Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teorie chybného kroku

7. 5. 2017

      Teorie chybného kroku

   „Že já jsem si nevzala Pištu Hufnágla!“ kvílí v každém díle kresleného seriálu paní Smolíková nad nešikovností svého manžela.

   „Kdybych to býval věděl, tak jsem sem nechodil,“ je další známá hláška z filmu Knoflíková válka.     Že já tam vůbec lez!  

            Proč jsem to tenkrát nezkusil?

            Že já tě tehdy neposlechl!  Atd. To všechno jsou naše pozdní nářky nad nějakým minulým krokem, jenž zapříčinil všechny současné potíže. Určitě jste také občas dumali i nad tím, co by se stalo, kdybyste tenkrát jednali úplně jinak, poznali úplně někoho jiného, šli na úplně jinou školu, případně emigrovali či naopak neemigrovali. Jistě jste nad takovouto alternativou zapřemýšleli a shledali, že váš současný zkažený život má zcela určitě počátek právě v oné osudové chybě.

   Nemusíte se za takovéto myšlenky vůbec stydět, neboť něco takového, jako párání se v minulosti a vytváření alternativních světů i s jejich dějinami, je v současnosti vědecky a filozoficky uznávaná literární disciplína, kteréžto se věnují i velmi věhlasní historici. Mám doma několik takových mnohasetstránkových knih o virtuálních dějinách. Jejich autoři většinou, ve snaze se blýsknout svými vědomostmi, nejprve dlouze a podrobně popíšou inkriminovanou část lidských dějin, aby pak v pár posledních řádcích opatrně naznačili, co by bylo, kdyby…

   Nikdo však dosud nepopsal takzvanou teorii chybného kroku.

   A přitom je její znění tak jednoduché!

   Než vám ji však ve dvou srozumitelných větách vyjevím, ještě trochu konkrétních případů. Poučme se také na dějinách. Na osudech našeho národa:

   Příklad 1)  Co by se stalo, kdyby se praotec Čech nezastavil na Řípu, ale předvídaje ve svých věštbách naši současnou touhu po moři, šel by ještě dál?

   Odpověď: Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých vylíčil příchod Slovanů do české kotliny poněkud idealisticky. Úrodná krajina vůkol, mlékem a strdím oplývající, jenom čekala na dovedné ruce slovanské, aby z tohoto bezkonfliktního ráje vytvořily ráj skutečný, náš, český. Jenže, bylo to trošku, trošíčku jinak. Kotlina česká byl jeden hluboký a neprostupný prales, který bránil vstupu i statečným legiím římským. Pouze po březích řek a v horských údolích existovala jakáž takáž civilizace. Vystřídaly se tu mnohé divoké kmeny různých zvyků a způsobů, ale v tomto okamžiku zde pravděpodobně sídlili Keltové. Jelikož se Kosmas ani jiní starověcí kronikáři nikde nezmiňují o nějaké válce mezi Kelty a Slovany, došlo zde pravděpodobně k láskyplnému splynutí. Divokým Keltům se tuze zalíbili kypré slovanské děvy a slovanští muži byli zase okouzleni lákavou vůní keltského piva. A tak oba kmeny asi postupně splynuly a až později, mnohem později, když se začalo mluvit o nějakých národech, jsme byli přihlášeni mezi národy slovanské.

   Kdyby však Praotec putoval dál, až za Krušné hory a ještě kousek, narazil by na divoké a nemilosrdné Germány. Ti by pravděpodobně moc pochopení pro další hladové krky neměli. Většinu mužů by preventivně podřezali, případně zacvičili coby své otroky, a se ženami by si zajisté také věděli rady. Každopádně by nás už asi nikdo budoucí mezi národy slovanské nepřihlašoval. Nebyl by nikdo budoucí.

   Příklad 2) Co by se stalo, kdyby nepadla Velká Morava a práce Konstantina  a Metoděje byla dokončena?

   Odpověď: Na toto téma jsem již jeden blok psal: http://www.fotohaha.cz/clanky/blog/cyril-a-metodej---trojsky-kun-na-morave.html , a proto jen ve stručnosti:

   Velká Morava padla, neboť čeští Přemyslovci  (Bořivoj) se raději otočili na Západ a oslabenou Moravu  potom  rozprášily nájezdy divokých maďarských kmenů. Říše se rozpadla, a proto úkol věrozvěstů či jejich následovníků nedošel nikdy svého konce. Jinak bychom totiž dnes:           1) Psaly azbukou.

                        2) Hlavním náboženstvím by bylo pravoslaví.

                        3) Nikdy bychom sice netrpěli pod rakouským či německým jhem, ale zato by nás dobromyslní báťuškové carové navěky (nikoli dočasně) přikovali k věčně   hladové širé Rusi.

                        4) Náš jazyk by byl jazykem ruským.

                        5) Naše děti by teď měly ve školních třídách coby prezidentský portrét  nějakého toho Putina.

                        6) Minimálně polovina naší populace by zahynula ve Stalinových gulazích, ve službách Rudé armádě, či na následky alkoholismu.

   Dobré vyhlídky, co?

   Příklad 3)  Co kdyby husitské hnutí neskončilo bratrovražednou bitvou u Lipan?

   Odpověď: Mistr Jan Hus byl každopádně velmi vzdělaný člověk. Vždyť přednášel i na pražské univerzitě. Byl zajisté i velmi zbožný a příkladně zásadový. Ve svých dílech naznačil, jak by měla vypadat reforma církve, což v době, kdy se o papežský stolec přetahovali tři kandidáti, bylo dosti odvážné. Zvláště tvrzení, že člověk se zodpovídá ze svých hříchů nikoli papeži, ale přímo Ježíši Kristu, budilo v tehdejších katolických kruzích pohoršení.

   Proto byl také pozván do Kostnice, kde měl tyto názory vysvětlit. Hlavním tématem kostnického koncilu však bylo vyřešit problém oněch tří papežů. Mistr Jan byla kauza pouze okrajová. Očekávalo se, že přizná své omyly, odvolá a poté mu bude dopřáno dosloužit v nějakém klášteře.  Mistr Jan však místo toho ještě navíc prohlásil, že papež, biskup, či dokonce i císař, zkrátka všichni, kteří žijí ve smrtelném hříchu,  si svých titulů nezaslouží.

   A to byl konec. Soud, rozsudek, upálení.

   V Praze na základě této zprávy došlo k nepokojům, k defenestraci a k následné smrti krále Václava IV. A když vešlo ve známost, že se novým českým králem má stát Zikmund Lucemburský, ten, který měl údajně na rukou Janovu krev, vypuklo něco jako revoluce neboli husitské hnutí.

   Příznivci hnutí, v touze žít po svém, si založili nové město – Tábor. Město, kde zpočátku žili jako bratři a sestry dle svatých zákonů Bible. Nevlastnili žádný majetek a všichni si byli navzájem rovni. Do čela vzbouřeneckých vojsk se postavil Jan Žižka z Trocnova, který s armádou sedláků dokázal odrazit čtyři křížové výpravy, jež měly kacířské Čechy navrátit do lůna církve. Jen tak mimochodem, proti vzpurným Čechům chtěla vytáhnout do boje i samotná Johanka z Arku. Nestalo se.

   Byla to taková utopie, idylka, nedělní škola. Ne však dlouho. Najednou již zase byli někteří rovnější, bohatší a majetnější. A chtěli být ještě a ještě více. Navíc i armáda něco stojí a v té době bylo v Čechách bezvládí. Daně se nevybíraly, nepracovalo se. Tož jdeme drancovat! A husité to vzali pěkně po pořádku. Vyplenili a vypálili většinu hradů, klášterů, kostelů i měst. A když už doma nic nebylo, vyjelo se za hranice. Byly to takzvané spanilé jízdy, jež měly šířit husitskou myšlenku po celé střední Evropě. Zatímco naši národní obroditelé umístili epochu husitskou na čestný piedestal našich dějin, historici zemí okolních mluví o exportu banditismu. Až tak jsme se tam zapsali…

   Když už ti druzí (panská jednota) byli dost bohatí, zjistili, že náš stát by měl začít trochu fungovat. Něco produkovat, na daních peníze odvádět, jim majetek zhodnocovat. Byli proto ochotni uznat za krále českého i Zikmunda. Jejich protivníci (táborité a sirotci) byli samozřejmě proti tomu, a tak pod velením Prokopa Holého chtěli svého dosáhnout vítězstvím na válečném poli u obce Lipany. Nestalo se!

   A co kdyby?

   V Čechách se po celou dobu husitských válek v podstatě nic nevytvářelo. Obyvatelstvo bylo zbídačené. Dřívější obchodní vztahy zpřetrhané. Země koruny české ztratily mnoho územních celků, které Karel IV. tak pracně k říši připojoval. Naše měna byla téměř bezcenná, poklesl počet obyvatelstva, naprosto se zastavil kulturní vývoj národa, nefungovalo školství, zemi vládl nejenom strach, ale i mor!

   Kdyby táborité vyhráli, ten stav by pokračoval dál…

   Příklad 4)  Co kdyby čeští stavové vyhráli bitvu na Bílé hoře?

   Odpověď: Bitvu na Bílé hoře můžeme směle zařadit mezi bitvy třicetileté války. Války, která byla zprvu nábožensky laděná, posléze však přerostla ve válku občanskou.

    Za nástupce tolerantního, však těžce nemocného  císaře Matyáše, byl tehdy jmenován Ferdinand Śtýrský, bigotní katolík, jenž  měl zprvu získat i korunu českou . I když nekatolíci protestovali, byl Ferdinand na generálním sněmu opravdu českým králem zvolen.  A obstrukce opravdu dělat začal. Stavové však ve zlosti obvinili za porušování  a pošlapávání  náboženských a stavovských svobod,  garantovaných tehdejším Rudolfovým  majestátem, pražské místodržící. No a rozvášněný dav se s nimi vypořádal po našem, po česku, defenestrací. Byť všichni tři vyhození aviatici přežili, roztržka s Vídní byla hotova.

   Stavové však také na nic nečekali, sestavili si vlastní vládu a jejich  králem byl zvolen Fridrich Falcký, kurfiřst falcký, vůdce protestantské unie a manžel  Alžběty Stuartovny, dcery anglického a skotského krále. Záměr byl jasný: v případě ozbrojeného střetu s Habsburky si zajistit vojenskou pomoc protestantské Evropy. Ta však měla svých problémů dost, a tak poslala pouze pár povzbuzujících dopisů.

   Vždyť to známe.

   Ke konečnému střetu došlo na bělohorské pláni, kde proti sobě stanula vojska císařská, doplněna armádou německé Katolické ligy, španělskými a valonskými spojenci i polskými kozáky proti vojsku stavovskému, uherské lehké jízdě a moravskému pluku složeného převážně z německých žoldnéřů. Byť síly zdály se vyrovnané, za dvě hodiny bylo dobojováno. Všichni Uhři do Prahy ani nedorazili, a dost velká část stavovských žoldáků byla i během bitvy rozptýlena po pražských putykách. Bojová morálka na naší straně vůbec byla nevysoká, neb žoldu se již několik měsíců nedostávalo.

   I to známe…

  A tak Habsburkové upevnili své mocenské postavení nad našimi zeměmi, na Staroměstském náměstí popravili pro výstrahu dvacet sedm pánů a třistaletá doba temna mohla začít.

   A co kdyby stavovští vojáci ten žold dostávali? Co kdyby jejich morálka byla na výši a oni se rvali jako lvi? Co kdyby čeští páni skutečně bitvu na Bílé hoře vyhráli?

   Češi poblouzněni ze znovunabyté náboženské svobody by se pomalu a jistě dostali pod vliv německé protestantské šlechty. Opěvovaný král Fridrich by v dobré vůli vydal nařízení, podle něhož byl český hovor na veřejnosti zakázán. Ve školách se pak vyučovalo pouze německy a zrovna tak se mluvilo i na úřadech. Samozřejmě i knihy byly pouze německé. Bylo by proto naprosto logické, politicky a ekonomicky výhodné, aby bylo v 19. století České království připojeno jako svobodný a rovnoprávný celek ke sjednocenému Německu. V té době to však již nikomu nevadilo. Až koncem 20. století jacísi folkloristé objevili v zaprášených kronikách zastaralou češtinu, jejíž výuka se stala módní záležitostí podivínů, nadšenců a snobů. A v roce 2017 vydalo UNESCO dekret na ochranu archeology odkrytých českých památek, což se velmi zamlouvalo všem zde žijícím českým Němcům.

   Krásné vyhlídky!

   Nebo že byste raději brali těch 300 let potupy? 300 let temna, poroby a otroctví? Raději byste zůstali zavřeni v tom krutém a bezohledném  Žaláři národů?

   Zkuste si tedy zaletět ještě na tyto stránky!

http://www.fotohaha.cz/clanky/blog/rakousko---zalar-narodu.html

   Příklad 5)  Co kdyby Československo na mnichovskou dohodu nepřistoupilo a kladlo by Hitlerovi ozbrojený odpor?

   Odpověď: Mladý československý stát, který odvrhl všechno rakouské, monarchistické a habsburské se ocitl v rozhádané střední Evropě osamocen. Musel se tedy nějak ukotvit . Bylo to v prvé řadě smlouvou s Francií, kde se však mluvilo v případě napadení o vojenské pomoci dost neurčitě, mělo jít pouze o vzájemnou shodu na vhodných opatřeních.  Další smlouva se SSSR sice tuto klauzuli už měla, avšak pod podmínkou, že do akce půjde vojensky i Francie. Malá dohoda (Československo, Rumunsko, Jugoslávie)  byl spíše pakt namířený proti případným choutkám Maďarska či Rakouska.

   Další časovanou bombou  té doby byly tři miliony Němců žijící v pohraničních oblastech. Jelikož šlo o regiony veskrze průmyslové, bylo jejich obyvatelstvo za velké hospodářské krize poškozeno nejvíce. Navíc již od vyhlášení republiky dávali najevo svou nespokojenost se spolužitím ve státu Čechů a Slováků. Proto se také stali vhodnou rozbuškou v rukou Adolfa Hitlera. Jejich touha po návratu do Říše vyvolala dokonce mezinárodní dozvuky a pod jejich vlivem promluvil Hitler 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku, kde již hrozil přímo vojenským útokem proti ČSR, pokud nebudou Sudety vydány Německu.  Po tomto Vůdcově prohlášení přepadly Francii a Velkou Británii obavy o evropský mír a raději ústy ministerských předsedů Chamberlaina a Daladiéra  vyzvaly Beneše k uskutečnění těchto požadavků.

   Na potvrzení legitimity tohoto ultimata se sešli 29. září v Mnichově zástupci Velké Británie, Francie a Itálie s Hitlerem, kde podepsali dohodu o odstoupení pohraničí Německu a jako dodatek ještě nařídili územní ústupky Maďarsku a Polsku. Pokud Češi na tuto smlouvu nepřistoupí, stanou se oni těmi viníky, kteří by se stali příčinou porušení svatého evropského míru. A v tomto případě od nich velmoci dávají ruce pryč.

   A svatý mír byl zachráněn!

   A do toho Slováci ještě šikovně přiběhli s návrhem na širokou autonomii. Vzniklo tedy navíc nové soustátí Česko-Slovensko.

   Ale to už také známe.

    „Bylo by ode mne lehkomyslné vést národ na jatka v této chvíli v izolované válce,“ prohlásil po jednání s vládou prezident Eduard Beneš.

   A pak to s tím mírem šlo už jenom pěkně z kopce.

   A co kdybychom se bránili? Lidé přece byli odhodlaní bránit svou mladou demokratickou republiku. Navíc celou západní hranici chránila nově vybudovaná kaskáda betonových pevností. Měli jsme jedno z nejlepších vojenských letectev. Stačilo by to?  V době, kdy bylo německé už i Rakousko, kde bohužel žádná naše opevnění nebyla? Kdy čekaly nedočkavě na svou kořist Maďaři i Poláci a Slováci již separátně jednali s Němci o své vysněné samostatnosti? V době, kdy by nás světové mínění odsoudilo coby nenapravitelné válečné provokatéry?

   Dejme tedy slovo faktům i fantazii  (a také časopisu HISTORIE).

   Na naší straně tehdy bylo 42 divizí, 340 tanků, obrněné vlaky, dělostřelectvo a minomety, 1500 bojových letadel.

   Němci: 54 divizí, 1800 tanků, 2400 letadel a samozřejmě i dělostřelectvo a minomety.

Scénář – * 30.9. 1938  Vláda odmítá Mnichovské dohody a prezident Beneš v rozhlasovém projevu vyzývá obyvatelstvo k obraně republiky.

  • 1.10. Němci překračují naše hranice. SSSR protestuje ve Společnosti národů a žádá uvalení sankcí na agresora. Přímou vojenskou akci však neplánuje. Anglie a Francie vyhlašují neutralitu.
  • 2.10. Polská armáda obsazuje Těšínsko. Hitler obviňuje Čechy z bombardování civilních cílů v Drážďanech. 600 německých bombardérů startuje na Prahu.
  • 3.10. Těžké boje na Moravě proti 2. německé armádě, jež se snaží postoupit k Olomouci. Čs. letectvo je téměř u konce svých sil.
  • 5.10. Německá 12. armáda prolamuje opevnění v jižních Čechách a postupuje na sever. Čeští ženisté se ji snaží zastavit, odstřelují hráze rybníků a tzv. zamokřují terén.
  • 9.10. Prezident a vláda jsou evakuovány do Bánské Bystrice. Čs. štáb posílá proti Němcům poslední zálohy.
  • 11.10. Západní Čechy jsou v rukou Němců. Praha začíná evakuovat. Úřady jsou přesouvány do Brna.
  • 13.10. Jednotky německé 1. pancéřové divize vstupují do Prahy.
  • 16.-19.10. Masivní útok Luftwaffe  na Slovensko. Letiště, silnice, železnice i jiné objekty jsou bez protiletadlových baterií snadným cílem. Prezident Beneš a vláda odjíždějí na východ země, k rumunským hranicím.
  • 21.10. Prezident Beneš dorazí do Bukurešti. Němci okupují Brno a zbytek Moravy. Současně prolamují obranu na severu a postupují přes Kroměříž ke Zlínu.
  • 22.10 Zbytky naší armády bojují v Beskydech nebo se stáhly na Slovensko. Na poradě nejvyšších velitelů armády je rozhodnuto o kapitulaci. V Sudetech Němci lynčují Čechy, kteří nestačili uprchnout. V 19.30 podepisuje generál Syrový v Hodoníně kapitulaci.
  • 23.-25.10. Německá armáda obsazuje Slovensko.
  • 25.10. Hitler na Pražském hradě vyhlašuje znovuzačlenění Čech a Moravy do Říše. Území bude rozděleno na župy, nechystá se ani sebemenší náznak autonomie. Ze samotných Čechů budou obyvatelé nižší kategorie. Slovensko do Říše začleněno není, stává se generálním gouvernementem.  Maďarsko dostává Podkarpatskou Rus a jižní část Slovenska.
  • Poroba Československa by určitě silně pozvedla sebevědomí německého Vůdce. Jeho chuť na Evropu by dostala  ještě pevnější kontury.

   Pokračující sled událostí by však byl asi poněkud pozměněn. Smlouvu o přátelství a neutočení by Hitler se Stalinem určitě uzavřel také. Zrovna tak by si potom bez jakýchkoliv skrupulí rozdělili i nebohé Polsko. I tu západní Evropu by pravděpodobně Wehrmacht propochodoval parádním krokem. Pouze útok na Sovětský svaz by se asi o rok opozdil. Přece jenom krátká válka v Čechách několik průmyslových podniků zničila či vážně poškodila. A než se zbrojní výroba znovu rozjede…

   Invaze do Ruska by tedy začala až v roce 1942, kdy tuhá a krutá zima minulého roku se již neopakovala, takže Němci by do té Moskvy opravdu došli.

   Evropa by byla jejich a smělé plány nacistických sociálních inženýrů mohly být bez problému uskutečňovány.

   Možná by potom někteří z nás, už jako dědečkové a babičky, vyprávěli svým vnoučátkům v jakémsi sněhem zapadlém sibiřském srubu pohádky o jedné krásné zemi, která kdysi mlékem a strdím oplývala…

   Příklad 6) Co kdyby v únoru 1948 prezident Beneš nepřijal demisi nekomunistických ministrů?

Odpověď: Únor 1948, podle komunistů tzv. Vítězný Únor, byl v podstatě předurčen už dávno předtím. To, že ministr Nosek dosadil do vedení policie komunisty, byla jenom obyčejná záminka, jež posloužila coby důvod k podání demise demokratické části vlády. Jestli by ji Beneš přijal nebo nepřijal, bylo úplně jedno. Nevadilo by ani, kdyby se tato demise neodehrála. Dokonce na to vše neměl vliv ani Košický vládní program, který nás nasměroval pevným a neochvějným krokem k budování socialismu a který uzákonil znárodnění a zakázal nesocialistické politické strany.

   Oficiálně totiž Únor začal 12. prosince 1943 podepsáním Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR. A půjdeme-li ještě dál, tak hlavně vyškolením našich komunistů v čele s Klementem Gottwaldem za válečného pobytu v Rusku. Nejen my, ale i všechny budoucí lidově demokratické země tu měli své konfidenty, své vazaly, kteří se připravovali na poválečné převzetí moci. A ti také ihned po dobytí svých domovin byli na ruských tancích do čela zemí dosazeni.

   Jen u nás ještě tak trochu „překážel“ Beneš. A Jan Masaryk.

   Proto jsme si mohli po válce ještě dva roky užít jakousi pseudodemokracii, kterou jsme stejně odsoudili k rychlé smrti už jenom volbami v roce 1946. (Komunisté přes 40%.)

   Blížící se volby v roce 1948 však začaly Moskvu již zneklidňovat. Podle průzkumů veřejného mínění by komunisté již neobsadili ve vládě potřebnou většinu. Proto v v lednu 1948 začala KGB konat. Do Prahy byla vyslána její speciální brigáda o 400 mužích v civilu,  pod vedením generála Pavla Sudoplatova, který se měl tajně setkat s prezidentem Benešem a přesvědčit ho o nutnosti odstoupení a předání moci Gottwaldovi. Jinak měla začít tvrdá očerňující kampaň zamířená na již těžce nemocnou hlavu státu.

   Nepřipomíná vám to náhodou něco?

   Sám Stalin ještě vzkázal našim komunistům, že Rudá armáda na hranicích je připravena zasáhnout. Do toho všeho jako náhodou přijíždí do Prahy sovětský ministr zahraničí Valerij Zorin a ozbrojená pěst dělnické třídy – Lidové milice- mají také jako náhodou plné fabriky nových pušek.

   „Když demisi nepřijmete, Lidové milice vstoupí do ulic a Rudá armáda nás na holičkách také nenechá!“ vmete Gottwald do tváře prezidentu Benešovi a ten, ve snaze zabránit dalšímu krveprolití, demisi přijímá.

   Však ještě předtím si již komunisté počínali všude jako doma. Příslušníci Stb začali zatýkat některé členy demokratických stran a beztrestně likvidovat jejich sekretariáty. Ten, kdo ještě včas neuprchl na Západ, později poznal, co je to vláda dělníků a rolníků.

  Přicházejícímu teroru a naprosté devastaci země se už nedalo zabránit. I kdyby prezident demisi nepřijal. Nervózní Džugašvili  se bál o ten kousíček naší malé zemičky jako malý kluk. A měl k tomu velmi dobrý důvod. Naše vlast totiž měla něco, co nebylo široko daleko. Proto jsme nemohli být neutrální jako třeba Rakušané. Stalin by z nás udělal vazaly, i kdyby měl znovu rozpoutat válku. On nás tuze potřeboval.

   My jsme totiž měli uran!

   A kdyby sem Rudá armáda vstoupila již tenkrát, nevím, nevím, jestli bychom se za čas nestaly další socialistickou republikou v konglomerátu  Svazu sovětských socialistických republik.

   Příklad 7) Co kdyby armády Varšavské smlouvy neokupovaly v roce 1968 ČSSR?

   Odpověď: Rok 1968! Co k tomu říci? Jak ho popsat? Pro nás náctileté to byl čarovný závan svěžího vzduchu, radosti, svobody a smělých plánů. Divoká vlna tsunami, která přála lásce snad ve všech zákoutích tak nádherného jara i léta. A tahle revoluční vlna zachvátila celý svět, kde se mladí lidé bouří proti zažitému maloměšťáckému stylu života svých rodičů, opovrhují kariérou i penězi a jejich jediným smyslem života je rocková hudba, láska a občas i LSD. Liverpoolští Brouci dobývají svět, pařížští studenti stavějí barikády a v San Francisku se rodí první nadšenci hnutí hippies.

   I u nás náhle tvrdé sevření stranické politiky povoluje. Na scénu opět přicházejí studentské majálesy, kdy na jednom je zvolen králem dokonce sám beatnický básník Allen Ginsberg.

   Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Vždyť ještě nedávno se popravovali nejenom nepřátelé státu, ale i pomýlení soudruzi. Není to tak dlouho, co výše zmíněný uran ještě kutaly statisíce k smrti udřením odsouzených muklů, včetně, mimo jiné, třeba i neoprávněně obviněných hokejistů, dvojnásobných mistrů světa.

   Proč najednou to všechno?

   Protože chcípnul jeden z největších masových vrahů světa, duševně nepříčetný, paranoidní   a všeho schopný zločinec, Stalin – Džugašvili! Netvor, který již v padesátém pátém úplně vážně plánoval atomovou válku proti celému světu! A můžeme děkovat snad všem bohům, že se do nejvyšší funkce rafinovaně protlačil Nikita Sergejevič Chruščov, na oko polointeligentní státník, jenž však dokázal jednat se Johnem Kennedym, a hlavně aspoň částečně uvolnil ten ukrutný šroub, jenž stahoval celý východní blok. A do té vzniklé mezery podmíněné svobody se teď hrnulo všechno dříve zadržované.

   Jen u nás se ta dvířka trochu zadrhla a místo abychom se z kultu osobnosti poučili, ještě v roce 1955 jsme stavěli megalomanský projekt, pyramidu střední Evropy, tzv. frontu na masu neboli Stalinův pomník. A poslušně ho zase několik týdnů v roce 1962 „tajně“ odstřelovali. Jenže mezi tím dorostla nová inteligence, která již nehltala budovatelské filmy, ale ohlížela se, jak si vedou jinde. Třeba za humny. Takže i u nás se ta malá mezírka, spíše škvírka pootevřela a z ní počaly proudit nejprve nesměle, potom však stále odvážněji nové a jiné knihy, filmy i dříve zakazovaná moderní hudba – jen ta ekonomika stále za Západem pokulhávala. A to se lidem, kteří již více věděli a více tušili, začalo zajídat.

   Museli přijít ekonomické reformy, muselo se uvolnit totalitní sevření a tím probudit v lidech novou iniciativu. Do čela obrozené strany byl zvolen Alexander Dubček, přesvědčený komunista, který do poslední chvíle naivně věřil v tzv. „socialismus s lidskou tváří“. Věřil v postupnou demokratizaci, jejímž prvním krokem bylo tehdy zrušení cenzury. Jakmile se však toto stalo, začalo se Pražské jaro ubírat úplně jiným směrem. O slovo se totiž přihlásila občanská společnost, která se přestala bát hájit svá práva a vynucovat si na vládě a straně další a další ústupky.

   To se samozřejmě nemohlo líbit soudruhům z okolních socialistických zemí, protože oni tu žádný takový příklad, který by omezoval jejich absolutní moc nepotřebovali.  Nelíbilo se to hlavně tomu soudruhovi se srostlým obočím, který Chruščova takticky odstavil od válu. Soudruh Nikita  totiž jednou přijel z nějaké zahraniční cesty a marně, marně běhal okolo Kremlu, který byl již pro něj zamčený.  A tak  nový kremelský pán, Leonid  Iljič Brežněv, v srpnu 1968 zavelel: вперед !

   A  oni sem opravdu vlítli.

                                   Na břehu řeky roste tráva ostřice,

                                   prý přišli včas

                                   však vtrhli jako vichřice…

   A co by se tedy stalo, kdyby všichni ti přestárlí  generální tajemníci ve svých sekretariátech znuděně mávli rukou a řekli, ať si ti blázniví Češi dělají, co chtějí.  (Uran byl již stejně téměř všechen vydolován.)

   Varianta č.1 – ta příznivější.  Podzimní sjezd KSČ by připravil podklady pro pluralizaci  naší politické scény. Vždyť Socialistická i Lidová strana existovaly a sociální demokracie byla těsně před povolením. Možná bychom kopírovali tak trochu košický program, kde do voleb byly připuštěny pouze strany socialistické. To by ovšem platilo pouze do prvních svobodných voleb, kde by určitě komunisté už většinu neměli. Začali by vznikat další strany , další hnutí. (KAN a K 231 už tady vlastně byly.) A po následujících volbách bychom pravděpodobně nastoupili klasickou cestu parlamentní demokracie.

   Výhody této cesty by byly nesporné. V zemi by zůstaly statisíce potencionálních emigrantů, včetně tehdejší elity národa. Ještě žili pamětníci selského řemesla, takže přechod k soukromým farmám by nebyl tak bolestný. Národ by neprodělal tu ponižující formu normalizace, která zcela zdevastovala naši morálku, z čehož vyplývá, že by se tak nekradlo,

a tudíž i průmyslová privatizace by proběhla ku prospěchu všech. Koruna by po pár letech měla šanci zařadit se mezi uznávaná platidla, a proto by i naši občané v zahraničí nepůsobili jako nesvéprávní chudáčci.

   De facto by celá jedna generace již prožila život ve svobodě a blahobytu. 

   Ale na to zapomeňte: Varianta č.2 – ta pravděpodobná.  Komunisté, byť komunisté s lidskou tváří, by stejně komunisty zůstali. V okamžiku, kdyby zjistili, že vedoucí role jejich strany je ohrožena, začali by jednat.  Vždyť už při červencovém zveřejnění výzvy 2000 slov vyjádřili nesouhlas a znepokojení. Teď jde o to, zdali by tu špinavou práci udělala sama ona polednová garnitura, nebo si na to někoho zjednala, či by dokonce došlo k vnitrostranickému puči ala Jaruzelski  (Polsko 1981).

   Každopádně veškeré výdobytky by byly pomalu ale jistě zlikvidovány, výjimečný stav by byl nutností, zrovna tak jako pozatýkání těch nejaktivnějších osobností Jara. Jakékoliv známky lidového odporu by byly také potlačeny. Nevím, s jakou rozhodností a tvrdostí by naše represivní složky v tomto případě postupovaly, ale když jsme viděli, jak v srpnu 1969 dokázaly střílet do vlastních a bezbranných lidí, žádné iluze si vůbec nedělám.

   Po odeznění první vlny emigrace těch zklamaných a nespokojených či policejně stíhaných, by se mohlo zase nasypat trochu toho cukru. Jde jen o to, jestli by se vše vrátilo k původnímu stavu či by následoval  tehdejší  jugoslávský model nebo by naopak byla nastoupena cesta, kterou kráčí dnešní Čína?

   A my? My bychom byli konečně bohatší o další zkušenost, která by nás stále utvrzovala v tom, že bolševický socialismus je absolutně nereformovatelný!

   Příklad 7) Co kdyby v listopadu 1989 nevzniklo Občanské fórum?

   Odpověď: Nebudu teď popisovat, co byla normalizace, disent, Charta 77 nebo osobnosti kolem Václava Havla. Přejděme rovnou k fikci, že Občanské fórum nebylo nikdy ustanoveno.

   Otec perestrojky a glasnosti Michail Gorbačov také pochopil, že za zaostáváním  Ruska stojí nejen  dogmatická politika strany, ale i vůbec neschopnost a těžkopádnost reálného socialismu.  Snad i inspirován naším osmašedesátým postupně začal uvolňovat ledy jež svíraly celý Sovětský svaz. Nelpěl na Brežněvové doktríně a pravděpodobně ve spolupráci s realisticky myslící částí KGB postupně připravoval na tyhle změny i okolní satelity. To se ovšem našim zarytým komunistům nemohlo hodit, neboť jejich legitimita byla přivezena právě na lafetách ruských děl.

   A svět se řítil dál: Změny režimu proběhly v Polsku, Maďarsku a v Berlíně padla proslulá berlínská zeď.

   Jenom u nás nic!

   Bylo třeba aktivovat i progresivní složky Stb, které v těsném napojení na moskevskou centrálu počaly konat:  * Na pražský Albertov svolává ÚV SSM pietní shromáždění na uctění památky Jana Opletala.

  • Předem instruovaný agent Stb Zifčák, zavede pozdější průvod až na Národní třídu, kde dojde k policejnímu masakru. Zifčák  později sehraje úlohu mrtvého studenta Martina Šmída.
  • 18. listopadu studenti vyhlašují protestní stávku. Přidávají se herci.
  • Když vyjde najevo skutečnost o mrtvém studentovi, zapojí se do protestů i tzv. šedá zóna. 20. listopadu se sejde na Václavském náměstí asi 100 000 osob, ke kterým promluví předseda  ÚV SSM Vasil Mohorita a podpoří požadavky studentů. Je odměněn souhlasným potleskem.
  • V dalších dnech protestní demonstrace pokračují, bouřlivým potleskem je přivítán Alexander Dubček. Demonstranti nyní již žádají nejen potrestání viníků masakru, nýbrž i demisi celého ústředního výboru.
  • 24. listopadu nabídl ministr obrany,  armádní generál Milan Václavík k dispozici tankovou brigádu k potlačení protirežimních demonstrací. Skalní komunisté už raději s jeho návrhem nesouhlasí.
  • 26. listopadu dojde k vnitrostranickému puči. Předem připravení mladí komunisté (Mohorita) a několik bývalých osmašedesátníků vytváří nový ÚV KSČ. Iniciátoři tehdejší invaze spojeneckých vojsk, jsou zbaveni funkcí, členství ve straně a je jim uloženo prozatímní domácí vězení.
  • 27. listopadu vláda Ladislava Adamce podává demisi.
  • 28. listopadu abdikuje prezident Gustáv Husák
  • 30. listopadu Federální shromáždění jednohlasně volí prezidentem ČSSR Alexandra Dubčeka.
  • Nový prezident republiky rozpouští federální shromáždění a následně vydává tyto dekrety:   Dekret o zrušení cenzury, Dekret o zrušení výjezdních doložek. Lidé jásají, na ulicích se zpívá a tančí.
  • Poměrně neznámý politik Marian Čalfa sestavuje novou vládu. Jsou v ní nejenom mladí perspektivní komunisté (Vladimír Dlouhý, Andrej Barčák), bývalí osmašedesátníci (Ota Šik, Rychecký, Jičínský), ale i nestraníci, které pohotově dodal Prognostický ústav, instituce budované ve státech RVHP na příkaz Jurije Andropova. Jde o Václava Klause, Karla Dybu, Waltra Komárka a Tomáše Ježka.
  • Na začátku roku je ustanoveno prozatímní Federální shromáždění, které pozměňuje naši ústavu. Článek o vedoucí úloze strany zatím zůstává.
  • Po neúspěšném moskevském puči v srpnu 1991 se komunistická strana vzdává svého jména a stává se Stranou socialistické levice, Federální shromáždění ruší článek o vedoucí úloze a do ústavy se nesměle připisují odstavce o lidských právech. Zároveň je umožněn vznik i jiných politických stran.
  • Této možnosti využívá Václav Klaus a zakládá první pravicovou stranu u nás – ODS.
  • ODS vyhrává suverénně volby, otáčí směřování země k tržní ekonomice západního střihu a připravuje zákony o restitucích a privatizaci.
  • Jelikož na Slovensku vyhraje levicové HZDS, které s Klausovými záměry nesouhlasí, dojde po vzájemné dohodě k rozdělení republiky.
  • A jsme zase ve vyjetých kolejích!!!                                                                                    Jako by naše země klopýtala stále po stejné cestě, která bohužel vede vždycky úplně jinam, než bychom si přáli.  Dokazuje to, že výše zmíněný zákon o teorii chybného kroku platí i pro národy. Jak tedy ten zákon zní?

   Takto: Pokud je vaše cesta již od prvopočátku poseta lejny, pak do nějakého z nich musíte vždycky šlápnout.

   Tím nemyslím, vy naši čeští Smolíci, že by ta naše česká cesta musela být pokálená v každé variantě, v každé alternativě, ale  pokud tomu tak bylo, je a bude, tak kdo ji asi pokálel, kdo se po ní dennodenně plahočil, kdo stále pospíchá z jednoho konce na druhý a kdo na ní tudíž od věku věků zanechává nesmazatelné stopy?

   Bohužel jenom my…

   Ale protože příběhy by neměly končit pesimisticky, pokusím se to závěrem napravit.

Příklad 7) Co kdyby se v druhohorách nestřetla naše Země s asteroidem?

Odpověď: Je téměř stoprocentně dokázáno, že před 65 miliony let dopadl do místa, které je nyní Mexickým zálivem desetikilometrový asteroid. Tato katastrofa znamenala téměř kompletní vyhynutí jednoho živočišného druhu. Tito chlapíci si to po naší planetě štrádovali tehdy už asi 140 milionů let a stále moc rozumu nepobrali. Řvali, dupali a sežrali všechno, na co přišli. Zaplnili celý svět, dráčci od velikosti vrabčáka až po mohutného Tyranosaura Rexe. Vecpali se do každé škvíry, vykukovali z každé houštiny.

   A najednou bác – a je po nich!

   A teď si představte, že by nás ten asteroid minul. Ta čeládka by měla na své zdokonalení ještě 66 milionů let. Člověku cesta ze stromu až na Měsíc trvala milion let. Tihle braši by za ty miliony let snad také trochu rozumu pobrali. Takže můžeme předpokládat, že z těch menších, pohyblivějších a také chytřejších dinosauříků by se za čas vyvinuli svým způsobem inteligentní bytosti –dinosaurodi. Asi by měli větší a kulatější hlavu a horní pracky by se musely logicky přeměnit v ruce. Ocas by se zmenšil, ale nějaká oháňka by se tam asi také našla.

   Byli by to takoví zelení fešáci,

   Ale stejně by řvali, dupali a všechno sežrali. I své kamarády.

   No a my lidé bychom nebyli. Oni by nám to totiž nedovolili, zašlapávali  by nás do země a Darwinův vývoj druhů by zcela ignorovali. Takže my, savci, bychom v podobě vychrtlých lasiček skučeli  hladem ve svých norách a pouze pod pláštíkem tmy bychom si dovolili vystrčit rypák a sem tam unípnout nějaký kořínek či spolknout chlupatou housenku. Možná že ti šťastnější by se nechali od dinosaurodů chytit a potom by bavili za trochu toho žvance dinosauří dětičky nekonečným úprkem v běhacím kole.

   Takže, přátelé, vidíte, že proti téhle variantě se až tak špatně nemáme. Jde jen o to, abychom tu naší cestu nedláždili dalšími exkrementy, abychom si konečně dávali pozor, kam šlapeme.

   Abychom si vždy dokázali zvolit tu nejmoudřejší vládu a toho nejušlechtilejšího  prezidenta.

                                                                                                          vj