáze 4⁶ x 10⁵ možností.  Avšak takovou pravděpodobnost, že vznikne zrovna tahle kombinace, jejíž bezchybnost a dokonalost je základní podmínkou života, by dnešní sázkové kanceláře ohodnotily kurzem 4:1 (a nyní následuje milion nul). Nepředstavitelné a v podstatě nemožné číslo. Jen pro srovnání, víte, že na Zemi uběhl od vzniku života do dneška počet vteřin vyjádřený pouze číslem s 13 nulami.

A přeci ten historický jackpot padl. Ne jedním plátěným pytlíčkem, ale celým svým objemem, každým krychlovým centimetrem, třásla naše planeta po dobu miliardy let, až se jí konečně podařilo obelstít i neúprosný zákon pravděpodobnosti – a první živá buňka byla na světě!

Zrodila se Matka nás všech. Matka veškerého života, jejíž dědictví v sobě nosí každý živý tvor. Nebylo jich víc, žádná hromadná líheň, pouze jedno bezmocné nic.

Tahle pramáti byla pojmenována LUCA. Nikdo ji nevítal, nikdo jí ani osud nevěštil. Zaprvé tu nikdo jiný nebyl a za druhé by ten nepatrný bod bez mikroskopu stejně ani neviděl. To však naší „Lucině“ ani tak moc nevadilo. Byla totiž pěkné číslo a ihned se měla i k činu. Zjistila totiž, že má hlad a kolem ní v mělkém moři plavala nejen výživná probiotická polévka, ale i miliardy jejich mrtvých sester, coby předešlých neúspěšných experimentů přírody. To vše do sebe naše prabuňka začala cpát a když se cítila příjemně nasycena, přepadla ji touha množit se. Proto se rozdvojila. Teď dary předvěkého moře hltaly již obě. A za chvíli 4, 8, 16, 32, 64 atd. atd. Zajisté tuto posloupnost velmi dobře znáte díky jedné pohádce, v které se hrají šachy.

Ano, už tenkrát, před 4 miliardami let byla nenažranost a touha množit se hlavním rysem vznikajícího života, a proto není divu, že praoceán byl brzy buňkami zcela zaplněn. Že poté došla i veškerá potrava, bylo samo sebou. Co teď? Rodinná pouta musí stranou. Buď sežereš sestru, nebo ona tebe. Začala tedy první válka a první zbrojení. Větší obal, větší velikost, rychlejší pohyb, lepší strategie.

Evoluce se tedy chopila své příležitosti a postupně dospěla po všech těch peripetiích až k nám, lidem. Nevím, jestli z nutnosti či z nouze.

Pro úplnost se však ještě musím zmínit o teorii panspermie, jejíž obhájci tvrdí, že život přišel z vesmíru. Což o to, složité řetězce některých látek na kometách či asteroidech existují, to už víme, ale život? Musel by jedině přicestovat zase z nějaké jiné planety, kde však také musel projít složitým procesem zrodu. A to už není náš problém, to už není náš okrsek, nad tím ať si lámou hlavy místní. Mají na to ty hlavy dost velké, jak alespoň tvrdí autoři scifi.

Nuž, snad se mi podařilo alespoň v kostce naznačit, odkudpak jsme to přišli. Naše cesta začala na divoké Zemi, v prapůvodu jedné buňky. Jedné nenažrané buňky, která se velmi ráda rozmnožovala. Je to opravdu naše Matka. Matka nás všech, ať už jsme brouci, létavci či šelmy sveřepé. A z toho vyplývá odpověď i na otázku, co jsme. Jsme pouze nedílnou součástí naší stále více skomírající biosféry. Skomírající, ale stejně krásné. Originální a neopakovatelné. A když jste si přečetli, jak složitý a možná že nikdy a nikde neopakovatelný vznik ji provázel, musíme se hodně, ale hodně důkladně zamyslet nad tím, co s ní máme v úmyslu dělat dál.

A kam směřujeme? Pro pochopení si zopakujme celý vývoj Země. Stlačme ho do dvouhodinového filmu, aby byly lépe pochopitelné ty závratné propasti času. Takže se usaďte a začínáme:

První hodina (0:00 – 1:00) – Zrod a nekonečné ticho

• 0:00 – 0:04 (před 4,5 – 4,3 mld. let): Zrod planety. Žhavá magma, srážky s asteroidy a s planetou Theia, vznik Měsíce.
• 0:04 – 0:16 (před 4,3 – 3,8 mld. let): Chladnutí, vznik prvních oceánů vody a hustá toxická atmosféra.
• 0:16 – 0:40 (před 3,8 – 2,5 mld. let): Objevují se první jednobuněčné organismy (bakterie). Modrozelené řasy začínají tvořit kyslík.
• 0:40 – 1:00 (před 2,5 – 1,0 mld. let): Dlouhá éra hromadění kyslíku. Planeta občas promrzá na „sněhovou kouli“, objevují se složitější buňky (eukaryoty).

Druhá hodina (1:00 – 2:00) – Bouře života a člověk

• 1:00 – 1:35 (před 1,0 mld. – 540 mil. let): Vznikají první mnohobuněční tvorové a měkká zvířata (Ediakara).
• 1:35 – 1:40 (před 540 – 480 mil. let): Kambrijská exploze – rychlý rozmach schránkových živočichů, ryb a života v mořích.
• 1:40 – 1:50 (před 400 – 250 mil. let): Život dobývá pevninu – obří hmyz, pralesy, plazi a největší masové vymírání na konci Permu.
• 1:50 – 1:57 (před 250 – 66 mil. let): Vládnou dinosauři. V 1:56 dopadá obří asteroid a éra dinosaurů končí.
• 1:59:40 (před 7 mil. lety): Objevují se první předkové člověka (hominini).
• 1:59:59,7 (před 300 000 lety): Na scénu přichází moderní člověk (Homo sapiens).
• Poslední setina vteřiny (2:00:00): Celá psaná lidská historie, starověké říše, průmyslová revoluce i současnost.

Myslím, že je to jasné! Zatím jsme jen obyčejný kompars, který se tu na setinu vteřiny mihnul, aniž by to někdo vůbec zaznamenal. Jestliže se však chceme dopracovat k větším a zajímavějším rolím, musíme se setsakramentsky snažit. Je tu totiž velká konkurence a někteří čekají na hlavní obsazení už pěkně dlouho.

Například hmyz.

Pak by ovšem v těch jejich galeriích nevisely obrazy nějakého Gauguina či Leonarda da Vinci, nýbrž ilustrace Ondřeje Sekory.