Jdi na obsah Jdi na menu
 


Quo vadis, Europa?

16. 1. 2018

   Quo vadis, Europa?

   Evropa byla nejkrásnější dcerou sidónského krále Agénora, a proto se do ní zamiloval sám Zeus. V podobě zlatého býka ji nejprve sváděl a poté unesl na Krétu, kde s ní zplodil tři syny. Tak si představovali zrod našeho milovaného kontinentu staří Řekové. My však víme, že ona geneze byla poněkud prozaičtější. Naše milovaná Evropa musela dle učebnic naopak také projít všemi geologickými epochami, globálními katastrofami a neustálými změnami jako světadíly ostatní. Společně s nimi putovala v zárodečném kontinentu Pangea téměř po celé ploše planety. Chvíli byla na rovníku, občas na pólu, tu osamělým ostrovem a tu i mořským dnem. Až před 200 milionem let nastalo kvůli deskové tektonice dělení Pangei  na menší části, světadíly, které se postupně zformovávali až do podoby dnešní.

   Včetně Evropy.

   Samozřejmě že i do ní před 600 tisíci lety zavítal ten nezkrotný živel, jenž se postupně vyvinul v Homo neandertthalensis – v neandertálce. To oni byli prvními skutečnými Evropany, kteří statečně vzdorovali tisíciletým dobám ledovým, to oni lovili mamuty, srstnaté nosorožce a tygry šavlozubé.

   Asi tak před 45 000 lety se sem začali natahovat i první imigranti z Afriky a ze střední Asie, populace Homo sapiens, tedy my. A také jako lidé rozumní jsme se na novém kontinentě začali okamžitě zařizovat. Neandertálce jsme částečně vybili, částečně sežrali a částečně domestikovali.

   A Evropa, ta krásná princezna, byla naše!

   Nám však nestačila taková, jak byla. My ji museli od prvopočátku hníst a formovat, přetvářet a reformovat, mučit a znásilňovat. Co zde proběhlo válek, co padlo mrtvých, co krve bylo prolito. Pro dobro, pro zlo, pro moc, pro sílu, pro mír a za víru. Na naší princezně ni vlákna nezůstalo nezkrvaveného. Těch revolucí a následných kontrarevolucí, bojů za sebeurčení, za národ. Za vlast!

   Téměř až z Asie přicházející revoluce socialistická, leninská, nesmazatelně poznamenala osudy mnoha národů. Stejně pak vzápětí další jakoby socialistická ideologie, tentokrát nacionální, málem přivedla Evropu do stavu bolestné agónie. A ožralý Soso Džugašvili byl připraven ji dorazit totálně. Kdyby zcela opuštěn neskapal v roce 1953 na své dače, došlo by o tři léta později k jadernému útoku na Evropu západní. Až tak to měl naplánované. Smrt, otrávená půda, poušť a trosky slavných metropolí. To mohl být konec naší krásné bohyně.

   Však nestalo se a poválečné dějiny se valily dál. Zatímco Západ si díky Marshallovu  plánu začal osvojovat americký způsob života, u nás se za zpěvu častušek jezdilo na nedělní brigády. Kamkoliv. Do dolů, do hutí, na velkolepé stavby socialismu anebo i na obyčejné žně.

   A paradoxy pršely na Evropu dál. Když my jsme v osmašedesátém naivně doufali, že bychom z toho socialismu mohli nějak tak po soudružsku vybruslit, západní část kontinentu se zbláznila a jala se pro změnu likvidovat kapitalismus svůj. V Paříži hoří barikády, německá Frakce Rudé armády (RAF) organizuje doma atentáty a tzv. mírové hnutí se snaží zakázat jakékoliv zbraně. Samozřejmě, že ty americké. Zlatá západní mládež. Hippies, láska a drogy.  Ami go home! a to nejenom z Vietnamu.

   Když se vše urovnalo, když nám to soudruzi z Moskvy celkem srozumitelně vysvětlili a když se i vyhladovělí mladí západní revolucionáři vrátili do náručí svých rodin, k prostřenému stolu a k tatínkově šekové knížce, zavládl v Evropě jakýsi status quo. Běžná schizofrenie, kdy každá strana řešila pouze své problémy. Ta naše radostně plnila všechny ruské úkoly, a ta druhá si hlídala hlasy voličů. I za cenu populistických akcí.

   A pak to bouchlo…

   Rok 1989.

   Poláci mají Solidaritu, Maďaři se vrací k odkazu revoluce z roku 1956 a v Berlíně padá nenáviděná zeď. Tož jsme povstali i my…

   Zavrhli všechno staré a zpátečnické, vydali se v plen západním monopolům, a tak nastolili cestu k liberální demokracii. Že se při tom občas ztratil nějaký ten milionek, nějaká ta miliarda, nu co? Vždyť když se kácí les, létají třísky, vysvětlil nám tehdy s nenapodobitelně arogantním úsměvem pan profesor.

   Ale i tak všude v Evropě zavládla radost, jásot zněl odvšad, neboť skončila nadobro studená válka. Otevřely se hranice, a zatímco našinec jezdil náruživě nakupovat do německých a rakouských supermarketů levnou elektrotechniku made in Tchaj wan, německy mluvící turisté zaplnili na oplátku naše restauranty. V Rumunsku si popravili prezidenta a Sovětský svaz mlel z posledního. I v Jugoslávii to vřelo, z neznáma se vynořovali noví vůdci, noví budoucí prezidenti, kteří pro svou nehynoucí slávu brzy uvrhnou tuto zemi do krvavé občanské války.

   Tak veselý to byl svět…

   Nebylo se již čeho bát, skončily dějiny, začínal ráj na zemi.

   Zrušili jsme nenáviděné RVHP i Varšavskou smlouvu a závistivě pokukovali na Západ, kde již jedna mezistátní organizace existovala – ES. Evropské společenství, velmi úspěšný ekonomický projekt.

   Trochu z Wikipedie:

   Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo tehdy šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích.Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o  Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropskou unii opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982.

   Ale dosti nudného dějepisu. Obchodní spojení západních zemí slavilo úspěchy. Nejen že maximálně snižovalo nebezpečí dalšího válečného konfliktu, ale výrazně postavilo zúčastněné země ekonomicky na nohy.

   Řekněte, kdo to tenkrát měl?

   My určitě ne!

   Proto také volební programy většiny porevolučních stran slibovaly co nejrychlejší začlenění do těchto struktur.

   A ono se po létech usilovné úředničiny podařilo.

   Jenže…

   Otcové zakladatelé se pomalu, ale definitivně vytráceli do věčných lovišť, a jejich posty nahrazovala právě ona zlatá mládež z let šedesátých. Neukojení revolucionáři, věční reformátoři, sociální inženýři. Plni touhy dokončit to, co tenkráte nestihli, vrhli se ochočovat i tu naši Evropu. Maastrichtská smlouva a následující Lisabonská to jen dotvrzovaly. A máme tu dnešní Evropskou unii se snahou vše zfederalizovat a umělou politicky motivovanou měnou ještě navíc i svázat.

   Je to dobře nebo ne?

   Co se nám líbí: cestovat bez víz či devizových příslibů, brát štědré dotace na Čapí hnízda a jiné životně důležité projekty, moci pracovat nebo studovat v kterékoliv zemi EU, zrovna tak i požívat tam výhod základního lékařského ošetření. Být součástí největší světové bezcelní zóny, což ocení zejména podnikatelé.

      A co se nám nelíbí: Jeden by ještě pochopil, že s tím vším samozřejmě souvisí i povinnosti, jako respektování zákonů. Odpovědnost k ostatním či chápání politického systému. Ale dá se vydržet i ten arogantní diktát Bruselu?  To, že musíme slepě plnit naprosté kokotiny, které si nějaké panstvo nahoře vymyslí?  Že nás už zase ovládá Německo, že musíme mít správně zahnuté okurky a banány, že nám vzali rum a pomazánkové máslo -  a do toho ti uprchlíci!

   Ti uprchlíci…

   Angela Merkelová se možná toho dne poradila se svým manželem, ale rozhodně už ne se svou stranou, se svou vládou, natožpak s vůdci ostatních evropských národů. Bez jakýchkoliv skrupulí porušila základní pravidla EU a s láskou téměř mateřskou pozvala do Německa  snad celý arabský (a africký) svět. A ti hoši ji za to milovali. Na poloprázdných gumových člunech, v bouřích a vlnách mořských, navzdory vichrům i orkánům vykřikovali vzhůru do nebes to jediné, co i k samotnému Alláhovi muselo doletět: „Deutschland, Deutschland, Deutschland!“  Neboť toto šamanské zaklínadlo znamenalo nový život: krásný dům, blýskavé auto a doživotní rentu pro sebe i milovanou mnohočlennou rodinu. Vždyť tak jim to slibovali ti pánové, co si od nich vzali veškeré životní úspory.

   Jak to dopadlo, víme. Asi jako s hornickým výtahem Járy Cimrmana, kdy se v dole hromadilo stále více a více havířů. A když se chybička vloudí, vždycky nastupuje všeznalý a neoblomný úředník: „Tož to, chlapi, rozdělme! Dejme tam ty kvóty!“

   A byl oheň na střeše.

   I my jsme si sem několik syrských křesťanů vzali. Žádných džihádistů, ale opravdových obětí tamějšího válečného běsnění. I v nemocnici jsme je léčili, ale jak jim otrnulo, vzali do zaječích a tajně prchli za vidinou ráje na Zemi. Deutschland…

   Nejsme zase až tak bezcitný národ, i když za poslední léta nás naši politici dost zatvrdili, však v devadesátých letech jsem měl já sám utečenecký tábor přímo pod okny. Stanové městečko tehdejšího železničního vojska tu shromažďovalo válečné uprchlíky se zemí bývalé Jugoslávie. A my to brali úplně normálně, nekřičeli jsme: ať si něco také vezmou na Kypru a v San Marinu nebo Andoře! Kolik u nás nyní žije a pracuje Ukrajinců? A jiných národů?

   Dost!

   Náš stát samozřejmě podepsal dohody, které ho zavazují poskytnout azyl a ochranu obětem války. To nikdo nepopírá. Ale ty oběti u nás musí o ten azyl požádat a potom je logicky čeká nejen povinný karanténní pobyt, ale i lustrace, aby se zjistila pravda a nic víc než pravda.

   A ne že nám sem nějaká komis bude posílat někoho, kdo se jim tam až zase tak moc nehodí, či spíše vůbec.

   Však tenhle problém bohužel rozdělil Evropskou unii na staré mazáky a nevděčné bažanty, což jsme v tomhle případě i my. Soudruzi revolucionáři opět začali plánovat. Vytvářet si kontinent dle svých představ. Bez ohledu na to, jestli se to té chudince Evropě líbí nebo ne. A budou ji tak dlouho trápit, léčit a operovat, až ona si v zoufalství a bolesti opět sedne na toho zlatého býka a odcválá s ním do dálek netušených.

   Tentokrát ten býk číhá na východě. Nejen že sleduje všechna to naše pinožení, ale občas si i polínko přiloží. Čeká si čeká, až mu ta princezna padne sama kolem krku a aby to bylo co nejdříve, platí si tu i své pohunky. Nejen u nás, ale i jinde. Francie, Nizozemsko, ba i samotné Německo.

   A chudinka Evropa má na vybranou pouze čtyři cesty: 1) Buď se opět rozhádá, jak tomu již bylo nesčíslněkrát, a stane se obětí zákeřného býka, což nebude zase až tak velká výhra, neboť v jeho domovině ještě stále převládají zvyklosti velkého Džingischána.

                                   2) Nebo se nechá přetvořit v bezduchou a neplodnou ženu, svázanou pouze záplavou vyhlášek a přiblblých nařízení, kdy občan bude sám před sebou chráněn tak, že ve skutečnosti přestane být i tím občanem.

                                   3)Tahle cesta také není moc optimistická:  Bílá populace Evropy pravděpodobně ještě více omezí svou porodnost, takže nepřímo otevře bránu arabské tsunami, která se zde logicky pomalu a jistě zabydlí. Potom můžeme jenom doufat, že se k nám nebude chovat jako my k neandertálcům.

                                   4) Či se stane svazkem svobodných a šťastných národů, kdy každý ve své jinakosti bude přínosem pro celý celek.

   Jak toho dosáhnout? 

   Zpočátku třeba nevěřit každé neověřené zprávě, jež hází všechny neúspěchy pouze na EU. Nenaletět takovým blbostem, jako třeba byly ty banány nebo okurky. A pak si zvolit lidi, kteří mají takový morální kredit a takovou duševní sílu, že mohou dát nejprve do pořádku věci doma, a poté se i významně angažovat na fóru evropském. Zajisté uznáte, že prolhaný prezident a vychytralý zloděj coby premiér toho v diplomatických kruzích moc nedokážou.

   Já sám si budoucnost hádat netroufám, pouze se nesměle ptám, kam že kráčíš, Evropo? Ty naše princezno krásná…