Jdi na obsah Jdi na menu
 


Test inteligence aneb Začalo to Mikroletem

23. 1. 2017

   Test inteligence aneb začalo to Mikroletem

   Není to tak dlouho, co jsem opět potkal mého proklínaného přítele, šíleného a dosud školními osnovami nepopsaného vynálezce. Vy, co jste se s ním již měli možnost seznámit,  i když bohužel jen na stránkách                            http://www.fotohaha.cz/clanky/z-meho-archivu/mikrolet.html, my zajisté dáte za pravdu, že jakékoliv soužití s odrůdou těchto lidí je téměř nemožné, ba dokonce škodlivé a možná i zločinem zavánějící,  neb donutí i slušného člověka  k činům téměř zrůdným. Naštěstí mému vnucenému erotickému soužití s osobou, jejíž jméno nesmí být v mé přítomnosti již nikdy vysloveno, udělal konec už náš sametový převrat a hlavně ostatní události ženoucí se Evropou jako uragan neukojené perestrojky. Ta osoba se totiž zcela nezištně a divoce zamilovala do jednoho důchodce z bývalé NDR, a to jako na potvoru zrovna v době, kdy se východoněmecké marky měnily za ty poněkud dospělejší v kurzu 1:1.

   Vyléčen tedy ze všech romantických představ o lásce,  jsem s povděkem uvítal otevření různých těch masážních salónů, domů rozkoše či erotických klubů.  Ano, zlatá devadesátá!  Utekla, ani nevím jak, a asi má pravdu autor rčení, že kdo si je pamatuje, tak je vůbec neprožil.

   Všechno se to vlastně tak nějak rozuteklo – nejprve šli od nás pryč Slováci , potom nás s prognostickým nadhledem zbavili přítěže  většiny hospodářských aktivit  i naši ekonomicky fundovaní předsedové vlád, následovaly  rómské  spanilé jízdy do Anglie a Kanady a naopak nenápadná a taktně utajovaná ruská  okupace Karlových Varů.

   Až teď námi zvolený prezident konečně opět zavedl normalizačně funkční politický systém, kdy můžete opět potkat na ulici nejen znovu se nadechující soudruhy, ale bohužel i mého bývalého přítele – šíleného vynálezce.

   Za těch pár let trochu zestárl, spíše sešel, takže image podnapilého bezdomovce imitoval opravdu skvěle. Avšak ta předstíraná podnapilost byla pouze důsledkem  neustále se vařícího mozku,  který se v kterémkoliv okamžiku dokázal odpoutat od všední reality a zcela nestydatě bloudit v paralelních vesmírech nebo alespoň v imaginárních číslech normálnímu občanovi absolutně nepochopitelných. I teď se ve svém duchu snažil zesměšnit Alberta Einsteina, ale ať převracel rovnici e =  mc2, jak chtěl,  k žádné inovaci nemohl zaboha dospět.

   Proto mu naše setkání přišlo tak vhod.

   „A co dělá ta tvoje Květuš?“ vybalí to na mě s tou svou intelektuální neomaleností.

   „Toto jméno již nikdy nevyslovuj,  protože jinak by ses stal první horkou zprávou kriminálních Televizních novin reklamní stanice Nova!“   

   Něco jako omluvu zabručel, aby mi vzápětí počal líčit své nejnovější aktivity. Že prý se musel přizpůsobit režimu, a proto se snaží vetřít do nezaplněných tržních mezer. Třeba pistolí pro sebevrahy, kdy vylétnuvší náboj překvapí nerozhodného konzumenta tím, že vyrazí  nečekaně z opačného konce. Zrovna takovým hitem pro hašteřící se manžele se mělo stát křeslo s dovedně  zabudovanou digitální soustavou, která po zmáčknutí červeného knoflíku na přiloženém ovladači  změnila v okamžiku křeslo odpočinkové, obývákové v křeslo elektrické.

   Ovšem největším hitem by bylo zavedení sériové výroby tzv. emitoru  paprsků pravdy. Jednalo se o miniaturní vysílač speciálně louhovaného záření, jež ve spojení se zakázanou genovou biotechnologií  způsobovalo, že osoba mluvící nepravdu,  okamžitě zezelenala, a to až do sytě brčálového odstínu. Prototyp tohoto emitoru, vetknutý pouze do klopy saka, se testoval dokonce v našem parlamentu, načež okamžitě strana Zelených podala žalobu přímo do Štrasburku, neboť nesnesla pomyšlení, že by ostatní partaje byly ještě zelenější než ona.

   „Czexit, czexit!“ proto nyní zlostně vykřikuje náš  novodobý Křižík. „Nic, ale vůbec nic mi neuznali, že prý to normy EU nedovolují! A to je prosím nějaká svoboda!?“

   Poslední větu vykřikl tak silným a zoufalým hlasem, že se za námi dokonce jali  řadit do šestistupu  podobně naladění občané a s výkřiky:  Pryč s uprchlíky!  Smrt Arabům a islám u nás nechceme, nás nekompromisně tlačili k centru.

   Lidské srdce není kámen a mně se ubohého přítele nakonec zželelo. Leč mezi rozvášněnými národovci jsme k žádné duchaplné diskuzi dospět nemohli, proto bylo třeba  využít momentu, kdy průvod disciplinovaně zastavil na červenou u jedné křižovatky a my jsme mohli v naprosté tichosti prchnout do jedné ulice vedlejší.

   „Dnešní doba je tak trochu specifická,“ snažím se rozteskněného  kamaráda uklidnit. „K tomu,  abys v čemkoliv prorazil,  musíš mít buď vlivného přítele nebo bohatého sponzora, což ty asi nemáš, co?“

   „Samozřejmě že ne.“

   „Další možností je, být známou osobností, nejlépe ověnčenou akademickými tituly zahraničních univerzit, a k tomu se ještě chlubit pravidelným přispíváním do prestižních vědeckých časopisů.“

   Pouze smutné zavrtění hlavou.

   „A jaké je vůbec tvé nejvyšší dosažené vzdělání?“ snažím se vykřesat aspoň nějakou jiskérku naděje.

   V tu chvíli ten zneuznaný vynálezce sklopil hlavu a marně, marně hledal v pražské dlažbě i tu nejmenší plošku, kam by se mohl jako ten krtek studem zavrtat. „Já, já  nemám ani dokončené základní vzdělání…“

   „A jak je toto možné? Vždyť toto právo ti zajišťoval již patent Marie Terezie!“

   „Patent nepatent, mě zkrátka v patnácti vykopli z páté třídy přímo do tvrdé životní reality.“

   „Tebe, génia?“

   „No nediv se,“ říká na svou obhajobu. „Já již od první třídy odmítal počítat jinak než ve dvojkové soustavě a zrovna tak mě nezajímalo nějaké to psaní. K čemu to, když jsem si všechno doslova pamatoval. Oni ti kantoři vlastně byli štěstím bez sebe, že jim už nikdo nebude skákat do řeči a ponižovat je výkladem nejmodernějších matematicko-fyzikálních teorií.“

   „A zkoušel sis někdy, jaké máš IQ?“

   „Jasně, myslím že 50.“

   „Ale to je málo,“ překvapeně konstatuji, „ to je tak na inteligenční úrovni hodně blbýho psa.“

   „Já ti dám psa!“ ohrazuje se přítel.  „Já už byl v druhém kole, protože ten jejich měřící ciferník byl pouze do 300.“

  „Pane jo,“ hvízdnu překvapením, „takže máš 350. To bys mohl z fleku do Mensy. A to je nápad! Tam by ti mohli opravdu pomoci! Vypsat ti doporučení, postavit se za tebe!“

   „V menze?“ kroutí génius nevěřícně hlavou, „tam mi dají maximálně tak oběd, což bych ovšem ve své situaci také uvítal.“

   „Ne!“ vysvětluji, „Mensa je mezinárodní organizace sdružující lidi s vysokým IQ. Mensa sama o sobě má velmi bohatý program, ať už jde o přednášky, exkurse či v našem případě o hledání vhodné činnosti pro své klienty.“

   Ano, ne, ano, ne, kroutí nedůvěřivě přítel hlavou, a pak s bolestným úsměvem, že prý teda jo!

   Zjistil jsem tedy adresu, zařídil vše potřebné a nakonec jsem tohoto člověka jemným kopnutím nasměroval do příslušných dveří. A potom, sám spokojen se svou dobrodušností, s rozlévajícím se teplem v krajině srdeční a znovuobjevenou křesťanskou touhou pomáhat svým bližním, odebral jsem se odměnit do blízké hospůdky, v očekávání dalších příznivých zpráv. Škoda, že jsem nemohl telepaticky sdílet své štěstí se širším okruhem podobně naladěných osobností, protože to zkrátka neumím, protože mi nebyla při narození dána do kolébky žádná podobná psychotronická vlastnost. Této úlohy se však příkladně zhostila pokladna EET, která zasílala přesný obraz mé konzumační nálady přímo na ministerstvo financí. Samozřejmě bez jakékoliv daňové úlevy…

   A já čekal a čekal…

   A konzumoval a konzumoval…

   Až konečně stál ve dveřích.

   On! Záchrana českého vědeckého života! Budoucí nenasytný polykač dotací EU!

   Však co to? Vůbec nezářil štěstím, ani na něm nebylo vidět ono americké odhodlání: We can! On teď spíše připomínal pokořeného a poníženého středověkého alchymistu, který se vysílen potácí uličkou hanby k připravené kacířské  hranici.

   „Co je?“ ptám se zděšeně.

   Odpovědí mi je pouze jakési neurčité zachrčení a v neuvěřitelně  rychlém  intervalu vypité tři velké vodky. (EET samozřejmě zase žaluje.)

   „Nepřijali mě!“

   „Jak to?!“

   Začal plakat jako malé dítě a poté z něj vylezlo toto: „Nejdřív jsme dělali ten test inteligence, neměli to ukládat do počítače, protože ten shořel. Proto mi dali na hlavu nějakou kuklu, aby zjistili proč. Kukla vybuchla. To už je tak trochu varovalo a oni si raději odsedli do bezpečnější vzdálenosti a pro jistotu se mnou jen tak trochu konverzovali. Začali jsme teorií relativity a plynule přešli do kvantové mechaniky, kde jsem jim popsal i vývoj kvantové teorie pole. Samozřejmě jsem neopomněl zkritizovat Diracovy a Klein –Gordonovy rovnice. Oni byli chvíli zticha,  jen se na sebe úkosem dívali a nějak podivně pomrkávali, tak jsem jim ještě osvětlil Higgsův bosson a popsal rozdíl mezi nehmotnými fotony a těžkými bosony. Asi se jim to zdálo málo, takže jsem pro jistotu vzal křídu a tu jejich tabuli popsal rovnicemi rozebírajícími vícedimenzionální prostory v pojetí neeuklidovské geometrie…“

   „A co dál?!!!“

   „Pak mi vrazili do ruky tohle, prý abych to rozluštil,“  podává mi slzami promočený cár papíru.

   Faktura za sdružené služby dodávky elektřiny!

   „Proboha, to mi vůbec nedávej,“ bráním se tomuto dokumentu. „Těmhle fakturám já vůbec nerozumím. Ta záplava pro mě nepochopitelných slovních spojení: Plat za příkon, daň z elektřiny, cena za podporu výkupu, cena za činnost zúčtování OTE, systémové služby ČEPS a jiné a jiné. Já zkrátka platím, co mi přijde domů, přece se kvůli  tomu nepřihlásím na večerní studium nějakých manipulačně informačních pavěd. V tomhle já doopravdy nejedu.“

   „Ani já ne,“ hledí na mne smutné oči tohoto kapitalismem nepolíbeného individua. „Smyslem filosofie, logiky jakožto i matematiky jako takové je věci zevšeobecňovat, zjednodušovat a zkracovat, aby se lidskému chápání jevily pochopitelnější. Ovšem tento výtvor, nevím kým sesmolený,  je toho pravým opakem. Neukazuje kolik čeho za něco, nýbrž potvrzuje spíše teorii chaosu. A ta je bohužel pod moji rozlišovací schopnost. Proto mi také bylo sděleno, že jsem tržně nepoužitelný,  a tím zcela neperspektivní. Nazdar! Konec a šáteček!“

   Hodil do sebe pár dalších vodek a bez jakéhokoliv rozloučení se vypotácel do nezajištěné budoucnosti. Chvíli jsem za ním zíral pohledem ruského soudruha polapeného chandrou, poté se naposledy pobratřil s éétéčkem a vyšel do šedivého života roztáčet kola kapitalismu.

   A jak tak den po dni roztáčím a roztáčím,  jednoho odpoledne, hle, můj přítel mi kráčí v ústrety. Veselý až rozmarný,  pusu od ucha k uchu.

   „Co, vyhráls ve sportce?“ nevěřím té jeho proměně.

   „Kdepak, něco daleko lepšího. Neuvěříš!“

   „Tak povídej! Hořím nedočkavostí!“

   A tak to z něj lezlo. Pomalu, postupně. Že prý si v tom zoufalství,  jen tak mimochodem, pohrával s něčím ve své laboratoři, přehazoval to a míchal a najednou zcela náhodně a neúmyslně sestrojil vysílačku na bázi gravitačních vln. Což je systém, jak mě ihned poučil, který ti umožní časově bezeztrátové  spojení i na vzdálenost mnoha a mnoha světelných let. A to se mu vzápětí i podařilo. Ozvali se mu soudruzi ze Síria. Ano, doslova soudruzi, neboť vyspělá civilizace na Síriu je samozřejmě ve všem před námi. Proto tam také mají již komunismus. A my všichni, co jsme ještě ve školách  stihli zaslechnout cosi o marx-leninském učení, víme, že v komunismu každý dle svých možností a každému podle jeho potřeb, což vede logicky k jedinému: proč bych já blb pracoval, když nemusím. Proto je na Síriu velmi silný nedostatek pracovníků všech profesí, tudíž i vynálezců, a proto jejich náborové kanceláře berou, kde se dá. Z východu, západu, severu i jihu. A proto pro mého přítele již zítra přiletí speciálně vypravený létající talíř.

   Ještě mě dlouze objal a poté téměř tanečním krokem odhopsal do své „laboratoře“, by si sbalil těch svých pár švestek.   

    Díval jsem se za ním ještě drahnou chvíli,  asi tak jako sovětský úderník v budovatelském filmu na svůj soustruh,  a to štěstí mu z celého srdce přál. Však i ty, příteli, tam najdeš nějakou tu celoživotní lásku. Nějakou tu Květuš. Vždyť v tom komunismu  jich musí být habaděj…

 

 

 

.

.