Tak mě to tuhle popadlo a já si pod vlivem té chvíle tak trochu zafilozofoval. Splácal jsem dohromady mystiku, scifi, náboženství i moderní fyziku a výsledek je zde. Pravděpodobně tím zklamu všechny přátele humoru, dobré nálady a vžitých mravů, ale někdy by se každý člověk měl trochu zamyslet. I kdyby to bylo třeba jen na chvíli a třeba jenom i malým mozkem.

  
      Představme si náš svět pouze jako list papíru, jako stránku jedné knihy, knihy Života. Ostatní světy, jimž se ve scifi či v teoriích šílených vědců říká paralelní světy, jsou ostatními stránkami této nekonečné knihy. Tyto světy, tyto listy jsou na sebe naskládány jeden na druhém, navzájem se dotýkajíce, však pro nás zajatce třírozměrné dimenze jsou nedostižné, nekonečně vzdálené.
   Kdo jimi asi tak listuje? Osud?  Bůh? Všemocné zákony pravděpodobnosti? Matka Příroda? Kdo ví.
   Ale proč se jimi stále listuje? Co sleduje ona nám neznámá síla? Vybírá snad nejvhodnější stránku Stvoření? Chce obsadit Universum tím nejdokonalejším světem?
   Představme si něco jako vesmírného Červotoče, jenž nepoučen normami jsoucna, prokousává se touto knihou paralelních světů. A představme si nás, nic nechápající lidská stvoření, že se touto studnou věčnosti propadáme. Co uvidíme na těch jiných světech? Čím nás překvapí, ohromí, vyděsí? 
   Zachytáváme se tedy ubíhajících stránek, snad i někde chvíli dechu nabereme, abychom shledali, že každý paralelní svět je o nepatrné detaily jiný. V sousedních vesmírech jde o maličkosti. Občas jiný program v televizi, či trochu změněné počasí, nebo slušnější prezident. Jak nás to však táhne hloub, mění se nejen náš osud, nýbrž i dějiny lidstva. V těchto světech Stalin rozpoutal atomovou válku a ještě níže vládne dokonce Hitlerův duch tisícileté Třetí říše. Život si razí cestu úplně jinými směry. Amerika nebyla liknavostí středověké šlechty objevena a Aztékové po explozi technických objevů dobývají Evropu. Padáme níž a níž. Zde dokonce není ani křesťansky svět. Římská říše totiž dokázala udržet otěže moci ve svých rukou. A jinde vládnou Arabové! A tady je člověk stále vřeštícím lidoopem, jenž prchá před každou trochu větší šelmou.
   A tady, v těchto paralelních světech, není člověk vůbec. Zde minul obrovsky asteroid Zemi v dostatečné vzdálenosti a rasa druhohorních ještěrů dosáhla civilizačního vrcholu v podivném, studeném a nám nepochopitelném společenství, kde žádný savec nemá nejmenší nadějí přežit, natož se evolučně vyvinout v tvora vyššího.
   A padáme dále. Zde už není žádný život. Polovina stránek, polovina paralelních světů, polovina kopií naši Země je mrtvá. Zdejší příroda propásla neopakovatelnou náhodu jiskry stvoření a pouze uragány se prohánějí pustými pouštěmi a rozeklanými vrcholky zvětralých pohoří.
   I tak by mohl vypadat náš dnešní, lidsky svět. Kam až chceš padat, náhodný pozorovateli? Dál již není nic. Ani Země, ani Slunce, ani nám známy prostor. Nezbývá ti nic jiného, než zastavit svůj sestup. Nasměrovat se průnikem světů nazpět a doufat, že se zachytíš včas. Že přistaneš na své stránce, ve svém světě. Protože kdybys to náhodou nezvládl, měj na paměti, že i druhým směrem se rozkládá nekonečny počet světů. Také ty se liší nejprve v zanedbatelných detailech, leč čím dále se budeš do dalších dimenzí nořit, poznáš, jak složité je byt lidstvem, byt člověkem.
   Co je dál? Jaké jsou tady další alternativy našeho bytí?
   Chceš to opravdu vědět? Nebo to tušíš?  Že by degenerace, mutace, ekologicky kolaps, celosvětová katastrofa? Nebo tolika generacemi mudrců vzývaný Ráj na Zemi?  Ideální utopická společnost šťastných bytostí. To nikdo neví. Ani ty. Ani já. Ani nikdo.
Pouze „To“!  Ono všeobjímající Universum, vibrující v každé strunce hmoty, neustále listující touto věčnou knihou Života. Čekající na zhodnocení svého velkolepého díla, by mohlo s vítězoslavným pokřikem haleluja vytrhnout tu jedinou, tu nejsprávnější a nejoptimálnější stránku našeho žití.
   Doufejme, že na ní žijeme.
   Snažme se, abychom na ní žili.
   Jinak jsme ztraceni, zapomenuti, odvrhnuti.
  „On“ čeká, co učiníme.