Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velký úspěch českého fotbalu na mistrovství světa v Brazilii

6. 7. 2014

  Česká fotbalová škola opět slavila na MS v kopané zasloužený úspěch. Dlouholetá takticko-metodická příprava hráčů se stoprocentně vyplatila. Obětavá a náročná výchova nových talentů přináší konečně bohatou odměnu. Je to hlavně zásluha příkladně fungujícího fotbalového svazu a jeho vedení, jakožto i všech nezištně pracujících funkcionářů ligových týmů.

   Myslíte, že jsem se zbláznil?

   Že opět popisuji nějaké nesmyslné fikce, když všichni víme, že Pelta je prý…

   Ne, mám naprostou a nevyvratitelnou pravdu.

   Rozdíl je pouze v tom, že zde neoslavuji ten náš zavánějící fotbalový chlíveček, nýbrž fotbal v podání borců Kostariky. Na tomto mistrovství téměř semifinálový tým.

   Proč však psát zrovna o nich? O ještě nedávných amatérech, které na MS 1990 v Itálii pokořil v osmifinále federální československý tým 4:1. Ano, tenkrát ještě vládl v této středoamerické zemi s pěti miliony obyvatel čistý amatérismus, zatímco u nás se v duchu tehdejší transformace již stávali z tzv. poloprofesionálů čistokrevní profesionálové. A zatímco nám se ten fotbalový rybníček začal pomalu zakalovat pěstováním všech těch Blšan a Drnovic, Kostarika, jež neměla žádných fotbalových tradic, musela hledat pomoc v zahraničí. Mimo jiné i v Československu a později Česku.První vlaštovkou byl Ivan Mráz, jenž dodnes vede mládežnickou akademii zaštítěnou slavným AC Milán. Na něco takového jsme se my nikdy nezmohli. Zato se tu  rozrostl počet agentů, kteří se v zájmu svého zisku snaží prodat za hranice všechno, co umí alespoň trochu kopnout do meruny. Že tam nadějné talenty většinou sedávají na lavičkách a do dřívější formy se už nedostanou? No a co.

   Vždyť přece i sport je jistý způsob podnikání, kde se kolikrát neviditelná ruka trhu netrestá ani penaltou, natož pak červenou kartou.

   Ale zpět do Kostariky: Ivan Mráz tu udělal daleko více pro dobrou pověst našeho fotbalu než všichni ti naši skauti, předsedové, nečitelní majitelé klubů a bafuňáři vůbec. Nebylo proto divu, že se za ním na pozvání do Ameriky postupně vydali takoví odborníci jako Jan Poštulka, Josef Pešice, Michal Bílek i Josef Bouška, který dokonce dostal nabídku vést tamní národní mužstvo. Nelze nezmínit ani Jana Hájka, který tam pracuje také s mládeží a několik jeho žáků už prošlo i národním týmem.

   Jak vidíme, je to hlavně trpělivá a poctivě vykonávaná mládežnická práce, která postrčila toto kdysi bezvýznamné mužstvo mezi světovou elitu. Vždyť od toho roku 1990 hrálo na světových šampionátech třikrát, zatímco my jenom jednou. A to je opravdu ostuda! Že by plánovaný ústup ze slávy? Vždyť dvojnásobní finalisté mistrovství věta a mistři Evropy by neměli nepokrytě oslavovat vítězství  nad Kyprem, Maltou či Finskem a zároveň být jaksi smířeni s porážkami od týmů první světové fotbalové třídy.  I jakékoliv lepší evropské klubové mužstvo je pro naše „nagelované hochy“ v pohárech neprostupné. Kdepak jsou legendární úspěchy Slavie i Sparty v předválečném Středoevropském poháru? Už nemáme ani žádnou Duklu, kterou bychom mohli poslat mezi mrakodrapy. Zůstaly zde jenom bezkrevné ligové výkony, o kterých nikdo neví, zda nejsou „cinknuté“ .

   A potom také stáda fans, která se nestydí  fyzicky napadnout i své vlastní hráče.

   A přitom lidí nadšených pro fotbal máme dost. Máme dost i světem uznávaných trenérů či odborných teoretiků. Jenom jim neumíme vytvořit podmínky.

   Jenom jim neumí svaz vytvořit podmínky.

   Proto jásejme nad úspěchy exotické Kostariky, kde duch českého fotbalu stále žije. Kde si ho váží, uznávají a hýčkají.

 

                     Některá  fakta (a částečně i námět) použity z článku Josefa Káninského v LN