Uprchlické kvóty
Uprchlické kvóty
(Autor upozorňuje, že níže popisovaná vláda není vládou současnou, nýbrž koaličním uskupením let budoucích. Rovněž kvóty uprchlíků neodpovídají dnešním požadavkům EU, ale jejich pozdějšímu vylepšení.)
„Už je to tady,“ vtrhl předseda vlády do zasedačky, mávaje čerstvě vytisknutým štosem papírů.
„A co?“ je zvědavá ministryně školství. Aspoň ona, když u žáků je již tato prvobytná lidská vlastnost odsunuta do pozadí novou generací počítačových her.
„Co, co! Přece nová várka uprchlíků. Příští týden nám je sem dovezou.“ Poté se premiér jen tak zběžně do oněch úředních listů mrkne, aby se mohl vzápětí zeptat: „Kdo tu umí dobře anglicky?“
„Na mě se nedívej!“ ušklíbne se ministr sociálních věcí, jediný to člen KSČM, usmlouvaný při povolebních koaličních jednáních.
„Já to přelouskám,“ hrdě se hlásí ministr zahraničí a lišácky si zapne překládač Googlu. Chvíli funí, chvíli zírá do notebooku, občas si udělá nějakou poznámku, aby pak rezolutně prohlásil. „Dáme to samozřejmě ještě k překladu Jazykovému ústavu, ale dle mého zběžného nahlédnutí po nás chtějí přijmout, ubytovat a hlavně integrovat tři sta kanibalů z Nové Guayany – Papuy.
„Proboha!“ vykřikl ministr zemědělství, „co tady budou jíst?“ a vyděšeně se rozhlížel kolem, neboť jeho tukové hospodářství bylo díky evropským dodacím stále vyvinutější a vyvinutější.
„Co by,“ zahřměl ministr obrany, „to, co my všichni. Ráno Babišovo pečivo, k obědu Babišovo kuře a večer Babišovy uzeniny!“
„Ale to nejde!“ oponuje ministryně školství. „My musíme ctít jejich kulturu, jejich zvyky, a to včetně návyků stravovacích. A my je tudíž nemůžeme takto omezovat. Vždyť je to nekřesťanské, sobecké, ne hodno kulturního a vyspělého národa!“
„Tak se snad necháte sežrat vy, paní kolegyně?“ směje se šéf nově založeného rezortu – ministerstva sportu a tělovýchovy. A že ten má tah na branku…
„Proč já?“ brání se ministryně, „máme snad dostatek všech těch neziskových, charitativních a vůbec ušlechtilých organizací. A jsou tu také nadace!“
„Takže zítra bude k obědu skaut, pozítří jeptiška a potom třeba poslouží i invalida z domova důchodců. Ovšem s odmontovanými protézami?“ opět boduje ministr sportu.
„No tak,“ přerušuje zatím nekonstruktivní diskusi premiér. „Instrukce z Bruselu jsou jasné, a jestli nechceme, abychom byli největší evropští xenofobové a rasisté, musíme se s tím nějak popasovat.“
„Dáme to do daní,“ je se vším hned hotov ministr financí. „Vytvoříme novou kolonku, tzv. povinný naturální balíček, a každý občan starší osmnácti let odevzdá ročně jedno procento své váhy, ber kde ber. My už si to na financích ohlídáme.“
„No počkej, počkej!“ protestuje ministr zemědělství, jehož procento živé váhy by nebylo vůbec zanedbatelné. „My máme přece imunitu!“
„Řekl jsem, ber kde ber!“
„A proč si je nevezmou Němci?“ snaží se ještě zachránit situaci ministr zahraničí.
„Němci už nejsou vhodnou potravou pro tuto svéráznou komunitu,“ odpovídá ministryně zdravotnictví. „Tím, že musí živit několik milionů muslimů, pracují až dvanáct hodi denně a všichni jsou vyhublí na až kost. Možná na polévku, ale to už moc, a hlavně neparlamentně spekuluji.“
„Mrtvoly asi jíst nebudou, co?“ špitne ministr kultury.
„Ježíši, Jardo!“ chytá se za hlavu předseda vlády, „přestaň konečně kupovat do kin ty filmy o zombicích, protože z toho už fakt blbneš! A vůbec,“ začíná brunátnět, „to už neumíme vyřešit ani tak primitivní problém, jako je kus žvance pro tři sta prchajících nešťastníků?“
„A před čím oni vlastně prchají?“ ptá se ministr obrany. „Podle našich svodek se tam neválčí.“
„Co já vím,“ rozhodí rukama premiér, „asi už tam nemají co jíst. Asi už jim došli sousedé, nebo k nim přestaly jezdit návštěvy…“
„Promiňte, pane předsedo,“ vpluje do místnosti lepá referentka. „Teprve tady máte oficiální překlad toho dopisu.“
Premiér se dívá, čte, kroutí hlavou a poté vyčítavě pohlédne na ministra zahraničí: „Co jste to proboha překládal?“
Ministr se nejprve ošívá, leč jako správný diplomat má na vše alibi: „No nedivte se, co mi Ištvan zavřel osobní sekretářku, jsem jako bezruký. Nemám ten správný pracovní servis, a tudíž mi občas něco ujede.“
„Tak jak je to s těmi kanibaly doopravdy?“ naléhají ostatní členové koaliční vlády.
„Za prve,“ odpovídá předseda, „dopis není z Bruselu, ale přímo z Nové Guayany – Papuy. Navíc nepatří nám, ale prezidentské kanceláři. Je to totiž pozvání na oficiální státnickou návštěvu.“
„Prezidentskou?“
„Ano, prezidentskou,“ už se potutelně usmívá premiér.
Usmívají se i členové koaliční vlády.
Nakonec to vlastně nebyl tak špatný den…
