Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světlo v zasypaném tunelu (kapitola 8.)

12. 5. 2013

   Věnováno všem 75 čtenářům, kteří se prokousali kapitolou 18.  mého románu Světlo v zasypaném tunelu. Pokud byli duševně povznešeni, či dokonce unešeni, mají nyní možnost nahlédnout do celkového děje prostřednictvím kapitoly 8.  Možnost stáhnou si celou e-knihu je uvedena v předmluvě ke kapitole 18.

 

 
8. kapitola
 
     Lady Madonna, children at your feet,
   Wonder how you manage to make ends meet?
   Who finds the money when you pay the rent,
   Did you think that money was heaven sent?
   Ty její zelené oči!
   Pronásledovaly mě jako výkřik raněné šelmy každou noc. Viděl jsem je neustále před sebou, prosící, žádající a zároveň jakoby i kající se. Bránil jsem se tomuto uhrančivému pohledu, jak to jen šlo. Násilím se budil, zpocený, prudce oddychující, a při tom i tak bolestně vzrušený.
   Běž už do prdele, zasraná komsomolko!
   Ale ráno ji vidím znovu. I v poledne, i odpoledne.
   Ruská dívka třetí kategorie...
   Nelze se jí zbavit.
   Záměrně se zdržuje před okny našich dílen, neustále ty její kočičí oči sledují každý náš pohyb, snad i nechtěně nám v těch svých prostých šatech dokazuje náznaky dokonalosti svého těla.
   A když trochu zavane silný, podzimní vítr a obtiskne kulatý zadeček do její hrubé sukně, aby pak tuto část oblečení nejprve škádlivě rozvířil a vzápětí odfoukl vzhůru a odhalil tak i štíhlé nohy a mnohdy ještě více, pak Laco, oči vykulené, smyslně slintá a sám pro sebe si donekonečna opakuje: „Boha jeho, jak já bych ju ojebal! Jak já bych ju ojebal!“
   „Vždyť je to jenom obyčejná Ruska,“ odporuji mu a on se na mne podívá jako na retardovaného, aby mi nekompromisně vmetl do tváře: „A ty myslíš, že ju nemá?“
   Ale teď je neděle.
   Já mám zase nejen dozorčího hangáru, ale i velmi zodpovědný úkol: napsat český text na beatlesáckou Lady Madonu.
   V minulých týdnech se totiž u nás odehrálo něco, což lze bez nadsázky nazývat zázrakem. Buď se na tuto moravskou náhorní plošinu konečně po několika letech prorvala ta skvělá vlna českého bigbítu, nebo se major Janík pod hrozbou blížícího se odchodu do nenáviděného civilu nadobro zbláznil. Každopádně jako svou poslední službu vlasti vyvinul činnost velmi záslužnou a pod naším mírným nátlakem podepsal závaznou přihlášku do krajského kola armádní umělecké činnosti pro právě vzniklou beatovou skupinu.
   Pro naši beatovou skupinu.
   „Pane majore,“ argumentovali jsme. „Cožpak nás všude musí reprezentovat jenom taneční orchestr Letka, který je navíc převážně z praporu? A takhle si ještě připíšete kladné body za příkladnou iniciativu. A pak... Čert ví, jak to s tím civilem dopadne.“
   A Janík podepsal.
   Vše schválilo i vedení pluku, zvláště když jsme takticky uvedli: rytmická skupina VÚ 8010, a když schválili, museli i vysolit penízky na vybavení. A protože na kulturu fondy byly, mohl Petr, coby vedoucí skupiny, zajet do Brna nakoupit nástroje:
   Sólová kytara- Miloš
   doprovod- Petr
   basová kytara- Mach, náš bažant ze Slovenska
   bicí- Pavel z Roztok u Prahy, také prvoročák a také jeden z mála, který by byl ochoten nést prapor společnosti AIR- INDIA dál, navzdory rozbouřenému času.
   Pítr jako elektrikář, nejen že dal dohromady ze všeho toho harampádí v kinosále mikrofony, zesilovače i bedny, ale i vyrobil v té době tak moderní kvákadlo, šlapku, která všechny tóny kvákavě prodlužovala: Uvavavááá!
   A kluci se do toho dali.
   Písniček znali dost, takže se kinosál až do pozdních večerních hodin otřásal divokým hřmotem. Horší to bylo se zpěvem. Jelikož jsme se předem zavázali, že se budeme přednostně orientovat na anglo-americkou muziku, bylo tudíž třeba zpívat anglicky, což byl problém.
   Za prvé: nikdo z muzikantů tento jinde světový jazyk neovládal a za druhé, i kdyby ovládal, neměli jsme možnost nikde sehnat psanou předlohu.
   Petr to tedy vyřešil po svém: „Napíšeš nám ke všemu český texty!“ povídá mi.
   „Copak jsem já muzikant?“
  „Na to nemusíš bejt muzikant. Stačí znát rytmus. Třeba takový od Stounů Namaluj to černě: Lalalalalalala lalalalalaá. A tím bys měl začít, ať už to můžeme zítra zkoušet. A pořádně se do toho vopři, víš, že Stouni nejsou žádný měkkoty!“
   A já se vopřel. Bože, jak já se do toho vopřel. Vždyť ta doba si to přímo žádala, básník by řekl: doba téměř řvala. Stačilo jen zalistovat novinami: Jodasovci se scházejí v restauraci Čechie, odkud plivají tak jedovaté sliny, že by se za ně nemuseli stydět ani ti největší katani z padesátých let.
   Navíc základní roztržku mezi občanstvem a vedením státu odhlasovalo i Národní shromáždění, když vlastně schválilo naší kapitulaci, jež se honosně nazývala Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk.
Proti hlasovali pouze čtyři poslanci.
   Já se do toho tedy také vopřu!
 Druhý den:
 Kluci mají načmáraný text přes sebou, může začít zkouška. Ještě trochu rozehrání, stupnice, složitější akordy, Pítr to samozřejmě zesílí na maximum, a to tak, že je sem svou chotí vyštván i poručík Brejla, který bydlí v přízemních bytovkách hned za kinosálem.
   Příjde jen tak, ve vytahaných teplácích a hnědých pantoflích: „No tak tedy hrajte! Hrajte, ať také něco slyším, když už jsem tady.“
   Kluci se podívají nejprve na sebe, potom na mne a raz, dva, tři:
Když jsem byl malý chlapec,
měl jsem barvy rád:
červené, žluté, modré
jaké sis moh´ přát.
   Čas však mi protřel oči
   a barvy jsou pryč,
   zůstala černá, šedá
   a ze vzteku bič.
 
Pak přišli velcí lidé
a začli se ptát,
i když tu není krásně
musíš trochu lhát.
   Budeš v té špíně šťasten
   a budeš se smát,
   když se ti to nelíbí:
   za ostnatý drát.
 
Musel jsem jásat nad tím,
jak jsem všemu rád,
jak tonu v blahobytu,
přitom jsem měl hlad.
   Proč měnit černou s bílou
   a zase naopak.
   Zaměnit dobré špatným
   ani nevíš jak.
 
Proč nosit pokrok lidem
na lafetách děl,
mít hubu plnou lásky,
granát za pasem?
   Proč žiju v tomhle klamu
   a proč musím lhát?
   Proč nesmím říkat pravdu,
   proč se musím bát?
 
Hm hm hm hm hm hmhm....
 
   Proč v tomhle starém , přecivilizovaném světě, byly už ubity barvy radosti a proč všude převládá barva šedá?
   Barva špinavých periferijních činžáků, začouzených továren a propocených uniforem?
   A proč mám tvrdit, že se mi ta barva líbí?
 
   Chvíli je ticho, mně se to tedy líbilo, ale co náš poručík?
   Ten je také chvíli ticho, ale vzápětí se začne tvářit dost sveřepě: „Co jste to zpívali?! Kdo to napsal??!“
   „Já,“ nejistě se hlásím ke svému protestsongu.
   „To jste přece, soudruhu, nemohl myslet vážně ? Takový svinstvo!“
   „To je pouze volný překlad,“ vymýšlím si.
   „Čeho volný překlad? Vždyť vy tam napadáte ty, ty, ty nejzákladnější hodnoty! Vždyť vy tam přímo blijete na naše socialistické zřízení!“
   „Ale to není naše zřízení,“ tahá mě z bryndy Pítr.
   „Ano, to není naše zřízení,“ chytám se stébla. „ Tihle Rolling Stones jsou původem chudí proletáři , kluci z dělnických čtvrtí, kde vám padá střecha na hlavu, kde na ulici spí nezaměstnaní a kde policie mlátí každého mladého pokrokového člověka. A oni proti tomu svými písněmi protestují.“
   „Opravdu?“ kroutí hlavou poručík. „A jak je tedy možné, že jim to tam vláda dovolí producírovat?“
   „Protože tyhle písně musejí zpívat a nahrávat ilegálně,“ začíná se zřejmě bavit Pítr.
   „Jedině tak, jedině tak,“ uznává Brejla, ale poté opět přísně dodává: „Ale na tý soutěži to raději nehrajte. Já to vím, vy to víte, ale porota by mohla být jiného mínění.“ A pak polootcovsky dodá: „Zpívejte něco o lásce, třeba jako Chladil se Simonovou nebo ten Vašíček, to bude zabírat,“ a ještě ve dveřích připomene: „ A ztlumte to trochu, manželka má ZASE migrénu!“
   Začneme se smát, ale až když máme jistotu, že už je opravdu pryč, leč korekce je třeba udělat. Aspoň pro tu soutěž, kde ani tak nejde o nějaký diplom, ale o možnost vypadnout na pár dní z tohohle blbákova.
   A proto se teď snažím počeštit Lady Madonu. Rázuji podle hangáru, v jedné ruce zápisník a druhou si na prstech počítám slabiky: Lála lalala... Jako negramota, který se snaží sečíst, kolik je dvě a dvě.
   A v tomto rozpoložení se dostanu až za roh svářovny a tam stojí opět ona. Dívá se na mne tou svou bezelstnou zelení, rozhlíží se, zda ji někdo nesleduje a poté, vidouc mé ruce, se mi cosi snaží sdělit prstovou abecedou.
   Drahý děvče, copak já vím, jak vy si v tý svý azbuce vůbec kladete prsty? A pak, já přece nebudu komunikovat s nějakou Ruskou. Odmítavě se obrátím a jdu pryč. Ale stejně mi to nedá, abych se ještě jednou reflexivně neobrátil. Abych viděl její zoufalý a nešťastný pohled. Pohled opuštěného štěněte. Pohled plný beznaděje.
   Přesto odcházím, připadám si jako náměsíčník nad propastí a náhle to mám:
 
                           Lady Madona
Lady Madono, vy obraze mých snů,
proč jste stále tichá, bledá
a pořád ve smutku.
 
Lady Madono, snad nechcete mi lhát,
že jste jako růže z ledu,
že nechcete se smát?
 
Proč ta dívka je v tom smutku krásná,
že se jí až musím bát.
Snad nebude nadosmrti vážná,
já ji mám rád.
 
Lady Madono,když vaše oči sní,
nehodí se stále pět
jen písně pohřební.
 
Lady Madono, vždyť stále se dá žít,
i v těch dobách nejsmutnějších,
jen vy musíte chtít.
 

 

                                                                     *    (2. srpna 1967)
 Projedeme tedy tou „terezínskou“ bránou, vystoupíme z autobusu a již se nás ujímají další organizátoři.
   „Novááčcí, do tělocvičněj!“
   „Né, tyhle nejdřív na voběd!“
   „Né, do tělocvičněj!“
   „Na voběd, kurva, ať maj kuchaři taky volno.“
   Tak jsme šli, kurva, nejdřív na voběd. Ještě v civilu, vítr nám čechral vlasy, všichni na nás tak nějak lačně zírají a já si všímám na trávě polehávajících vojáků.
   Podivných vojáků. Vojáků vzhledem blbů.
   Jak jsem si domyslel, Morava a Slovensko dorazily již ráno, a tito vystrojení šohaji jsou naši spolubojovníci.
   Zátylky vyholené do běla, čepice až na uši, úplně nové maskáče stažené opaskem, že nejde dýchat, oči vykulené, nervózně těkající, a do toho třicetistupňové slunko.
   Takhle budeme po obědě vypadat i my.
   A vypadali.
   Protože pak přišla ta tělocvičněj.
   Rozdělená rozvěšenými dekami na několik sektorů, kde vás v prvním identifikovali i s odebráním povolávacího rozkazu. V druhém vás ostříhali (moje vlásky, héééj, na kolena padály), a že jich bylo. Většina mániček se dala dohola. Ať to mají! Však se také u našeho stříhání sešlo nejvíce čumilů. Však také místní lazebník na nás ztupil nejen nůžky, ale i mašinku.
   Ve třetí kóji jste se svlékl do naha, všechny civilní věci mimo hygienických a osobních potřeb byly vhozeny do tvrdého papírového pytle, s již předepsanou adresou, a pak do sprchy.
   Voda byla sice ledová (jak by ne, vždyť ty bojlery to nemohly od rána utáhnout), ale aspoň člověk (pardon, voják) trochu vystřízlivěl.
   Pak vám nějaký lapiduch do intimních míst napráškoval nějaké DDT a jsme v sektoru posledním.
   V sektoru výstrojním.
   „Číslo bot?“
   „Sedm.“
   „Čo?“
   „Dvacet sedm.“
   „To inajše číslování!“
   „Nevím.“
   „Dajtě mu tyhle!“
   A změřit hlavu, výška a šířka se odborně odhadne a už na vás letí maskáče, košile, čepice, kanady, opasek a rychlejše, svižnějše, ať tu nejsme do večera!
   Cožpak my, trampíci, my si to umíme obléknout, ale chudáčci ti domácí mazlíčkové, co prožili dosavadní život snad jen v papučích. Ale i ti se časem zocelí.
   Snad.
   Nakonec vyfasujeme krásně šedivou vojenskou knížku a jsme vykopnuti mezi ostatní vojáky- blby.
   Zapadneme mezi ně dokonale.
   Ale to tam již pobíhá náš známý lampasáček z nádraží a s ukrutnou zarputilostí hledá Pítra: „Kdě stě?! Kdě je? Ten oný, ten Pražak?!“
   Malý tlustý vojáček, tak náramně připomínající Švejka, pochopil, že vojenská kariéra se musí budovat cílevědomě a zabonzuje: „Tam, tam sú Pražáci.“
   Já tenkrát nevěděl, že je to nějaký Horváth, a bylo mi to v té chvíli celkem i jedno, kdyby důstojník okamžitě nezamířil k nám: „Tak kerý to stě? Byl taký zarostěný. Ukažte!“
   Sundaváme si tedy čepice, lampión na nás chvíli bezradně civí a poté, jestli ho snad oslnil odraz stále pálícího slunka, pouze mávne rukou a s dodatkem, že všetky teraz vyzeráme ako kripli, odchází znechuceně pryč.
   V tomhle měl pravdu.
   Když se teď navzájem prohlížíme, zjišťujeme, že si Varšavská smlouva pod svou ušlechtilou záštitu nabalila opravdu pěkné obludárium.
   Ale to nic nemění na situaci, že se začíná cosi dít, že jsme vyvoláváni po jménech, řazeni do jakýchsi útvarů, kdy je naše pražské společenství naprosto rozprášeno a já stojím mezi úplně cizími maníky, lépe řečeno mezi slovensko- maďarskou enklávou, jejíž konverzaci tak zcela nerozumím a nebýt menšího zrzounka, který se staví vedle mne a s odevzdaným šklebem: „Ahoj, my jsme tu mezi šoféry snad jediní Pražáci,“ se mi představuje jako Kája Křížů.
   Jenže to už jsme všichni nahnáni do přistavených vétřiesek, které nás znovu dopravují na nedávno opuštěné nádraží, kde čeká další připravený vlak.
  A jedeme.
   Jedeme stále na východ.
   Kam?
   Nikdo neví.
   V přeplněných vagónech je vedro, nedýchatelno, ke slovu se hlásí zvolna se projevující kocovina. Mám žízeň, bolí mě hlava, jako spořádaný vlak stojíme na každé mezi, ale i tak se suneme dál.
   Stále na východ.
   Někde za Brnem nás postarší zaměstnankyně ČSD kropí ze soucitu hadicí z nástupištního hydrantu. Rveme se u okna, aby na ty naše vyholené palice dopadlo co nejvíce ledové vody, abychom se schladili, abychom aspoň trochu vystřízlivěli.
   „Nazdar, synci!“ mávají na nás ty maminy a mně to přijde líto.
   Leč na city není čas. Náš vlak supí dál. Dál. Na východ.
   Začíná nádherná letní noc. Tak voňavá a tak inspirující, že by člověk vztekem brečel. Někdo spí, někdo hutorý po maďarsku a Karel do mne stále cpe úplně nepravděpodobné historky ze své trampské minulosti. Nechávám ho však mluvit, neboť i ta blbá pražština je v této chvíli povzbuzující.
   A jedeme dál. Na východ, blíží se půlnoc. Blíží se konečná stanice- Uherské Hradiště.
   Zde jsme vysazeni, seřazeni a jako stíny se blížíme ztichlým městem k obrovskému komplexu místních kasáren..
   Znovu rozdělení do rot a odchod na pokoje. Spíše do ratejen obřích rozměrů, kde je snad padesát poschoďových paland, již nadepsaných jmény, s kompletní výzbrojí rozloženou na zelených, chlupatých, štiplavých dekách.
   Hledám si tu svou, je samozřejmě v horním patře a mí sousedé: Horváth, Topolczany, Takacz, Balasz a Kaloczay.
   To si opravdu pokecám.
   Karel je odsunut až někam do nedohledna, neboť on patří k praporu, kdežto já k pluku. K elitě.
   No, pozdrav pánbůh!
   Naši budoucí velitelé, zatím klidní a ochotní, nám ukáží na chodbě skřínky, také jmény popsané, kam vše jaksi naházíme a rychle spát.
   Spát!
   To je na vojně to nejkrásnější. Byly soboty a neděle, které jsem zcela prospal. Mimo nucených přestávek na stravu, to byly ty nejblaženější chvíle.
   Smyslné sny, normální sny, sny, kdy jsem zase doma, a hlavně, utíkal čas. Hodiny s počátečním displejem 731 tíkaly v tomhle případě přece jenom o něco rychleji.
   I teď ráno spíme déle. Slunce již praží do oken a stále klid. Ať je vojna jakákoliv, voják má na spánek nárok. To se musí dodržovat. Zrovna jako bohatá snídaně, kterou sám nejsem s to spořádat. Dva z pěti rohlíků nabízím vojínu Jánu Brábelovi, jenž se této výpomoci rád ujme. Stali se z nás tak trochu menážoví kamarádi. V Hradišti byly opravdu velké porce, já to nezvládal a Jáno si na to rád zvykl.
   Potom znovu nástup. Doktor, zevrubná prohlídka a tři injekce snad proti všemu, což jsem během prvního roku otestoval dokonale. Ani zpocené tělo vojáka, úmyslně se válející ve sněhu, nebylo schopno absorbovat ni tu nejobyčejnější chorobu, která by vás aspoň na chvíli vyřadila z ocelového objetí svazku armád Varšavské smlouvy.
   A jelikož po těch super- injekcích docela bolí prdel, a tím i celý spodek těla, máme zase chvíli klid, kdy nám však velitelé družstev, stále podezřele klidně, ukazují, jak vyfasované věci srovnávat do tzv. komínků, jak se zařazovat při vstupu do místnosti a vůbec, jaké to štěstí nás čeká, že jsme vůbec tady.
   Tady!
   Nebyl tak hrozný ten prvý den. Jenže nikdo z nás nemohl tušit, že vojna začne až jitra následujícího.
*
   A tak kluci cvičili a cvičili. Nejen Lady Madonu, ale také i „můj“ Modrý autobus, malou a utajenou oslavu LSD, od Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Ticheho.
 Modrý autobus,
už přijíždí, ten přítel snů
a láká a vábí.
Zvon katedrál i dívky stisk,
co může, to dává.
   K tomu pár hitů od Matadorů, pár Olympiců a pro něhu duše trochu Petra Nováka s jeho George and Beatovens. A když se počet zvědavých posluchačů postupně zvětšoval, přidali i to „zakázané“ Namaluj to černě, případně Velký hymnus svazu nepracujících. Samozřejmě trochu tišeji, aby paní soudružka poručíková neměla „zase“ migrénu, a tím pádem by si soudruh poručík mohl nechat všechny potlačené temné pudy na ráno, tudíž na nás.
   Ale teď nám to bylo jedno, čumilové se už odvazují, někteří do rytmu dupou, jiní tleskají a Ruda s Míčou si střelili takový malý rokenrolek.  
   A Ivan začne cvičně vytrhávat z podlahy sedačky. Díky bohu neúspěšně.
   „Co blbneš, vole?“
   „Dyž já se úplně vidim v Barikádě. Mě to vyloženě provokuje. Mě to tu vyloženě sere, já si musim dát pár koleček, nebo se zblázním,“ a vyběhne za tlumeného nadávání vztekle kroužit kolem buzeráku.
   Ivan byl totiž nejen nekuřák, ale i sportovec tělem i duší.
   A kluci do toho třískají dál. Kvákadlo kváká, okna se už zase třesou.
   Taková jsme byli skvělá kapela.
   Taková jsme mohli být skvělá kapela.
   Pouze Horváth, který s pár sobě podobnými zabloudil do naší svatyně, kroutí nevěřícně hlavou a štítivě prohlašuje: „Vy Pražaci stě taký čudní kokoti.“
   „Tomu nerozumíš, burane,“ utře ho Ruda a Pepa didakticky dodává, že tuto filozofii moderního světa pochopí až jeho děti.
  „Pokud nějaký bude vůbec mít,“ ušklíbne se opět Ruda, „a pokud nebudou zelený.“
   Ne, žádný pesimista, žádný škarohlíd nás nemůže zastavit, neboť zasloužená odměna měla přijít. Byla téměř na dosah, na dohlédnutí několika dnů.
   Výbor Svazu vojenské mládeže ve své rozervanosti totiž prosadil, že budeme hrát v sobotu v podnikovém klubu BOPO Borovina. Mezi civilama. Co mezi civilama? Mezi samými ženskými!
   Bože, to budou orgie!
   Zbývající dobu žiji jako ve snu, denně si čistím zuby a na sobotu si schovávám dovezené civilní trenýrky. (Samozřejmě ty s kytičkami.) Přežiji běžný blbinec dnů stereotypního zaměstnání i dopolední sobotní prohlídku a po obědě již čekám pečlivě oblečen, oholen a protřen pitralonem na toužebně vzývanou vycházkovou knížku. Jediné, co mě mrzí, že nemám s sebou žádnou ochranu. V armě je neprodávají, v hartvíkovické hospodě určitě ne a já se jinam ani nedostanu. Ale co, jsem snad chlap a zvládnu to i tak.
   A už je to tady: Staršina Slaný, zvaný námi Cicero, vychází z kanceláře a začne rozdávat vycházkové knížky. Maďarům (jdou do Náměště), Milošovi, Machovi i Míčovi a ... a už nikomu.
   „A co já?“ ptám se Cicera.
   „Co ty,“ dívá se na mne s odstupem kancelářské krysy.
   „No já byl přece na seznamu pro Borovinu napsaný také.“
   „Asi jo,“ vyžívá se ten byrokrat, „ ale soudruh poručík to nepodepsal.“
   „Proč?!“ téměř zařvu.
   „Běž se ho zeptat, jestli ti to pomůže.“
   To víš, že půjdu, ty třasořitko. A hned!
   Zaklepu, zařadím se a požádám o vznesení dotazu.
   Vznesení povoleno a já se tedy táži, proč nemohu odjet s ostatními na první vystoupení naší „rytmické“ skupiny.
   „A vy tam na něco hrajete?“ ptá se s ledovým klidem poručík.
   „Ne, to ne,“ vysvětluji, „ale napsal jsem jim většinu textů.“
   „A oni je neumějí, nebo co?“
   „Samozřejmě že je umějí, ale byli by klidnější, kdybych tam...“
   „Tak dost,“ sklapne on desky knihy vycházek. „Já vás tam tenkrát chvíli poslouchal, něco blbě přeložit a k tomu dopsat nějaké to ou jé, dokáže každý blbec, vojíne! Chápete?“
   Ne, nechápu. Mě tahle umělecká tvorba stála tolik sil, že se mi málem vykloubil mozek z hlavy, a on řekne: blbec!
 „Tak co, dokáže?“ ptá se teď již podrážděně poručík.
   Mlčím.
   „Myslíte, že napsat nějaký blábol do toho vašeho kraválu je těžší než vytvořit třeba takovou pěknou, politickou nástěnku?“
   „Ne,“ říkám tentokrát zcela přesvědčeně, protože já bych takovou pěknou, politicky angažovanou nástěnku nikdy vytvořit nedokázal. Aspoň ne bez několikaterého obrácení žaludku.
   „Tak vidíte,“ nasazuje poručík Brejla opět ten svůj falešný otcovský úsměv. „Proto není důvod, abyste s tou bandou jel i vy. Nebýt Svazu mládeže, nepodepsal bych to ani jim.“
   „Ale co bedny, co zesilovače, aparatura, kdo jim to všechno pomůže naložit, vyložit, odstěhovat..."
   Brejla se usměje: „Za prvé jich je jako psů a za druhé,“ pomalu otevírá opět knihu vycházek, „velitelé čet mi doporučili vojína Míču. A ten je proti vám chlap jako hora.“
   Proboha, Míču. Jak mohl v tomto případě někdo schválit Míču? Ne, že bych mu to nepřál, ale oni s ním nebyli na bramborách, a navíc, je to na úkor mě.
   A já mám přece také nárok.
    Aspoň jednou ročně!!!
   Je mi skoro do breku, ale poručík je teď laskavost sama: „Nebojte se, nudit se nebudete, já pro vás už dávno mám zajímavou práci. Převlékněte se a počkejte u dozorčího stolku!“
   To už mě mohl rovnou zastřelit.
   Sedím u dozorčího a z trucu koukám do novin. Teď jsou plné olympijských her v Mexiku.   
   Když se můj dětský věk pohyboval asi tak kolem deseti let, musel jsem několikrát absolvovat podivné zařízení, jež se nazývalo pionýrský tábor. Po třech týdnech přísně organizované zábavy, kdy jsme třeba jako idioti pochodovali za zvuků fanfár s těžkými, vyšívanými vlajkami lesem, se konala závěrečná olympiáda, kde účast byla samozřejmě povinná. Já na atletiku nebyl tak úplně špatný, ale při skoku vysokém mě vždy diskvalifikovali, protože jsem se při klasických nůžkách zároveň položil na laťku i zády.
Že prý hlava nesmí jít první. A hle! Neuplyne ani deset let a nějaký Dick Fosbury vyhraje tímto stylem opravdovou olympiádu. Ve Varvažově bys byl, Dicku, poslední, ale holt Amerika, tam se smí všechno. Konec úvahy.
   Teď už zase čtu. Čtu o skoku Boba Beamona do dalšího tisíciletí (890 cm), čtu o Černých pantherech na stupních vítězů, čtu i o obrovské popularitě našich reprezentantů, o projevech solidarity na každém kroku. Naše nejúspěšnější olympijské hry v historii nás posunuly na sedmé místo v celkové kvalifikaci národů. Na sedmi zlatých, třech stříbrných a čtyřech bronzových medailích má největší zásluhu královna her- naše Věruška Čáslavská. Vždyť jenom její svatba s Josefem Odložilem vyvolala šílenství davů. „Padesát tisíc lidí na náměstí Zocalo před katedrálou, šestnáct tisíc uvnitř a dalších deset tisíc v ochozech,“ hlásil do Prahy reportér časopisu Stadion.
   Ať vám to vydrží...
   Zkrátka celý svět nám fandí, ale co je to platné.
   A hlavně co je to platné mně, zvláště když mě nyní táhne poručík k sobě domů.
   Samozřejmě okolo kinosálu.
   Kluci plni nadšení nakládají veškerou aparaturu do útvarové vétřiesky, oči jim svítí, chřípí mají roztažená jako bejci, a když mě vidí, jenom smutně pokrčí rameny. Pouze Míča uhýbá pohledem, tváří se provinile, ale chřípí má roztažené také.
   Bejk!
   „Potřebuji přivařit držák blatníku k motorce,“ vede mě Brejla do jakési kůlny, kde se skví dvousedadlový Pionýr.
   „To autogenem půjde,“ smiřuji se již s realitou, neboť ve skutečnosti jsem čekal práci daleko horší, a jak to bývá na vojně, i více degradující, „ ale musí se vyprázdnit nádrž.“
  „Ale to, vojíne, nějak zvládnete,“ poplácá mě Brejla po zádech a už spěchá zjistit, zdali paní Brejlová nemá zrovna migrénu.
   „A do dílen odtlačit,“ mě ještě poučí ve dveřích. „Jinak by se mohla pneumatika o blatník odřít.“
   To víš, že jo, dopravím Pionýra před jídelnu, tam ho našlápnu a guma neguma jedu nahoru k dílnám. Pomalu s klídkem, blatník drnčí jako zběsilý, ale čert ho vem.
   Čert vem i tebe, poručíku!
   Čert vem všechny!
   Všude klid a mír, je sobotní odpoledne a nebýt tam nahoře, u nás, Rusáci, člověk by si myslel, že bylo celé letiště evakuované.
   I přes prdlavý motor slyším někde zakokrhat kohouta, asi se z nějaké vesnice zatoulal až sem. No, máš odvahu, kokrháči, protože jestli rychle netrefíš zpět, tak tě naši bratři dozajista sežerou.
   Zakokrhá ještě jednou, jako by svolával své ztracené hejno a já si vzpomněl na jiného kohouta.
   Toho z Uherského Hradiště.
   Byl to první zvuk, který jsem časně ráno uslyšel. Mohlo být tak půl páté, pět. Ještě bylo šero, okolo mne oddychují úplně neznámí lidé, mnoho lidí, je nás tam asi sto. Někdo chrápe, někdo mluví ze spaní a kdesi opodál nějaký náruživec, snad v důsledku divokých snů, onanuje.
   Bože můj, kam jsem se to dostal!
   Ležím s otevřenýma očima, hledím chvílemi do oprýskaného stropu, chvílemi oknem do probouzejícího se letního rána a je mi ouzko.
   A ten kohout si kokrhá a kokrhá. Debil jeden, svobodnej.
   A já čekám a čekám.
   Čekám tak dlouho, až se z chodby ozvu ohlušující hvizd píšťalky a vzápětí vyjící hlas, který nám všem oznamuje, že je budííčééééék!
   A pak dusot nohou a různí pohůňci vbíhají jako divá zvěř do naší haly, strhávají z nás deky, dělají hluk a vůbec působí nepříjemně: „Jedu, jedu! Budíčééék! Jedu, vojáci! Pohyb! Pohyb!“
   Jako když šlápneš do mraveniště, mladí vojáci padají z kavalců, motají se jako pomatení,vrážejí do sebe, maďarština, slovenština, čeština, většinou nespisovná. A než se vůbec stačíme aspoň vyčůrat, je tu nááástup na rozcvičkůů!
   Tak nám to, kluci, konečně začalo.
   Rozcvičky na vojně, speciálně v přijímači, zdaleka nejsou tou přehlídkou ladných, odvážných a hlavně všestranných pohybů opálených mladých vojenských těl, jak nám to nabízely všechny ty slavné spartakiády. Rozcvičky na vojně se většinou zredukovaly do pěti základních cviků: 1) Dřepy s předpaženýma rukama. Čím jich je více, tím lépe pro bojové odhodlání nováčků.
2)      Sklopky neboli kudly, kdy ležíte na zádech a prsty vašich rukou se musí v co nejrychlejším rytmu dotýkat špiček kanad.
3)      Kliky. I zde platí pravidlo bodu 1, neboť až tak po dvacátém kliku máte v očích ten správný lesk, odkoukaný z filmů o Velké vlastenecké válce.
4)      Kačáky čili kačenní chůze, kdy v podřepu obcházíte stále a stále dokola ten prokletý buzerák, až vám loupe v  kolenou a lýtka se kroutí předzvěstí budoucích křečových žil.
5)      A konečně- běh. Zběsilý úprk celým areálem obrovských uherskohradištských kasáren, kdy se vaši instruktoři pravidelně po 200 metrech střídají, a to si pište, že se snaží běžet bystře. Hodně bystře.
   No a tyto vojenské disciplíny se v nepravidelných intervalech střídají tak, aby tělo vojáka bylo co nejvíce zhuntováno a plíce co nejdrastičtěji rozchrchlány.
   Já celkem běhat uměl. Cigaret jsem tenkrát také tolik nekouřil, ale...
   Ale...
   V tom zmatku při prvním nekompromisním budíčku jsme se všichni vrhli nejprve na stojánek, kde byly seřazeny naše kanady. Chvíle zmatků, chvíle přetahování, dohadování a na mne zbyly botky jako pro Popelku.
   Minimálně o číslo menší.
   Minimálně.
    Protože již při prvním kilometru usilovného běhu jsem si byl téměř jist, že mi slezly všechny nehty na nohou. Propadám se tedy v tom peletonu dozadu a dozadu, až na místo předposlední. Na místo poslední však nemám, i kdybych běžel s oběma nohama v sádře. Na posledním místě totiž bezkonkurenčně kraluje náš známý tlouštík, námi všemi milovaný Horváth. Vleče se, heká, nohy se mu všelijak pletou a jenom ze sebe vyráží: „Já už nevládzněm! Á už neádněm! Á u eem!“
   Přesto první rozcvičku přežiji a po návratu do budovy začínám značně rozezlen pátrat po své obuvi. Je na to sice málo času, ale přesto mi nemůže uniknout vojáček, jehož boty pleskají o podlahu jako nohy kačera Donalda.
   „Ty máš moje boty!“ zaútočím na něj okamžitě.
   Jeho bezelstný obličej se na mne usměje vylágrovaným chrupem a klidně dodá: „Nem tudom.“
   A tak jsem se seznámil s Lacem.
   Boty jsme si samozřejmě vyměnili, abychom do toho přijímače přece jenom vykročili šťastněji.
   Ale ať vykročíte, jak vykročíte, mnoho toho nezměníte.
   Ten měsíc sice uběhl jako voda, a jak by ne, vždyť my stále běhali také. My se přímo museli řítit. Bylo to sice všechno postupně, ale zato s náležitým řevem , s náležitou buzerací.
   Vynést slamníky, rozpárat je, slámu vysypat na jednu hromadu a pak ty prázdné mrchy znovu nacpat, aby z nich byly pravidelné a tvrdé kvádry. Pro mě úkol neřešitelný.
   Všechny osobní věci mít ve skříňkách pečlivě srovnané do komínků. Většinou všechno mnohokrát letělo na podlahu.
   Učíme se pochodovat.
   Dopředu, vlevo, vpravo, dozadu.   A k tomu: Slovenské matičky, pekných synkou mátě... Můj spolustolovník Jáno Brábel, jenž byl teď často silně roztrpčen, neboť jsem mu několikrát z důsledku vlastního hladu nenabídl potravinové přebytky, má problémy nejen s pravou a levou rukou, nýbrž s rukama oběma. Při pochodování, ať dělá, co dělá, mu vystřeluje zároveň pravá ruka s pravou nohou a naopak.
   Zkuste si to.
   Brábel takto chodí suverénně, aniž by měl nějaké problémy se stabilitou svého statného, sedláckého těla.
   „Kurva, vojíne,“ řve desátník teď na mě, „řekněte mu konečně, co je pravá ruka!“
   „Provedu!“ postavím se do pozoru a snažím se všem vysvětlit, že pravá ruka je ta, která má palec na levé straně.
   Desátník chvíli přemýšlí, prohlíží si sám své ruce, a pak mě pro jistotu pošle několikrát oběhnout buzerák.
   Ale já už mám své vyšlápnuté kanady, takže...
   Pak se učíme střílet, rozebírat a čistit svou zbraň. Učíme se i cviky s ní.
   Učíme se používat pomůcky chemické ochrany. Oblečeni v gumových nohavicích a rukavicích, s plynovou maskou na držce, běžíme v letním vedru až na vrchol kopce sv. Rufuse.
   Nevidíte, nedýcháte, neslyšíte. 
   Desátník, který si svižně vykračuje vedle nás, poslouchá tranzistorové rádio, kde Ivona Přenosilová zpívá: Tak prázdná, tak prázdná... Jenže já přes žábry pulzující plynové masky slyším: Tak krásná, tak krásná, tak krásná budou se mi všechna jitra zdát.
   Všechna jitra budou opravdu krásná, jen až se jednou dostanu z tohohle nápravného zařízení, zvaného nejčestnější občanská povinnost.
   Abych nezapomněl na poplachy. Jako mimina se v deset hodin dopoledne převléknete do pyžam, vzorově zalehnete pod deky, povinně zavřete oči, čekáte a: Cvičný bojový poplach! Rychle se obléknout, naházet všechny věci do polní, zabalit i deky a prostěradlo do bandalíru a takto s veškerým svým majetkem stát do pěti minut před budovou. Samozřejmě že to nestihnou všichni, navíc kontrola výstroje prokáže tu nezapnuté knoflíky, tu špatně uložené věci, takže znovu nahoru, vše vybalit, srovnat, znovu kontrola skříněk, zalehnout a čekat. A znovu a znovu.
   To samé samozřejmě i několikrát v průběhu noci a když se zdá, že už jakž takž zvládáme, vyrazí se i s kompletní plnou polní na několikakilometrový úsilovný pochod. A běda tomu, kdo si v rámci ušetření času třeba nevzal ponožky do kanad.
   A na konec přísaha, první společná vycházka a první pivo po celém tom dlouhém měsíci. A že nebylo jedno.
   Někteří maďarští spolubojovníci nepili ani to pivo, nýbrž destiláty výrazně silnější.
   Ožrali se jako dogy a byli zavřeni.
   Je to asi ponižující, být zavřen hned po přísaze.
  Po naší zatím první přísaze.
*
   Dokodrcám se tedy před svařovnu, Pionýra raději postavím trochu dál a začnu si připravovat věci: vytáhnu ven hadice autogenu, nasadím pro jistotu jedničku hořák, ale co s nádrží? V kurzu nás učili: benzin vypustit, vypláchnout a při svařování profukovat nějakým netečným plynem, třeba dusíkem. Ale kde já to tady všechno vezmu? Prd! Bude stačit obalit nádrž mokrými hadry. Jdu tedy do kompresorovny, ale tam jsou všechny od oleje. To také není dobré. Přece tady kvůli jednomu svárku nebudu blbnout, a když to bouchne...
   Tak to bouchne.
   Ale pro jistotu si připravím hasičák i kýbl s vodou.
   A můžeme začít. Plech je jako papír, odhořívá, takže tam vytvářím okolo něco jako vlašťovčí hnízdo. Pak se to obrousí. Do toho smrdí hořící lak a mě tahle práce docela začíná srát. Teď jsem již mohl být v Borovině, vykládat bedny, holky by na nás visely očima a ty protřelejší by si už dělaly rozdělovník na pokoje.
   Do prdele!
   Abych se alespoň trochu odreagoval, začnu si zpívat jedinou naučenou písničku v angličtině (francouzštině):    Michelle, ma belle
                                                 These are words that go together well,
                                                 Michelle, ma belle.
                                                 Sont les mots qui von bien ensemble,
                                                 Tres bien ensemble.
„ Aj lavjů, aj lavjů, aj lavjůůů,“ vyji jako šakal, když tu nad sebou cítím jakýsi stín.
   Sundavám si svářecí brýle a v pokleku se otočím.
   Nade mnou stojí ONA.
   To její zeleno mě přímo pohlcuje a pak zašeptá: „Ja tóže Mišél. Ja Míša.“
   No a co, vstanu a položím opatrně pistoli autogenu na kýbl s vodou.
   „Ja tóže Míša.“ Jde blíž. „Ty móžno něpanimáješ,“ ševelí sametovým hlasem, „nam tóže nráviťsja Bítls, my tóže ljubljem svabódnoju žizň.“
   Stojím jako zkoprnělý, ústa asi pootevřená a ona jde ještě blíž.
   Ještě blíž.
   Obejme mě.
   „Ja, ja,“ začíná vzlykat jako tenkrát Monika, „ ja chačů tibě zkazať, što někatoryje z nas tak, kak vy,“ a znovu se opakuje, kak „oni“ ljubljut Bítls a nět takýje, kak éti drugije.
   A já mám košili na pravém rameni   promáčenější a promáčenější, jak brečí, jak mě křečovitě objímá. Člověk by nevěřil, co tahle obyčejná ruská holka dokáže vybrečet. Skoro to, co já vyčůrám po čtyřech pivech. I to je možná rozdíl mezi našimi národy. S hrůzou si uvědomuji, že zatímco my ji s Lacem   šmírovali, ona to nejen věděla, ale navíc se do mě snad i zamilovala. Možná z nouze, možná ze zoufalství, ale každopádně chtěla pryč.
   Pryč!
   Co s tím? Zvlášť když mě   začíná hladit po vlasech a mezi vzlyky šeptá: „Moj daragój!“ Navíc zjišťuji, že autogen, jen tak zběžně položený na kýbl, se pnutím hadic posunul a začíná zahřívat nádrž Pionýra.
   A co když to bouchne?
   Ne, to ne! Snažím se vytrhnout z jejího pevného objetí, což ona asi pochopí po svém a s ještě větším pláčem utíká ke svým.
   Moje padaždi již neslyší.
   Nádrž samozřejmě nevybuchla a já Míšu již nikdy neviděl. Již se nikdy neprocházela před našimi okny, již nikdy jsme se nezrcadlili v odlesku jejích krásných zelených očí. Možná že už ani neměla šanci, neboť Rusové začali hned po neděli balit. Slavný maďarský pluk se vracel na své původní stanoviště. Nezůstalo po nich nic. Pouze prázdná louka, plná bílých skvrn. Ty bílé skvrny, ty fleky byly od vápna, kterým každé ráno určená směna obsypávala přes noc objevivší se hovna.
   Ty bílé terče za čas zmizely, ale zelená tráva v nich už nikdy nevzrostla.
   Alespoň do té doby, dokud jsem tam pobýval.
   A také až v civilu jsem se dověděl něco jako pravdu o dívkách třetí kategorie.
   Nebylo v Moskvě pouze oněch sedmi statečných. Nebylo pouze těch sedmi idealistických humanistů, kteří na Rudém náměstí svým protestem proti okupaci Československa riskovalo daleko více než valná většina občanů téhle republiky. Nebyli to pouze oni, i když jim by měl patřit náš vděk největší, bylo totiž i plno vysokoškoláků a vysokoškolaček z moskevských a hlavně leningradských univerzit, jejichž inteligence i rozhled je logicky vystavily pochybám o oprávněnosti vstupu spojeneckých vojsk. Nevystoupili sice veřejně, ale síť práskačů je odhalila: kluci šli na vojnu a děvčata byla zaslána jako zboží hrdinným posádkám bojujících zde se zákeřnou kontrarevolucí.
   Speciálně v Milovicích je zavedli do tělocvičny, kde již kavalce byly odděleny rozvěšenými prostěradly, a tak bylo všem těm špinavým a zpoceným vojákům ze všech koutů, nor a děr Sovětského svazu umožněno vykonat jednorázově potřebu aktu lásky.
   Tentokráte ne pouze k rodné straně.
   Bože, jak je stále ten komunismus přitažlivým způsobem života!
   Promiň, Míšo, měl jsem ti dát aspoň útěchu, aspoň naději.
   A promiň i ty, Laco. Měl jsi pravdu. Měla ji.
   Ale já výjimečně myslím – duši.
   Lady Madono, vždyť stále se dá žít,
   i v těch dobách nejsmutnějších,
   jen vy musíte chtít!
 
 
   Naše slavná beatová kapela byla vrácena ožralá, vysílená a unavená až v neděli v poledne. Pítra přivezli dokonce bez kalhot.
   Míča se vrátil pro jistotu až v noci.
   Zničený, nevyspalý, pokousaný a poškrábaný.
   Ale nevýslovně šťastný.
   Pod zámek šli nejen všichni členové kapely, včetně Míči, ale i jejich nástroje. Pouze kvákadlo nám nechali.
   A tím vlastně skončilo krátké období tvořivé činnosti společnosti AIR- INDIA. Bylo to samozřejmě k velké škodě české kultury, která, ač se stále nevzdávala tlaku normalizátorů, potřebovala nějaký zářný příklad, někoho, kdo by hrdě prorazil čelem klenbu připosranosti.
   A to my již bohužel nemohli.
  Nu což, zaměříme se na život jako takový.
 
   O několik dnů později.
   Kdybych si kdy vedl již dříve zmíněný skautský deník, asi bych do něho dnes napsal toto:
   Můj milý deníčku,
   dnes bylo 28. října 1968. Jednalo se o státní svátek, neboť to je 50 let od založení naší republiky. Bohužel naše byla pouze do roku 1938, pak už si ji ti různí ideologové, co vždycky hájí zájmy pracujících, řídili, jak chtěli.
   Ale přesto byla u nás na pluku sláva. Nováčci konečně složili impozantní přísahu, kde jim místo Internacionály zahráli Kdož sú boží bojovníci, a i ta přísaha byla trochu změněná. Už se tam moc nemluvilo o Sovětském svazu, ale pouze o obraně naší země. I my, vojáci druhého ročníku, jsme byli voláni po jednom do štábu, kde jsme tuto novou přísahu podepisovali. Takže já už přísahal po druhé. A dokonce se to vešlo i do této jedné kapitoly.
   V Praze a Brně se konaly pokojné demonstrace, lidé nostalgicky ozdobili automobily československými vlajkami a také se sázely všude stromy republiky. I v Náměšti .
   Slováci jsou také šťastní, neboť už mají v rámci zákona o federalizaci svou republiku: Slovenskou socialistickou. Pouze Lacovi je to jedno, protože on je Maďar.
   A abych nezapomněl- také se povyšovalo. Poručík Brejla je už nadporučíkem a kapitán Veverka majorem. A já díky bohu stále vojínem.
   A pak, že se obětavá služba vlasti nevyplácí.