Zrůda

   V každém z nás dříme kousek té bestie,  jež se už po tisíciletí snaží osvobodit z podzemních labyrintů podsvětí a fanaticky  touží opět ovládnout všechny lidské osudy.  V každém z nás se občas uvolní smečka běsů a za hrozivého vytí počne korumpovat naši vratkou a váhající vůli.

   Mne tato nenadálá slabost ducha přepadla jednoho vlahého večera při procházce příjemně vonícím parkem. Ne, prohlásil jsem rozhodně. Ne, toto nemohu učinit, takovou zvrácenost, takovou zrůdnost…

   Vše marno. Jako by mě obestřely mdloby, okolí ponořeno do morfiové mlhy a tělo začalo fungovat jako naprogramovaný stroj.  Ty mnohokráte navyklé pohyby, napětí, stres a pak božská euforie…

   „Jménem zákona!“ slyším však za sebou řev policejního  megafonu a navíc mi nad hlavou prosviští i pár kulek. 

   „Lehněte si na zem a dejte ruce za záda!“ zní další příkaz rozzuřené hlídky, kterýžto raději okamžitě respektuji.

   Než mi nasadí želízka, ještě si do mne párkrát kopnou. „Ty úchyláku, zrůdo, hajzle jeden, tentokrát z toho s podmínkou nevyvázněš!“ a následuje pro změnu kop do brady. Ale to už z dálky slyším sirény přivolaných zásahových vozidel, z nichž jedno je speciální anton pro zvláště nebezpečné případy.

   Hrubé ruce hlídky mě postaví na nohy, nic nedbajíce toho, že mi z úst crčící  pramínek krve rubínově zbarvuje moji košili. Opovržlivě mě dotáhnou k dodávce a tam se mnou praští na špinavou podlahu. Ještě chvíle dohadů a již jedeme na služebnu, pravděpodobně. Být to za heydrichiády, vezou mě rovnou do Kobylis, snažím se zklidnit černým humorem, ale ve skrytu duše vím, že jsem v prdeli. V pořádný prdeli! 

   A to jsem si dával pozor, takový pozor. Vyhýbal jsem se všem inkriminovaným místům, přestal se stýkat se stejně problematickými jedinci, několik měsíců se i neúspěšně léčil, avšak nic z toho. Stačila jedna slabá chvilka, jedna nepředloženost, jedna nepozornost…

  Na okrsku mě dostrkali  dlouhou chodbou přímo k výslechu. Tvrdá židle,  mnohaluxový světlomet  se mi propaluje do obličeje a jako vhodný doplněk  této produkce mě vítá hlas vyšetřovatelův: „Ty dobytku, namouduši kdybysme nebyli v tom demogratickym zřízení, tak ti tu držku zlinýruju, že tě vlastní máma nepozná!  Ale,“ snaží se najít nějaké vstřícné řešení, „vždyť on tě vlastně ani nikdo bránit nebude. On tě nikdo zase tak moc ani litovat nebude, protože od takovýho zlotřilce se musej odvrátit i ty spolky, co bojujou za rovnoprávnost psů! Fando!“ zařve kamsi za sebe, „poď si tady s tím pánem tak trochu pohrát, trochu si popovídat!“

   „Jasně, náčelníku,“ se odkudsi vypotácela  téměř dokonale naimitovaná  kreatura gorily, utřela si mastnou držtku od chleba ze sádlem, a začala konat.

   Pěkně po našem, jak se říkalo - po bolševicku!

   Rány padaly zleva i zprava, seshora i pod bradu.

   Když na mne lili asi pátý kýbl vody, ležel jsem už na podlaze.

   „Kam teď s ním, šéfe?“ ptá se Fanda, když už i jeho ta profesionálně odvedená facha unavila.

  „Strčte ho na samotku!“ dí náčelník.

   „Ale tam už jednoho máme.“

   „No a co! Voni se tam snad nějak bratrsky porovnaj,  ne?“

   Odtáhli mě tedy za nohy do jakési zamřížované komory, kde si již hověl jeden zadržený. Vypadal spokojeně, právě dojídal z ešusu slušně vonící guláš a zapíjel ho přímo z lahve vychlazeným gambáčem.

   „Ahoj,“ oslovil mě familiérně, snaže se zjistit, co jsem tak hrozného provedl, že se už na první pohled jevím,  jako bych prošel v jatkách linkou na zpracování čerstvě poražených kusů. Když však zjistil, že neodpovídám, rozhodl se protrhnout ledy mlčenlivosti sám: „ Víš, já jsem velmi poeticky založená osobnost. Jsem zcela pohlcen láskou a lásce také vše obětuji. Teplé jaro, vonící příroda a láska, ach!“ trochu se zasnil. Ale vzápětí znovu pokračoval: „A víš,  jak v té harmonii krásy voní i nádherné dívčí tělo?  Čerstvě uškrcené dívčí tělo?“ znovu dlouze vzdychl a pravděpodobně se i vyžíval ve své znovuprobuzené erekci. „Oni tomu říkají vražda z vilnosti. Oni! Copak to ti primitivové mohou pochopit? Pochopit mne? Člověka láskou prorostlého? A co tedy ty?“ chce slyšet moje vyznání.

   Vyplivnu tedy pár vyražených zubů a zcela pohlcen vzrůstajícím studem se mu svěřím.

   Jeho reakce je zcela očekávaná. Nejprve strne, poté zbledne, načež vyzvrací do rohu samotky stále vonící gulášek, aby vzápětí vyskočil jako šílený, vrhl se ke dveřím, do nichž začne zoufale bušit. „Služba, služba!!! Otevřete, otevřete! Pomoc, nenechávejte mě tu s tím grázlem samotného! Pomóóóóc!“

   Jeho hysterické volání bylo vyslyšeno, klíče v zámku zarachotily a i ten nejzatvrzelejší policajt musel z jeho šokovaného výrazu poznat, že to myslí upřímně. Odvedli ho.

   A já zůstal ve svém zoufalství sám a nezbývalo mi nic jiného, než pouze čekat na svůj zasloužený konec. Ani modlit se za případné milosrdenství nemělo cenu, neboť i ten Bůh se ode mne pravděpodobně odvrátil.

   Snad pouze můj výkřik do ztracena bude mít někdy nějakého adresáta, který by měl všechny ostatní důrazně varovat, že žádný morální zákon se překračovat nesmí. Natož platná vyhláška!

   A já ji porušil.

   Zneuctil jsem práci tisíců našich nejlepších mozků, znehodnotil snad miliony těžce odschůzovaných  hodin, a tím zlikvidoval samotné základy civilizace.

   Kouřil jsem totiž na veřejném prostranství!