Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádka o novičoku

17. 5. 2018

   Pohádka o novičoku.
   Bylo, nebylo, jednou přišel na svět převeliký strach. Strach z jakéhosi novičoku, který hrozil nebezpečenstvím ukrutným. Lídři všech nukleárních mocností drželi nervózně prsty na odpalovacích tlačítkách, vyměňovali si diplomaty, hrubě sobě navzájem spílali a pouze čekali, co která tajná služba odhalí, zjistí a nahlásí.
   A tehdy se prezident jedné malé středoevropské republičky rozhodl, že vstoupí do dějin. Ne, že by se již do nich dříve nesmazatelným písmem nezapsal. Jeho vtipné a přiléhavé bonmoty si vyprávěli lidé i v daleké Číně, i na Matičce Rusy. Však na germánské straně Evropy se jeho břitkého humoru báli, a proto se mu vyhýbali, jak jen to šlo. Ani to však tohoto prezidenta neodradilo, aby znovu nerozhýbal kolo dějin.
   „Milý Jiří,“ nechal si zavolat své nejmilejší páže, „vezmi si v zámecké kuchyni raneček buchet, vyprav se do světa a zjisti mi, kde se ten novičok vyrábí, pěstuje či rodí!“
   Jiří se tohoto nelehkého úkolu zalekl, ale jelikož to byl hoch pohledný a hlavně bystrý, nedal to na sobě vůbec znát. Přesto se pokusil tomuto poslání vyhnout. „Ale pane prezidente, jak mám něco zjišťovat, když ani nevím, co to je?“
   „Jiří, tato skutečnost patří mezi informace zařazené do skupiny přísně tajné, ale jelikož není nikde nablízku,“ pátravě se prezident rozhlíží kolem sebe, „není nablízku Mynář, mohu ti to prozradit. To totiž nevím ani já, což je téměř nepochopitelné, a snad jenom díky svému intelektu tuším, že je to něco, po čem se chvíli motáš, potom zblbneš a nakonec zcepeníš. A proto vysílám do světa tebe. Běž, hochu, a přines nám světlo, ať mír dál zůstává s touto krajinou!“
   Jiří si tedy vzal raneček buchet, do Haló novin si pro jistotu přibalil i pár jitrnic a vyrazil.
   Dlouho a dlouho bloudil, až konečně dorazil do velkého města, které životem jen kypělo. Přeskočil pár rozkopaných chodníků, překlopýtal  několik vybagrovaných ulic, až došel k jakémusi doupěti, které se kavárnou nazývalo.
   „Hej chlapi,“ pokusil se zahulákat mužným hlasem, by si zjednal patřičnou autoritu, „kde máte ten novičok? Přiznejte se po dobrém!“
   „My a novičok?“ podivilo se podivné osazenstvo lokálu. „Naše droga je převážně káva, a ve výjimečných případech si dáme trochu trávy, což nabízíme i tobě, unavený poutníku.“
   „Nejsem vůl, abych žral trávu,“ ohradil se Jiří a pochopil, že zde mu asi pšenka nepokvete. Zvlášť když si všiml, že stěny jsou polepeny plakáty bývalého vladaře Václava, který podle slov pana prezidenta tu tolik škod napáchal.
  „Nebudu se s vámi tedy vybavovat, vy havloidi, vy pravdoláskaři!“ rozvztekleně práskl dveřmi a vydal se hledat svou pravdu dál.
   Bloudil ulicemi, bloudil náměstími, procházel temnými uličkami, kde se ho snažily odradit od jeho státnického úkolu vilné ženy, odolal i vábení jakýchsi perníkářů, kteří mu také neustále vnucovali své zboží. Konečně dorazil ke skupině starších lidí, kteří před třešněmi ozdobeným sekretariátem o čemsi zaujatě diskutovali.
   „Proletariát, Marx, Lenin, imperialisti zasraný, rozkradli, pracující lid, a do dolů s nima.“  
   I poznal náhle Jiří svůj kmen, který před drahnými léty opustil, by mohl po boku pana Nejvyššího napravovat zkažený svět.
   „Buďte zdrávi, soudruzi,“ hrdě vypjal svou mužnou hruď, na kterou se mu postupně tento domov důchodců vrhal.
   „Soudruzi, potřebuji od vás pomoc, svět je ve velkém nebezpečenství a mou povinností je tomu zabránit.“
   „I my chceme tento svět zachránit, náš mladý soudruhu! I my bychom rádi opět nastolili vládu všeho lidu, proto se na to pomalu, ale jistě připravujeme. Téma dnešní otevřené diskuze je o tom, zda renovovat pracovní tábory na Příbramsku, nebo vybudovat nové, moderní, velkokapacitní. Budou totiž samozřejmě v první etapě přebudování vlasti potřebné.“
   „Máte smělé a skvělé plány, soudruzi, budu o tom panu prezidentovi referovat a on vám bude zcela jistě v budoucnu nápomocen. Ale teď mám úkol prioritní, těžší.“
   „A jaký je to úkol, náš mladý soudruhu?“
   „Musím najít v naší zemi výrobnu či pěstírnu novičoku.“
 Pouze překvapené hučení ozvalo se z davu. „Novičok, to my vůbec neznáme, o tom v učebnicích marxismu-leninismu vůbec nic není. Ani na stranických výborech se o tom nejednalo.“
   „Jediné, co si ještě pamatujeme,“ přihlásil se ke slovu jeden hodně starší soudruh, „je kozačok. Bože, co my se ho tenkrát v osmašedesátém natancovali,“ a již jde do podřepu, již si chce zavzpomínat na mladá léta, a jeho kamárádi též, všichni jdou do podřepu a s vervou mladých komsomolců se snaží ten kozáček tancovat. Však pouze praskot kostí, šlach a kloubů je tomu výsledkem a Jiří má před sebou skutečnou valnou hromadu kdysi tak Velké strany.
   Ne, zde mu pšenka již nepokvete. Vydal se tedy na další pouť. Opět bloudil ulicemi, devatero sídlišť prošel, pocestných se vyptával, ale po novičoku ani stopy.
     Opustil tedy zklamaný Jiří bahno velkoměsta a vydal se mezi vesnický lid. Šel dlouho, předlouho, už nebylo žádných buchet, snědl i jitrnice a Haló noviny také prakticky použil. Kilometry ubíhaly, slunko vstávalo a opět zapadalo a Jiří na žádnou vísku nemohl narazit. Nemohl jadrně s nějakými zapadlými vlastenci pohovořit, neboť všude jenom lány a lány žlutých kvítků. Jiřík by se snad mezi nimi i ztratil, začal se i trochu motat, a když i k tomu zblbnutí chyběl jenom krůček, potkal starou babičku, která s uplakanou tváří nese v náručí malého zajíčka.
   „Pročpak pláčete, babičko?“ ptá se Jiří a lituje, že se s ní nemůže už rozdělit ani o buchty, ani o jitrnice, natož o Haló noviny.
   „Ale zasraný parchanti! Všude jenom tohle samý žlutý svinstvo! Smrdí to jako hovna, všude vám to nalítá, až je vám z toho na blití,“ pravila babička sladkým hláskem.
   „Chudáčci včeličky, chudáčci zvířátka jako tenhle zajíček. Nadejchá se toho, chvíli se motá, potom zblbne a nakonec zcepení, kurvy jedny!“ utře si babička další slzičku.
   Ale to už ji náš Jiří objímá a líbá, šťasten, že ten novičko konečně objevil.
   „Ale dejte pokoj, mladej pane, já už jsem na šmajchlování stará,“ a se slovy nech toho ty starej kurevníku, mu pro jistotu profesionálním kopem načechrá rozkrok.
  Však i takhle poznamenán se náš Jiří doplazil na prezidentův zámek, kde s posledních sil ze sebe vypustil onu pravdu o výskytu  novičoku.
   Pan prezident se okamžitě jako čiperka odbelhal do zámeckého televizního studia, které mu tu z lásky vybudovala jedna televizní stanice, a do celého světa vyhlásil, že máme novičok, že ho i pěstujeme a že ho máme dost.
   Tímto výrokem, který samozřejmě do učebnic vešel (ale ne už do našich), se naráz světové napětí uvolnilo. Lídři nukleárních velmocí si po červených linkách zavolali, zažertovali, pár společenských frází prohodili, a pak jako jeden muž to likvidační tlačítko zmáčkli. 
   Stovky raket se vrhli na tu malou středoevropskou zemičku.
   Smrtelné nebezpečí pro ostatní svět bylo zažehnáno.
   A náš pan prezident?
   Jestli neumřel, sedí opuštěný ve svém protiatomovém krytu, prezidentskou standartu přes ramena, a před sebou obraz Mistra Jana Husa.
   „Jó, Mistře Jene, pravda někdy bolí, zvláště ta moje. Tebe pouze upálili, ale já nasral celý svět a můj národ šel tudíž do kopru…“
   Dobrou noc, děti. A nechte si něco hezkého zdát!