Čechy Čechům aneb klikatá je cesta k hrdosti
Hrdost na svou vlast sajeme již s prvními doušky mateřského mléka. Již tehdy ještě slepý človíček prý pozná, že pije mléko české, žádnou cizinou ani nepřátelskou ideologií neředěné, žádnými multi-kulti revizionisty nepančované.
Otázkou však je, co zrovna tu naši zemičku ovlivňuje, odkud vítr vane, kterýžto gosudar chce si zrovna na našem písečku hrát.
Já ve své dětské naivitě byl jako pionýr hrdý na tehdejší lidově demokratickou vlast, která pod záštitou velkého Sovětského svazu prožívala prý nebývalého rozkvětu a mílovými kroky směřovala k tak očekávanému komunismu.
Byl jsem hrdý na svou vlast, která však v zájmu této ideje musela cynicky nechat živořit a potupně chcípat v kriminálech či jáchymovských lágrech statisíce muklů. Téměř celou tehdejší elitu národa.
Byli mezi nimi i opravdoví hrdinové, kteří ve válce denně riskovali své životy. Piloti Královského letectva či vojáci západních i východních front.
My se však o nich ve škole neučili, my o nich nevěděli, a tudíž na ně být hrdí ani nemohli. My jsme, přesněji řečeno, na ně být hrdí ani nesměli.
Zrovna tak na organizátory Pražského povstání, které na ruský povel nastupující režim odsunul a utlumil do naprostého zapomnění. Což se v podstatě týkalo celého nekomunistického odboje, včetně českých důstojníků, původních strůjců Slovenského národního povstání.
Ano, tak to bylo. Všechny zásluhy o tento stát si sprostě ukradli komunisté, dokonce plebsu nenechali ani tu Spartu a Slavii (Spartak Sokolovo a Dynamo), takže nám pro pocit hrdosti zůstal tenkrát snad jenom ten Zátopek.
A pak už nic.
Ještě pár blábolů v čítankách, Rudá záře nad Kladnem a Barunka.
Trochu málo na padesátá léta.
A pak přišel srpen 1968…
Doba poposkočila, vzešli noví proroci, a my mohli být na sebe znovu hrdi.
Opět jsme po dlouhé době byli národ. Opět jsme se navzájem zdravili na ulicích, nosili trikolory a psali hesla po zdech. A jak se stalo již tolikrát v našich dějinách, zatímco uslzený dav zpíval u svatého Václava hymnu, kolaboranti se tiše plížili k novým korytům, jež před ně tehdejší okupanti nainstalovali.
Něco podobného se pak opakovalo i v listopadu 1989. Ta spousta ohleduplných, vstřícných a usměvavých jedinců, kteří nadšeně tleskali té nádherné sametové estrádě, kterou nám světové dějiny dobrovolně naservírovaly přímo na stříbrném podnose. A připínajíce si my, hrdí Češi, opět trikolory, a skandujíce vtipná hesla, už se v chodbách různých prognostických ústavů či kancelářích podniků zahraničního obchodu začaly kout dost zajímavé pikle.
A my jsme byli tak hrdí…
Pak přišlo Nagano.
A pak Klaus, Zeman, opoziční smlouva, blbá nálada a neviditelná ruka trhu. Takže jsme se postupně dostali tam, kde nás někdo z Východu chtěl mít.
Nadáváme na EU i USA.
Ani NATO nám už není po chuti.
Voláme po dřívějších jistotách, v televizi sledujeme normalizační seriály a do toho ještě ti uprchlíci…
Vlastně ještě ani u nás nejsou a už stavíme po vzoru bratra Jana Žižky vozové hradby. K tomu všemu nám hradní pán vytrubuje svá moudra a v jejich stínu jako by sem zavál vítr Třetí říše, lépe řečeno Protektorátu.
Čechy Čechům a pojednou je vše černobílé. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Zase jsou podezřelí všichni intelektuálové a my bychom takové zrádce národa nejraději bez jakýchkoliv soudů okamžitě věšeli. A pěkně po demokraticku si to okamžitě vyřídili i s touto vládou, která se hanebně drží zuby nehty nějaké zbytečné Ústavy. Jen ten prezident je pašák! Jak to všem vždycky nandá, nebojí se ani Bruselu a ani toho Obámy! Řekne to po česku, přesně a jasně, aby ho konečně chápali i všichni chlapi v hospodě!
Že bychom byli tedy teď hrdi aspoň na něj? Na nevojáka, který by neváhal vzít do ruky flintu a střílet do té arabské chátry? Do žen, dětí i starců?
A proč ne, řekne si část národa, vždyť se jezdí učit do Číny i do Ruska. I Kléma se tam kdysi jezdil učit, a to tak intenzivně, až chytil mimo základů marxismu-leninismu i syfilis.
To jsou tedy jedni.
Ta druhá polovina populace pouze protočí panenky, ale je raději zticha, aby náhodou nebyla zařazena mezi sluníčkáře, pravdoláskaře či dokonce havloidy, což jsou dnes v podstatě nadávky nejhrubšího kalibru.
Podivné, ještě nedávno slova téměř posvátná.
Opět se tedy korouhvička obrátila? Pokolikáté od Bílé hory?
Co ale mají tato slova společného? Proč působí tak hrozivě, až odpudivě?
Slovem sluníčkáři byli dříve pojmenováváni lidé z nezávislých, svobodomyslných a volnomyšlenkářských struktur. Za všechny jmenujme třeba fenomén šedesátých let – hippies. Mládež otevřenou a vstřícnou všemu, co vonělo květinami, láskou a – LSD.
O tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, nás přesvědčoval již zesnulý Václav Havel, jehož příznivci jsou tudíž nazýváni havloidy.
A jsme u toho: Pokud budu chtít zneuctít, poplivat a pošpinit památku našeho prvního českého prezidenta, není lepší cesty, než smíchat jeho myšlenky s názory lidí přehnaně vstřícných k arabské invazi. Přitom nikde není psáno, že by Havel musel být zrovna takovým vítačem jako Angela Merkelová. O tom nás přesvědčují pouze ti, kteří jeho odkaz nemohou ani cítit. A uprchlická krize, která jistě vzbuzuje silné emoce, se k tomu hodí nejlépe. Pravdoláskař je přece zrádce rasy a měl by viset. I ty šibenice se již na našich náměstích objevily.
Jenže pokud někdo proti heslu o pravdě a lásce veřejně vystupuje, musí být logicky příznivcem lži a nenávisti.
A právě lež a nenávist znovu postupně ovládají země koruny české. Soused začíná nenávidět souseda a bratr bratra. Ruští trollové si mnou ruce a Velký Vladimír je spokojen.
Rozděl a panuj!
Jak jednoduché, že?
Na co tedy může být průměrný občan v současnosti hrdý?
Na vlast?
Jakou? V poslední době jsme pro smích celému světu. A důvěru, tak pracně budovanou, jsme již dávno ztratili.
Přesto ale může být hrdý aspoň na všechny ty obyčejné lidičky, kteří přes noc nezmění názor a s čistým svědomím přežijí i tuto morální krizi.
Může být hrdý na každého, jenž třeba i troškou pomůže odvrátit hrozící nebezpečí totalitního režimu, vzniklého buď z domácích surovin nebo importovaného ze širých plání veliké Rusy.
Může být hrdý na sebe, pokud nepodlehne fašizující náladě a bude se řídit svým svědomím.
Protože věřím, že hrdost v rodnou hroudu se jednou opět navrátí, lide můj…
A to aniž by přestaly patřit Čechy Čechům.