Jdi na obsah Jdi na menu
 


S cenzurou znovu k zářným zítřkům

31. 8. 2017

  S cenzurou znovu k zářným zítřkům  

1579-obr.2.jpg

   Ještě je mezi námi dosti pamětníků na doby, kdy nás vždy neomylná, a proto velká strana musela chránit úplně přede vším. Hlavně před námi samými. Proto všechny duševní produkty, které do nás vcházely, či naopak z nás i vycházely, musely být zrakem, čichem, sluchem a někdy i hmatem neomylně zkontrolovány, upraveny, zakázány, případně zneškodněny. Kdo nevěří, může se v nadcházejících předvolebních debatách zeptat jednoho notorického kandidáta na úřad prezidenta, který v té absurdní době svištících pendreků pracoval na onom Úřadě pro tiskový dozor.

   Nebylo slovíčka, noty, obrázku, posuňku či narážky, které by těmto bdělým otrokům režimu unikly. V textu písně vadilo i slovo kříž a poetický západ slunce prý zase vybízel k emigraci. Nedej bůh, aby některý náš herec emigroval doopravdy. To se pak musely přetáčet nebo předabovávat celé scény, či šel pro jistotu kompletní film do trezoru.

   Psychologicky vypracovaný normalizační systém dokázal ve většině tvůrčích pracovníků vyvolat něco jako Pavlovův reflex, kdy naše umělecká obec ne, že by radostí slintala, ale dávala si setsakramentský pozor na každé slovo, slabiku, písmeno. Raději méně, než mít na nějaký ten rok zaraženou činnost (v lepším případě).

      A to právě byla ta proklínaná autocenzura.

      V listopadu 1989 byla touha po svobodném slově, po zrušení cenzury, spolu s voláním po svobodných volbách hlavními pilíři tzv. Sametové revoluce. A pak to také přišlo, lavina dříve utajovaných informací, záplava západní, nám do té doby neznámé kultury. Euforie z nového světa, z nového života.  Prý konec dějin!  Pohádka až do vyhasnutí samotného Slunce, nekonečný happening.

   A ejhle, uplynulo jen pár let…

   V Americe se bourají pomníky! Pro černošskou lobby (pardon, afroamerickou) je ponižující chodit okolo sochy generála Lee, jednoho z největších vojevůdců 19. století.  Prý bojoval za zachování otroctví, tvrdí zainteresovaní aktivisté, aniž by se zajímali o generálův životopis. Generál nebyl politik, byl to voják a chránil území Konfederace proti vpádu unijních vojsk. A dokonce prý dal svobodu svým otrokům ještě před vypuknutím občanské války.

   A nejen generál Lee. Dokonce už vadí i Kryštof Kolumbus, o kterém pouze víme, že byl Ital ve španělských službách a že podnikl čtyři výpravy k Novému světu, o němž byl až do konce života přesvědčen, že je Indií. Místní občanští aktivisté však mají ještě navíc informace, že se choval hrubě k domorodcům, a tudíž by se jeho pomníky měly také zbourat.

   Že bychom jim tam poslali nějaké důchodce z bývalého Armabetonu, nebo kdo to vůbec tenkrát likvidoval na Letné tu impozantní frontu na maso?

   To však není všechno. Kino a divadlo Orpheum ve městě Memphis v americkém státě Tennessee se rozhodlo po 34 letech přerušit tradici každoročního promítání deseti oscarové milostné romance Jih proti Severu, neboť podle „některých“ reakcí na sociálních sítích tento film předkládá romantickou vizi otroctví, čímž prý propaguje rasismus.

   Je tohle také cenzura, nebo jenom hloupost? My jsme na obnovenou premiéru tohoto filmu čekali nedočkavě přes padesát let…

   A můžeme pokračovat dál: Kdesi jsem se dočetl, že švédská veřejná knihovna odstranila ze svých regálů knihu Astrid Lindgrenové  Pipi Dlouhá punčocha. Že prý se tam mluví neslušně o negrech a o cikánech. A navíc se tam zesměšňují Číňané. Pipi byla přeložena do 66 jazyků a okouzlovala tři generace čtenářů. Ta čtvrtá má holt smůlu…

   Hle, vstávají noví Koniášové!  A zároveň se hrdě bijí v prsa zachránci šedivé politiky nic neříkajícího společenského kompromisu. Proč jim nenapovědět, nenašeptat preventivně jména dalších a dalších nezodpovědných autorů? Jsme přece národ práskačů.

   Měli bychom se podívat na zoubek třeba i románu Daniela Defoa s jeho Robinsonem Crusoe. Toto klasické dílo již pro české čtenáře dříve seškrtal Josef Pleva, když trosečníkův pobyt zkrátil o deset let a hlavně vypustil všechny vnitřní monology o Bohu, náboženství a smyslu života. Leč dnešní doba chce daleko více. Jak si mohl Robinson, typický představitel britské koloniální politiky, dovolit pojmenovat nešťastného domorodce tak ohavným slovem Pátek. Jako vy byste se jmenovali Velikonoční pondělí nebo Svátek práce. Ten hoch měl určitě své jméno, na kterém lpěl a jsa pojmenován takto ohavně, zajisté musel prožívat silná duševní muka. Musel být nadosmrti frustrován. Navíc byl Robinson rasista a okamžitě tmavého spoluobčana pasoval do podřadné role sluhy. A zatím on sám, hostem na tomto kanibalském ostrově, neuměl, a ani nechtěl, Pátkovi nabídnout slušně vyváženou, zde obvyklou a tak oblíbenou stravu.  Jenže takhle to dopadá vždycky, když sobecký běloch nedbá vůči druhým odlišných životních a kulturních zvyků, včetně návyků stravovacích .

   Do stoupy s tebou, Robinsone!

  Ale ani Julius Verne se moc nevyznamenal. Konkrétně teď mluvím o jeho Tajuplném ostrově. Vezměme si to pěkně popořádku. Na území Spojených států zuří občanská válka a pěti seveřanům se podaří uniknout ukořistěným balónem ze zajetí a přistát na neobydleném ostrově. Zatímco běloši se logicky začnou věnovat vyšším a kvalifikovaným činnostem, sluha inženýra Cyruse Smitha, řečený Nab, se okamžitě ujímá ponižující role úslužného lokaje. Zajímá se především o zachráněné zbytky nádobí, aby mohl svým páníčkům naservírovat co nejdříve jejich pravidelný čaj.

   Tohle přece dětem Evropské unie nemůžeme dát číst!

   Buď knihu spálit, případně začernit celou Nabovu existenci, anebo alespoň přepsat určité pasáže v tomto smyslu: Jakmile poškozený balón tvrdě přistane a trosečníci se shledají živí a zdraví, ujme se slova Nab: „Tak helejte, když už ste si vymysleli tu válku proti otroctví, tak já si tu svobodu beru hned. Koukejte to tu dát do pořádku, ať je kde bydlet, ať je co žrát a hlavně pít a v neposlední době mi pak řekněte, kam si mám chodit pro sociální dávky! A teď makám a nečumim, inženýrskej, už si mě sral dost dlouho!“  A frustrovaný Nab si sedne na pobřeží, hledí do převalujících se vln, občas zamáčkne slzu, která mu skane nad přetěžkým údělem jeho rasy. A když  je jeho srdce větší a ještě větší, vytrysknou mu z úst krásné, do duše se deroucí tóny černošských  spirituálů.

   „Ten chlapec to někam dotáhne,“ zasněně pronese Cyrus Smith a zalituje, že s sebou nemá nejnovější fonograf, jenž by tyto tklivé melodie navěky zachytil.

   Ale nekritizujme jenom Západ, když i my máme dost (ještě levného) másla na hlavě. Volám do Hrusic: „Haló, pane Lado, nepřehnal jste to s tím kocourem Mikešem? Cožpak může být dětským vzorem nějaký xenofob? Individuum roznášející poplašné zprávy?“

   Jenže pan Lada na mě kašle a spí svůj spravedlivý sen dál, proto jenom dodám, že kocour Mikeš potkal na svých toulkách světem i kočovné cikány. A protože ti cikáni dokázali v té době slupnout cokoliv, nejenom že se jim raději velkým obloukem vyhnul, ale i dosti hanlivě o nich promluvil.

   Proboha, paní ombudsmanko, já jsem jasně zdůrazňoval, že Rómové tenkrát  všechno slupli, samozřejmě že ne dnes. Dnes už je všechno jinak. To přece všichni víme...

   Dobře, pane Lado, nechme Mikeše Mikešem, je to přece jenom nerozumné zvíře, od nějž nás evoluce navěky oddělila, ale co ty obrázky?

   Jaké že obrázky?

   Skoro všechny. Ať je tam jaro, léto, podzim nebo zabíjačka. Všude jsou vesničtí dědci a všichni, všichni do jednoho hulí ty jejich bambitky, ty do pasu sahající fajfky. Třeba to vesnické posazení v hospodě, kde pro mlhu není vidět. To se přece dneska nemůže nikde ukazovat. Dneska, když si nezapálíte už ani při vlastní kremaci a když jsou na krabičkách takové pěkné obrázky, že vás přejde chuť skoro na všechno (mimo cigarety, samozřejmě).

   Dobře, pane Lado, už vás nechám být, vždyť to přece byla taková romantická doba a vy jste tabák nevynalezl. To ten Kolumbus. Ten ho přivezl…

   A vůbec, přátelé, podívejte se na jakýkoliv film z minulého století (komunisté si mohou pustit majora Zemana), podívejte se na Belmonda, na všechny ty slavné filmové detektivy, na zraněné vojáky po vítězné bitvě, na celý svět 20. století. Všude se bání o sto šest!  Kdybychom chtěli být tak úzkostliví, aby se nedej bůh, naše mládež pohledem na kouřícího člověka neinspirovala pro tentýž zlozvyk, museli bychom celý filmový archiv podpálit. A pomohlo by to?

   Dnešní mládež už asi tolik nekouří, pije pouze energetické nápoje, ale směje se při tom jako praštěná. Po čem asi?

   Nechme dějiny dějinami, neboť tak bylo a už to nikdo nesmaže. Neusilujme o jejich přikrašlování!  Nedělejme po vzoru Aloise Jiráska třeba ze Slovanů mírumilovné holoubky, když i oni provozovali ještě hodně a hodně dlouho ve středověku otrokářství a speciálně Praha byla trhem s otroky proslulá. Vždyť je také pro ušlechtilé Přemyslovce jezdili lovit židovští obchodníci až do Polska či do Uher. A naopak.

   Literatura je obrazem dějin a jejím zcenzurováním je již nezměníme. Naopak připravíme se o všechna možná poučení do budoucna. Nebuďme znovu jako dřívější bolševici či diktátoři podobných ražení!

      Cenzura a autocenzura. Existují samozřejmě různé okolnosti tuto činnost ospravedlňující. Bezpečnost státu, obchodní tajemství či morální ohled na neštěstí jiných. Ale toto?

   Když se někdo dopustí jakéhokoliv zločinu, měli bychom vědět, o koho jde. Ať už je to synáček z vlivné rodiny, rusky mluvící osoba, Arab nebo cikán. Ať se krádež nazývá krádeží a ne obchodní transakcí, podvod podvodem a sviňárna sviňárnou, i když není (momentálně) trestně postižitelná.

   Pokud vám však syrová pravda nevoní a chcete být papežštější než papež, můžete pro pokolení budoucí, v rámci naruby obrácené tolerance, cenzurovat samozřejmě i dnešní svět. A to tak, abychom nikoho neurazili, neomezili, nepoškodili či nezesměšnili. Abychom si alibisticky zajistili také i my své slušné místo v optimisticky laděných učebnicích historie. Ovšem v tom případě to znamená raději nepsat před některými jmény jejich současné funkce (např. poslanec, primátor, ministr, prezident), neboť potom by nás naši potomci mohli sepsout za to, že jsme některé kokoty takto nejen titulovali, ale dokonce i volili…