Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velké zklamání z mého posmrtného života

27. 2. 2015

   Velké zklamání z mého posmrtného života

     Já jsem si také myslel, že když umřu, budu mít konečně klid. Že mě čeká pouze znuděné polehávání na nějakém obláčku mezi nahatými andělíčky (či lépe Andělkami) a až do zblbnutí poslouchání kůrů nebeských. Však teprve když jsem spořádaně zesnul, procitl jsem ze svého pomýleného snu o nebíčku.

   Já coby spořádaný ateista dřívější západní výspy socialistického tábora míru jsem byl vybaven znalostmi církevními pouze ještě tak skrze animovaný film Jeana Effela Stvoření světa. A i ty dušičky, tu samotnou lidskou podstatu, jsem vídal pouze v pohádkách o hodných českých vodnících.

   A teď najednou bum!

   Jak jednou i vy sami poznáte, vypustit dušičku, to zase není nic těžkého. Vždyť je to opravdu jenom těch jednadvacet gramů. To v klidu vykrknete jedna dvě. Jenže to samozřejmě není ještě konec. Vy se musíte nejdříve přetransformovat v nové tělo. V energetické tělo, kdy zprvu máte oči a jimi nevidíte, máte uši a neslyšíte, a dokonce i ty genitálie vám zůstanou, byť pouze coby formální ozdoba. Prý je to tak (jak jsem se později dověděl), abyste se při vstupu do oněch nebeských sfér lépe adaptoval a neztratil předčasně sebedůvěru.

   A jak tak se ta vaše dušička, připlácnutá jako pavouk u stropu, přetavuje v bytost nového řádu, pojednou znovu vidíte celý ten lékařský tým, jenž ač jako lev bojoval o váš život, teď si konečně oddychl neb nevděčná facha skončila, postupně povypínal všechny podpůrné přístroje a s vědomím, že už dneska nasbíral pro pojišťovnu potřebných bodů dostatek, odkvačil do nemocniční kantýny na opožděnou svačinku.

   Tož, dobrou chuť, konstatujete a trochu nostalgicky se loučíte se svým tělem, jež vám celý život tak věrně sloužilo. V mém případě jsem mu dokonce ještě poděkoval, jelikož jsem ho až tak zase nešetřil. Jenom ta játra by mohla vyprávět…

   Abych se teď kajícně přiznal, samozřejmě jsem nečetl pouze literaturu tehdy doporučenou. Občas jsem nahlédl i do jiných časopisů, případně knih, a to i neobrázkových. Vím například, kdo napsal třeba  knihu Život po životě, a proto se teď netrpělivě rozhlížím, kdepak se asi ten zářivý tunel objeví a kdopak mi asi vyjde v ústrety. Rodiče, přátelé, dávní kolegové, kdo asi? I nějaká ta filmová hvězda by se mohla přimotat. S dobrou image se nová existence přece jenom lépe zahajuje.

   Ten tunel se vzápětí opravdu objevil. No tunel, taková větší osvětlená štola, z které se vysunula éterická bytost pohlaví ženského. Připlula ke mně a výrazným, neandělským hláskem zaječela: „No to je dost! To ti to zase trvalo. To musíš všude chodit pozdě?“

   „Kdo jste, osobo?“ ptám se zjihle a nedočkavě nahlížím za ní, kde že jsou všichni ti mí blízcí?

   „Kam vejráš?“ odpoví ona. „Už nikdo nepřijde. Nejsou lidi. Všechno je to v akci!“

   „A kdo jste tedy vy?“ naposledy zoufale pohlédnu na své dole ležící bezvládné tělo, jestli bych nemohl ještě vklouznout zpátky…

   Nemohl!

   „No, páni! Tak von mě nakonec nepoznává! Mě! Anču! Copak nepamatuješ, jaks mě v sedmnácti zblbnul a pak se potichu vypařil? Ano, já jsem tvá první láska! Nenaplněná první láska! A jak se tak na tebe koukám, jsem docela ráda že  nenaplněná!“

   Tak Anča, snažím se nastartovat  mozek, který již samozřejmě nemám, neb zůstal zcela odkrven v mém mrtvém těle. Proto si také na nějakou tu Anču nemohu ani vzpomenout, natož na případné pubertální oblbování  této hysterické postavy, jež mě nyní silou vůle vtahuje do poloosvětlené štoly. „Makej, makej, ať už to mám za sebou, nejsi jedinej, koho ještě musím v nebi slavnostně přivítat!“

   Aniž bych se ptal, kdo bude další mít tu čest zúčastnit se tohoto úchvatného ceremoniálu, sama mi dodá patřičné informace: „ Dneska ještě zkapal Pepan, to je ten, co mě na rozdíl od tebe aspoň přefiknul, tak žádný zdržování!“

   Chodbička do Ráje byla poměrně krátká, spoře osvětlená a vonělo to zde dezinfekcí. Já očekával na jejím konci blahodárné Světlo a všeobjímající Lásku, která společně s nebeskými tóny varhan mě dovede až ke konečnému a vše osvobozujícímu Odpuštění.

   Hlavně to jsem potřeboval.

   Však opak byl pravdou. Štola ústila do jakýchsi betonových prostor, ne nepodobných podzemním garážím jakéhokoliv pozemského hypermarketu.

   „Zase nám to nasměrovali do suterénu,“ ječí Anča. „To určitě slouží Štefan, ten se nenaučí číst ani v nebi. Já ho za to roztrhnu jako hada!“

   „A kam tedy vůbec jdeme?“ ptám se ústy, která  nemluví.

   „Přece do registračky, kam jinam!“

   Aha, do registračky…

   Výtah, který nás vyvezl nejprve o pár etáží výše, byl sice dosti historický (na mosazném štítku jsem četl cosi jako Made in de Vinci), ale spolehlivý. Po několika trhavých pohybech zastavil a vyplivl nás do rozlehlé místnosti plné zasmušilých postaviček.

   „Tady vám ho vedu,“ předhodila mě Ančí jakési bývalé vězeňské dozorkyni, která trůnila za recepčním pultem.

   „Tak ahoj, a doufám, že už se neuvidíme!“ nostalgicky se loučí s mou maličkostí (má první láska) a spěchá za tím, kdo jí poprvé přefiknul.  

   „Dozorčí na mne chvíli upřeně zírá a pak vyhrkne: „Už ses zaregistroval!?“

   „Paní, já jsem právě umřel,“ plačtivě jí svěřuji mé nejdůvěrnější tajemství.

   „Panebože! (Sorry, šéfe!) Další blbec. Další nedouk a lajdák! Cos tam, člověče, (teď už vlastně duše!) celý život dělal? Takhle nepřipravenej umřít! Lidičky – dušičky, viděl to kdy někdo?!“

   Asi neviděl, protože lidičky – dušičky jenom krčili rameny, cosi si špitali a byli nakonec rádi, že před tou recepcí už nestojí oni.

   „Pamatuj si,“ pokračuje recepční, „mohs stokrát umřít, ale pokud se tady pořádně nezaregistruješ, nejsi oficiálně vůbec mrtvej a tím pádem nemáš nárok ani na nebeskou podporu.“

   „A jaká je ta podpora?“ tiše špitnu. 

   „Jaká, jaká, co bys jako duše chtěl? Jíst nemusíš, pít nemusíš, spát nemusíš a lenošení tu netrpíme. Nedostaneš nic, pouze morální povzbuzení. Pracovat budeš podle svých schopností, to znamená hodně, a odměna je dle tvých potřeb. A jelikož nepotřebuješ nic, taky kulový dostaneš. Jasný?“

   „Jasný, konečně jsem se dožil komunizmu, jak nám slibovali“ sarkasticky podotýkám.

   „Ty ses ničeho jako mrtvej nedožil, zvykni si už na to, a tyhle móresy sem mimochodem zavedli opravdu lidi od vás. Z toho tábora míru.“

   Chtěl jsem něco namítnout o sametu a pádu berlínské zdi, a že ten tábor je teď úplně jiný, tedy zatím, však jsa zavalen štosem tiskopisů a vodopádem mě nic neříkajícího poučení, pouze zírám s otevřenými ústy.

   „Tak poslouchaj, mladej mrtvej! S tímhle papírem půjdeš nejprve do dveří číslo 5 a tam si necháš udělat výpis ze životního rejstříku. Ovšem předtím zaběhneš do dveří číslo 144 a necháš si oskenovat  svůj magnetickej kód. To je tady místo fotek, rozuměj?“

   „Ja, ja,“ přizvukuji řečí národa, z kterého tohle kápo pravděpodobně vzešlo. Tím si však žádných sympatií nezískám, neboť instruktáž nic neznalému nováčkovi pokračuje.

   „S tímhle lejstrem  půjdeš do dveří 584, kde obdržíš lustrační osvědčení, žes nespolupracoval se žádnou satanskou sektou ani s politickou stranou ideově příbuznou.  Ošetřovna je o poschodí výš, tam ti vydají zdravotní knížku, kde musí být uvedeno, že tvoje smrt byla definitivní, že nejsi pouze hibernován a že již nehrozí návrat do hmotného světa.“

   Další a další lejstra i oběžníky padají na mou nebohou hlavu a já již začínám pomalu litovat, že jsem tak snadno umřel.

   „A když budeš nahoře, tak si tam taky hned skoč na celnici vypsat celní prohlášení, kde si tě pořádně rozloží na barevné spektrum, aby se zjistilo, že s sebou opravdu z minulého světa nic nepřinášíš, že sem nic nepašuješ a s ničím tu nechceš šmelit. No a když tohle všechno budeš mít pohromadě, tak s tím budeš mazat do dveří 13, což je co?“

  „Co co?“

  „No přece podatelna, kde si konečně podáš žádost o udělení práva pobytu i pracovního povolení ve Sféře Nebeské, budiž jí věčná sláva. A teď čelem vzad, pochodem chod a hlavně odchod! Zdržuješ a já tu mám už dalšího abonenta.“

   Docela rád jsem tuto příjemnou konverzaci ukončil a jal se naprosto chaoticky a neplánovitě pobíhat po tomto hangáru nebeském. Dveře jsem postupně nacházel i nenacházel. S jejich neustále vzteklým a nervózním personálem se jakž takž domluvil, jim vyšel pokud možno vstříc, a tak snad všechny nadiktované požadavky splnil. A když jsem konečně zadýchán plícemi, jež jsem neměl, klesl na dřevěnou židli před posledními dveřmi, dveřmi číslo 13, mohl jsem si trochu všimnout i ostatních lidiček – dušiček. Bylo jich zde dost, a to obého pohlaví. Seděli také tak trochu utrápeně, zírali před sebe a v rukou žmoulali všechny dnes vyplněné dokumenty. Jsme v jednom šiku, jsme masa, jsme dav a všichni takto napjatě čekáme na udělení práva azylu.

   „Nazdááár!“ bací mě náhle kdosi do zad s takovou vervou, že mít páteř, kterou nemám, byl bych stoprocentně doživotní (posmrtný) mrzák. Otočím se za tím hlasem a co vidím.

   Nějakého poloprůhledného dědka.

   „Copak ty mě nepoznáváš?“ hraje jeho tělo všemi barvami světelného spektra, a když vidí, jak překvapeně civím  na tuto zářící show, dodá: „Toho si nevšímej, to mě blbě rozložili a hlavně blbě složili na celnici, ale prej se to za nějaký to století zase spraví.“

   Ještě něco tato neonová bytost blekotá o neschopnosti zdejšího personálu, a jelikož já stále nejevím příslušné nadšení, vyhrkne: „No já jsem přece Jarda, no, seděli jsme spolu ve škole, asi dva roky, no než mě poslali do polepšovny, už víš?“

   Matně jsem si na někoho takového vzpomněl, takže jsem se jako zaradoval, zasmál se a naznačil nesmělé objetí.

   „A co ty porád děláš?“ ptá se Jarouš.

   „Já jsem umřel,“ říkám popravdě, neb mě v Pionýru vždycky učili nelhat.

   „A nekecej, to je náhodička, vždyť já taky.“

   A tak jsme si začali povídat. No, spíše vyprávěl on, světem a všemi možnými nápravnými zařízeními otužilá osoba. Na rozdíl ode mne už se celkem slušně orientoval. Vyvedl mě z omylu, že to tu všechno organizují andělé. Kdepak, ti se už dávno odstěhovali do jiných sfér, do vyšších dimenzí. Teď si to tu řídí už jenom lidské duše. Proto to tu vypadá, jak to vypadá. Byl to prý Ráj. Kdysi…Jenže lidí bylo čím dál víc a víc, začali si ten Ráj přizpůsobovat, doslova terraformovat a andělé raději emigrovali. A samotný Pán Bůh? Ten, když viděl, co se mu podařilo stvořit,  pro jistotu utekl až do té sféry nejvyšší.

   „A hele,“ povídá nakonec Jarda, „když jsme se tu tak pěkně sešli, mohli bysme si tak trochu helfnout.“

   „A v čem jako?“

   „No dosvědčit si, že jsme už jako kluci byli v odboji. V odboji proti peklu. To bysme pak mohli dostat i nějakou funkci.“

   „Ale my přece v žádném odboji nebyli,“ bráním se.

   „To víš že jo! Tenkrát na Mikuláše jsme přece čertovi ukradli pytel plnej uhlí.“

   „Hele, to bych sem raději netahal. Za prvé to byla krádež a za druhé, pamatuješ, za co jsme to tenkrát vyměnili?“

   „Jo, vím. Starej Kalous nám za to dal nějakou tu prvorepublikovou pornografii,“ sice nerad, však s pochopením ustoupil Jarda od svého plánu. Už, už měl na jazyku nějakou další geniální myšlenku, když vtom se otevřely dveře číslo 13 a duše zachmuřeného výrazu mě vyzvala ke vstupu, což jsem neprodleně učinil.

   „Tak co s vámi?“ krčí poloprůhlednými rameny tento vedoucí podatelny.

   „Já už jsem definitivně mrtvej,“  snažím se mu napovědět.

   „No právě. Mrtvé duše na Zemi, mrtvé duše tady, tak kam vás šoupneme?“

   „Myslíte jako na který obláček?“

   „Já vám dám obláček. Makat se tady musí. Od nevidím do nevidím, jinak právo pobytu ve Sféře Nebeské, budiž jí věčná sláva, dostat nemůžete?“

   „A co jako bych…“

   „Jaké bylo vaše poslední pozemské povolání?“

   „Důchodce“

   „Tak to ne,“ zahřímal vedoucí. „Tady se nic takového nevede! My jsme slušné společenství. U nás jsou si všichni rovni. Staří nebo mladí, všichni jsou mrtví. A jelikož takovou zvrácenost jako peníze tu také nevedeme, nemůžeme vám ani ten důchod vyplácet. Jak už jsem řekl, tady se musí makat,“ a začal se přehrabovat v haldě rozházených lejster. „Uvolnilo se tu jedno místo vítače,“ pravil posléze.

   „Vítače,“ tvářím se naprosto nechápavě.

   „Ano, vítače. Budete chodit tunelem vítat čerstvě zemřelé a odvádět je do recepce k registraci“

   „To by snad nebylo tak špatné,“ kalkuluji, „vždyť já už těch známých na tom širém světě zase tolik nemám, takže jednou za čas…“

   „Já vám dám jednou za čas. Pravidelně tam chodit budete! Pořád tam chodit budete! A vítat budete úplně každého!“

   „I cizího člověka? I když ho vůbec neznám? Když k němu ani jinak citově neplanu?“

   „Chlape,“ zakroutí vedoucí hlavou. „My nejsme žádná nadace, žádnej Člověk v tísni! My jsme prachobyčejný Nebe, kde se musí všechno stihnout, kde všechno musí běžet podle plánu. My se nemůžeme zdržovat nějakými těmi pochybnými rodinnými svazky, to nejde. Vy tam zkrátka budete chodit. Stejně umírají většinou sklerotici, takže jim namluvíte něco o kamarádství ze školy nebo o první lásce a oni to zbaští. Oni to nakonec musí zbaštit, neb jim nic jiného nezbývá.“

   „Takže Anča…“ pomalu mi došlo, „takže Anča nikdy nebyla mou první láskou?“

   „Anča? Naše Anča? Kdopak by se do ní také zamiloval? Ale je to naše nejlepší vítačka. Ta to s mrtvými umí, co?“

   „To jo,“ přitakám a tuto čestnou funkci odmítnu, načež je mi nabídnuta spousta řemeslných profesí.

   „Je úplně jedno, jakou profesi si zvolíte, protože budete stejně dělat všechno. A to pořád dokola. Nebe chátrá a potřebuje novou krev.“

   Mou poznámku, že já už žádnou krev stejně nemám, šéf taktně přeslechl, zato na otázku, a co takhle slušné úřednické místo, co klidná zašívárna v kanceláři,  reagoval poměrně rychle.

   „Abyste si mohl podat žádost o místo nějakého, třeba i nižšího úředníka, musíte mít bez přerušení odpracovaných sto let, a navíc být ještě členem Strany Nebeské Práce.“

   „V tom případě budu asi nucen žádat o vystěhovalecký pas do Pekla,“ zdrceně konstatuji.

   „Pane, zapomeňte na pozemské pohádky! Žádné peklo vůbec není. To si občas děláte tam dole sami mezi sebou. Ale…“ zavětřil jako nabuzený ohař, „přece bych tu pro vás něco měl. Reinkarnaci! O patro výš zasedá komise, která rozhoduje, které nepřizpůsobivé dušičky znovu poslat na tamten svět. Máte docela štěstí, protože se scházejí pouze jednou za padesát let a vy možná máte šanci uspět. Vezměte si ty všechny vaše papíry a raději už vypadněte!“

   Důstojné rozloučení.

   Přede dveřmi číslo 96 (Reinkarnační komise) seděla pouze jedna mladá dívka. Lépe řečeno duše jedné mladé dívky. Až teď jsem si vlastně všiml, že je nahá. Tak jako já. Pro jistotu očima, které nevidí, sjedu k mému kdysi tak důležitému ústrojí, abych se ujistil, že je definitivně mrtvé jako já. Tak proč se vlastně stydět, když jsme my všichni čekatelé na právo pobytu neoblečeni stejně. Ale až dostaneme zařazení, tak nás snad dozajista obdarují i jakýmsi lehounkým přehozem, jenž sice také nic nezakrývá, však budí dojem určité nedbalé elegance.

   „Tak copak, copak?“ snažím se vtipně zahájit konverzaci.

   „Já kráva, já jsem taková kráva!“ začne bědovat ta dívčí duše.

   „Ale pročpak?“ ptám se ohleduplně.

   „Blbá sebevražda! Fikla jsem si žíly, to všechno kvůli tomu kreténovi, a když chci zavolat záchranku, tak zjistím, že mám vybitej mobil. No neposral byste se z toho?“

   „Teď už ne,“ přiznávám popravdě a dodávám: „A vy se tam chcete znovu vrátit?“

   „Jasně, mám na léto zaplacený Turecko. Přece to nenechám propadnout!“

   „Aha…“

   Děvče za chvíli přišlo na řadu a já osaměl, což byl důvod k tomu, abych začal trochu přemýšlet. Přemýšlet hlavou bez mozku. I bez mozku se dá občas přemýšlet, jistě jste si toho, milí živí spoluobčané, také všimli. A dá se s tím udělat i slušná kariéra. Politická…

   Tak si tedy dumám, jak bych asi tak mohl poslat kamarádům dolů zprávu, aby se do toho Nebe zas až tak moc netěšili, aby se sem za každou cenu necpali a aby spíš dali trochu do pořádku věci na Zemi. Protože pak se sem dostanou úplně nepřipravení, jako já, a skončí zrovna tak blbě. Možná, kdyby se to trochu upravilo u vás, milí živáci, změnilo by se postupně i to Nebe. A pak by se snad vrátili i Andělé, a třeba i On…

   Až tak jsem se zapletl do takovýchto  filosofických úvah, i když jsem už dopředu věděl, že je to všechno marné. Pokud se znovu narodím, tak jako úplně blbé a nevědoucí novorozeně, které samozřejmě bude mít jiné starosti, než zachraňovat svět. Znovuzrození lidé zkrátka všechno zapomenou, jen občas někdy a někdo a to ještě v hypnotickém spánku…

   „Tak pojďte,“ vyzve mě ke vstupu vážně se tvářící duše – žena.

   Vejdu tedy do poměrně rozlehlé místnosti, které vévodí uprostřed podlouhlý stůl, za nímž mimo již zmíněné ženy sedí ještě dvě duše profesorského vzezření.

   „Co to pořád hledáte?“ zeptá se mě jedna z nich.

   „To děvče, co bylo přede mnou, vždyť ani nevyšlo ven.“

   „Poslali jsme ho zpátky. Na svět. Támhle tudy,“ a ukazuje na otvor ne nepodobný vstupu do centrálního odpadkového potrubí. „A pošleme tam i vás, pokud to uznáme za vhodné.“

   Jako odpad, bleskne mi hlavou, ale raději nic neříkám.

   „Takže milý pane,“ ujímá se slova ženská duše, „ návrat zpátky na Zem se povoluje pouze v případě, že dotyčný nevyhovuje pracovnímu i morálnímu řádu Nebeské Sféry, budiž jí věčná sláva, je nepřizpůsobivý a veskrze neužitečný. To ovšem neznamená, že návrat je jen tak něco zadarmo. Naopak. Návrat mezi lidskou sebranku má svá přísná pravidla. Při reinkarnaci se přihlíží nejen na průběh celého minulého života, ale i na zkušenosti z životů předešlých. Z toho vyplývá, že navrátilci je vybrána taková rodina a takový osud, kdy on může a musí napravit všechny chyby či záporné vlastnosti jeho dřívějšího bytí. Rozumíte tomu?“   

   „Moc ne,“  přiznal jsem se i bez mučení.

   A zatímco žena začala se stále vzrůstající hrůzou studovat mé čerstvě nabyté materiály, slova se ujal jeden z profesorů: „Je to tak, pokud jste byl v minulém životě bohatý, tak teď budete chudý. Jestli jste kradl, budete neustále okrádán. Na vraha čeká potupná smrt a zbabělce vyšleme do země, kde se pořád válčí. Zkrátka v dalším životě musíte odčinit všechny své chyby.“

   „A když bych se čistě náhodou choval dříve vzorně, příkladně, čeká mě život plný štěstí?“

   „Tak s tím jsme se ještě vůbec nesetkali a právní řád Sféry Nebeské, budiž jí věčná sláva, s tím ani nepočítá.“

   „A vás se to vůbec, ale vůbec týkat nebude,“ začne vřeštět ženský element. „Já tady studuji ten váš životní výpis a nebýt duše, jsem červená až za ušima. Za normálních okolností by se ty vaše lejstra měly číst až po dvaadvacáté hodině! A vůbec, čím jste byl v minulých životech? Nemohu to tu najít!“

   „Copak já vím?“ scvrkávám se a jsem menší a menší.

   „Ježišmarjá, už to vidím! Tady to je napsané až úplně dole a malými písmeny. Chlape, víte, čím vy jste vůbec byl?“

   „Ne.“

   „Vy jste byl neandrtálec,“ vyhrkne má soudkyně ta osudná slova, jako by chtěla zvracet. „A pak za celou tu dlouhou lidskou epochu už ničím jiným! Kde jste se tedy zašíval? Mluvte!“

   „Nevím, nevím,“ jsem úplně nejmenší. „Třeba jsem pracoval tady v Nebi. V nějaké komisi…“

   „Vyloučeno,“ vstoupí rozvážně do debaty druhý profesor. „Veškerá práce v nebi je přesně zdokumentována. Ale je možné, vážení kolegové,“ obrátí se přísedícím, „že zde dotyčný  byl nějakou dobu zapomenut v teráriu pro vyhynulá zvířata. To víte, tenkrát ještě positivní diskriminace neexistovala.“

   „Co s ním tedy?“

   „Coby, pošleme ho znovu dolů. Tam takových je…“

   „Ale jenom jako impotentního abstinenta, který je zároveň vegetarián,“ zhnuseně po mně pulsující ženská duše hodí všechny ty mé tak těžce vydobyté formuláře. „Ať je z něj třeba i magor!“

  A to bylo všechno. Pojednou záblesk, záře, a já byl opravdu menší a menší. Potom pád do odpadového potrubí a znovu dlouhý let jakousi podélnou temnou chodbou. Ale to už nemám ani ruce, ani nohy a ani hlavu. Jsem taková malinkatá kulička s ocáskem. S bičíkem. A nejsem sám. Jsou nás miliony. Samí kluci. Smějeme se, dovádíme, ale hlavně závodíme. Kdo bude rychlejší, kdo bude šikovnější. Kdo přežije. A jsem to já. Brána se otvírá a…

   A bum!


 

   Záznam výpovědi jednoho silně psychicky narušeného pacienta, nacházejícího se z léčebných důvodů v hlubokém hypnotickém spánku. Pro úzkou odbornou obec vytisklo Nakladatelství ministerstva zdravotnictví.

Jazyková a stylistická úprava -  Ústav pro jazyk český.

                            ©  Sféra Nebeská, budiž jí věčná sláva