Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení nad srpnem 68

3. 8. 2018

   
   Zima na přelomu let 67/68 byla dlouhá a krutá. A hlavně s nebývalou sněhovou nadílkou, což mi dnes pomalu neznáme. Ani to už díky globálnímu oteplování neočekáváme.
   My toho dnes daleko víc neočekáváme, neb si nevážíme dějin a neumíme se z nich poučit.
   Pro normálního člověka se tenkrát zpočátku také téměř nic neměnilo. Sice skončila krvavá padesátá léta, ale stávajícímu politbyru se od koryt stále nechtělo. Jen díky Chruščovovu opatrnému povolování šroubů bylo i u nás více západní kultury, mohla vzniknout Nová vlna československého filmu a konzervativní hudební bariéru prorážela skvělá smršť již nikdy neopakovatelného českého bigbítu, ale jinak stále socialistické šedivo.
   A nebylo maso!
   Proto ani jmenování nového prvního tajemníka KSČ, jakéhosi Alexandra Dubčeka, mnoho vzrušení nepřineslo. Nu což, další papaláš, chvíli bude slibovat, a pak se všechno vrátí.
   Nevrátilo.
   Dodnes vedou daleko chytřejší lidé, daleko věhlasnější historici diskuze o tom, zdali byl Saša tak naivní komunista, že věřil všem těm smyšleným teoriím, nebo byl takový pragmatik, že se za tyto teorie chytře schovával. Každopádně si za několik týdnů podporu veřejnosti získal. Už to nebyl typický tupý stranický funkcionář, ale energií nabitý mladý člověk, s kterým jste se mohli bez obav bavit o čemkoliv.
   Třeba o budoucnosti této země.
   A ty debaty se pojednou rozrostly jako houby po dešti, a to na všech úrovních. Od stranických sekretariátů, kde se mladí funkcionáři stali přes noc liberály, by se mohli dobrat lukrativních míst po neschopných konzervativcích, až po všelidové, emocemi nabité diskuse na náměstích, či přímo ve Slovanském domě, kde zvláště zářil svými vizemi Josef Smrkovský. 
   A ony se ty vize začaly pomalu plnit.
   Zadrátované a stalinským krvavým komunismem mučené Československo pojednou vstalo z mrtvých. Jako bájný Fenix si otřepalo křídla, očistilo se od zbytků popela a pomalým, krouživým pohybem vzlétlo vstříc Slunci.
   Formální získání výjezdních položek umožnilo svobodně cestovat do celého světa. Do té doby věc naprosto nevídaná!
   Obchody se začaly plnit tak žádaným a u nás nedostatkovým zbožím.
   Bylo částečně povoleno soukromé podnikání.
   Vyšly znovu Rychlé šípy.
   Vznikaly či se obnovovaly spolky a organizace dříve kriminalizované (Sokol, Junák, KAN, K 231), a dokonce byla podána žádost na znovu založení sociální demokracie.
  A hlavně: byla zrušena cenzura, což byl gejzír živé vody pro naše do té doby přísně kontrolované novináře. Během pár týdnů se veškerý hnus a špína dosavadního bolševického systému vylily na své oddané čtenáře, kteří tenkráte nebyli líní vstávat časně ráno a čekat ve frontě na své oblíbené noviny.
   Začalo se žít šťastněji, veseleji a plněji. Pro nás mladé to byl úplný ráj na Zemi. Volná láska, romantická hra na hippies a k tomu intoxikovaná  muzika z britských ostrovů. 
   Konečně se svět začal narovnávat a nabízet nové šance, nové plány, nové sny.
   „Pěkný дерьмо (hovno), to by se vám tak líbilo, málčiky!“ ozvalo se tenkrát z Kremlu a během čtyřiadvaceti hodin šlo všechno do háje. Neohrabané tanky s bílým pruhem pokořily celou republiku, pozatýkaly naše vedoucí představitele, odtáhly je do Ruska, kde oni pak nevěděli, budou-li popraveni, či se jim dostane možnosti ještě o něčem jednat, něco zachránit.
   Dostali možnost druhou, ale nebylo to zásluhou ruské holubičí povahy, ale tím, co se zatím dělo u nás doma.
   Něco, co ruský medvěd netušil a ani v nejbujnějších snech nemohl předpokládat.
   Něco, co bylo potom dlouhá a dlouhá léta neopakovatelné, příkladné, vzácné a obdivuhodné.
   Občanská společnost naší republiky se spojila v jednu obrovskou a nepřemožitelnou sílu, která se nepoddala ruské okupaci, která se nehodlala nikdy vzdát a byla odhodlána bojovat za nakrátko nabytou svobodu i za cenu lidských životů.
   Nebylo v těch dnech rozdílu mezi tebou a mnou, skončily hádky mezi sousedy a odvěcí nepřátelé si podávali ruce. Proto ani těch pár kolaborantů okolo Indry a Bilaka, kteří okupační armády pozvali, nemohlo sestavit tzv. dělnickou vládu, zahájit masová zatýkání a vrátit národy zpět do padesátých let.
   Proto se muselo v Moskvě naoko jednat.
   Proto musely být naše stranické špičky zlomeny, aby onu normalizaci tady nuceně zavedly samy. A ony mimo Františka Kriegela všechny ty potupné Moskevské protokoly opravdu podepsaly. A již tenkrát v Moskvě se skalní zastánce Dubčekových reforem, Gustáv Husák, neustále vykrucoval před Brežněvem, že by tedy, kdyby mohl, jako tu normalizaci tady zařídil.
   V dubnu 1969 dostal možnost. Parta najatých estébáků  rozflákala po vítězství našich hokejistů nad CCCP pobočku Aeroflotu, čímž vzbudila všelidové vášně, jasný důkaz trvající kontrarevoluce.
   A Gustáv nezklamal: Nebuděme historiu opakovať, kedy se velmi ťažko pracovalo! A keď vydržali ty statoční, nechť odpadně, čo je kolísavé! Nechť odpadně, čo je opurtonistické, ale nechť v tej straně zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo je komunistické!
   A tak šlo všechno do hajzlu. Vrátila se zpátky přísná cenzura, rozpustily se všechny znovuobnovené organizace, zadrátovaly se hranice, lidé aktivní za Pražského jara byli vyhazováni z práce, opětně se zavedlo kádrování, kdy vaše děti bez angažovanosti svých rodičů neměly sebemenší šanci dostat se na jakoukoliv školu, na jakýkoliv lepší učební obor. Vznikla třída občanů druhé kategorie, na které zbyly pouze kotelny, úklidové čety a jiné ne zrovna populární profese.
   A také fízlování mělo zelenou. Každý byl někým stále hlídán. Počínaje domovním důvěrníkem až po tajné spolupracovníky StB, rozseté téměř po všech pracovištích. I sama strana tvrdě pročistila své řady, aby opravdu zůstalo pouze to pevné, to charakterné.
   Jenže to charakterné, už ani nevěřilo v nějaké ideje komunismu, ale naopak tvrdě prahlo po kariéře, po moci, po prachách. Jedni se soustřeďovali na stranické funkce a ti druzí našli velmi dobré uplatnění třeba v podnicích zahraničního obchodu. Kdo vstoupil do KSČ po srpnu 1968, nebyl již žádným oddaným komunistou, ale člověkem nečestným, beze špetky svědomí, bez jakékoliv osobní a národní hrdosti. Byli to lidé všehoschopní, sobečtí, zákeřní a chamtiví. Česky řečeno, šlo o normální kariéristické svině.
   Neznáte náhodou někoho takového?
   Samozřejmě pár dělnických kádrů, které dostaly zadarmo byt či funkci parťáka v nějaké fabričce, dělalo těm nahoře před národem jakési křoví, jakési užitečné idioty, již byli dobří akorát tak honit lidi do prvomájových průvodů či na stále častější zemědělské brigády.
   A ti ostatní?
   My?
   Ono vzácné nadšení vyprchalo již za pár týdnů a my se také přizpůsobili, přihrbili. Sice se doma poslouchal Hlas Ameriky či se při zavřeném okně pouštěly ze Západu propašované pásky s Karlem Krylem, ale druhý den bylo třeba pokorně vyvěsit vlaječky, neboť jsme chtěli mít klid.
   Začal rozmach chataření, kde jsme se v zadrátované kolonii podobných zoufalců cítili aspoň trochu svobodně. Děsivý čin Jana Palacha byl již dávno zapomenut a nějakou Chartu 77, kterou údajně podepsali jacísi životní ztroskotanci, nikdo nečetl.
   Kradlo se, lhalo, podvádělo a udávalo. Asijský způsob politiky tu slavil dokonalé vítězství.
   To byla normalizace, po níž se (aspoň podle výsledků voleb) třetině národa znovu stýská.
   A zatímco jsme v tomto pokřiveném světě žili, naoko spokojeni, neboť co také dělat, když ti nahoře si to prý vždycky udělají po svém, český disent pozvolna rostl.
   I za cenu neustálých perzekucí, zastrašování a fyzických útoků ze strany moci.
   Rostl pomalu a jistě. Již nebyla jenom Charta, měli jsme tu např. HOS, VONS, Demokratickou iniciativu, České děti, Nezávislé mírové sdružení, Mírový klub Johna Lennona, Spolek přátel USA, Společnost za veselejší současnost a ještě další. Navíc mezi tzv. šedou zónu pronikl i manifest Několik vět, jenž se stal již daleko více podepisovaným dokumentem. Nadto přibývalo i protivládních demonstrací, které byly hlavně za Palachova týdne velmi brutálně potlačovány.
   Ale to již v té době vládne v Kremlu Michail Gorbačov, poměrně mladý, inteligentní politik, jenž se díkybohu vzhlédl také v jakémsi socialismu s lidskou tváří a který ho chtěl dokonce uvést v život i na širé Rusi. Ekonomická Perestrojka a Glásnosť tomu měly být nápomocny.
   I my si můžeme myslet, že Gorbačov byl naivní komunista, který věřil z prstu vycucaným idejím. Možná byl tak slabý, že ho nastolený závan svobody smetl, nebo naopak tak chytrý, a takhle to bylo dopředu plánováno. Každopádně celý komunistický blok se s ohlušujícím rachotem počal rozpadat. V Polsku již vládla Solidarita, v Maďarsku přejmenovaní komunisté a v Berlíně se bourala tamní zeď.
   Jenom u nás šlo zatím všechno postaru. Mávalo se na 1. Máje, tleskalo se sjezdu Lidových milicí i družstevníkům a nakonec s velkou slávou přísahala věrnost socialismu v novém sjezďáku i budoucnost národa, členové SSM. V hospodách teklo pivo proudem, na chatách se grilovalo o sto šest a meloucháři se nestačili ani zastavit. Do fabrik jsme si jezdili pro kradený materiál auty a na věčně rozestavěné stavby půjčeným náklaďákem.
   Taková to byla osvícená doba.
   Ale nebyly vložky a toaleťák!
   Ani 17. listopad s veřejným míněním nijak nehnul. V neděli 19 jsem procházel s nepříliš velkým davem Václavským náměstím stále dokola nahoru a dolu za vykřikování nijak agresivních hesel. Skandovat něco jako: Konec vlády jedné strany! či dokonce: Smrt komunismu! bylo davem tlumeno, jako že tohle ještě raději ne.
   Až falešná zpráva o smrti Martina Šmída a zapojení studentů, herců a disentu vyburcovalo davy a společně s vidinou německých platů a přeplněných obchodních domů bylo konečně rozhodnuto, že ano!
   I u nás bude revoluce!
   Sametová!
   A to bylo podruhé v novodobých dějinách, kdy se český národ během pár hodin zcela přerodil, zastyděl se, byl k sobě slušný a ohleduplný, procitl ze zlého snu, objevivše v sobě ještě nějaké ty zbytky ušlechtilých vlastností. 
    Davy pojednou milují nového prezidenta Havla, jenž s chlapeckým úsměvem a prostými slovy mluví pravdy nikdy nevyslovené.
   Občanské fórum vyhrává suverénně volby a do vlády jsou dosazeni přednostně odborníci z jakéhosi Prognostického ústavu, o kterém jsme zatím opravdu, ale opravdu nic neslyšeli.
   A ani nemohli, nesměli.
   Vždyť ho založil kdysi sám Štrougal na příkaz šéfa sovětské KGB Andropova. Copak tím chtěl tehdy kremelský básník říci? Zatímco normální občan se horko těžko do kapitalistické ciziny dostával, pracovníci tohoto ústavu běžně jezdili na vědecká či ekonomická sympozia, na stáže na ty nejprestižnější univerzity. Zatímco normální občan byl trestán za uchovávání západní, neschválené a tudíž závadné literatury, do tohoto ústavu se normální cestou dostávaly knížky i časopisy popisující nejmodernější trendy světové ekonomiky i politologie.
    Nekomunistické ekonomiky a politologie!
   Proč měly ruské tajné služby takový zájem na výchově takovýchto kádrů? A to nejen u nás, ale v celé RVHP. Co tedy plánoval velký ideolog Andropov, a co by stihl, kdyby předčasně nezemřel?
   Každopádně jeho plán určitě měl platnost i dál. Vždyť i ty události na Národní vypadají tak trochu (hodně) zmanipulovaně. A co by se stalo, kdyby se do toho nevložili studenti, chartisté a nakonec celá veřejnost?  Kdo by byl generálním tajemníkem obrozené a možná později přejmenované komunistické strany?
   Však stalo se a hesla o pravdě a lásce za chvíli přebila teoretická vize o neviditelné ruce trhu, která si v letech pozdějších skutečně u nás dost zařádila. Parťáci z prognosťáku nejprve ovládli Strakovku a později i prezidentské posty. Opoziční smlouva byla prvním políčkem křehké demokracii. Byla to brána do pekel, jež umožnila vstoupit na ekonomické i politické kolbiště právě těm pánům, které jsem v hořejších řádcích tak příznačně nazval. A opět se kradlo, lhalo, podvádělo. Teď již ve velkém. Holohlavci se zlatými řetězy na krku na stranickém sjezdu rozhazovali kolem sebe pětitisícovky a problémy obyčejných lidí jim byly pouze k smíchu.
   Až tak se dá zmršit celý kapitalismus, celá pluralitní demokracie.
   Není pak divu, že prostý lid na celou demokracii zanevřel, dokonce usoudil, že dříve (když včas vyvěsil ty praporky) mohlo být i líp, a při prezidentských i parlamentních volbách se jako malé dítě nechal obelhat a hlas dal těm, kdo ho teď mají.
   A ti, co ho teď mají, si ho i náležitě užívají a užívat dlouho a dlouho budou.
   Alespoň si to myslí.
   Jejich plán je jednoduchý, naprosto průhledný. Možná se ještě drží i tehdejších Andropovových svodek, a proč ne, když sám premiér se u bratrské organizace kdysi školil. Ale nebojte se, už nepřijde návrat ke komunismu, současní bolševici by již ani toho Marxe neaplikovali, vždyť by se museli sami vzdát svých nemalých majetků. Neuzavřou se ani hranice, a dokonce nezmizí tak oblíbené supermarkety. To rozhodně ne. Jen ta naše lehce nabytá svoboda bude kousek po kousku ukrajována, že to ani nepoznáme. Tři základní pilíře moci budou otesávány, ohýbány a uzpůsobovány tak, že ani nebudeme tušit, jak naše demokracie pomalu umírá.
   Vždyť už dnes jsou hlavní media v rukou oligarchy, má pod palcem i vládu a sněmovna mu odhlasuje, co na očích vidno. A soudy…
   A soudy – to teprve uvidíte.
   Opravdu se nebude znárodňovat, to by byla tato vládnoucí klika sama proti sobě, ale majetek se začne postupně hromadit v rukou několika jedinců, čímž bude odbourána jakákoliv konkurence a chamtivost bude mít zelenou. Produkty se stanou stále měně a méně kvalitnější, avšak stále dražší a dražší.
   Stát řízený jako firma nás všechny donutí přeškolit se automaticky na jeho zaměstnance, pro které bude vypracován určitě dost nevyvážený pracovní řád.
   A pokud nebudete ziskoví – stanete se i lehce postradatelnými.
   Chcete tedy opravdu čekat, až vám zase někdo sáhne na důstojnost, či dokonce na kus vašeho žvance? Pak už ale bude možná pozdě, protože ve státě ideově napojeném na ruské samoděržaví budou za rebelii tresty poněkud svéráznější.
   Proti současnému směřování republiky protestuje permanentně několik skupin a pár občanských aktivistů. Ale takoví Rebelové, AUVA, Milion chvilek pro demokracii či Lumpenkavárna toho sami moc nezmohou, pokud nejsou podpořeny většími počty občanů, pokud nenajdou oporu u nějaké důvěryhodné demokratické strany. U strany, která se zbaví všeho, co připomíná divoká léta bezmantinelového handlu, která představí čisté a nezkorumpované tváře, za nimiž lidé půjdou, protože jim bude konečně pravdivě předloženo, že skutečný a moderní kapitalismus, není jenom o mamonu, ale i o jakýchsi křesťanských hodnotách, které nám již bolševici dávno vymazali z hlavy.
   Zkusme si takové lídry vybrat již při podzimních komunálních volbách. Nemávejme zase rukou, že oni si to tam nahoře stejně zařídí po svém, a do té volební místnosti se dostavme. Když si Bratrstvo kočičí pracky zabralo stát, ať nám patří města a vesnice.
   A nebojme se vyjít do ulic, pokud by se vláda nebo prezident opět snažili překrucovat ústavu dle svých momentálních choutek. Demonstrovat je přece naše svaté právo! Hlídejme tedy bedlivě každý krok našich nových konšelů a v případě pochybení jim nedarujme ani ň! Jako generálku si můžeme zvolit právě blížící se výročí ruské okupace. Využijme toho a uctěme všichni 21. srpna památku všech těch statečných hrdinů, kteří šli sami s holýma rukama proti tankům. Staňme se znovu aspoň na chvíli tím báječným občanským organizmem, plným vzájemného souznění, proti kterému si nedovolí vystoupit ani vůdce vládní smečky, ani současný hradní podnájemník!
   Dokažme, že si našich dějin vážíme a snažme se, aby si dějiny jednou vážily i nás.
   Dokažme, že jsme stále svobodným národem!