Je již přírodou dáno, že z nás, obyčejných smrtelníků, se do hrobu doplouží téměř každý. Samozřejmě mimo Lenina, jenž je prý věčný. Otázkou však je, zdali tam ulehneme sešlí a unavení věkem, majíce za sebou úspěšný a produktivní život, či nás k tomu někdo anebo něco předčasně donutí. V mém případě to nebude ani manželka, ani nezvedené děti, dokonce ani můj šéf, a světe div se, ani současná politická scéna, nad jejíž někdy až nesmyslné pinožení či mrzké činy jsem velkoryse povznesen.

   To, co mě dokonale štve, co mi dere nervy, co mě občas přivádí do stavu neřiditelného šílenství, je současná obalová technika.

   Ano, naše skvělá obalová technika.

   Kdož pamatujete neopakovatelnou dobu, kdy tady vládla pomocí několika samozvanců všeobjímající dělnická třída, jistě mi dáte za pravdu, že tenkráte bych se skrz obalovou techniku do stavu zuřivosti nikdy nemohl dostat. Tehdy totiž žádná obalová technika neexistovala. Maso (bylo-li) se balilo u řezníka do předem nařezaného Rudého práva. Mléko bylo uvězněno v bílých igelitových pytlících, které po nastřižení, naříznutí či nakousnutí automaticky zlily konzumenta menší mléčnou sprškou. Zelenina se prodávala přímo tak, jak byla s pole sklizena. Včetně obalu z úrodné černozemě. Na ostatních krabičkách nebylo žádných vtipných a sugestivních reklamních obrázků, takže zákazník nepoznal, který ze dvou druhů prodávané zubní pasty bojuje proti paradentóze a který váš chrup pouze bělí a bělí a bělí.

   Jak bylo vše jednoduché, vstřebatelné, pochopitelné.

   To ale bylo tenkrát, leč dnešní dokonalost přesahuje veškeré mé manuální dovednosti.       Začněme v kterémkoliv supermarketu u stojanů s ovocem či pečivem. Několik druhů igelitových pytlíků, do nichž je třeba pro pokladnu zboží vložit, se svým specifickým způsobem brání otevření. Do některých musíte fouknout, jiné promnout, nebo dokonce naslinit. Pokud máte k tomu ještě slábnoucí zrak, stojíte před výše zmíněným regálem, kde při vypoulených očích do pytlíku střídavě foukáte, sliníte a funíte, abyste ho nakonec vzteky zmačkal a tuto proceduru zopakovával na dalších igelitových zmetcích znovu a znovu.

   Doba kamenná, doba bronzová, doba železná a – DOBA IGELITOVÁ !!!

   A co balené tatranky, tyčinky či jiné marsky bez kterých dle reklamy nemůže žádné dítě žít. Je to už pár let, co jsem zakoupil své vnučce právě onu tatranku. Samozřejmě zabalenou v nějakém nedobytném celofánu, jenž odolával trhu, kusu i karate úderu. A zatímco milované dítě nedočkavě slinilo, já se rval s kouskem umělohmotného balidla. S kusem průhledného papíru. Kdybych měl u sebe nůž, věděl bych, jak na to…

   Á propos nůž – jediný spolehlivý pomocník při otvírání jakéhokoliv zakoupeného zboží, a to od kartonů cigaret až po ty samosložitelné krabice, jež ukrývají poklady, ke kterým je třeba se vloupat. Já vím, že vždy se někde nachází nějaký jazýček, výstupek, tahátko či jiné zázračné hmatové heslo, kteréžto vám umožní rozložit obal jako dětskou stavebnici. Ale kde to mám všechno hledat? Zvláště když se chci k žádanému zboží chamtivě propracovat hned a hned a hned! To mě pak může čert vzít. A právě ten bezmocný vztek proti těmto výdobytkům naší tržní civilizace mě jednou opravdu přivede do hrobu.

   Ale pořád lepší, než maso balené do novin.

   Vlastně ani ty noviny by nevadily, ale zrovna Rudé právo…

    Ne, to ne! To budu raději nožem dál propichovat sardinky, když se mi utrhne to očko, co prý ty konzervy tak lehce a jednoduše otvírá.