Hvězdný prach a my
Hvězdný prach a my
My lidé jsme prazvláštní tvorové. Měříme dobu své působnosti na tomto světě pomocí všerůzných kalendářů a přitom je každý, každičký z nás, ať muž, žena, stařec či novorozenec, stár úplně stejně. Stejně jako strom, na který z okna hledíme, jako potok, jako skála, jako slunce. Jako ta nekonečná záplava hvězd na nočním nebi. Nám všem je v současnosti něco přes 13 miliard let!
Tak tos přehnal, pomyslí si právě teď většina z vás. A já budu tvrdit, že nepřehnal.
Že tomu tak opravdu je a že to mohu i vědecky doložit.
Nejprve si, prosím, jen tak lehce zopakujeme pár zákonů. Ten první pojednává o zachování hmotnosti a zní: V uzavřené soustavě se součet hmotností látek, které vstupují do reakce, rovná součtu hmotností látek, které reakcí vznikají.
A druhý nám vysvětluje, že energii nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie.
A teď bych prosil na malou exkurzi do doby před 14 miliardami let. Pokud bychom tuto možnost opravdu měli a pomyslná cestovka by nás na místo určení dopravila, asi bychom se nestačili divit. Dorazili jsme totiž někam, kde není nic. Není prostor, není hmota a není ani čas, takže nemůžeme ani měřit, jak dlouho zde vlastně setrváváme. My vlastně ani měřit nemůžeme, protože nejsme. Když není prostor, není ani místo, kde bychom se utábořili.
Ano, vlisovali nás do něčeho, co učení lidé nazývají singularitou.
S přivřením obou očí (které stále nemáme) se můžeme vtěsnat do jednoho extrémně horkého a hustého bodu, jež se zde nachází. Je to opravdu bod, jako když ťuknete tužkou na papír, ale v něm je soustředěna hmota a energie veškerého vesmíru. Nejenom celá Země, celá naše sluneční soustava, ale i kompletní Mléčná dráha, ba co víc miliardy takových galaxií. A teď se tam vecpete i vy.
Poslední kapka.
A pak ten nekonečně malý bod pukne, exploduje a pojednou je v něčem, co ještě neexistuje. Od samotného prasknutí až k rozhodnutí, jestli expandovat nebo ne, uplyne předlouhých
10-43 vteřiny (tzv. Planckův čas). Jen tak pro zajímavost, jde o takovéto číslo: 0,0000000000000000000000000000000000000000001. Myslím si, že ani ty nejpřesnější švýcarské hodinky, prodávané na vietnamských tržištích, by tento superokamžik nedokázaly zaznamenat.
Zapomněl jsem vám bohužel připomenout, abyste se na ten výlet moc neoblékali, protože prapůvodní teplota tohoto vesmírného embrya je slušných 10 32○ C. (Tj. číslo s 33 nulami.)
Nebudeme však tak úzkostlivě sledovat to, co se děje v rozmezí celé jedné vteřiny po obdržení povelu: Pal! Je to tak fantastické, nepravděpodobné a pro většinu z nás i nepochopitelné. Vždyť i já všechna tato data otrocky opisuji z Wikipedie a tvářím se při tom pomalu jako nositel Nobelovy ceny za fyziku.
Přeskočme tedy tuto epochu hadronů a leptonů, nelámejme si hlavu s tím, jak zde zrovna trojčí pozitrony, neutrina a fotony a vtrhněme rovnou do vteřiny jedenácté. Sice zde ještě neexistuje žádné světlo (ale ani tma), leč vše je ve stadiu příprav. Trvá to sice oproti dosavadnímu tempu trochu déle, celých 300 000 let, ale stojí to za to. Začíná se vyvíjet prvotní látka vesmíru a elektromagnetické záření se snaží být průhledné.
Začíná svítat.
Budiž světlo! řekl by asi někdo, kdyby byl. A kdyby si ten imaginární Někdo počkal ještě takovou jednu obyčejnou miliardu let, spatřil by první atomy, molekuly, galaxie, hvězdy.
Ale já zapomněl. Vždyť přece vy tam s tou cestovkou již jste, takže si můžete obyčejnou kalkulačkou spočítat, že od onoho prvního puknutí hvězdného semene až do dnů současných, musí být dle výše zmíněných zákonů součet všech atomů i množství průvodní energie v naprosté shodě.
I naše tělo je z atomů, z různých molekul anorganické přírody. Z těch atomů, které kdysi a kdesi byly čímsi. Třeba vodík (v našem těle je součástí vody) vznikl již při Velkém třesku, tedy před oněmi 13,8 miliardami let. Zbytek atomů se zrodil ve hvězdách, při kolapsu či explozi bílých trpaslíků anebo působením kosmického záření. A proto skladba našeho těla vypadá tak, jak vypadá. * kyslík …61% (z celkové hmotnosti člověka)
* železo… 0,006 %
* vápník…1,4 %
* sodík…..0,14 %
* draslík…0,2 %
* hořčík…0,003 %
* vodík…..10 %
* fosfor….1,1 %
* síra……0,2 %
* uhlík…..23 %
* chlor… 0.13
* dusík….2,5 % → podtrženo, sečteno = 99, 679 %
Nevím, kam se poztrácelo těch 0,327%, ale to bych teď neřešil. V přehledu chybí asi zlato. Znáte to – zlaté české ručičky. Stále ještě existují i televizí Nova utajovaní lidé se zlatým srdcem. Anebo naopak někomu třeba zase chybí slušné vychování. Možná ten nedohledatelný zbytek je oněch mystických 21 gramů, coby váha pečlivě schované duše. Ateisty bych rád uklidnil tvrzením, že jde v jejich případě asi o nepodchycenou lásku k vlasti.
Podobný rozbor lidského stavebního materiálu provedl kdysi i sám Jaroslav Hašek, když v jedné své povídce jistý prodavač podle tehdejších cen drogistického zboží určil i celkovou cenu člověka. Nevím už, na kolik krejcarů to tenkrát vyšlo a tudíž ani nevím, kolik by to bylo dnes. Zvláště když ani neznáte reálnou sílu naší koruny, protože Česká národní banka nenechá nic v klidu, stále intervenuje proti všemu a pořád, a navíc je tu také neviditelná ruka trhu, která občas řádí spíše jako ruka černá. Proto teď těžko můžeme určit, jakou že to vlastně dneska člověk má cenu.
A má-li ji…
Jisté je, že naše těla jsou složena z prachu hvězd. Jsme borci, věční jako samotný vesmír a naše sláva se logicky i těch hvězd dotýká.
Amen!
Nejsme však sami, kdo se může touto výsadou pochlubit. Z těch hvězd jsme zrozeni všichni, ať žlutí, černí, strakatí, či dokonce i ti nepřizpůsobiví. Z oněch atomů je složen i sousedův pes, žížala na záhoně, a vlastně i celý záhon. Z hvězdného prachu jsou uplácáni i hadi, právníci, hyeny skvrnité a celá politická elita. I to psí lejno, co se už několik dnů válí na chodníku.
Jsme jedné krve, ty i já…
Co však bude potom? Až naše ubohá schránka, ten hvězdný shluk atomů zkolabuje, škytne a stane se zase pouze skladištěm náhradních součástek, k recyklaci připravených prvků?
Ti, kdož se nechají zpopelnit, odevzdají do atmosféry něco vodíku, kyslíku a uhlíku. Zkondenzovaná vodní pára se pak smísí s okolním ovzduším, přilne k nějakému obláčku a možná, že pak v podobě vlahého deštíku potěší i pár zahrádkářů, kteří pak rychle rostoucí mrkve zkonzumují, a tím vás přijmou do svého těla. Uhlík, neboli saze, ty padnou někde k zemi, stanou se hnojivem, podpoří růst trávy, kterou místní kráva sežere, načež je sama sežrána nějakým milovníkem steaků a vy jste znovu ve hře. Váš kovový a vápníkový obsah však zůstane uzavřen ve smuteční urně a jestli ona nebude měděná, vydrží tam téměř na věky.
Samozřejmě vyprodukujete ještě něco energie. Tepelné. I ta se rozptýlí do okolí, spojí se s fenoménem globálního oteplování a pokud jste člověk povahy prchlivé, vzteklé, skoro až destruktivní, možná budete tou poslední kapkou, která může kdekoliv spustit jakoukoliv živelní pohromu, počínaje tornádem a konče přímou volbou prezidenta.
Vy, pohřbení do hrobu, máte již dopředu úděl daný slovy: Prach jsi a v prach se obrátíš. Kdybyste věděli, jaký frontální útok hmyzí armády se na vás vrhne ihned po prvních lopatách hlíny. Jaká to bohatýrská podzemní hostina, kdy se vaše buňky stěhují do útrob tisíců drobných tělíček. Běda však těm malým červíkům, neb budou pozřeni těmi většími a nakonec jsou i ti slupnuti někým jiným. Ale i ty největší stejně sezobne nějaký kosák nebo špaček, aby pak ty vaše atomy nakonec někde vytrousil v podobě nepříliš vábné. Však stát se hnojivem je věc celkem záslužná. Vcucne vás svými kořínky nějaká rostlina, s kterou se opět dostanete do žaludku nějakého přežvýkavce, jehož mléko vypije kojící matka a vy jste následně opět dílem nového života.
Leč ne každý bude mít to štěstí stát se součástí kojence v milionářské rodině. Vaše atomy se mohou vloudit do čehokoliv. Do brouka Pytlíka, žáby Kvákalky, starého dubu, minerální vody, pančované vodky či již výše zmíněného lejna. V tom případě doporučuji trpělivost. Stačí zase počkat několik miliard let, kdy bude náš známý svět končit.
A až naše slunce opravdu jednou v budoucnosti exploduje a z naší soustavy se stane plynný oblak všech možných prvků (tedy i těch našich) , naskýtá se potom nová šance začít všechno znova. Od vzniku hvězdy, přes tvorbu planet, zrod živé hmoty až po nastolení krále tvorstva - člověka verze 02.
Tento tvor může vypadat úplně jinak než manekýni z dnešních módních časopisů, protože i vývoj života může probíhat jinak, ale vsadím se, o co chcete, že bude dělat úplně stejné blbosti jako my.
Protože to zase budou jenom naše atomy, ten prapůvodní hvězdný prach, jenž je nám navždy osudem.
A to už 13 miliard let…