Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všechny mé 1. Máje

1. 5. 2014

Další ukázka z jedné kapitoly mé knížky Světlo v zasypaném tunelu, která by měla být stále ještě k dostání na adrese http://www.necteme.cz/svetlo-v-zasypanem-tunelu-epub.html

 Všechny mé 1. Máje
 
 …teď však sedím ve vlaku směr Praha, pražce drkotají tu svou věčnou Novosvětskou, já chvíli klimbám, chvíli přemýšlím, chvíli se těším a chvíli vzpomínám na ty mé První máje.
   Jaké vůbec byly?
   Jak se vepsaly do mého srdce ty nejvzývanější dny lásky?
   Lásky?
   K čemu?
   První polovina let padesátých:
   Jako kluka předškolního věku mě v Kostelci vždycky nejdříve probudila hudba. Řízná dechovka. Již od časných ranních hodin vyhrávala na náměstí, kam se pomalu scházeli svátečně oblečení kostelečtí občané. Když už jich byl zřejmý dostatek, promluvil k nim plamennou a hlavně stranicky orientovanou řečí předseda MNV. Poté dechovka znovu zadula pár vojenských pochodů a celý dav se organizovaně vydal k pivovaru, aby pak pokračoval až do 11 km vzdáleného Brodu.
   To nás kluky ani tak nefascinovalo. My napjatě čekali na jediné- na alegorické vozy.
   Ty se vynořily ze dvora státního statku, vyšňořené a fábory ozdobené valníky, které táhly místní traktory. A na těch pojízdných jevištích se pro nás, děti, odvíjely ty nejfantastičtější scény: silný a mohutný dělník v nažehlených montérkách mlátí kladivem odporného, tlustého a slizkého imperialistu.
   Ženy míru, v téměř průhledných kostýmech, jako víly, chrání svým tělem svítící zeměkouli před sadistickým americkým burziánem.
   Zemědělec a zemědělka obřím srpem podřezávají krk přerostlé a zmutované mandelince bramborové, daru to amerických a německých štváčů.
   (Malá vsuvka: Ta mandelinka byla perfektní. Až další takto vyvedenou zrůdu jsem spatřil po mnoha a mnoha letech ve filmu Vetřelec. Zkrátka, zase jste, Amíci, nebyli první!)
   Ale tím podívaná skončila, dechovka odezněla někde v zatáčkách před třešňovkou, alegorické vozy zmizely a méně loajální občané se rozešli do svých domovů.
   No a my, kluci, jsme z čerstvě vysázených javorů okolo náměstí začali setřásat nádherně vypasené chrousty.
1.      máj 1960:
   I to bylo obrovské dobrodružství, jít poprvé sám až na Václavské náměstí. Až do Prahy, jak jsme tenkrát ve Strašnicích říkali. Sám, byť obklopen druhy a družkami své Pionýrské organizace. Tílko a dva svetry pod bílou košilí měly zachránit náš revoluční předvoj od případného zápalu plic. Vždyť nebylo větší cti, než pochodovat v kompletním pionýrském kroji, společně s nadšenými pracujícími všech pražských závodů, až tam, až k té hlavní rudé tribuně, kde nám mával, také ozdoben pionýrským šátkem, náš soudruh prezident Antonín Novotný.
   I my mu mávali a každý z nás si myslel, že on si toho všiml a že mává na mne, na tebe, na nás.
   A pak ta honba za podpisy na naše pionýrské šátky. Rok 1960 byl rokem, kdy se zotročená Afrika zbavovala ve velkém koloniálních pout, a tak každý občan tmavé pleti byl námi považován za hrdinu.
   Můj pionýrský šátek čítal desítky a desítky podpisů ve všech možných jazycích i druzích písma.
   Škoda, že jsem si ho neschoval a nemohl pátrat po tom, kolik těchto signatářů zemřelo v následujících krveprolitích, hladomorech, občanských a etnických válkách, které jim umožnila bezproblémově vést svoboda získaná po odchodu těch hnusných anglických a francouzských imperialistů.
1.      máj 1964:
      První rok v učňovské škole. První rok mého kamarádství s Jirkou Marouškem. Sice jsme se všichni spořádaně sešli před učňákem v Dubečské, ba i ta papírová ozubená kola na dřevěné tyčce byla přijata víceméně s povinnosti, ale tím to končilo. My dva odhodili tahle strojírenská mávátka v jakémsi temném průjezdu na Flóře a vyrazili na vlastní pěst. Poprvé věrni Máchovu odkazu jsme se snažili sbalit nějaké holky z procházejících dvanáctiletek, ale i když legrace byla, žádnou jsme do nás nezamilovali.
   Zato však náš mistr odborného výcviku si všeho velmi pozorně všímal, z čehož vyplynula na konci školního roku dvojka z chování.
   Za politický přečin: dezerce z prvomájové demonstrace pracujícího lidu.
   Že bych byl disident již tehdy?
1.      máj 1965:
   V tomto roce mě již nějaký průvod nezajímá a se svými přáteli se účastním pouze studentského Majáles.
   Ale o tom již byla řeč.
1.      máj 1966:
   Prvopočátky naší trampské osady Stars.
   Tehdy jsme ještě nevyhledávali nocležiště podle blízkosti nějakého hostince. Byli jsme ještě mladí a naivní, a tudíž jezdili výhradně do přírody. A Lhotka u Mělníka k tomu skýtala tu nejlepší příležitost. Zalesněné pískovcové skály, lépe řečeno skalky, budily nejen pocit romantiky, ale poskytovaly i naprosté soukromí, naprosté odtržení od té maloměšťácké, mastňácké civilizace, kterou jsme tehdy opovrhovali.
   Zcela obklopeni panenskou přírodou, kde z jedné strany téměř nepoužívaných kolejí byl hustý les a z té druhé malé jeskyňkové sídliště, kde jsme si připadali jako novodobí Robinzoni, kteří třímají pevně ve svých rukou osud, jenž zde zkondenzován do dvou víkendových dnů, jevil se téměř idylickým.
   Akorát mi tu chyběly holky.
   Ale přesto se zde spalo božsky. Po táboráku, kde Jarouš za našeho nemelodického zpěvného doprovodu zahrál na kytaru celou tu encyklopedii trampských písniček, okořeněnou nějakým tím douškem těch nejlevnějších kořalek, jste se najednou začali ztotožňovat s oslňující hvězdnou oblohou a vaše sny počaly nabývat konkrétních podob. A pak jste usnuli se spoustou brouků, ještěrek a hadů, kteří zde na rozdíl od vás nehledali žádnou pokleslou romantiku, ale pouhopouhý úkryt před všezničující lidskou civilizací. A v tomto sympatickém společenství mě nejprve tiše, pak však hlasitěji, probouzí zvuk dechovky.
   Vylézám tedy ze své jeskyňky a vidím, jak tam, přes pole a louky daleko, po okresní silnici pochoduje dav zoufalců, třímající vlajky a nějaké transparenty, a plouží se ke své Mekce, asi až do Mělníka.
   Když už jsem takto bezohledně probuzen, snažím se své vzrušení alespoň vyčůrat a při tom řvu na tu hordu zaslepenců: „Proletáři všech zemí, spojte se! Pohlavně!“
   Samozřejmě, že mě na tu dálku neslyšeli, takže ani nevím, jestli se o to vůbec v tom Mělníku pokoušeli.
   1. máj 1967:
Byl velmi strohý. Povídačky o tom, co se děje v podvečer na Petříně u Máchova pomníku nás vybudily natolik, že jsme se tam vypravili i my.
   Já, Bohouš a Ota.
   Jenže jsme zklamáni. Ani žádný průvod láskychtivých dívek se nikde poblíž nepromenádoval a dokonce se nekonal ani výpad jinak stále bdělých bezpečnostních složek proti romanticko- dekadentně zkažené mládeži.
   Zkrátka nuda.
   Brázdíme onen inkriminovaný prostor jako tři šmíráci, a když zjišťujeme, že jsou naše předsevzetí poněkud planá, jdeme na pivo. Ke Glaubicům.
   Mezi študáky a kumštýře.
1.      máj 1968:
   Jednalo se o můj druhý návrat do Prahy. Deset dnů dovolené, na kterou máte nárok, i kdyby Brejlova kancelář byla vytapetována pouze vašimi černými tečkami. Velkými černými tečkami.
   Téměř dva týdny civilu.
   Co s tím?
   Každopádně se nesmím domů dostat jako vylepaný, až nad uši vystříhaný bažant. I to chce svoji taktiku. Každý čtvrtek se dobrovolně hlásím i do těch nejodpornějších služeb (např. v kuchyni směna CH) , jenom abych unikl tomu ponižujícímu honu na vojáky, kteří jsou jako uštvaná zvěř nahnáni do nemilosrdných rukou náměšťského holiče, který z vás pod inkvizitorským dohledem poručíka Brejly sice z úsměvem, ale zato dokonale, vytvoří naprostého, v normálním životě však nepoužitelného kripla.
   Nedivte se mu, byl za to velmi dobře placen.
   Ale to mě nezajímá, já zkrátka musím tuto štvanici přežít.
   A já to dokázal.
   Mám vlasy. Sice zdaleka ne takové jako v civilu, ale zaplať pánbůh..
   Tentokrát pro jistotu opravdu vyskakuji na Žižkově, šestadvacítkou domů a je to zase tady: večeře, klid, můj starý proležený gauč.
   Ráno si vlasy umyji pouze mýdlem, a víc je nesplachuji. Čeká mě totiž potupné přihlášení se na pražské posádce, jež sídlí na náměstí Republiky. A právě zde byl kámen úrazu. Mohli vás dodatečně ostříhat, mohli vás i na několik dnů zařadit mezi zachycené, kde nebyl problém odkroutit si v této obrovské kuchyni právě ony směny CH. Zkrátka i na dovolené jste byl pořád otrok, kdy si každý lampasák mohl s vámi dělat, co chce.
   Ale to mýdlo bylo opravdu spolehlivé.
   Já snad vypadal pomalu jako plešatý.
   Projdu všemi těmi strážnicemi, až se dostanu ke kýženému okénku, kde mi nakonec potvrdí, že jsem jako reprezentant naší Lidové armády schopen a oprávněn pohybovat se po aglomerátu Velké Prahy.
   Mého domova.
   A teď to rozjedeme!
   Dnes je 30. dubna 1968.
   Zítra je Prvního máje.
   Je pozdní večer- první máj-
   večerní máj- je lásky čas!
   Bohouš už je v Praze přes týden. Pomocí dopisů jsme se takhle i dohodli. A tak máme před sebou tu nádhernou demonstraci spousty holek v ulicích.
   Jen je zblbnout.
   Ale jak?
   „Máma mi perfektně zúžila kalhoty,“ září Bohoušovy oči. „Víš, jak se to bude vyjímat k bundokošili?“
   „Ty chceš jít v zelenym?“ ptám se otráveně.
   „No a co? Vždyť jsme vojáci. Skoro už mazáci...“
   Já tohle slovo nenávidím. Mazáci. Připomíná mi Chýlu, Uhla i Zbončáka. A i jiné. A že bych se zrovna toužil producírovat po Praze, o své dovolené, v hadrech, kterých mám plné zuby. Ani náhodou...
   „Ale...“ protestuje Bohouš.
   „Jaký zase ale? Copak ty si nepamatuješ, jak jsme se tahali před vojnou v neděli odpoledne kvůli pivu na dechárnu do Fučíkárny?“
   „To jo, ALE...“
   „A to sis nevšim i těch nejodpornějších buchet, které z tak veledůležitým ksichtem vždycky jenom odsekly: „S vojáky netančím!“
   „No jo ale, no tak dobře.“
   A také nám dobře bylo, když jsme dopoledne na 1. máje 1968 vyrazili do Prahy ve svém dobrém, starém, předvojenském úboru. Úboru, který zažil Schody, Všenory, moje předchozí rande i ty různé flámky po všech možných hospůdkách a vinárnách.
   Staré dobré džíny, skampolo a vytahaný svetr s véčkem.
   A hned se člověk cítí lépe. Co lépe? Božsky! Jako ten volný pták, jen roztáhnout křídla a letět a letět...
   Svoboda je krásná věc, ale co je moc, to je moc.
   Jsme vůbec v Praze?
   Jsme v této republice?
   V socialistické republice?
   Nevěřím vlastním očím.
   Kluci v kostkovaných či květinových kalhotech se pomalu veřejně milují v parcích s nádhernými děvčátky v kratičkých minisukních. Z magneťáků se okolo nich jako omamná droga linou songy sanfranciské skupiny Jefferson Air Plane. Vzduch voní LSD a láskou. A květinami.
      Bohouši, asi nám něco uteklo. Asi nám někdo něco zatajil, asi nám někdo tuto dobu ukradl.
   A tak jdeme šokováni dál. Na Václavské náměstí, na Příkopy, kde je letos hlavní tribuna. Nikde žádná seřadiště, žádné budovatelské transparenty, žádné závodní šiky, které by v pravidelném tvaru pochodovaly jak naprogramovaní roboti vstříc přísnému oku stranických papalášů.
   Ne.
   Pouze stotisícové davy nadšených a jásajících lidí. Pražanů, kteří se na rozdíl od nás nadechli svobody na více než nám deset povolených dnů.
   Blížíme se v tom rozjařeném společenství k hlavní tribuně, když tu se vedle nás, kde se vzala, tu se vzala další skupinka hipísáků, kteří také mávají, také se smějí a nad hlavami se jim třepetají pravé hvězdnaté americké vlajky.
   Co je moc, to je moc!
   „Bereme roha!“ syknu k Bohoušovi, protože jsme v civilu, tudíž nemáme doklady a tuto protistátní skupinku nevyhnutelně co nejdřív začnou zajišťovat policajti.
   Logicky, tak jak jsme tomu byli zvyklí dřív: Máš dlouhé vlasy, máš vši, určitě také pohlavní choroby, jsi příživník, jsi protistátní živel a my si tě už na stanici převychováme.
   A navíc ty provokující vlajky...
   Zmizme!
   „Ale kam?“ rozhlíží se bezradně Bohouš.
   No jo kam? Všude jsou lidi. Cpou se k tribuně a chtějí si s tím Dubčekem potřást rukou. I hipísáci. A on jim ji podává. On je dokonce fotí.
   Bože, já se asi zbláznil!
   My jsme se snad nějakou časoprostorovou smyčkou dostali do Ameriky.
   My žijeme v naprosto jiném světě!
   A ten nám ti zasraní politruci na vojně zatajují. A přitom tohle je přece skutečný život. A my se máme konečně do civilu na co těšit.
   Z nějakého balení holek samozřejmě ten den sešlo. Ne, že by nebyla příhodná májová nálada, ale vstřebat tuhle atmosféru mě stálo asi miliony zkratovaných mozkových buněk.
   „Tys to nevěděl?“ ptám se Bohouše.
   „Co?“
   „Ty sis nevšim, jak to tady všechno kvasí? Vždyť seš tu už devět dnů.“
   „Já,“ usměje se Bohouš zeširoka, „já chodil akorát k Vencovi na pivo a tam je to pořád stejný. Stejný dědci, stejnej biliár, stejný keci a...“
   „Tak fajn,“ zatáhnu roletu za jeho duševním obzorem, „ půjdem tedy znovu na pivo, ale tentokrát ke Flekům, na zahradu.“
   Jelikož je 1. května, musí být dle patřičné vyhlášky otevřeny všechny restaurační zahrádky.
   A to i u Fleků…
…Až asi třetí den jsem potkal Stáňu. Moji spolužačku za Staré školy. Žákyni tehdy velmi cílevědomou a ctižádostivou. O co jí scházelo IQ, o to víc získávala kladnými body za politickou činnost. Dlouhá léta předsedkyně PO a od osmé třídy i předsedkyně ČSM.
   A teď?
   To se brzy dozvíme.
   Je pravda, to si musím přiznat, že za ty léta se nejen patřičně vyvinula, ale i zdárně rozkvetla. Je z ní zkrátka kus. Přitažlivá dvacetiletá holka. Nevšimněte si jí, když vás míjí na Starostrašnické.
   „Ahoj, ahoj!“ hrnu se k ní.
   „Jo, ahoj, to jsi ty?“ uvítá mě jakoby srdečně. Má asi výčitky svědomí, neboť právě díky jejímu posudku mě do ČSM na základce nevzali. Kouří a má sklon k chuligánství, tak zněl posudek na mé chování v době mého pubertálního potácení se posledními ročníky ZDŠ.
   „Vůbec ses nezměnil,“ zafrázuje.
   „Ale zato ty jo,“ bloudím očima od její bující mikiny ke krátké minisukni a zase zpátky. A to několikrát za sebou.
   Ona si všimne mého pochopitelného zájmu a snaží se pokračovat ve slušné konverzaci: „A co vůbec děláš?“
   To je otázka. „Sloužím vlasti. Jsem na vojně.“
   „A proč nemáš uniformu?“
   „Dělníci taky nechoděj po padla v montérkách. A co děláš ty?“
   A to je pro Stáňu ta pravá parketa. Začne ze sebe chrlit všechno to, co se jí podařilo: absolvovat dvanáctiletku, udělat přijímací zkoušky na pedagogickou fakultu, kde se teď dějí věci, tak jako všude, a které může ze své pozice funkcionářky Svazu vysokoškolské mládeže pozitivně ovlivňovat.
   „A ty už nejsi v ČSM?“ položím záměrně tuto blbou otázku.
   „Stáňa se uprostřed svého monologu zajikne, poté se na mne nevěřícně podívá a pak se opatrně zeptá: „A kde že jsi na té vojně? V Antarktidě?“
   Ha, chytila se!
   „No, je to samozřejmě vojenský tajemství, ale informačně moc daleko umístěný nejsme.“
   „Chudáčku,“ probudila se v ní budoucí soudružka učitelka. „To bych ti měla všechno vysvětlit podle nové politické linie naší strany.“
   „To bych byl velmi rád,“ znovu zírám na tu vyboulenou mikinu.
   „Ale kde?“ bezradně se rozhlíží kolem, jako by hledala nějaký ten vhodný sekretariát.
    Jenže já na rozdíl od ní tu všechny slušné podniky znám, a proto ji džentlmensky zvu na dvojku na Kubáň. Do jediné solidní kavárny, která tu v současnosti funguje. Je mi totiž jasné, že k Vencovi by určitě nešla.
   „Ale ty jsi voják, to já nemohu přijmout.“
   „A o co jde?“
   „No přece o peníze.“
   „Neboj, já dělal teď nějaký vrata.“
   „Vrata? Na vojně?“
   „Nevšímej si toho a jdem na tu Kubáň,“ a ať se jí to líbí nebo ne, popadnu ji pod paždí a pochodem vchod!
   Kavárna v prvním patře je touto dobou poloprázdná, takže si vybereme stolek pro dva, já usazuji Stáňu do hlubokého a měkkého křesla, a to tak šikovně, že když se umístím naproti ní, vidím zcela zřetelně její podvazkový pas.
   Uf!
   Tak povídejte, soudružko učitelko!
   A ona se úplně rozzáří, je ve svém živlu, líčí mi ten život tady podle svého současného přesvědčení, kdy až teď poznala, co je opravdu ten socialismus, že dřív to nechápala, ale nyní udělá všechno pro to, aby jsme dokázali světu, že my budeme ti první, co nesou pochodeň, co dokáží vytvořit ten nejdokonalejší a nejspravedlivější řád na této planetě.
   „Ale jak?“ ptám se znovu přihlouple já.
   „Čteš vůbec noviny? Víš, co se teď všechno děje?“
   „Ne,“ hraji svou hru dál a stále se snažím nenápadně pozorovat její podvazkový pás, za nímž jsou již jen holá stehna a, a...
   A,a, ale teď máme hodinu občanské nauky.
   „Víš,“ bloudí očima po stropě, jako by tam hledala střípky mozaiky, kterou mi chce kompletně složenou odhalit. „Víš, ono to všechno začalo úplně nenápadně. My to vnitřně nepociťovali, všechno to pomalu vyplynulo ze všeho. A já jsem hrdá, že my, vysokoškoláci, byli zase první.“
   „Jakto?“
   „Přece strahovské události, na podzim sedmašedesátého. První projev občanské angažovanosti.“
   „A tys tam byla, v tom průvodu, v té demonstraci za světlo?“ ptám se jízlivě, neboť vím od Ivana, co si tenkrát musela doopravdy prožít jeho sestra.
   „Ne,“ zarazí se Stáňa. „Já ne, vždyť přece také nebydlím na koleji.“
   „Ale odsoudili jste tu policejní rubačku, ne?“
   „No,“ začne se vykrucovat. „Vždyť víš, jaké tenkrát bylo ČSM. S těmi konzervativci v čele. Tenkrát jsme ještě nemohli, jako bys to neznal?“
   Co neznal? Já sice nevím, jaké to bylo v ČSM, ale těch honiček s policajty a hlavně jejich aktivními pomocníky jsem zažil dost. Nejprve při trampingu kvůli nožům, coby nebezpečným zbraním, a pak na Schodech ohledně delších vlasů.
   „Znal, tohle jsem opravdu znal,“ přikyvuji a nechávám ji pokračovat ve vyčerpávajícím a hlavně ospravedlňujícím výkladu.
   „Ale hned v lednu bylo proti účastníkům studentské demonstrace zastaveno řízení a naopak sedm příslušníků VB bylo potrestáno za surovost. A pak to šlo jako na drátku,“ hoří jí tváře. „Kdybys zažil ty večery ve Slovanském domě se Smrkovským, Kohoutem a Procházkou. Ty názory, ty nápady, ta otevřenost, to je nezapomenutelné. A lidé konečně všechno pochopili. Občanská společnost se začala hýbat. Znovuobnovují se dávno zrušená sdružení i spolky. Sokol, Junák...
   „A také KAN a K231,“ doplňuji.
  „Samozřejmě, ani to demokratizační proces nevylučuje. Proto také začínají probíhat i rehabilitace nevinně odsouzených soudruhů.“
   „A co nevinně odsouzená buržoazie?“ kontruji pro změnu já.
   „S tebou se nedá diskutovat,“ dopíjí Stáňa dvoudecku a já okamžitě objednávám další.
   „A proč?“ ptám se po malé odmlce. „Proč se se mnou nedá diskutovat?“
   „Protože my budujeme pořád socialismus. So-ci-a- lis- mus!“ hláskuje, „proto byla rehabilitována i skupina bývalých sociálních demokratů, ale tím to končí.“ Přimhouří oči a zpytavě se na mne podívá: „Ty jsi pořád zblblý tou svou Amerikou, že jo?“
   „No a co? Vždyť hvězdnatý vlajky vlály i před Dubčekem. Před soudruhem Dubčekem.“
   „To ještě nic neznamená. To vůbec nic neznamená,“ začíná být rozkošně rozčílená. Rozhazuje nejen rukama, ale i nohama- a ty podvazky...
   Nehraj si s vojákem!
   Po třetí dvoudecce je již brunátná, oči jí vášnivě svítí, i když pouze díky hádce, jaký že je rozdíl mezi demokratizací a demokracií. Vzrušeně se vrtí v tom měkkém křesle a já si znovu uvědomuji, že 1. máj není jenom svátkem pracujících celého světa, ale i posvěcením lásky. Vstanu tedy, nahnu se ke Stáně, nejprve ji lehce políbím na tvář, poté pokleknu, a když ona překvapením zmlkne, líbám i ústa. A ta ruka, ta má neposedná a neposlušná ruka, která se pravděpodobně také zdemokratizovala a osamostatnila, ta jemně vjede pod vyhrnutou sukýnku, k těm podvazkům a ještě malinko výš.
   Normální zkrat.
   Plesk!
   Takovou facku jsem snad ještě nikdy nedostal.
   Stáňa vyskočí jako pérko, z očí jí srší oheň a z úst létají blesky: „To jsem si mohla myslet, že se nezměníš! Chováš se úplně stejně prasácky a puberťácky jako v osmý třídě. A, a...“ trochu se zakuckala, „a proto se nediv, že jsem ti tenkrát to doporučení do ČSM nepodepsala! A vůbec...“ popadne kabelku, zavrtí zadečkem a utíká pryč.
   Pryč.
   Asi budovat socialismus s lidskou tváří.
   Proto jsem ji už také nikdy neviděl.
 A já znovu zůstal sám.
   Sám v Praze uprostřed Jara 1968.
   Vím, že se za pár dnů vracím zpátky. Že čas se krátí, a proto využívám každé volné chvíle. Dopoledne se probírám spoustou novin a časopisů, kterých jsou teď doma kupy a odpoledne se toulám po Praze. Znovu pozoruji partičky hippies, kteří sice někomu mohou připadat jako blázni, ale u mne budí závist. Obyčejnou lidskou závist, protože mají něco, co mi teď sakramentsky chybí.
   Mají svobodu a – lásku.
   Navečer brouzdám po Václaváku, po Příkopech. Vedle Dětského domu, kde téměř přes noc vyrostlo něco jako svobodomyslný a tolerovaný Hyde park, poslouchám různé politické názory rozličných řečníků. 
   A v noci usínám zmožen dojmy, na jedné straně blažený pocitem, že si mohu konečně po vojně začít dělat i nějaké konkrétní plány, a na druhé straně tísněn stále rychleji a rychleji ubíhajícím chronometrem, jenž mě už brzy od těchto snů rychle a nemilosrdně oddělí.
   Snad jednou dorazí Jaro i do Náměště, utěšuji se v nočním rychlíku, a první, co udělám po probuzení na rotě, je, že odchytnu Rudu a s očima vyvalenýma na něj vyhrknu: „Přivez jsem učebnici Angličtiny pro samouky!“
   „Na co?“ ptá se on, ještě obklopen mlhou zelené nevědomosti.
   „Na co? Ty se ptáš na co? Od zítřka začneme šprtat a za rok padáme.“
   „Kam?“ stále nechápe Ruda.
   „Tam! Ven!“ rozmáchnu se teatrálním gestem. „Za svobodou, za životem!“
   A snad i za láskou, dodávám pouze pro sebe.
*
   Ach, to byly iluze, to byly sny.
   Národ blouznivců procitl během jednoho srpnového týdne, a teď mu nové pravítělstvo začíná utahovat uzdu pěkně nakrátko.
   Dnes již venku, za oknem rychlíku, nesvítí slunko naděje, nýbrž mě Praha vítá studeným deštivým dnem, jímž mi začíná dovolená roku 1969.
   Jaký bude letošní 1. máj?
   Bude to lásky čas?
   Neboj se, Ivano, říkám si sám pro sebe, vždyť já si v podstatě jedu jenom nakoupit civil.
   A ten civil si také sháním. Hledám marně na Václavském náměstí Raif klub, jenž byl ještě nedávno tak vehementně vzpomínán v Mladém světě, jakožto jediný salón, který perfektně oblékne každého mladého, moderního člověka. Sice vedle Dětského domu vyrostl tzv. Klub odívání mladých, kde jakž takž nějaký módní doplněk seženete, ale na kompletní oblečení to není.
   Ještě že tentokrát mám dovolenou zčásti společnou s Pítrem a jemu se díky svému otci podařilo nějaké bony sehnat. A tak mě do toužebně očekávaného civilu obléká zase ten dobrý, známý Tuzex. Manšestrová džínová souprava, téměř rudý rolák a k tomu obyčejné bílé tenisky se stejně bílými ponožkami.
   To je přesně to, v čem mohu vplout do Prahy.
   Do podzimu Prahy 1969.
   Jenže dnes je opět 1. máj, tzv. lásky čas.
   Slavnostní průvody se pro jistotu nekonají, neboť husákovský ÚV usoudil, že by případná srocení větších davů lidí mohla pod vlivem stále přežívajících kontrarevolučních živlů vyjádřit třeba i nesouhlas s jeho normalizační politikou.
   Čert tě vem, Gustáve!
atd…