Že se svět poněkud zbláznil, pociťují dnes dokonce i naprosto apolitičtí poustevníci, bivakující v odlehlých koutech našich stále ještě krásných lesů. Dokonce i sociálními sítěmi motivovaní voliči, kteří si přece přáli jenom mír, prosperitu a vyšší důchody, se dnes už tak vítězoslavně neusmívají, a pro jistotu vytahují ze sklepa rezavé kanystry, by je co nejdříve naplnili stále dražším a dražším benzínem. Zrovna tak považují za vhodné napěchovat spíž až k prasknutí základními potravinami, jako jsou klobásky, pláty špeku či basy piva. 
   Nedivte se, vždyť vrcholící drama, které pomalu a jistě pohlcuje celou zeměkouli, režírují většinou zatrpklí, sobečtí, pouze do sebe zahledění starci, kteří by u nás možná neprošli ani psychotesty, jež musí povinně absolvovat každý profesionální řidič. 
   Psychotesty by možná neprošli, ale demokratické volby suverénně vyhráli. Tak co teď s tím, když oni si již obsazují rychlostí svištící vichřice všechna důležitá místa jak v soudním, tak v policejním, armádním i v mediálním resortu?
   Nejlépe se řídit Ústavou, která se nám snaží v případě, že selžou všechny ostatní demokratické instituce, nabídnout náhradní řešení. Ono řešení spočívá v opření se o mohutnou sílu, jež se nazývá občanská společnost. 
   Tato společnost má samozřejmě v různých státech i rozdílnou roli. Vezměme si například Rusko. Jestliže byste se totiž tam angažovali v něčem, co by třeba jen vzdáleně připomínalo nějaké občanské aktivity, musíte vždy dávat pozor při přecházení ulice. A samozřejmě se nedoporučuje doma posedávat na římse. Ale máme zbytečné starosti, neboť naprostá většina Rusů se těmito malichernostmi zabývat nehodlá. A také proč, když v čele státu stojí doživotní prezident, car přemoudrý a bohatýr udatný, který vede svou zemi směle a neochvějně buď k rozpadu, nebo do čínského područí. To v Americe je to jiná. Tamější Spojené státy jsou na občanském principu přímo postaveny. Jejich ústava všechny občany nejen zapojuje do dění věcí obecných, ale ona jim kvůli tomu dokonce povoluje nosit zbraň, aby mohli kdykoliv zasáhnout proti nepříteli vnějšímu či vnitřnímu.
   A jsme konečně u tolik diskutovaného, obhajovaného nebo odsuzovaného Druhého dodatku Ústavy Spojených států amerických, který byl přijat v roce 1791 jako součást Listiny práv. Text dodatku zní: Protože dobře organizovaná milice je nezbytná pro bezpečnost svobodného státu, právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být porušováno.
   Nejvyšší soud USA potvrdil, že 2. dodatek chrání individuální právo občanů vlastnit zbraň i pro zákonné účely, jako je sebeobrana, a to nezávisle na službě v organizované milici. Ale co nás bude asi nejvíce zajímat, je přímo povinnost občanů použít svou zbraň proti vlastní vládě, pokud by ta likvidovala demokracii či se i jinak jevila tyranská: občané tak mohou za použití zbraní svrhnout vládu, která by se stala tyranskou, omezovala základní práva lidu a kterou by nebylo možné odvolat běžným politickým procesem.
   Tak tady to tedy máme. Americký lid má v rukou dostatečně silné prostředky, aby se mohl vypořádat nejen s každým případným samozvancem, ale i prezidentem, který jsa utržen ze řetězu, pomalu a jistě strhává národ do propasti. 
   Slezte z toho lustru, Donalde! řekl by neohroženě František Koudelka, hrdina filmu  Jáchyme, hoď ho do stroje! Ale ono to tak jednoduché není. Vždyť ani my sami přesně nevíme, kde je hranice mezi obranou demokracie, revolucí a ozbrojeným pučem.
   Když 28. října 1918 alkoholik a anarchista Franta Sauer zbořil se svými kumpány na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, a tím odstartoval lidovou veselici – byla to revoluce?
   Zrovna tak se můžeme ptát, zda revoluce je ještě revolucí, pokud je sametová?
   A co únor 48? Šlo o vítězství pracujícího lidu či o ozbrojený převrat? Vždyť těch zbraní bylo v ulicích dost a dost. Ukradli je a rozdávali pouze komunisté. A to bez vědomí prezidenta i parlamentu. Navíc Rudá armáda ve všech okolních zemích si už na nás brousila zuby, kdyby to Gottwaldovi náhodou nevyšlo.
   A pokud bychom se vrátili do dob nedávných, měl by se už také někdo konečně zeptat pánů Ivo Ištvána a Roberta Šlachty na čí pokyn vůbec jednali? Kdo tahal za nitky v tom gangsterském, v hollywoodských filmech odkoukaném, přepadení Úřadu vlády. Brutální zadržení Jany Nagyové bylo provedeno tak drsným způsobem, že kdyby takhle divoce vrhlo ono komando rychlého nasazení na Radovana Krejčíře, žádný útěk by se mu absolutně nemohl podařit. Celá tato silně medializovaná akce se však později rozplynula vniveč, neboť soud nepotvrdil původně vytrubované údaje o zlatých cihlách a milionech dolarů. Vláda však padla, Zeman si sestavil svou. "Úřednickou", a to většinou ze Zemanovců, a do sněmovny se konečně dostal i Andrej Babiš! 
   Je tedy nad slunce jasnější, že za tímto pučem nestála nespokojenost občanstva, nýbrž nenažranost určitých politických struktur. To Američané možnost vlastnit zbraně v politickém boji již několikrát využili. Až čtyři prezidenty si dokázali odstřelit během jejich funkčních období. Bohužel pouze vždy takové, kterým pak stavěli nadšeně pomníky (Abraham Lincoln či John. F. Kennedy).
   I Václav Klaus, ještě coby prezident, se stal obětí atentátu, a proto by také rád měl nějaký ten pomník. Dne 28. září 2012 v Chrastavě na Liberecku se k němu nenápadně přiblížil šestadvacetiletý Pavel Vondrouš a z bezprostřední blízkosti na něj začal střílet. Václav Klaus se zachoval jako hrdina, a také proto přežil. Na pomník to však nestačí, protože Vondrouš střílel z airsoftové pistole pouze umělohmotné kuličky.
   Jsme hold opravdu malý národ a s Amerikou se v tomhle nemůžeme srovnávat, i když i nám dává naše Ústava v případě občanské společnosti dostatek nezpochybnitelných práv:
   Občanská společnost v České republice může v rámci Ústavy a zákonů zajít velmi daleko v ovlivňování veřejného dění, nesmí však narušit demokratické základy státu, lidská práva druhých nebo sklouznout k násilí. Její činnost je vymezena ústavním pořádkem, zejména Listinou základních práv a svobod. 
Občanská společnost má právo aktivně bránit své zájmy, participovat na politice a hlídat mocné. 
   Co tedy smíme a co nesmíme: Můžeme se sdružovat ve spolcích, hnutích či odborech, a to bez povolení státu. Můžeme pořádat pochody, demonstrace či shromáždění na veřejných místech, aniž bychom potřebovali povolení. Stačí pouze akci oznámit. Můžeme veřejně kritizovat vládu, navrhovat zákony, peticemi se obracet na orgány veřejné moci a ovlivňovat veřejné mínění.
A také můžeme využívat soudní cesty, včetně podávání ústavních stížností, pokud státní moc zasáhne do jejich základních práv. 
Samozřejmě si musíme dávat pozor, aby naše shromáždění nepodněcovalo k nenávisti, upírání práv jiných, násilí či hrubé neslušnosti. Nesmíme směřovat ani k rozvracení demokratických základů státu. Nesmíme samozřejmě ani uposlechnout moudré rady (jak jinak) exprezidenta Miloše Zemana, který na setkání s občany jižní Moravy doporučoval vše vyřešit s použitím kalašnikova.
  Ne, kalašnikov opravdu není řešení.
   A co my tedy s tím?  Právě od toho máme v Ústavě článek 9. kde se v určitých odstavcích praví:
    (čl. 9 odst. 2): Ústava ČR stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. To znamená, že ani ústavní většinou nelze legálně zrušit demokracii, základní práva nebo dělbu moci.
 (čl. 9 odst. 3): Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
   A jak se tedy můžeme bránit?
   Článek 23 Listiny základních práv a svobod: Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou.
   Toto vše má sice jen jeden, ale velmi podstatný háček: 
   Podmínky pro aktivaci článku 23: Toto právo je přípustné pouze tehdy, pokud je činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků znemožněno (např. v případě státního převratu, nefunkčnosti soudů a policie).
   Což by asi v praxi znamenalo, že kdyby nějaká naše vláda (ať současná či budoucí) začala likvidovat naše demokratické zřízení, posunovat naši zemi čím dál více do východních sfér, okrádat místní obyvatelstvo ve prospěch vlastního obohacení, omezovat či úplně zrušit svobodu projevu, stíhat své oponenty za oprávněnou kritiku neboli upevňovat fašistickými metodami veškerou svou moc, pak nemůžeme ani po vzoru jednoho invalidního důchodce přetáhnout premiéra francouzskou holí po kebuli.
   Toto opravdu učinit nesmíme, neboť ústavní orgány stále existují, i když pod diktátem vládní většiny. Máme stále nezávislé soudy i policii, byť na místa exponovaná se zvolna vracejí (nebo tam dokonce přetrvaly) osoby loajálně oddané vládnoucí klice. Noviny a časopisy jsou většinou v rukou vzájemně si vyhovujících oligarchů a veřejnoprávní media si zprivatizovalo Bratrstvo kočičí pracky, zahnízděné v Radě ČT.
   A nám tedy nezbývá než demonstrovat, demonstrovat a demonstrovat.
   250 000 lidí na Letné! A i kdyby jich bylo 300 000, milion, pro Miloše Zemana to tenkrát byli pouze řvoucí neandertálci a Babiš by vám stejně pouze zahutoril: Já nikdy neodstoupím. Nikdy. Nech si to všichni zapamatují. Nikdy!
   Pokud totiž někdo jednou ztratil čest, nemůže cítit ani stud. Takový člověk totiž neví, co to je svědomí. Proč by tedy odstupoval? A bude mu úplně šumafuk, i kdyby vyšla do ulic celá republika. Jeho by snad jedině rozhodilo, kdyby vstoupili do stávky všichni zaměstnanci Agrofertu. Což je samozřejmě scifi.
   Zajisté jste si již mnozí všimli, že se svět díky politice v úvodu zmíněných přestárlých vůdců (nebo spíš škůdců?) formuje do nových mocenských bloků, což se bude samozřejmě týkat i Evropy. Bohužel my bychom s právě prosazovanou politikou naší vlády zůstali opět někde za plotem.
   Já se samozřejmě velmi rád zúčastním dalších akcí Milionu chvilek, protože ten pocit stát uprostřed davu tak báječných lidí, naladěných na stejnou vlnu je prostě úchvatný, povzbuzující a energicky dobíjející. Ale pokud máme změnit směr pohybu naší země, pokud se nechceme stydět za její reprezentanty, musí vstoupit do ringu politici. Zvláště když nám toho z doby jejich vlády ještě dost dluží. 
   Je konečně zapotřebí otevřít lidem oči. Všem lidem. Je škoda, že rozhlasová stanice Svobodná Evropa sídlící v Praze vysílá do 23 zemí celého světa, ale našinec na pravdu doma kolikrát nenarazí. A přitom my potřebujeme v první řadě seriosní informace. Jen tak se dá zamezit tomu neustále sílícímu přívalu dezinformací denně se k nám valícího z Ruska. 
   Já vím, že se lépe politikaří v teple poslanecké sněmovny, ale už nyní je třeba zahájit kampaň, která povede od posledních vesniček až po krajská města. Ovšem k tomu potřebujeme jedince, kteří dokáží strhnout masy, získat si sympatie a doložit váhu vyřčených slov i svým charakterem.
   Takové osobnosti já bohužel zatím nikde nevidím, mimo té paní s francouzským jménem. (Zdravím, paní Evo!) Proto musí dostat opravdu šanci mladí a neokoukaní politici. Ti pak mohou počítat s plnou podporou občanské společnosti. A nemusí se při tom zase střílet umělohmotnými kuličkami či třískat Babiše berlí po hlavě.
   Pokud by ani tohle nevyšlo, pak by nám už nezbylo asi nic jiného než čekat na jistého Františka Koudelku, který by houpavým krokem kovboje vešel do Strakovky a mužným hlasem by zachrčel: Slezte z toho lustru, Andreji!