Kam jsme došli, kdo to ví ?
30. 9. 2012
Celých dvacet let jsem si schovával ve starém oprýskaném kufru časopisy z roku 1968.
Ve stavu největší psychické deprese jsem v nich za dob normalizace čerpal nejen morální sílu, ale snažil jsem se držet si i přehled o jakéž takéž úrovni publicistického vkusu. Až po dalších dvaceti letech degradujícího balastu, v létech devadesátých, opět začaly vycházet noviny a časopisy psané lidskou řečí, srozumitelné a hlavně srdce hřející a duši povznášející.
I ty jsem si pro jistotu schovával do kufru. Druhého. A udělal jsem dobře.
Uplynulo dalších dvacet let a naše žurnalistika se opět ocitá někde na okraji občanského zájmu. Samozřejmě, Blesk, Aha, Šíp, to jsou zprávy: kdo s kým, kdo bez koho, kdo s někým jiným. A jak si ty naše misky ve světě dobře vedou, každá po boku ještě nějakého toho fotbalového milionáře. O politice raději co nejméně. Co kdyby mě ten pan Nedotknutelný žaloval třeba o několik milionů. Stojí mi to za to? Riskovat samotnou existenci. To si raději tu starou známou autocenzuru znovu oživím.
A tak jsem se znovu vrátil k novinám a časopisům devadesátých let. Není to kolikrát žádné optimistické čtení, ale komunisté jsou tam komunisty, Rómové Rómy a ten kdo krade, je zlodějem. Padni komu padni, hlavně že pravda vítězí! A jako novináře mě vůbec nezajímá, jestli jsou mou obětí fotbaloví rowdies, nepoctiví podnikatelé, neofašisté, bolševici, prolhaní politici nebo i sám prezident.
A že ten by si toho zasloužil.
Ale o tom až příště.
Zatím si čtu v časopisech z devadesátých let, sbírám nejen inspiraci, ale i odvahu.
