Kam jsme došli třicet let po Havlově rudolfínském projevu, kdo to ví

   Rok 1997 bychom klidně mohli nazvat krizovým rokem české politiky. Euforie z nabyté svobody se pomalu z lidských myslí vytratila a její místo zaujalo obyčejné zklamání. Vzletné sliby se ukázaly jako nesplnitelné, německé platy nedostižitelné a životní úroveň nestabilní. Privatizace, jež měla původně rozprostřít bohatství země mezi občany, vyšla vstříc pouze vybraným jedincům, a to navíc většinou bývalým členům KSČ. Majetkové skandály se nevyhnuly ani nejsilnější vládní straně – ODS. Proto musel Václav Klaus, coby premiér, pod tlakem nejen koaličních partnerů, ale i vlastních spolustraníků podat demisi vlády.

   A v této atmosféře svolal prezident Václav Havel na 9. prosince do Dvořákovy síně v Rudolfinu společnou schůzi obou komor parlamentu. Jelikož Havlovi právě končilo i funkční období, všeobecné mínění očekávalo spíše bilancování uplynulých let, oslavné poplácávání se po zádech a zajisté i bohaté občerstvení. Všichni pak překvapením doslova přestali dýchat. Prezident totiž perfektně popsal všechny nemoci doby a s filozofickou důkladností osvětlil i jejich příčiny. Byl to projev opravdového umělce a dramatika. A hlavně státníka, který se nebál pojmenovat zlo, jež se již tenkrát nenápadně plížilo českou krajinou.

Byť byl tento projev velmi kritický, všichni poslanci i senátoři povstali a odměnili Havla dlouhotrvajícím potleskem. Vlastně ne všichni, jeden zůstal strnule sedět a pouze hleděl nepřítomně před sebe. Ani jeho zdřevěnělé ruce nemohly tleskat, neboť on nedokázal pochopit, že někdo mohl pohanit jeho tak skvělé a originální dílo.

   Dodatečně ještě jednou děkujeme, pane Václave Klausi, neboť důsledky tohoto skvělého a originálního díla pociťujeme bohužel často i dnes.

   Václav Havel nejenže pouze kritizoval, on nabízel i řešení. On nám doslova poslal odkaz o deseti bodech a já se teď pokusím porovnat, jak jsme si jeho slova dokázali vzít k srdci. Kam jsme se za těch 30 let posunuli. Kam jsme došli, kam jsme to nakonec zabloudili.

   Začínáme bodem 1: Vzhledem k tomu, že se novodobý český stát stále formoval, prezident určil jako jednu z priorit dokončit veškerou potřebnou správu státu, neboť jakékoli dobré lidské soužití i jakákoli prosperita jsou myslitelné jen tehdy, budou-li panovat v různých oblastech života jasná, dobrá a všem srozumitelná pravidla a budou-li tato pravidla obecně respektována…  Jinými slovy: bez všestranné kultivace mravního řádu, který jediný může být zdrojem respektu k pravidlům lidského soužití, a tím i tmelem našeho občanského společenství, nemáme šanci na klid, stabilitu, spokojenost a prosperitu… Úkolem občanů a médií je, aby bedlivě sledovali, zda to skutečně děláme, a pakliže zjistí, že nikoliv, aby využili všech možností, které nabízí demokratický politický systém, k tomu, aby nás vystřídali někým lepším.

   Dnes nám slova Václava Havla připadají jako poselství z jiného vesmíru. Zkuste po současné politické reprezentaci chtít, aby nejen stanovila pro svou činnost jasná a srozumitelná pravidla, ale aby je navíc sama dodržovala. Zmínku o všestranné kultivaci mravního řádu nechávám bez komentáře, protože v té současné žumpě vězíme všichni. Ať zaviněně, či nezaviněně. Bohužel i svobodných médií, které by nezkresleně popsaly veškeré vládní nepravosti, je dnes pomálu. A navíc, donuťte demokratickou cestou k demisi někoho, kdo již dříve nekompromisně prohlásil, že nikdy, nikdy neodstúpim. Ať si to všichni pametajú!

   Ale raději k bodu 2: Zde se Václav Havel věnoval speciálně trestnímu řádu. Odsoudil jeho složitost a nepřehlednost. Neustálé novelizace a změny či odkazy na další navazující zákony prakticky znemožňují běžnému občanovi jakoukoliv orientaci v tom, co smí a co již není povoleno. Proto vznesl apel na zákonodárce, by dbali zjednodušování a zpřehledňování nových zákonů.

   K tomu snad jen dodat, že každá zrovna vládnoucí strana si myslí, že je její svatou povinností změnit veškerou legislativu k obrazu svému. A to nás ještě čeká a nemine i slavnostní přijetí zákonů téměř likvidačních, jako například zákon o celostátním referendu.

    Bod číslo 3: Zde Václav Havel rozvíjí myšlenku, že systém samospráv a státní správy je vlastně nervovou sítí státu. Proto je důležité vytvořit takové zákony, aby rozhodování na úrovni měst i obcí se co nejvíce přiblížilo k samotným občanům. Dále prezident upozornil na potřebný zákon o státní službě, který v té době katastrofálně chyběl.

   On tento zákon katastrofálně nechyběl jen v této době, ale i později, a bojím se, že bude velmi chybět i v budoucnu. Tento zákon totiž má sloužit k odpolitizování státní správy, k jejímu zkvalitnění a profesionalizaci. Původně byl přijat v roce 2002, ale nikdy nevešel v platnost. Proto byl zrušen a nahrazen v roce 2014 zákonem novým. Avšak nastoupivší vláda Andreje Babiše odsoudila jako nepovedený i tento nový zákon a chystá jeho změnu. Vlastně likvidaci. Pod pláštíkem slibů o zeštíhlení úřednického aparátu, a tím i patřičných úspor, chce zrušit tzv. služební poměr a nahradit jej běžným pracovním poměrem dle zákoníku práce, což prý umožní větší flexibilitu zaměstnanců. A hlavně, proč by mu do toho měli mluvit nějací odborníci, když on má loajálních úředníčků habaděj.

   Jestli bude onen zákon schválen, můžeme čekat další kritiku Bruselu. Ale co jsme chtěli, to máme!

   Bod číslo 4: Nezapomeňme, že v době rudolfinského projevu nebyla naše země ještě ani v EU a ani v NATO. Proto není divu, že Václav Havel apeloval na všechny zodpovědné občany, aby své budoucí evropanství s pokorou i nadějí přijali. Takto bod 4 zakončil:

   Byla by nekonečná vina nás všech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li ji ovšem promarnit, pak musíme – opět! – začít u svých duší. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu. Kdo v dnešní době odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, ten podepisuje ortel smrti nejen nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou.

   K tomu snad nemá ani cenu nic dodávat.

   Bod číslo 5: Zde se Václav Havel věnuje problematice týkající se naší bezpečnosti. Apeluje na celou politickou reprezentaci, aby urychlila restrukturalizaci armády, její personální kultivaci i její přezbrojení.

Přerod socialistického molocha, polykajícího pravidelně celý ročník mladých a zdravých mužů, v moderní profesionální armádu nebyl jednoduchý. Však úsilí bylo nakonec korunováno a naše jednotky si vydobyly všeobecné uznání za své působení v misích NATO i OSN. To všechno však může být díky lavírování dnešní vlády velmi rychle zapomenuto. V době, kdy téměř za našimi humny již pátý rok zuří krvavá válka, je nepochopitelné odmítat navýšit finance na zdokonalení naší obranyschopnosti. Je to strkání hlavy do písku, nebezpečné zahrávání si s osudem našeho národa.

Bod číslo 6: Zde se Václav Havel opřel do privatizace – neprivatizace. Podivil se nad tím, že my, dříve ekonomičtí premianti východní Evropy, nejen nepostupujeme vpřed, ale že se začínáme opožďovat za ostatními.  Dále je v projevu popsán chaos celou privatizaci provázející, nejasnost ve vlastnických vztazích, a tudíž nezájem něco budovat. Nelogická funkce bank, jež vlastní krachující podniky, kterým však stále bez problémů půjčují další miliardy, zatímco malý podnikatel se úvěru nedoprosí. Právní rámec celé privatizace, jakož i kapitálového trhu, se začíná dolaďovat až dnes. Není to trochu pozdě? Museli jsme za rychlost své privatizace, rychlost zajisté vítanou a dobrou, skutečně zaplatit nakradenými miliardami nebo spíš desítkami miliard?

   A tehdy se Václav Klaus už začínal ošívat. On přece spíše čekal Nobelovu cenu za ekonomii a místo toho takové obvinění. Nakradené miliardy! My všichni kdysi školou povinní si zajisté pamatujeme zákon o zachování energie. Podobný, byť zatím nikým nepublikovaný, je i zákon o zachování peněz. Ty miliardy, které odtud potichoučku polehoučku zmizely, se samozřejmě nerozplynuly jako ranní mlha ani nerozpustily jako jarní sněhuláci, Ne, ty tiše čekaly, občas se přeskupily, občas se i s jinými měnami promísily, aby se nakonec i ony dostaly znovu na denní světlo. Ale to už se materializovaly v rukou mužů slavných a vlivných. A někteří z těch obdarovaných šťastlivců měli navíc i příhodného koníčka. Kupovat, kupovat, kupovat! Všechno zkupovat! Tu celou chemičku, tu nedozírné orné lány i s pekárnami a také mlékárny a masokombináty v celém širém kraji. A byrokrati antimonopolního úřadu mezi tím klidně spali a spali. A jestli je někdo rázně neprobudí, budou spát další roky.

   Bod číslo 7: Zde Václav Havel kvitoval přijetí zákona o obecně prospěšných společnostech. Zároveň však projevil zklamání nad pomalým, v podstatě nulovým růstem těchto potřebných organizací. Vše bylo způsobeno nedokonalou souhrou zákonů, které spíše vyhovovali některým úředníkům. Přesto prezident vyjádřil naději, že jednou začne fungovat neziskový sektor způsobem aspoň trochu podobným tomu, který funguje ve vyspělých západních demokraciích.

   Ta naděje byla oprávněná. Humanitární spolky se pojednou jako mávnutím kouzelného proutku rozrostly tempem nevídaným. V České republice bylo v roce 2025 evidováno celkem 151 401 registrovaných neziskových institucí. Z tohoto celkového počtu úřady vyhodnotily jako aktivních přibližně 119 900.

   Největší část tvoří spolky a pobočné spolky (více než 120 tisíc), následované obecně prospěšnými společnostmi, nadacemi, nadačními fondy a ústavy. Mezi největší neziskové organizace v ČR patří humanitární organizace Člověk v tísni s ročním rozpočtem přesahujícím 4 miliardy Kč a Charita Česká republika, která je největším nestátním poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb u nás. 

   Pokud však chce někdo řídit stát jako firmu, kde si může každého postavit do latě, tak mu samozřejmě takovéto množství samostatně uvažujících i jednajících organizací musí vadit. Zakázat je nemůže, takže je alespoň sváže a omezí zákonem.

Proto vláda Andreje Babiše usiluje o zavedení registru všech dotací pro neziskové organizace z veřejných rozpočtů a plánuje vznik zákona o „transparentnosti neziskových organizací“, který se má zaměřit na přehled financí plynoucích ze zahraničí na domácí lobbing. Dle tohoto zákona vyplývá povinnost organizací nahlásit každý příjem ze zahraničí, Součástí plánů je i povinné zveřejňování a evidence všech dotačních prostředků, které neziskový sektor čerpá z veřejných rozpočtů. Zrovna tak vláda provedla přesuny v rámci lidských práv a souvisejících agend. Úředníci a agendy pro rovné příležitosti či menšiny spadají pod přímou koordinaci Úřadu vlády.

   Nedivme se pak, že takto sešněrované spolky svou činnost utlumí, ne-li ukončí. Vláda jejich úlohu nezvládne a my se opět vrátíme na začátek.

   Bod číslo 8: Tady se Václav Havel podivuje tomu, že ještě žádná strana nedala do svého programu oddělení důchodového fondu od státního rozpočtu. Přitom všichni vědí, že důchodová reforma je věc nanejvýš nutná a žádoucí.

   V té době byl důchodový fond ještě přebytkový, což vyhovovalo ministrům financí, kteří šikovným přerozdělováním a přeskupováním dosahovali snadněji vyrovnaných rozpočtů. Zároveň následující roky ukázaly, že vláda, která se pokusí o jakoukoliv důchodovou reformu, příští volby zákonitě prohraje (Petr Fiala), pokud nepadne ještě dřív. (Petr Nečas). Že se tento problém jednou vyřešit musí, je nad slunce jasnější. Ovšem dnešní překotné zadlužování tomu moc neprospívá.

   Bod číslo 9: V tomto bodě se naopak prezident pochvalně vyjadřuje o ekologických aktivitách vlády, což již tenkrát bylo patrné na kvalitnějším ovzduší. Dnes je tento trend ještě patrnější. Česká krajina prošla za poslední tři dekády bezprecedentním vývojem. Zlepšila se kvalita ovzduší a vody, přičemž emise látek klesly o více než 90 %. Současně však čelíme rozsáhlé erozi půdy a úbytku biodiverzity, což vyžaduje přechod od intenzivního využívání k obnově ekosystémů.

   A máme tu bod poslední, bod číslo 10: Cituji opět Václava Havla: O kultuře mluvím nakonec nikoli proto, že bych ji považoval za nadstavbové koření života, ale z důvodu právě opačného: považuji ji za věc vůbec ze všeho nejdůležitější, která si proto zasluhuje, aby byla zmíněna v samotném závěru mých poznámek. Nemám tu teď samozřejmě na mysli kulturu jen jako sféru lidských činností, jako je třeba péče o památky, výroba filmů či psaní básní. Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. To znamená o kultuře lidských vztahů, lidského soužití, lidské práce, lidského podnikání, mluvím o kultuře veřejného a politického života, mluvím o naší obecné kulturnosti. Obávám se, že zde máme dluhy největší, a tudíž nejvíc práce před sebou…

   Úplně jasně vidím vášnivě tleskajícího Miloše Zemana (tehdejšího předsedu ČSSD), jak si v duchu plánuje specifické kulturní obohacení své politické práce, až jednou on, až…

   Závěrem svého projevu Václav Havel vysvětluje a obhajuje úlohu občanské společnosti, která může nejlépe v dobách krizí stmelit národ. Platí totiž, že čím jsou rozvinutější všechny organismy, instituce i nástroje občanské společnosti, tím je tato společnost odolnější proti nejrůznějším politickým vichřicím či zvratům. Nebylo náhodou, že nejbrutálnější útok vedl komunismus právě proti občanské společnosti: dobře totiž věděl, že jeho největším nepřítelem není ten či onen nekomunistický politik, ale otevřená a odzdola se svéprávně strukturující, a tudíž velmi těžko zmanipulovatelná společnost.

   A jak se k občanské společnosti stavěli Havlovi nástupci? Václav Klaus ji s pohrdáním přehlížel. Říkal, že kdo s ním chce diskutovat, ať si nejprve založí stranu a až vyhraje volby a ovládne sněmovnu, tak teprve pak má právo vznášet nějaké požadavky.

   Miloš Zeman se k tomuto problému postavil způsobem jemu vlastním. Podle něj jsou všichni demonstranti pouze stádem řvoucích neandertálců, s kterými se on odmítá bavit. A po svém druhém zvolení prezidentem, obklopen rojem radostně křepčících mužíků, vzkázal celé opozici, ať mlčí (slušně upraveno), že je to teď celých pět let zase jejich! A bylo!

   Babišův charakter, formován velmi náročným prostředím (KSČ, StB), dodnes nemůže pochopit, že by někdo mohl v dešti, mrazu či naopak spalujícím vedru jít jenom tak někam ZADARMO protestovat. Pro Andrejovo myšlení je toto naprosto nepřijatelný fakt, něco jako žít bez dotací nebo bez státních zakázek. Ale on ty chudáky vyléčí, a to velmi rychle. Stačí jenom oprášit pendrekový zákon.

   Ale ne! Sem bychom snad dojít nemuseli, i když doba rozhodně není nijak růžová. A tak mě na závěr ještě napadlo, kdyby takovýto projev někdo přednesl dnešní garnituře, kolik politiků by asi tleskalo a kolik zůstalo uraženě sedět? Schválně si tipněte, protože až tam jsme za třicet let došli.