K sepsání této úvahy mě inspiroval článek v deníku N od Michaela Romancova. Po jeho přečtení jsem si logicky položil otázku, proč se Rusové neustále vměšují do našich životů? Proč nám stále připomínají doby tak dávno minulé? Proč nám zase nařizují, co smíme a co ne? (viz. putovní socha Koněv)

   Ať se na tento problém podíváme z jakéhokoliv úhlu, z jakékoliv světové strany, dostáváme se stále a znovu k II. světové válce. Zdůrazňuji: II. světové válce, nikoliv k tzv. Velké vlastenecké, která pro dědice Sovětského svazu stále znamená pouze jejich pojetí světových dějin. Pojetí spoutané komunistickou ideologií, popisující tehdejší události pohledem ruských bohatýrů.

   Během této války padlo na sovětské straně přes 23 milionů lidí. A nebyli to pouze Rusové, ale i Ukrajinci, Kazachové, Gruzínci či Arméni. Je nutno těmto mrtvým vzdát hold, a to bez ohledu na to, jestli padli kulkou fašisty, nesmyslným rozhodnutím svých velících důstojníků (opět ten Koněv), či bdělou zbraní hlídajícího komisaře. Každá oběť tehdejšího běsnění pomohla vybojovat tak toužebně očekávaný mír. Ať na té či oné straně válečné fronty. Jenže…

   Jenže pro současné Rusko je tehdejší vítězství stále důležitější a důležitější. Jeho neustálým připomínáním si tento kolos snaží dokazovat, že to byla právě II. světová válka, která jej zařadila mezi globální velmoci. Mezi velmoci, ke kterým se snaží počítat i teď, byť jeho ekonomická síla je na úrovni rozvojových států. Proto musí stále harašit nukleárním arzenálem a připomínat světu, kde že bychom byli, kdyby oni tenkrát…

   Prý bychom nebyli, prohlásil letos i náš pan prezident.

   A když náš pan prezident něco řekne, tak to musí být určitě pravda.

   Vždyť mu to vlaje i nad Hradem.

   Dlužíme tedy něco Ruskému impériu? Máme být až na věky vděční? A poslušní?

   Položme si nyní pár otázek. 

   Otázka první: Osvobodili Prahu vojska Sovětského svazu?

   Odpověď: Ano i ne. Je pravdou, že Rudá armáda vjela 9. května do jarní Prahy, kde se již tančilo a slavilo, a je také pravdou, že ještě musela zlikvidovat několik ozbrojených skupin fanatických oddílů SS, jež se nehodlaly za žádnou cenu vzdát. Teď nemá cenu kalkulovat, zda k osvobození Prahy přispěla větší mírou armáda generála Vlasova či nadšení českých povstalců. Nemá cenu ani odsuzovat ty stovky sovětských vojáků, kteří se zasaženi omamným trumfem vítězství upili metylalkoholem až k smrti. Kdo z nás, být v jejich kůži a prožít to peklo od Stalingradu až k nám, by tuto tak dlouho vzývanou a toužebně očekávanou chvíli zvládl lépe? Ti šťastnější se možná upili a ti rozumnější za odměnu putovali do Stalinových gulagů. Protože moc viděli, moc věděli.

   Ale to je již jiná kapitola.

   Otázka číslo dvě: Došlo by k Pražskému povstání, kdyby nebyla již většina území Československa obsazena Rudou armádou, kdy každý rozumně uvažující člověk musel vidět, že je konec války za dveřmi?

   Odpověď: Lidé tenkrát ještě Sovětům věřili a jejich postup naším územím byl určitě jistým stimulem pro zahájení povstání. Ovšem na druhou stranu stačil jeden telegram do Plzně a generál Patton by byl v Praze během pár hodin. Slavilo by se tedy dřív a mohli jsme si ušetřit i tu spoustu pomníčků. Ale i tak perlička: V Praze se stavěly nadšeně barikády a pražská děvčata stejně nadšeně jezdila nabitými vlaky do Plzně za americkými boys. Silonky byly totiž hitem doby.

   Otázka číslo tři: Proč Rusové slaví konec války až 9. května?

    Odpověď: Celá Evropa vzpomíná konce války už 8. května. Ten den totiž byla podepsána bezpodmínečná kapitulace Německa. Tím tedy oficiálně skončila II. světová válka, která začala 1. září 1939 přepadením Polska. Jenže, jak již bylo naznačeno, Rusko uznává pouze Velkou vlasteneckou válku, která dle něj skončila 9. května osvobozením Prahy.

  Ale proč? Protože veškeré události před 22. červnem 1941 se ho jako netýkají a ony se ani tak moc týkat nemohou, protože v té době stál Sovětský svaz na trochu jiné straně barikády. Nejenom že měl s Německem smlouvu o neútočení a spolupráci, ale podepsal i tzv. tajný dodatek, který mu umožnil si bez jakýchkoliv zábran přivlastnit druhou polovinu Polska a všechny pobaltské republiky k tomu. Zde neobstojí pozdější argumentace, že chtěl aspoň část obyvatelstva zachránit před fašistickou okupací. Nejen Katyň je tomu svědkem, ale i ty deseti tisíce dalších Poláků, Estonců, Lotyšů a Litevců okamžitě přesouvaných do sibiřských gulagů. A navíc, až do 22. června 1941, tj. do dne vpádu Wehrmachtu do Sovětského svazu, zasílal Stalin Hitlerovi obrovské množství surovin. Tyto dodávky činily 75% veškerého německého dovozu a obsahovaly potraviny, obilí, manganovou rudu či téměř milion tun ropy. Tak bezmezně věřili bolševici německým nacionálním socialistům. A představte si, kdyby to přátelství dvou příbuzných ideologií trvalo dál. Brrr!

   Otázka číslo čtyři: Kdo má největší podíl na vítězství v této válce?

   Odpověď: Jak jsem již psal. Každý padlý, každý odvážný čin, každá úspěšná ba i neúspěšná akce pomohla společnými silami zdolat nacistickou stvůru. Nelze oddělovat těžce zkoušenou masu sovětských vojáků od americké techniky či britské zarputilosti. Každý kamínek zapadl přesně na své místo v té správné a vítězné mozaice. 

   Začněme Velkou Británií.   V létě roku 1940 Němci již okupovali téměř celé západní pobřeží Evropy. Poměrně snadno dobyli Dánsko, Norsko, Francii i státy Beneluxu. Británie zůstala sama a, i když jí USA poskytly padesát starých torpédoborců, vyhlídky na vítězství byly spíše zoufalé. Byla tu samozřejmě možnost uzavřít separátní mír, což by se s kladným ohlasem určitě setkalo i v Berlíně, ale Churchill byl neústupný. A právě tato buldočí vytrvalost poskytla ostatním spojencům to nejdůležitější – čas. Čas potřebný k rychlému dovyzbrojení na válku nepřipravených armád.

   Pouze Sověti, jak bylo výše uvedeno, ládovali do Němec jako zběsilí stovky a stovky plně naložených vlaků.

   USA -  Spojené státy zpočátku tvrdě dodržovaly princip neutrality, ale pozdější vývoj v Evropě je přesvědčil o opaku. Zvláště když Japonci útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941 otevřeli v podstatě další frontu, jejíž obrana ležela především na amerických bedrech. Přesto po napadení Sovětského svazu Stalin pragmaticky přešel na druhou stranu barikády a okamžitě se začal dožadovat pomoci spojenců. Sám se také zavázal vyhlásit válku Japonsku a pomoci tím Američanům na východě. Západní fronta byla otevřena 6. června 1944 vyloděním Spojenců v Normandii, Stalin však vyhlásil válku Japonsku až 6. srpna 1945. Ano, čtvrt roku po skončených bojích v Evropě a okamžitě po svržení atomové pumy na Hirošimu. Japonsko za pár dnů kapitulovalo a SSSR coby vítěz si okamžitě zabral několik Aleutských ostrovů, které samozřejmě až do dneška nevrátil. 

   USA si nepřivlastnily nic, avšak všichni je později obviňovali z imperialistické politiky.

   SSSR – Válečná fronta procházející zeměmi Sovětského svazu byla v létech 1941 – 1943 jedinou frontou v Evropě a až do konce války vázala 65% německých ozbrojených sil. Byla to fronta krutá, vyhlazovací, krvavá. A proto má i krev těchto padlých velký podíl na pozdější porážce Německa. O čem se však na ruských velkolepých oslavách moc nemluví, byla velkorysá pomoc Spojenců. U téměř dobyté Moskvy byly na poslední chvíli nasazeny britské tanky a britská letadla, která pomohla odvrátit obsazení ruské metropole.

   A to ještě nic nebylo proti válečným dodávkám ze Spojených států. Jen tak namátkou: 400 tisíc nákladních automobilů a džípů, 14 tisíc letadel, 13 tisíc tanků, 8 tisíc traktorů a stavebních strojů, 2 tisíce lokomotiv, tisíce železničních vagónů, tuny kolejnic a stovky tisíc pneumatik. Společně s Anglií pak 57% všeho spotřebovaného leteckého benzínu, 30% munice, 32 tisíc vysílaček, radary, miliony párů bot a samozřejmě potraviny a léky.

   Také dost důležitý kamínek (spíše balvan) do mozaiky vítězství.

   Určitou zásluhu na porážce fašismu mají i Francouzi, kteří se na poslední chvíli zařadili po bok vítězných mocností a zajistili si tak právo později mluvit do věcí vezdejších.

   Nebudeme tedy vyhlašovat žádného vítěze ankety: Absolutní vítěz války, protože měřítkem nemůže být ani počet mrtvých ani miliardy dolarů a dokonce ani anglická buldočí zarputilost. Směrodatný má být jen cíl, které tyto armády měly před sebou, za který bojovaly, pro který pokládaly životy. Snad to byla vidina nového světa, vize osvobozené Evropy, nebo konečně bezpečná planeta.

   Osvoboditel. Co si pod tímto pojmem vůbec představujeme? Ve školních lavicích nám neustále sugerovali vidinu sovětského vojáka s kyticí šeříku, kterak se objímá s českým, z barikád čerstvě přikvapivším, dělníkem. Ve skutečnosti měl tento voják asi místo šeříku na ruce několik hodinek a velmi, velmi žádostivě se rozhlížel, koho by tak ještě srdečněji objal.

  Ale o tom se již raději nemluví.

   Každopádně osvoboditel je ten, kdo vám přinese nebo vybojuje svobodu, což se o Rudé armádě říct nemohlo. Můžeme jí přiznat zásluhu za porážku fašizmu, za rozbití jedné krvavé diktatury – aby ji sami později nahradili jinou, bolševickou.

   Armády Spojenců se z dobytých území stáhly a nechaly tak státy západní Evropy rozhodnout se samy a svobodně o své budoucnosti. Ne tak Rudá armáda. Opustila pouze dánský ostrov Bornholm, Československo a Rakousko. Všude jinde se vlády chopili v Moskvě vyškolení kolaboranti, kteří začali okamžitě s tvrdou bolševizací svých krajin. Rakousko sice bylo výjimkou, ale muselo podepsat vnucený závazek neutrality.

   A my?

   Naši komunisté museli v Moskvě udělat takový dojem, že i paranoidní Stalin uvěřil, že mu Československo nikdy neuteče. Už dopředu s tím počítal jako s hotovou věcí. Proto zároveň s prvními tanky přijely i gaziky s důstojníky tajné policie (SMERŠ), kteří již měli dopředu seznamy všech osob ruské národnosti, jež k nám za 1. republiky utekli před Leninovou genocidou. Šlo o osoby většinou z intelektuálních a vojenských kruhů, které velmi dobře tušily, co se na nás pod pláštíkem přátelství chystá. Proto musely zmizet, být rozprášeni a roztroušeni po všech těch krutých pracovních táborech, jež si někdy nezadaly s německými koncentráky. Že máme prezidenta, vládu, nějaké zastupitelstvo – to tyhle soudruhy nezajímalo. - Ну и что, все равно будет наше!

   A to byl teprve začátek.

   Co nám tedy přineslo přátelství se Sovětským svazem?

 - Ztrátu Podkarpatské Rusi.

- Zákaz zúčastnit se Marshallova plánu, a tak mít stejný ekonomický start jako západní země.

- Smrt Jana Masaryka. Ruské archivy určitě vědí své.

- Vítězný Únor. A to byl již Stalin nervózní, proč se ten Kléma s tím tak páře. Dokonce nabízel okamžitou vojenskou pomoc jednotek umístěných v blízkém zahraničí.

- Politické procesy. Stovky popravených. Tisíce nevinně odsouzených. Kompletní revize soudnictví a policie.

- Likvidaci celých sedláckých rodů, jejichž lásku k půdě již žádný jezeďák nedokázal zopakovat.

- Absolutní výtěžbu našeho uranu. Nyní jej musíme za drahé peníze kupovat zvenku.

- Měnu v roce 1953.

- Úpadek strojírenství a lehkého průmyslu. Zhoršení kvality, a tím i ztráta konkurenceschopnosti.

- V rámci socialistického realismu a otrockého lpění na sovětské kultuře i naprostou devastaci našeho kulturního života.

- Nedostatek potravin i jiného spotřebního zboží. Trapnou uniformitu oděvního průmyslu.

- Naprostý odklon od hlavních křesťanských hodnot.

- V srpnu 1968 kompletní okupaci, která zabránila naší specifické cestě k normální demokracii.

- Následnou normalizaci. Husáka a Bilaka.

- Podivné kouzlení s dluhem 100 miliard korun. (Vysvětlí M. Zeman)

- Miloše Zemana

 

Takže kdo komu co nakonec dluží?