Polské potraviny versus Agrofert
24. 2. 2019
Vy, kteří si ještě dobře pamatujete tzv. Sladká devadesátá, mi zajisté dáte za pravdu, že ten náš svět vypadal trošíčku jinak. Komunisti byli opravdu takhle malinký, a kdo chtěl být cool, tak ten musel za každou cenu podnikat. Frajeři ve fialových sakách, zápaďácky se tvářící bývalí bolševičtí soudruzi ředitelé, naprostá svoboda slova, žádný gender ani korektní pojetí nepravdivé skutečnosti.
Samozřejmě, že stovky šíbrů nespalo. Zvláště těch, kteří organizováni v dřívějším lidumilném spolku StB byli ochotni pro prachy a kariéru udělat (spáchat) cokoliv.
O tom jednom, který došel k bohatství způsobem záhadným, mlhou zahaleným, a proto prostému oku neprůhledným bude pojednávat i tento článek. Ne o něm, leč o jeho způsobu kurvení gastronomické tradice našeho, prý geneticky předurčeného národa.
V těch „devadesátkách“, letech bláhového opojení, vznikalo mnoho malých obchůdků, hospůdek i uzenářských firem. Něco bylo vráceno v restituci, něco si za nekřesťanské peníze kupovali nedočkaví nadšenci v malé privatizaci. A v těch nových obchůdcích, hospůdkách či kavárničkách na vás dýchlo něco úplně jiného, duch pohody, přátelství a tolerance. Zrovna tak i mistři uzenářští či pekařští, kteří se navraceli do provozoven svých dědů, dokázali vytvářet lahůdky a laskominy chutí nebývalých.
Však výše zmínění šíbři za pár korun, za protislužbu či jenom za příslib loajality získávali do svých rukou masokombináty, velkopekárny i obchodní řetězce, které pomalu a jistě tyto malé podnikatele likvidovaly. (Čest a sláva přetrvávajícím výjimkám.) V druhé vlně privatizace jste totiž jako členové určitého s.r.o. mohli i za nepatrnou částku mít třeba ČKD nebo Poldovku – pokud jste ovšem byli ti vyvolení. Proto tu máme opět otráveně se tvářící prodavačky, nepoctivé číšníky a okrádající personál. Nedivme se, jejich vztah k práci se vrátil do socialistických kolejí. A proč ne, když se bývalý soudruh ředitel stal plnohodnotným kapitalistou nejtvrdšího zrna, mzdy nízké a motivace žádná. Sliby o soukromém vlastnictví, kdy majitel bude přetékat slušností, poctivostí a kvalitními službami vzaly většinou za své, zrovna tak jako vidina německých platů pro ostatní populaci.
I když jak pro koho.
I my už máme své miliardáře, své bohaté, bohatší a ty úplně nejbohatší.
A představte si, že oni chtějí být ještě a ještě bohatší. Zvláště ten jeden! Chalan taký. Proto zkupoval, co se dalo. Počínaje chemií přes potravinářství až k nejčtenějším novinám a časopisům. (viz.adresa na konci článku). Tak trochu mi připomínal hrdinu jedné Wolkerovy povídky. O milionáři, který ukradl slunce!
A ždímal a ždímá. Také co se dá. Dotace, zaměstnance, ale hlavně kvalitu potravin. Takové Kostelecké uzeniny by mohly vyprávět. Jen pár příkladů:
1) Kostelecká šunka a kostelecká vysočina byly vyhodnoceny kontrolory Státní zemědělské a potravinářské inspekce jako falšované uzeniny.
2) V selském salámu Krahulík bylo shledáno málo masa.
3) Řetězec Glóbus ukončil prodej špekáčků od firmy Krahulík, neboť měly nejméně masa mezi všemi špekáčky a jsou navíc uměle obarveny barvou z chemicky vylouhovaných broučků.
4) Test na kuřecí prsa Vodňanské kuře zjistil ve třech balíčcích z pěti salmonelu.
5) Makro stáhlo prodej gothajského salámu firmy Krahulík, neboť obsahoval málo masa.
Je to dost na jednoho majitele, který se marně nyní schovává za jakési svěřenecké fondy. Někteří naštvaní spotřebitelé používají ve snaze vyhnout se těmto mnohdy zdravotně závadným potravinám mobilní aplikaci Bez Andreje, která vám podle čárového kódu bezpečně zjistí, které potraviny patří pod Agrofert.
Ale…
Víte, co kupujete u řezníka? Co jíte v restauracích, při závodním stravování? A co jedí vaše děti ve školních jídelnách? A hlavně co by jedly, kdyby ty jejich obědy byly zdarma?
Stav českého potravinářství je naprosto katastrofální. Selhávají všechny kontrolní úřady, včetně ministerstev. A přitom Babiš není jediným travičem. Na následujících stránkách se o tom můžete přesvědčit:
A do toho nás ještě ke všemu chtějí otrávit a možná i vyhubit ti Poláci. Prodávají všechno špatné, zkažené, nekontrolované. Ještě že proti nim s rytířskou odvahou jemu vlastní vystoupil v roce 2013 v televizní debatě zarputilý obhájce kvality potravin, výše zmíněný Andrej Babiš, který na nabídku klobásy od polského řezníka prohlásil: „Já ty vaše sračky nejím!“
Předpokládám, že nejí ani sračky ze svých firem.
Nechci dělat obhájce polským farmářům, ale trochu objektivity tu zaznít musí. Ano, maso z nemocných nebo uhynulých zvířat je věc eticky i psychologicky nepřijatelná, ale nebýt reportáže jednoho polského reportéra, tak bychom se vůbec nic nedověděli, neboť dle vyjádření Ondřeje Rychlíka z představenstva Komory veterinárních lékařů na mase se žádné zdravotní závady zjistit nedaly.
Kolik našich investigativních novinářů (mimo Saši Uhlové a německého redaktora Keny Versecka ) zdokumentovalo podobné podmínky v masokombinátech a drůbežárnách Agrofertu? A ke kolika čtenářům se tyto informace dostaly? V Blesku, Lidovkách a ani v Mladé frontě je určitě nenajdete! 
Další kauza: Posypová sůl v polských potravinách! Tenkrát byl mediální prostor zcela zaplněn informacemi o takto kontaminovaných uzeninách, rybích konzervách a výrobcích z pečiva. Dočetli jste se však někde, že v Česku je zcela běžné několik dní před sklizní polévat pšenici rakovinotvorným glyfosátem známým pod jménem Roundup? Tím se totiž pšenice stane v podstatě mrtvou, lépe vysušenou, a tudíž se i daleko lépe kombajnům sklízí. Samozřejmě že takto sklízená pšenice musí být logicky také kontaminována. Stopy glyfosátu se našly již nejen v pečivu, ale i v pivu, a dokonce i ve zmrzlině.
Pro uklidnění nejen pivařů bych podotknul, že ministerstvo zemědělství po dlouhém otálení zakázalo aplikaci tohoto přípravku na potravinářské plodiny. Můžeme si však být jisti, že Tomanovi lidé přísně dohlédnou i na lány obdělávané Agrofortem? I když… I když Babiš raději veškerou zemědělskou půdu zasviní tou svoji řepkou!
Ano, o tom se raději mediální debata nevede, zrovna jako o ládování antibiotik do selat a drůbeže. To raději znectíme polská vajíčka. Měla prostě smůlu, protože byla příliš levná. A přitom Státní veterinární správa v té době obdržela pouze šestnáct záznamů. Dvanáct u českých a čtyři u těch polských. Přesto bylo s velkou slávou vráceno Polsku 160 tisíc vajec s odůvodněním – že byly špatně označeny.
Komu to asi prospělo? Komu asi patří firma Česká vejce CZ? A kdo si tím pádem tenkrát mohutně zvedl ceny? Hádejte!
Ještě že máme tak neoblomného (možná i neúplatného) bojovníka za čistotu našich potravin, jenž v současné době vládne na samém vrcholu ministerstva zemědělství, Miroslava Tomana. Ten okamžitě po zjištění dodávek masa z nemocných zvířat zveřejnil seznam sta nebezpečných polských potravin (tzn. snad asi všech) a zároveň obvinil jednu pražskou restauraci, že ono maso prodávala za přemrštěnou cenu jako argentinské hovězí.
Tato zpráva se doposud nepotvrdila a pan ministr se doposud neomluvil. Proto raději ani nekomentoval dovoz polského hovězího masa se salmonelou, neboť ho přepravovala firma Animalco, patřící do potravinářského holdingu Agrofert.
Polské potraviny k nám dovážené jsou pravděpodobně méně kvalitnější než totéž zboží dodávané do Německa. Ale abychom mohli hlasitě vykřikovat urážky, pořádat kampaně, zameťme si nejdříve před vlastním prahem, protože naše potraviny jsou kolikrát opravdu jenom k tomu zbli…í. Logo Český výrobek už dávno nemusí znamenat značku kvality. Máme dost různých úřadů a institucí, které disponují nemalou armádou úředníků, schopných včas závady odhalit, nahlásit a trvat u SZPI na řádné pokutě. Nad kvalitou potravin bdí tyto instituce:
a) Krajské hygienické stanice
b) Státní zdravotní ústav
c) Státní rostlinolékařské správa (SKS)
d) Státní veterinární správa ČR (SVS ČR)
e) Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský
a hlavně f) Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI)
Nechť tyto úřady činí, co činit mají. Nejen směrem k polskému zboží, ale i německému i od jinud dováženému. Ale hlavně by neměly zavírat oči před megalomanským molochem jménem Agrofert, i když jejich na oko odstavený majitel bude vykřikovat, že jde o kampáň, o účelovku, a možná ze své diktátorské pozice odstraní i pár vedoucích pracovníků.
Však co jsme si zvolili, to si i snězme!
Já se teď chvíli zadívám na logo Kosteleckých uzenin, původních Kosteleckých uzenin, kde ten džentlmen ví, proč ten párek drží tak opatrně a co nejdále od těla. Tenkráte bylo totiž úplně normální, že z nakousnuté nožičky vystříkla horká a chutná šťáva, která kompletně prostupovala voňavé a lahodné masíčko. Počkám, až mi trochu ukápne slina, pak si povzdychnu, párkrát se zakousnu do obarvené umělohmotné uzeniny v jakémsi igelitovém návleku, načež ji znechuceně vyhodím do koše a z plných plic si zazpívám: Teď už máme, co jsme chtěli…
Ano, bylo líp!
