Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdy se člověk stal člověkem?

25. 4. 2018

 

   Kdy se člověk stal člověkem?
   Kdypak se pračlověk, ta chlupatá a neurvalá koule špíny stal člověkem šlechetným, učenlivým, s vytříbeným společenským vzděláním a s náruživou touhou po nekonečném dobru?
   A proč k tomu vůbec došlo?
   Zjistil snad sám při tom nekonečném mlácení svých soukmenovců, že je předurčen k něčemu vyššímu, vznešenějšímu, důležitějšímu?
   Kdypak začal psát vznešené dějiny svého rodu, který je prý předurčen kráčet až ke hvězdám? 
   Už v pravěku?
   Ano, žili na tehdejší Zemi, na té pravěké Zemi, různé opičky, opičáci či dokonce rasa hominidů, která patřila do onoho skvělého světa neotřelé prapřírody, kde vše bujelo, rostlo, kvetlo, rodilo a pokud nebylo sežráno, šťastno se v tomto unikátním safari dokázalo realizovat.
   Už tenkráte to byl člověk? 
   Člověk rozumný? 
   První hominidé prý byli australopitéci, mužíčci a ženušky velikosti asi jednoho metru. Kdo z nás by neznal tzv. Lucy, jednoho z prvních nalezených hominidů, jejíž stáří se odhaduje na 3,2 milionů let. Ale ani to není konečná, věda je zvědavá a neustále pátrající, a proto tým paleontologů dokázal objevit kosterní pozůstatky ještě starší – 4 miliony let.  Ten tvor dostal jméno Homo naledi.
   Ale byl to člověk?
   Co uměl?
   Žrát bobule a kořínky, hltat syrové maso malých savců, vsávat do sebe ukořistěné kolonie hmyzu - a kdykoliv kopulovat!
   Zepředu, zezadu, ráno, večer, furt!
   Byl to již člověk?
  Je pravda, že určité množině našich spoluobčanů, kteří se i tak hrdě honosí lidstvím, by tyto činnosti bohatě vyplnily jejich vlastní svět, a to od samotného obzoru až k televizním stanicím typu Barrandov. Leč to však není dostatečný důkaz, že Homo naledi, potažmo australopitéci byli plnohodnotnými lidmi. Šlo pouze o bystřejší odnož tehdejší fauny, která se stávala velmi oblíbenou kořistí každého trochu většího masožravce. Kdy se tedy tato hříčka přírody přerodila v opravdové lidstvo? Kdy se stal pradávný tvor skutečným člověkem?
   Byl to neandertálec, lovec mamutů, jenž v sobě dokázal nalézt takový umělecký cit, jenž proměněn v dokonalé kresby tehdejších zvířat pokryl studené stěny jeho jeskynních příbytků?  Či člověk cromagnonský, který od lovu postupně přešel k zemědělství a posléze i k budování velkolepých starověkých říší? 
   V čem se tedy člověk liší od zvířete? Že umí jíst příborem? Že dokáže pomocí TV ovladače cestovat od jednoho programu k druhému, od jedné reklamy k druhé? 
   Myslíte, že to stačí? K pokoření přírody? K ovládnutí živočišné říše?
   Vždyť člověk přece nevidí potmě jako šelmy, nemá ani takový čich jako třeba lední medvěd, který zareaguje na vůni potravy vzdálené třeba i několik kilometrů. Nemá ani na většinu hmyzu, jenž cítí feromony královské samičky přes hory doly. Lidská rychlost běhu nebo síla svalů je ve srovnání se živočišným světem také směšná. A co telepatie, možnost vcítění?  Psi prý intuitivně poznají dobrého a charakterního člověka. Bohužel někteří naši voliči to nezjistí, ani když jim jejich zbožňovaný guru kálí na hlavu a mezi svými „přáteli“ se o nich vyjadřuje jako o prasatech a dobytku.
   Ale zato máme duši!
   Prý ta z nás dělá ty vyvolené. Evolucí určené spravovat tuto Zemi v dobrém i zlém.
   Ano, věřte nebo nevěřte, člověk se stane člověkem, až když dostane duši.
   Jenže kde ji sehnat? V obchodních supermarketech v nabídce není, na internetu jste také bez šancí a podloudně pod rukou to už vůbec nejde. Navíc, proč si to nepřiznat, vždyť my ani nevěříme, že nějaká duše vůbec je. Ubohých 21 gramů. Já se tomuto problému již věnovat nehodlám a ti, kteří by si chtěli rozšířit obzory, mohou přepnout na tuto adresu:  : : http://www.fotohaha.cz/clanky/blog/21-gramu.html      

    Věřící mají v tomto jasno: duši daroval člověku Bůh, aby jej pozdvihl nad ta ostatní hemžící se a slintající hovádka. Duše je tedy boží majetek a jako taková se musí po použití zase vrátit zpátky, což ona jakousi samonavigací prý dokáže už sama. Jenže je v tom tak trošku problém. Který Bůh takto milosrdně rozdává na potkání dušičky? Na Zemi je přece těch náboženství povícero. A co starověké civilizace před nástupem monoteismu? Římané, Řekové, Egypťané, Sumerové nebo obyvatelé atlantští? Oni snad neměli duši? Oni ještě nebyli plnohodnotnými lidmi? Athéňané by se jistě proti tomuto tvrzení tvrdě ohradili, vždyť jejich demokracii jim ještě dnes mnoho a mnoho zemí může pouze závidět. A to i docela velkých zemí…
   Tato teorie tedy trochu pokulhává.
   Proto my, vyznavači pseudovědy, ztracení zajatci brakových povídek a románů scifi, víme, že duše je pouze energetická bytost, pravděpodobně přišlá až z vyšších dimenzí, jež se rozhodla s námi žít v jakési symbióze.
   Ale proč by to dělala? Neviditelné stvoření, pro nějž neexistují rozměry času i prostoru a které si ve své libovůli může zalétnout třeba až na samotný konec Vesmíru. Proč tyto éterické bytosti našly zalíbení zrovna v lidském pokolení? V krkajícím a prdícím pračlověku, prchajícím i před svým stínem.  
   Přeneste se ve své fantazii miliony a miliony let dopředu. Připusťme i tu absurditu, že lidstvo jako takové se navzájem nevymlátí ani na zplundrované a vybrakované planetě nevyhyne. To lidstvo bude již v takovém stadiu, že bude všechno znát, všechno umět, všechno mít. Nenajdeš ve vesmíru místečka, jež by nebylo uzpůsobeno k jeho pohodlí. Zástupy robotů ať mechanických či biologických budou pečovat o jeho štěstí a doslova mu začnou i utírat zadek. Nebude chudých ani bohatých, všichni budou mít stejné oblečení, všichni se budou ládovat stejnou syntetickou stravou, a tím pádem nebude nikdo nikomu závidět. Ráj na Zemi!
   Konečně tedy komunizmus!
   Pěkná otrava, nuda, šedivo!
   Co by vám tedy zbývalo, pokud byste toužili po troše dobrodružství, po nějakém tom vzrušujícím zážitku?  Drogy anebo do mozku implantované příběhy.
   A co potom ty chudáčci dušičky? Ruce nemají, aby se mohly dotýkat čerstvě natřeného plotu, oči nemají, by mohly hledět do chřadnoucí krajiny, bez uší neuslyšíte ani ty nejtrapnější hvězdičky pop music, bez buněk chuťových nikdy nepochopíte problémy s dietou a bez orgánů pohlavních nezažijete ani kompletní explozi hormonů.
   Proto si našly nás. Lidi.
   Náš strastiplný, však stále milovaný život je pro ně nebývalým dobrodružstvím. My jsme pro ně něco jako nekonečné televizní seriály či adrenalinové sporty. Oni si skrze nás užívají. Vědí jak chutná pivo, kachna s červeným zelím i tělesná láska. Jsou nám za tato dobrodružství vděčné a na oplátku nás tak trochu vychovávají, povahově transformují.
   Dělají z nás člověka.
   Proto člověka s duší poznáte na první pohled. Musí u něj převažovat většina z níže uvedených a abecedně seřazených vlastností. Ten člověk je: čestný, dobrotivý, charakterní, chytrý, laskavý, moudrý, nezištný, obětavý, ohleduplný, pilný, skromný, spravedlivý, statečný, ušlechtilý, upřímný, velkorysý a zodpovědný. Úplný anděl, že? Samozřejmě až tak nás žádná dušička netransformuje, nevytvoří z nás nikdy stoprocentního člověka vzorného, a to i ve vlastním zájmu, neboť by si sama už žádné pořádné dobrodružství neužila. Proto se občas nějaký ten hříšek povoluje, toleruje. 
   Avšak naprostou tragédií je narazit na člověka neotesaného, odvrženého, grobiána bez duše. Ten se naopak vyznačuje těmito vlastnostmi: je autoritářský, arogantní, bezohledný, cynický, domýšlivý, egoistický, falešný, krutý, lstivý, mstivý, povýšený, prolhaný, škodolibý, zlomyslný, zrádný a zlý. (Až mi to připadá, jako bych psal posudek na některé naše ústavní činitele…)
   Z toho tedy vyplývá, že duši jako takovou nemají všichni. Na některé se bohužel nedostalo a někteří ji vlastní vinou ztratili. Lépe řečeno, ta duše od nich v hrůze prchla. Pokud se totiž taková dušička vloudí do individua, s kterým nelze spolupracovat, nelze ho zušlechťovat, musí sama ve svém zájmu zatáhnout za záchrannou brzdu, zmáčknout to virtuální tlačítko svého ovladače a vypudit se z tohoto nesymbiozovatelného těla ven.
   Zdali mohou tito ztracenci nabýt svou duši zpět?
   Asi ne. Proto nacházíme tyto špatné lidi na okrajích lidské společnosti. V polepšovnách, ve vězeních, psychiatrických léčebnách, anebo naopak ve velkém byznysu či v politice.
   A jak poznáme my, sami, zdali se to fluidum o váze 21 gramů usídlilo právě v našem podvěsku mozkovém? Zdali s námi spolupracuje a neustále nás postrkuje někam dál a dál? Vždyť každý má cíl své cesty jinde. Někomu stačí dojít mezi přátele do oblíbené hospůdky a někdo by nejraději poznal celý svět. 
   A vy?
   Když bych byl tedy člověkem, který si myslí, že má duši, což mi nikde nikdo nemůže potvrdit, dokonce ani předsednictvo vlády, ani Valné zasedání OSN, ani budoucí uliční výbor, měl bych se podle toho chovat. A nejen chovat, ale vyžadovat toto chování i od ostatních.
   I od ústavních činitelů
   Pokud budou totiž určovat naši budoucnost lidé nedobří, odvržení, lidé bez jakýchkoliv skrupulí, kteří mají v hlavě ne oněch zázračných 21 gramů, ale metráky touhy po moci a po penězích, nikdy se naše politika nezmění.
   A pak by se mohli ti naši virtuální přátelé rozhodnout odletět někam jinam. Tam, kde se rodí nová naděje a kde opět nějaký divoch zkouší pomalovat zdi své jeskyně.
   A my?
   Až nás přestanou bavit všechny ty televizní programy, pak vyrazíme spontánně do ulic, kde se z nudy začneme navzájem mlátit, škrtit a vůbec kreativně likvidovat.   
   Ale nebojte se, tohle se většinou stává pouze v těch pokleslých paperbackových scifi báchorkách. My, Češi, budeme naopak na věčné časy v poklidu lemtat pivo, kecat o fotbale a pomlouvat sousedy, a to i kdyby se stal prezidentem sám Kájínek.