Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přijde třetí světová?

30. 1. 2014

 

Říká se, že někdy náhody tvoří dějiny. Shody okolností se mezi sebou loterijním způsobem provinou, a očekávaný výsledek se rozplyne v pomíjející mlhu. A naopak. Vždyť kam by spěl náš svět, kdyby se Caesarovi nepodařilo překročit Rubikon, Napoleon by padl v první bitvě ještě coby obyčejný poručík, Hitlera přijali ve Vídni na jím vytouženou Akademii výtvarných umění a Lenina obšťastnila soudružka nakažená syfilidou o pár let dříve? Kam by se sbíhaly nitky našich osudů?
   Možná že opravdu maličkosti formují dějiny. Jinak by nebylo možné, aby před sto lety se pár výstřelů v Sarajevu změnilo v celosvětová jatka první světové války.
   Vždyť jaký byl svět před těmi sto lety? Téměř ideální! Naivní lidstvo ještě nepoznalo hrůzy fašismu ani komunismu. Celá Evropa byl jeden velký průchoďák. S jedním orazítkovaným papírem jste mohli kamkoliv odcestovat a tam se případně i usadit. Ach, jak lopotně se k tomuto stavu současná Evropa opět dopracovává!
   V té době byl svět vzdálen jakékoliv krizi. Světové měny byly pevné a nezaměstnanost přijatelná. Parlamentarismus byl již běžnou politickou praxí i u většiny monarchií, mimochodem navzájem příbuzensky propletených. Kvetlo umění, kdy Paříž byla jeho Mekkou. Lidé se večer scházeli v kavárnách, restauracích i hospůdkách, kde hrála hudba, muzika, ba třeba jenom i harmonika, při které se zplna hrdel zpívalo a někdy až do rána i tancovalo. Svět byl najednou prostě zase báječný. K tomu obrovský rozvoj vědy a hlavně techniky dával jenom tušit, jaký že nás to čeká ráj ve století nastávajícím, ve století dvacátém.
   A kdyby nějaký mrzout jenom naznačil, že nemusí být pořád dobře, stal by se okamžitě terčem nejen posměchu, ale možná i opovržení.
   A pak si nějaký Gavrilo Princip v Sarajevu párkrát vystřelí, Švejk si hned nato musí sednout na invalidní vozík a už se to mele. A to prosím měla být válka pouze týdenní, operetní…
   Lidstvo bylo naivní před sto lety a bohužel je naivní i teď. Příhodně tento fenomén nazývá Sienna, jedna z hrdinek Brownova románu Inferno. Pro ni tento stav bláhovosti duše je obyčejným „popíráním“. Lidský mozek je tímto blokem všeobecně chráněn. A to nejen před stavem naší labilní psychiky, ale i  před ostatním,  a to někdy dosti nebezpečným světem. Nepřipouštíme si, že by nás mohlo na ulici přejet auto, spadnout na nás kus střechy, mohli bychom být infikováni smrtícím virem. Tím vlastně popíráme i možnost smrti, neboť neustálé myšlení na ni by nás pravděpodobně přivedlo do blázince.
   A to platí i o válce. My eventualitu jakéhokoliv konfliktu zkrátka popíráme. My nejenže nevěříme, my o něm raději ani nepřemýšlíme. Náš mozkový blok do nás neustále hučí, že nám se to stát nemůže, válka v dnešní době je nemyslitelná a že lidstvo je již na takové morální úrovni, že takováhle hloupost nestojí ani za uvažování.
   To si ale mysleli lidé i před sto lety…
   A kdepak my dneska najdeme na mapě bývalou Jugoslávii? A jakpak ona asi zanikla? Určitě bez jediného mrtvého, určitě bez vypálených vesnic, znásilněných žen a zmrzačených dětí… Naši jugoslávští přátelé z dob báječných dovolených se přes noc stali asi jen tak náhodou zdivočelými  zvířaty. A to na konci báječného dvacátého století…
   A co potom tedy můžeme čekat od století jednadvacátého?
    Přestaňme tedy na chvíli popírat všechny možné katastrofické scénáře a soustřeďme se na problémy, které našim světem hýbou, či hýbat budou. Když znovu připomenu knihu Inferno a její myšlenku světové pohromy, pak musíme uvažovat o absolutní přelidněnosti. Počet obyvatel naši planety roste geometrickou řadou. A to bohužel právě v těch zemích, kde hlad, bída a nedostatek jsou všední realitou. Naše planeta však může uživit pouze určitý počet hladových krků. Je jenom omezené procento orné půdy, pitné vody, množství ryb i dobytka. Je limitovaná mez, za kterou již nelze jít. V říši zvířat si to příroda vyřeší po svém: přestanou se rodit mláďata, přijdou nemoci či myslivecký svaz přijme víc členů. Ale co u lidí? Vždycky to byly epidemie a války. Anebo se ta masa hladových dá na pochod, který nic nezastaví. Hlad a žízeň ji donutí jít vstříc třeba i jisté smrti.
  Ano, taková bude asi Afrika
 Černý kontinent ještě stále plný tajemných koutů, temných pralesů a divoké zvěře. Ale také občanských válek. Když v šedesátých letech minulého století konečně odešli hamižní kolonialisté a svobodný lid Afriky si zvolil své zákonité zástupce, asi nikdo nepředpokládal, že se tito lidé, okovů zbavení, začnou navzájem vyvražďovat, utápět v potocích vlastní krve a v zájmu touhy po moci a bohatství budou pořádat likvidační hony na sousední kmeny. Hlad, bída a nemoci jim přesto nebrání v plození dalších a dalších vojáků, příštích válečných vdov. Veškeré dědictví bílé  civilizace bylo již dávno zničeno či opomenuto a peníze zasílané humanitárními organizacemi končí buď na kontech místních diktátorů nebo coby splátky za další a další zbraňové systémy. A až tam jednou nebude už nic, potom se opravdu zástupy všehoschopných a hlady šílených zombiů vydají k nám do Evropy.
   Což se již i částečně děje.
    Nejen hladoví Afričané, ale i národy dnes civilizované mohou pod hrozbou jakýchkoliv přírodních katastrof vytvořit armády zoufalců, rozhodnutých okupovat území jiných. Stačí aby se hladina světového oceánu zvedla o pár metrů a zaplavila některé pobřežní státy.
    Ale to už opravdu fabulujeme. Uvažujeme v relacích přímo utopických. Takhle bychom za chvilku došli třeba ke kometě, meteoritu a následně k vymřelým dinosaurům.
 A přitom si můžeme vystačit  s obyčejnými  muslimy a jejich džihádem.
Jistí naivní humanisté tvrdí, že korán je učení mírumilovné, zrovna tak jako jeho vyznavači. Většina jeho vyznavačů. Já se však musím ptát, kde je ta mírumilovná většina, když umírají při bombových atentátech nevinní lidé, dokonce děti? Kde jsou, když vedení teroristických skupin plánuje zničení celých objektů, obsazení měst, a navíc i vyvraždění celého  národa a zlikvidování jeho státu (Izrael).
 A právě to je džihád, zvláště pak džihád mečem, který nařizuje všem věřícím neúnavný boj ve jménu islámu. Oni jsou povinni toto učení i násilím rozšířit po celém světě. A ta mírumilovná většina jim v tomto případě nesmí bránit. Nedej bůh, aby jednou vznikl pod vládou mudžahidů jednotný a vírou zocelený Chalifát od Maroka až po Indii, tak, jak již tomu bylo jednou, a to v polovině 8. století. Pojetí jejich občanských svobod není schopen strávit ani náš nový občanský zákoník, neboť podle práva Šaría by byla polovina našeho národa ukamenována a druhá minimálně bez jedné ruky.
      A co Čína?
       Gigant zdvíhající se z poníženého pokleku.  Kolos, jenž si zatím není schopen uvědomit svou historickou velikost. Supervelmoc 21. století, která určitě po dosažení svého vrcholu nebude čekat na drobty, jež jí budou poskrovnu poskytovat ostatní hráči světové rulety. Vždyť zcela ovládnutý globální trh, technika na světové úrovni, zrovna tak jako vojenská výzbroj, budoucí základny na Měsíci, a možná i na Marsu ji logicky budou opravňovat hrát o titul nejvyšší. Zvláště, když vše bude zcela suverénně a nekompromisně jistit  komunistická strana, svým projevem spíše připomínající něco mezi kapitalismem anglikánského střihu a fašismem staré dobré Itálie. A připočtěte k tomu dvě miliardy hladových venkovských obyvatel, žádné nerostné zdroje a zcela volnou, prázdnou a k okupaci přímo vyzývající Sibiř. Jak pak asi může tento rébus skončit? A nezapomeňte, že usmívající se Číňan ještě nemusí být laskavý Číňan.                                                                                                                                                                                                                                                                                                  
   Nebo Korea.
   Tou je samozřejmě  myšlena Korea severní (KLDR),  kde se mladičký Kim tak dokonale adaptoval na funkci Prvního Nejvyššího, že si dokonce i vyšetřil chvíli svého božského a drahocenného času, aby mohl svou nekonečnou lásku věnovat i němým tvářím.  Započal tím, že svým roztomilým pejskům dopřál, byť jednorázově, určitě kvalitnější druh potravy než ostatním, nepříliš důležitým soudruhům. Těmi samozřejmě myslíme veškeré zbývající obyvatelstvo živořící severně od 38. rovnoběžky. Jinak prý mladičký Kim si doteď vášnivě rád hraje s cínovými vojáčky. A tak rád by si prý hrál i s bombičkami…
    A Rusko:
     Stále velmi silný hráč na globálním hřišti. Současné zisky z téměř nevyčerpatelného nerostného bohatství mu umožnily opět pozvednout prestiž armády a obnovit respekt k jeho precizním tajným službám. Studená válka nestudená válka, rozvědčíci se opět rozptýlili do všemožných světových stran, atmosférických výšek i mořských hloubek, aby se pro svou rodnou stranu   neúnavně pídili po nejrozmanitějších skulinách, škvírách a trhlinách, kam by se dala nejprve vsunout nenápadně  noha ruského mužíka, aby vzápětí mohlo dojít k vynucené, dočasné a oboustranně výhodné  přátelské návštěvě. Rusko vlastní tak obrovský nukleární arzenál, že by tu naši nebohou matičku zemi mohlo totálně zlikvidovat ne jednou, ne dvakrát, ale mnoho a mnohokrát. Zatím je rozbuška v rukou Vladimíra Putina. To on vlastní onen „atomový“ kufřík, s jehož pomocí se dá rozpoutat třetí světová. Ale ať máme k Putinovu pojetí demokracie jakékoliv výhrady, můžeme si být jisti, že on by toto nikdy nedovolil**. Ale kdo přijde po něm? A ještě po něm a ještě pak. Vždyť všichni víme, že v Rusku je možné všechno…
        Ne, takoví pesimisté až nebudeme. Protože pro nás je svět i přes dílčí problémy celkem v pořádku. Žijeme přece v nejbohatší části planety a hlavně žijeme rekordní dobu v míru. O válce jsou maximálně výpravné filmy, kde většinou hrdina stejně přežívá. A že se válčí někde v Afganistanu, Súdánu, Sýrii? Tam my přece na dovolené nejezdíme.  Anebo si snad myslíte, že může nastat znovu taková souhra událostí jako před sto lety, kdy opět někdo někde vystřelí, něco zapálí, či vyhodí do povětří? A že pak uhodí blesk z čistého nebe? A že oni to někde zmáčknou? A že by pak mohly náš poklidný svět jen tak, zase náhodou, počmárat čáry letících hlavic, aby nám vzápětí umožnily sledovat poslední tragédii současné civilizace - slavnostní výbuchy atomových hřibů?
   Ne, tahle situace samozřejmě nastat nemůže! Před sto lety lidé téhle šílenosti přece také nevěřili.
   Proto i my tuto možnost logicky popíráme. Nebereme na vědomí všechny ty teorie o přírodě, která si pomocí válek, přírodních katastrof a epidemií sama koriguje stavy obyvatelstva. Popíráme tuhle variantu a zároveň se snažíme věřit v dobrou podstatu člověka, jenž se krok za krokem blíží velkému Poznání, které povede naši civilizaci dál a dál.
   Třeba až ke hvězdám.
   I já tomu věřím.
   Rád bych tomu věřil.
   Ale někdy je to sakra těžké!
 
** Psáno 15. března 2014: Po bezohledné okupaci Krymu  (zatím jenom Krymu) si už tak jist nejsem.