Kdy vstanou noví bojovníci?
18. 3. 2013
Jsem generačně spřízněn s těmi, kteří neměli to štěstí být aspoň pár let morálně formováni ušlechtilým skautským hnutím. Zároveň pro mne bylo uzavřeno i vzdělání duchovní, křesťanské, a tudíž humanitní. Přesto díky rodičům a hlavně prvorepublikově vychovávaným prarodičům vím, co je morálka, co je dobře a co špatně. Jako navěky naprogramovaný robot neumím lhát a v případě krádeže čehokoliv strávím část života v bezesných nocích. Samozřejmě trochu přeháním, jsme jenom lidé a každému se těch hříchů a hříšků za celý život nastřádá požehnaně. My jsme si toho však vědomi, stydíme se za to a snažíme se tato pochybení odčinit jinak.
Můj život v bolševickém zřízení, jež se nazývalo velkohubě socialismus, nebyl zase až tak dramatický, jako u většiny aktivněji se projevujících jedinců. Vadila my zapšklost, staromódnost a nepružnost režimu. Štvala mě odtrženost od západní kultury, jež se zde projevovala v naprostém provinciálním amatérismu. A hlavně jsem se nemohl smířit s přísným kádrováním občanstva, kdy často bezpáteřní tlučhubové nejen parazitovali na daleko schopnějších lidech, ale dokonce i rozhodovali o jejich osudech.
To vše měl odstranit listopad 1989. Plakali jsme štěstím a za cinkotu klíčů si vysnili naši novodobou Utopii, kde si budou všichni rovni, všichni svobodni a všichni šťastni. Spravedlnost měla nahradit starý a špatný řád, v němž vše bylo okamžitě zesměšněno, zatraceno a prokleto. Slovo socialismus se stalo nadávkou a jistý ministr financí dokonce tvrdil, že i tzv. sociální politika je vlastně třetí cestou vedoucí do pekel.
V té době byla dokonce svobodnými odbory téměř vypískána delegace britských odborářů, která se nás snažila přesvědčit, že to, co si nyní nevystávkujeme na současné vládě, už mít nikdy nebudeme. My a stávkovat? Proti naší, zdůrazňuji naší, vládě, kterou jsme si tak „namáhavě“ vyzvonili po náměstích. Tak jsme uvažovali. A zatímco jsme snili o probouzejícím se středoevropském tygru, v jiných, pro nás neviditelných, šatnách se v tichosti převlékaly kabáty a ze soudruhů normalizátorů, ze členů fakultních či podnikových výborů SSM se stávali výstavní kapitalisté, za něž by se nemusel stydět ani nebožtík Dickens.
Marxův Kapitál převrácen naruby a z ochránců dělnické třídy jsou tu pojednou vykořisťovatelé nejhrubšího zrna. A dorůstá další a další generace. Slova jako morálka, čest a svědomí jsou ironizovány, zrovna jako všichni ti pravdoláskaři, co jdou naivně proti toku pravých dějin. Smyslem života se stanou jenom prachy, prachy, prachy a jedinou vášní jako to podsvinče pod sebe hrabat a hrabat. A aby to plebsu nebylo líto, postavíme mu tady supermarkety, aby i on si užil toho pocitu marnotratného života. Oškubeme stát, oškubeme město, oškubeme důchodce a nemocné, oškubeme matky s dětmi, oškubeme každého. A to jakýmkoliv způsobem. Vždyť proč si vydržujeme poslance, policii i soudy? A máme i své prezidenty…
A tak se, milé děti, stal z té naší Utopie pěkný paskvil. Ti pánové, co ho řídí, buď ať už přímo, nebo z koženkových křesel podivných společností, asi určitě neprošli skautskou výchovou, ani křesťanskou věroukou, ba dokonce je asi doma ani pořádně neřezali. Jinak by totiž věděli, že každá akce budí protiakci. Že zlo se dlouhodobě nevyplácí. Vždyť i takový Karel Marx nepočítal s tím, že se jeho myšlenka o společenském inženýrství začne uskutečňovat v primitivní poloasijské zemi, pod vedením šílených diktátorů. On chtěl asi jenom spravedlivější a šťastnější život pro většinu populace. No, nepovedlo se. Nepovedl se ani socialismus další. Nacionální. Také to byla docela velká pecka.
A přitom stačí tak málo. Opravdu málo. My, obyčejní lidé to víme. A co vy, panstvo?
Nebo čekáte, až opět vstanou noví bojovníci?
A jací budou tentokráte?
Jaká to další historická „pecka“ se již rozcvičuje na obzoru?
