Bohužel nejsem prognostik, nemám ten talent přemoudřelých, statečných a všeho schopných mužů, které nám tady s důrazným doporučením KGB vychoval Prognostický ústav. Nemohu se tedy měřit s jejich smělými vizemi budoucnosti.  Mohu však využít své záliby v četbě scifi literatury, abych se po vzoru kněžny Libuše obklopil kouzelnou mlhou, skrz níž pohlédnu do budoucnosti města, jehož sláva hvězd by se měla někdy dotýkat. Je to jednoduché, zavřete oči, necháte se prostoupit časovými vlnami, na kteréž to hbitě naskočíte, a už se vezete. Ze stolního kalendáře pomalu odpadávají listy, a čím hlouběji se noříte do budoucna, tím více vidíte tu nezanedbatelnou stopu, kterou nám tady zanechává současná vládnoucí junta. Dukovany jsou zaopatřeny, neboť smlouva s Rosatomem je před podepsáním, český právní řád je už téměř sladěn s pracovním řádem Agrofertu a ředitelem České televize je konečně člověk ochotný naslouchat vládním požadavkům. Za všechno samozřejmě může Evropská unie a zastánci Czexitu již pracují na potřebné legislativě.
   A pro jistotu se stále potácíme v nouzovém stavu.
   A já stále padám a padám.
   Až dopadnu. Je sobota večer, 9. října 2021. Teď se vpíjím do televizní obrazovky, kde již naskakují první výsledky voleb do Poslanecké sněmovny. Chvíli tak a chvíli tak. Sloupce grafů se zmenšují či natahují každým novým přísunem údajů.
   Voleb se zúčastnilo více než 70% oprávněných voličů. Není divu, vždyť se jejich volbě také přisuzovala historická důležitost. Příznivci demokratických koalic doufají, že svěží americký vítr odvane i od nás smog z Babišových chemiček. Jenže druhé straně dnešní neonormalizace vyhovuje. Že se nahoře krade, lže a podvádí, no a co? Vždyť to děláme všichni. A dělali jsme! A kam jsme to tenkrát až dotáhli! Na domovní důvěrníky nebo na členy uličních výborů. Zlaté časy…
   Napětí by se dalo krájet a není divu. Agentury pro výzkum veřejného mínění již delší čas prognózy volebních preferencí nezveřejňují. Je zajímavé, že je to od té doby, co hnutí ANO začalo ztrácet. Když mělo přes 30%, tak se to na vás hrnulo ze všech stran. Babišovy noviny, spřátelené televizní stanice, rozhlasové zprávy. I ti Impulsovi se radovali jako šílení.
   A teď – ticho po pěšině.
    O to větší nervozita panuje v domácnostech i ve volebních štábech.
    Poslední procenta, poslední hlasy a – je to tady!!!
    Demokraté otvírají šampaňské, objímají se, jejich víra v návrat republiky na evropskou cestu se neodvratně plní. Lídři obou koalic se ještě v noci domlouvají na případné smlouvě a navrhují své kandidáty na vládní posty.
   Zato z těch druhých dští jenom oheň a síra. Jsou slyšet hlasy o ukradených volbách, o ztracených hlasovacích lístcích, o zaplacených hackerech z USA.
   Evropa i svět to sleduje, všechno je ve varu, ve vzduchu je cítit naděje.
   Jenom jeden člověk mlčí.
   Ten, jenž se povaluje v pyžámku v lánském zámečku.
   A stále mlčí.
   Až vprostřed následujícího týdne se uvolí promluvit k národu. Ke svým poddaným. Hluboký a pomalu se linoucí hlas, který jako by zdůrazňoval moudrost každého slova, nám oznamuje, že on, jeho Veličenstvo dbá svých zásad a vždy dodržuje daný slib, a proto jmenuje premiérem této země, toho, jehož strana získala v Poslanecké sněmovně nejvíce mandátů. Pro duchem slabší novináře a zabedněnou pražskou kavárnu by rád zdůraznil, že mluví pouze o straně, nikoli o koalici. Tudíž pověřuje sestavením nové vlády Andreje Babiše!
   A ještě mimo mikrofon: „A teď mi vyližte prdel, blbečci, já si jdu zase lehnout.“   
   Co myslíte, že následovalo potom?
   Co bude následovat potom? 
   Však se za pár měsíců dočkáte.
   I když taková teoretická příprava také není marná.
   Milovníkům scifi či matematicko-fyzikálním talentům nemusím jistě vysvětlovat, co jsou to alternativní vesmíry. Totožné světy, jako je ten náš, však oddělené pro člověka nejen nepřekonatelnou, ale i nepochopitelnou dimenziální bariérou. Prý do ní může existovat průnik, jakési dveře, umístěné kdekoliv. V Bermudském trojúhelníku, na dně oceánu nebo v nějaké himálajské jeskyni. Nikdo však ještě ten tajemný vstup nenalezl. Anebo nalezl, zjistil, že jinde je to lepší a už tam sobecky zůstal. Zajímavé je, že v těchto světech, třeba i v alternativních Čechách, se mohou dějiny díky určitým náhodám vyvíjet odlišně.
   A já se při tom mém vizionářském výletu do takovéto křižovatky dostal a ani nevím jak. Jako vždycky jdu sídlištěm domů, chci si zkrátit cestu přes trávník, proderu se menším křoviskem a najednou jsem v úplně stejné, však jiné Praze. 
   Zde bylo občanstvo prezidentovou drzostí již silně popuzeno. Nejenom nepřetržitá šňůra agresivně laděných demonstrací, ale i blokáda zámku v Lánech, hladovky na nádvořích Pražského hradu, nenávistné nápisy na zdech domů. Této situace začínají využívat i bojové skupinky podnapilých rowdies, které se nezastavují ani před rozbitými výlohami či zapálenými auty.
   Povolaná armáda použije nešťastnou souhrou náhod střelné zbraně a máme první mrtvé, což si již splašený dav nenechá líbit a počne drancovat nejprve budovu Sněmovny a posléze i Kramářovu vilu. Na ulici vyrůstají barikády a občanská válka je na obzoru.
   Jen v Lánech si Zeman, jsa obklopen několika rotami výsadkových vojsk, mne spokojeně ruce, neboť tolik lidí najednou ještě nenasral.
   Ne, to není můj svět, hledám cestu zpátky. Proběhnu znovu tím křoviskem a – božský klid.
   Jsem pojednou v zemi poslušných ovcí.
   I zde se protestovalo. Jednou dvakrát si lidé zaskandovali, zapískali, hymnu zazpívali a šli pokojně domů, aby u televizorů čekali, co bude dál. Ti odvážnější dokonce nešetřili na svém facebookovém profilu odvážnými slovy. A s každým přibyvším lajkem se jim ramena rozšiřovala a hruď pýchou dmula. My mu to nandáme! Dědkovi  jednomu plesnivýmu!
   Jenže dědek plesnivej se nikam nežene, ano, určí sice den, kdy se sejde nová Sněmovna, byť v nejzazším termínu (30 dnů od voleb), ale se jmenováním premiéra nijak nepospíchá. Má čas, musí dumat, musí přece hledat tu nejvýhodnější variantu.
   A tak stávající vláda Andreje Babiše tím pádem ještě jede ve starých kolejích jako dřív. Dotace, úskoky, státní zakázky, daňové úlevy, malá domů pro kamarádíčky a na druhé straně tvrdé finanční zakleknutí na příliš vyčnívající konkurenty či drzé kritiky. Zkrátka běžný denní režim.
   Ale jednou se i prezident musel vyjádřit a jmenoval, pozor, obrovské překvapení, to snad nikdo nečekal, jmenoval Andreje Babiše novým premiérem. Ten nesmírně potěšen takovouhle poctou, začne okamžitě konat. Celá vláda složí do prezidentových rukou demisi a pak si pouze přejde od jedné stěny Vladislavského sálu ke druhé, by mohla být jmenována jako nová. Čerstvá krev naší politiky, která dotáhne do konce, co začala. 
   Babiš má zase 30 dnů času na to, aby Sněmovnu požádal o důvěru a je samozřejmé, že Sněmovna v již novém složení důvěru nevysloví. 
   No a co? Vládneme dál. Zeman s jmenováním dalšího premiéra zase až tak moc nepospíchá, neboť vše se hraje zatím podle jeho not. 
   „A jestli se vám to nelíbí,“ pronese jen tak mimochodem v přátelském rozhovoru s jednou velmi „kritickou“ redaktorkou dosti známé soukromé televizní stanice, „tak mohu znovu jmenovat vládu úřednickou. Vždyť nakonec při vaší inteligenci, paní redaktorko, víte, jak se osvědčila ta Rusnokova.“ 
   Ale to se nám již blíží Vánoce, začíná se péct, shánět vhodné dárky a politika je pomalu a jistě odstavována na vedlejší kolej.
   Šak, mámo, ňák bylo a bude, ti nahoře si to stejně udělajů podle svého!
   A ti páni nahoře opravdu lid v podhradí či podzámčí nezklamali. Udělali si to podle svého, bez ohledu na nějaké předvolební sliby, na ty naivní voliče, z kterých by nejraději i ten dříve darovaný guláš vymačkali zpátky.
   Nebudu a ani nechci jmenovat, vždyť víte, že tohle není náš svět. Že tady ani předseda poslaneckého klubu ANO Faltýnek, není tím opravdovým a ctihodným poslancem, leč mafiánem nejhrubšího zrna. To on kul celou dobu pikle, sliboval, vyhrožoval a vydíral, a když v jedné koaliční straně demokratického bloku vyprovokoval  vnitrostranický puč, kdy se k veslu dostali přátelé kdysi tak vzývané neviditelné ruky trhu, bylo po vládní krizi.  Pro onu stranu pak nebyl zase až takový problém, aby v zájmu ohlídání demokracie vstoupila do koalice s Babišovým ANO. Je to přece logické, nabízeli nám víc vládních funkcí, než ten slepenec rozhádaných demokratů. 
   Ještě že tohle není ta moje pravá vlast, hledám rychle dimenziální křižovatku ukrytou v nenápadném sídlištním křovisku. Zapadnul jsem tam v pravý čas, protože tahle republika se právě chystala k odjezdu do stanice Zapomění.
   Než vylezu z křoviska, nejprve se opatrně rozhlédnu, zdali i tady již neřádí ostražití domovní důvěrníci či dokonce nějaká ta stranická domobrana.
   Ne.
   Stejný park, stejné paneláky, stejní sousedé. Dokonce i doma mě čeká stejná manželka, která se vůbec nepodivuje, kde jsem těch několik měsíců trávil. Těžko by pochopila, že v jiných světech, kde jsou však lidé, a tedy i manželky stejné.
   Trávil jsem ten čas s totožnými, ale jinými manželkami. Tohle by mi přece vůbec nemohlo projít, a proto raději mlčím a spíše se věnuji televizním novinám. Manželka se chová úplně normálně, takže konstatuji, že ten přesun do alternativních světů možná stlačuje i čas, anebo…
   Anebo!
   Anebo se tady na oplátku ometalo zase nějaké to moje já z druhých světů. Pilo má piva, cpalo se mými oblíbenými pokrmy a…
   Raději sleduji televizní noviny.
   „Co se to tam děje?“ ptám se zvědavě ženy. „To jsou přece Lány. A co tam dělají ti stěhováci?“
   Žena se na mě podívá jako na někoho poněkud vývojově opožděného a trpělivě vysvětluje: „Včera to přece bylo ve zprávách, stěhují Zemana.“
   „Aha.“
   Takže tady to vzalo asi úplně jiný vítr, zní mi v hlavě a zároveň si připravuji nenápadné otázky, které by mě uvedly do děje, aniž bych vypadal jako ten největší jouda této republiky. „On vlastně musel, že jo?“
   „Jasně, to je přece ten paragraf 66.“ cituje mi manželka určitě tolikrát v televizi či na internetu opakovanou frázi: „Nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, lze ho odvolat.“
   „Vím, vím,“ snažím se vplout do souvislostí. „O tom kdysi mluvil i Jan Kalvoda. Právě o té nezpůsobilosti prezidenta ten úřad vykonávat. To přece musí, a i dříve muselo, být jasné, že když nedělá téměř nic, je věčně schovaný v Lánech a navíc jako malé zlostné dítě si bere coby hračku Ústavu, kterou z rozmaru doslova demoluje, že takový člověk prezidentem být nemůže.“
   „Škoda, že nešlo použít paragraf 65, kdy by se mohla i podat k Ústavnímu soudu žaloba pro velezradu?“
   „A proč ho nepoužili?“ ptám se.
   „Senát by to dal, ale ve Sněmovně při dobrý vůli třípětinovou většinu nemáme.“
   „Stejně je to paráda,“ snažím se vyzvídat. „Když vezmeš, jak to nenápadně začalo.“
   „Moc nenápadně ne,“ odporuje žena. „Co ty velké demonstrace na Václaváku? Znovuprobuzení Milionu chvilek? A co ty menší akce v režii Rebelů nebo Kaputina, to nebylo nic?“
   „Samozřejmě, samozřejmě,“ zastávám se i já svých přátel. „Ale hlavní přece byly volby. Bez nich by se nezmohlo nic, zvlášť když Zeman ještě dělal ty šprajcy.“
   „Šprajcy, nešprajcy, do třiceti dnů schůzi nově zvolené sněmovny svolat musel, a to byl jeho konec. Sněmovna si zvolila nové vedení a ve spolupráci se Senátem okamžitě použila ten paragraf 66. Babiš samozřejmě důvěru nedostane a v případě neexistence prezidenta pověří sestavením vlády nového premiéra již předsedkyně Poslanecké sněmovny.“
   „A nový prezident?“ ptám se.
   „Předseda Senátu v nejbližších dnech vyhlásí termín nových voleb a já jenom doufám,“ usměje se žena, „ že bude znovu kandidovat senátor Fischer.“
   „Mně by stačil i senátor Hilšer,“ odvětím, abychom se okamžitě, tak jako vždy, začaly dohadovat o věcech, které zatím ještě nejsou na pořadu dne. 
   Pojednou je toho na mne tolik, až se mi začíná točit hlava. Před očima mi probíhají všechny ty minulé protivládní demonstrace, které stály tolik úsilí a tolik zklamání. Všichni jsme tenkrát byli bezohledně poníženi anoistickou vládní arogancí i ubohým hulvátstvím Hradu. 
   A teď je tomu konec.
   To chce pročistit si mozek, uvažuji, načež si naliji hodně ale hodně dobré (a silné) pití a odeberu se na balkón, abych se nadýchal svěžího zimního vzduchu. Bydlíme na úplném konci sídliště, takže se přede mnou rozprostírá do nekonečna se táhnoucí krajina pražské periférie. I tak si teď připadám jako ten praotec Čech, jak z Řípu hlaholí: „Toto je ta země zaslíbená, pravdou a láskou znovu oplývající, plna šťastných a spokojených lidí, kde spravedlnosti i slyšení se dostane každému!“
   Tak jsme se přece jenom dočkali, povzdychnu si s úlevou, konečně budeme mít slušnou vládu. Vládu, která musí hned zpočátku nechat zrušit všechny ty nesmyslné zákony, jež byly v zájmu hamižnosti do našeho soudnictví vklíněny. I ono samotné se musí očistit a nejen ono. Vykázat všechny klientelistické příživníky a protekční spratky ze státní správy a tu samotnou opět pořádně narovnat. Do toho ještě dědictví pandemie, kvůli níž nastává vleklá a nelehká hospodářská krize. Zároveň je potřeba si najít cestu i k té druhé, dnes poražené části národa. Trpělivě ji přesvědčovat, že se většinou stala obětí ruských dezinformačních webů a zvrácené morálky bývalého prezidenta.
   Čeká nás fůra práce, ale mně se to líbí. Tohle je Česká republika, na kterou by člověk mohl být zase hrdý. 
   Tady já zůstanu. Doufám jen, že tahle alternativa je opravdu ta pravá, skutečná, tedy už nejen moje, ale i vaše.