Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pátrání po hvězdě betlémské

12. 12. 2013

 

 Dnes se už asi stěží dozvíme, co se tenkrát v té Judeji dělo. Pravdou je, že národ židovský, těžce zkoušený osudem i likvidačními úklady svých protivníků, ať již šlo o Egypťany, Babyloňany nebo Římany, si ve svém náboženství vysnil příchod Mesiáše, a tím i konec veškerého útlaku, diskriminace a nesvobody. Po příchodu Krále králů měl zavládnout na této planetě něco jako prvotní komunismus, neboli věčné Království nebeské.
 Není divu, že další židovský učenec, jménem Karel Marx, těchto myšlenek využil k sepsání svého Komunistického manifestu. Ale o tom až malá vsuvka na konci.
   V době zrození Ježíše Nazaretského se měla na obloze rozzářit hvězda, hvězda betlémská, nejjasnější to objekt severní oblohy, kteráž to poutníkům jednoznačně ukazovala cestu k místu, kde se narodil muž, jenž bude ovlivňovat osudy naší Země na několik dalších tisíciletí. Ne, nebudeme pátrat po jeho původu, či po jeho dalších možných potomcích. Na to už velkolepým způsobem upozornil Dan Brown ve svých světově známých bestsellerech.  Nám jde pouze o jedno. Právě o to světlo, jež by snad mohlo určovat další směr našeho vývoje, který vede ke svobodě, slušnosti, lidskosti a lásce.
   Hvězda Ježíšova je ve všech staročeských betlémech zobrazována jako hvězda se zářícím  ocasem, tedy jako kometa. Avšak v těchto požehnaných časech se zrovna žádná kometa poblíž naší planety nevyskytovala. Nemohlo jít ani o tak populární Halleyovu kometu, neboť ta minula Zemi celkem nepovšimnuta již dvanácte let předtím.
   Sám Johannes Kepler se věnoval tomuto problému a došel k jednoznačnému závěru, že přibližně v té době došlo ke trojité konjukci Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Nic proti astronomickým znalostem tohoto významného učence, ale tahle konjukce určitě nebyla první ani poslední v dějinách lidstva. Proč by tedy měla zrovna ona vzbudit takovou pozornost právě teď? Ne, tahle možnost se zdá i z hlediska historické důležitosti naprosto nicotná.
   Pak zbývá věřit zázraku božímu, jenž svou všemohoucí vůlí rozsvítil  na obdiv celému lidstvu někde na obloze z něčeho nějaké světlo, maják, navigaci, nazvěte si to sami, jak chcete.
   Další možností je výbuch novy.
   Nebo ještě lépe supernovy.
   Jev naprosto nečekaný, nepředvídatelný, který dospěje k Zemi až se svými světelnými paprsky. Až potom zjistíme, že kdesi, téměř v nekonečnu, další hvězda vyčerpala zásoby svého paliva, zhroutila se silou své gravitace a následnou explozí rozmetala veškerou svou hmotu. Pokud je to ve vzdálenosti dostatečné, může naší oblohu pouze ozdobit velká, nová nejjasnější hvězda. Pokud by to bylo ve vzdálenosti poměrně blízké, ono světlo by bylo intenzivnější a zároveň by sebou přineslo i záření dosti tvrdé na to, aby mohlo vyhubit na Zemi i 90 % všeho živého. Což se už v dějinách této planety nejméně dvakrát stalo.
   Nebojte se, odnesli to v prvohorách mloci.
   Poslední možnost, ke které se přikláním i já, je zjitřená fantazie sepisovatelů evangelií. Nejen, že se vše písemně snažili zaznamenat podle vzpomínek stárnoucích účastníků až desítky (i stovky)  let po oné klíčové události, ale i oni to samozřejmě sami chtěli okořenit svým autorským vkladem.
   Zářící hvězda nad Betlémem. Nad rodištěm tak dlouho očekávaného Mesiáše. Není nad lepší důkaz božího záměru?
   A proč ne?
   Shodněme se tedy na tom, že nešlo ani o kometu, ani o boží záměr a ani o supernovu, ale o imaginární světlo, které nás někam vede, určuje nám směr, je stále s námi.
   Ano, cesta za světlem, tak by se měl správně jmenovat tento fejeton. Protože celý náš život nás světlo obklopuje a my za ním neustále klopýtáme, vrávoráme a vůbec se podivně potácíme. Někdy jakž takž úspěšně, jindy padesát na padesát a občas i zamrzneme v absolutní tmě.
   Poprvé světlo spatříme ve značně rozmazané podobě a k tomu ještě v prostředí pro nás přímo nepřátelském. Teď myslím první okamžiky po našem zrození. Nelíbí se nám to, je nám zima a ještě nás k tomu někdo cizí mlátí. Proto na protest řveme jako na lesy, což je nám houby platné, neboť naše pouť životem i tak musí začít.
   Světlo se prý před námi zjeví i v době skonu. Je v dálce, je vábivé, teplé a příjemné a hlavně vše odpouštějící.
   A co je mezi tím?
   Kam tedy zmizela ta naše vlastní hvězdy betlémská?
   Je v nás, byť ji většinou ani nevnímáme. Vede nás životem, ať už jsme věřící nebo ne, protože základy křesťanských předsevzetí  musí mít každý. Každý dobře ví, že se nemá lhát, krást, podvádět a pomlouvat. A bezdůvodně zabíjet! Někteří lidé to ale ignorují, však jejich hvězdou není naše hvězda betlémská, leč hvězda rudá, krvavá, pěticípá.
   A jiní lidé ani tuto hvězdu nemají. Nad nimi září pouze celá souhvězdí současného konzumu. Jsou prázdní, omezení toliko dosahem přiblblých reklam a v zájmu získání vzývaných statků nemohou tudíž uznávat ani jedno pravidlo našeho morálního kódu.
   A pak tu jsou ještě politici…
   Ne, raději už konec výčtu!
   Krásné a šťastné Vánoce, ať vám vaše hvězda betlémská vydrží zářit i do let příštích, protože v této republice toho bude zřejmě asi ještě dlouho zapotřebí!