Zlý sen
   Téměř každý sen je takový preventivní výplach mozku. Sny odstraňují z našich neuronů veškerou špínu, jsou rádci i vizionáři, kteří v symbolech naznačují naší budoucnost. Svým specifickým způsobem nás totiž varují před veškerými nebezpečími, která by mohla číhat na naší životní pouti.
   Sny nás mohou přepadnout kdekoliv a kdykoliv. Mně se například podařilo usnout dokonce i u jednoho jako vždy politicky korektního pořadu na TV Barrandov. Jednotvárný a všech emocí zbavený hlas prý nejlepšího moderátora střední Evropy vás k tomu přímo vybízí. Zkrátka usnul jsem jako špalek, abych se vzápětí ocitl uprostřed fanaticky jásajícího davu.
   Všude vlajky, samý smích, někde z dálky zní husitský chorál a šťastní Češi, v očích lesk národní hrdosti, se navzájem objímají. I mne objímá jakýsi tlouštík, líbá mě na tvář a z jeho úst se mimo aróma cibule a vodky ještě line: „Вы герои, вы это сделали, и мы победили.“
   My Češi jsme úžasný národ!
   Czexit se podařil, lid se v referendu jednoznačně vyslovil pro svobodu. Serval ze sebe okovy nenáviděné Unie, odmítl další porobu a jal se s písní na rtech budovat lepší zítřky.
   To máte za ten rum, guláš a zabíječky!  
   Chtěl jsem se probít až k tribuně, na které stála osoba všem tak známá, námi milovaná a uctívaná, však zlomyslný sen mi nedovolil vzdát zaslouženou úctu panu prezidentovi, smýkl se mnou o nějaký ten časový úsek dál, a já pojednou stojím na nějaké sociálce, tváří v tvář nepříjemně se tvářící úřednici.
   „Kolikrát vám to mám opakovat, že vy na nějakou podporu v nezaměstnanosti nárok nemáte!“
   „Ale vždyť jsem skutečně o práci přišel,“ snažím se oponovat.
   „Tak mi tedy přineste potvrzení o vašem ročním průměru?“
   „Ale jak, když holandský majitel hned po Czexitu zavřel fabriku a vrátil se domů?!“
   „Tak za ním jeďte a to potvrzení si vyžádejte!“
   „Paní,“ začínám rudnout vztekem, „zaprvé nemám pas, protože mi byl odebrán za nevhodné příspěvky na Facebooku, a za druhé, víte jaký je dnes kurs vůči Euru?  Se všemi svými úsporami bych se dostal leda tak do Drážďan, pokud by mě tam tedy Němci pustili.“ Německo totiž konečně začalo tvrdě bojovat proti ekonomickým migrantům, mezi které se dnes bohužel počítají i Češi.
   „Dobrá, dobrá,“ mumlá ta ženština a vypíše mi jakousi stvrzenku, která mě opravňuje pobírat aspoň nějaké to sociální minimum.
   „Vždyť to není ani na činži!“ snažím se protestovat, ale to jsem již hrubě odstrčen dalšími čekajícími, jejichž zástup se táhne až ke vchodovým dveřím budovy.
   Nebylo to ani na polovinu činže, neboť domácí opět nájem zdvojnásobil. Prý rostou náklady, ceny všeho prudce letí nahoru a on nás přece nebude živit, že jo? A jestli se mi to nelíbí, tak můžu jít! Třeba pod most, jestli tam je ještě nějaké volné místo.
   Proti této ultimativní logice se těžko protestuje, neboť když se daří, tak se daří…
   Proto také můj v zoufalství se nořící organismus silně zatoužil alespoň po lehkém alkoholickém pohlazení.
   „Pivo není,“ už od dveří mi smutně hlásí hostinský Pepa.
  „Jak je toto možné?“ nevěřícně kroutím hlavou. „To se přece v Čechách nemůže stát!“
   „Dneska je možný všechno. Velký pivovary byly v rukou zahraničních investorů, a ti si všechny moderní technologie odvezli. A malý pivovary zase bez dotací krachujou, takhle jsme dopadli. Ale mám rum,“ spiklenecky na mne mrkne. „opravdovej českej rum a žádnej Tuzemák, či tak.“
   „Tak nalejvej,“ dím odevzdaně.
   „Ale panák je za tři stovky.“
   „Cóóó!?“
   „No nediv se,“ vykrucuje se hospodský, „vždyť šlo nahoru úplně všechno.“
   „Přesto nalejvej,“ rezignuji. Jinde by to asi nebylo o moc lepší. A mít pár tisícovek nebo nic, čert to vem!
   Propil jsem všechno a domů šel úplně střízlivý.
   Cestou mě postupně přepadly tři gangy nezletilců, a když zjistily, že nic nemám, pouze mě symbolicky zmlátily. Ani jsem nevolal o pomoc, policajtů je stejně málo, protože vláda nemá peníze. Nemá peníze ani na opravy autobusů, tramvají a vlaků. Někde na venkově začali prý znovu pěstovat koně. Všichni jsme zchudli. Pouze oligarchové, kteří byli zvyklí balíkovat se z eurofondů, kradou nyní ze státního rozpočtu. Proto nejsou ani učitelé, lékaři, natož vědci. A kapacity, které jsme měli, se už dávno přesunuly do Unie. 
   Vidíte, že i ve snu se dá filozofovat, uvažovat. Někdy dokážete v tom sladkém poblouznění vymyslet i úplné hovadiny. Jeden pán o tom dokonce napsal knížku: O čem sním, když spím. Ten pán ale určitě nečekal, nebo nechtěl předpokládat, že po Czexitu od nás samozřejmě odejdou všichni zahraniční investoři a zbývající firmy se díky znovu zavedeným clům stanou nekonkurenceschopnými. Že se opět obnoví hranice se sousedními státy a my se staneme ostrůvkem nestability uprostřed bohaté EU. Že z Čechů budou Evropané druhé kategorie, z čehož vyplývá ztížená možnost zaměstnání v zahraničí, jakožto i jakéhokoliv studia. Ztratíme také výhody levného volání a dat i bezplatného lékařského ošetření v zemích EU. 
   Zůstal by nám však český rum a pomazánkové máslo.
   I když za daleko vyšší ceny.
   No, nekupte to!
   A nezapomeňme, že takto bezprizorní bychom se automaticky chtě nechtě přesunuli pod ochranná křídla ruského orla.
   Ale o tom všem jsem samozřejmě ve svém snu už neuvažoval. Já byl rád, že se zboulovaný potácím jakžtakž k domovu. Tam jsem však nedošel.
   Zastavila mne vojenská hlídka. Jeden důstojník a dva vojáci. Běžná to tehdy patrola, která se snažila vypomáhat bezzubé policii.
   „Váš občanský průkaz,“ vyštěkne na mne lampasák a já po kapsách hledám onu umělohmotnou kartičku. Když ji konečně nahmatám, on se do ní pátravě zahledí.
  „Víte, že patříte k ročníkům, které už neabsolvovaly tři roky povinné vojenské služby?“
   „Už tři roky?“ divím se.
   „Ano, tři roky. Jsme malý stát obklopený samými nepřáteli, a proto si musíme svou svobodu chránit i se zbraní v ruce. Je to přece nejčestnější vlastenecká povinnost každého muže!“
   „Asi jo,“ koktám, neboť nevím, kam ten důstojník míří. Televizi ani rádio nesleduji, protože mi odstřihli elektriku, a noviny jsou pro mne drahé. Tak co?
   „Takže se budete do čtyřiadvaceti hodin hlásit k odvodu na vojenské správě, nebo jinak vás zařadíme mezi dezertéry a jistě víte, že vojenský prokurátor soudí poněkud ostřeji.“
   To jsem nevěděl. Dokonce ani to, že už byl všelidovým referendem znovuzaveden trest smrti. Což obojí spolu asi setsakramentsky souviselo.
   Ono toho v tom světě po Czexitu setsakramentsky souviselo daleko víc. Až teď jsme poznali pravé zákulisí těch křivých pohledů a záhadných úsměvů našich bojovníků za svobodu. Těch, kteří i přes své doprdelevlezectví, byli pomalu a jistě nahrazováni úplně novými sekáči. Takovými, kteří se už nezakecají…
   Vojenský výcvik byl tvrdý, téměř likvidační. Na druhou stranu mě však zbavil starostí o nějakou bídnou podporu či nezaplacenou činži. Když jsme po přísaze konečně stáli vzorně vyrovnaní na dvoře kasáren, zastavil před námi velký černý automobil s neprůhlednými skly. Z něho vystoupil náš velitel a jakýsi ruský důstojník. Procházeli se našimi řadami a Rusák občas na někoho ukázal.
   „Co se to děje?“ zašeptám sousedovi.
   „Rusové k nám posílají své poradce, a za to si vybírají naše vojáky do jejich armády. Normální družba.“ 
   Jaká družba?! zatrnulo mi. Představa, že tři i více let strávím někde na Kamčatce, v Čečensku nebo nedej bůh třeba ve válkou zmítající se Sýrii vůbec nebyla lákavá.
   Ale to jsou již u mne a ruský důstojník mi zabodne ukazováček do prsou: „Ty!“
   Poznal jsem ho. Bezpečně jsem ho poznal. A to i bez toho zápachu vodky a cibule.
   Pane bože!!!
   Náš program, náš program, jenom náš program, doléhá ke mně odněkud zdaleka. Program se však blíží a blíží a já konečně otvírám oči. Jaromír Soukup právě hovoří ve svém Duelu s Tomiem Okamurou o jasně definovaném programu SPD.
   Hovoří o mém zlém snu.