21. srpen 1969 - Brno
2. 3. 2013
Se vší skromností vám nabízím jednu kapitolu (18.) z mé knížky 1968 (Světlo v zasypaném tunelu), jež kdysi vyšla v jednom E-nakladatelství. Že tato firma následně zkrachovala, doufám není moje vina.I když jeden neví... Pro nenapravitelně romantické duše je ještě možnost vnořit se do závěru zlatých šedesátých na těchto stránkách http://www.fotohaha.cz/clanky/z-meho-archivu/1968.html
18. kapitola
21. srpna 1969.
Uplynul jeden dlouhý a nekonečný rok od hrdinného vstupu spřátelených armád, které tu skoncovaly opravdu se vším:
1) Zabránily vstupu jednotek NATO, které si na hranicích nedočkavě brousily zuby, aby tuto zuboženou a zdevastovanou zemi zabraly jako nový protektorát.
2) Bylo znemožněno obsazení bývalých Sudet německými revanšisty, kteří po celá léta ani oka nezamhouřili, jenom aby nepropásli svou historickou šanci znovu si zotročit současné české obyvatelstvo.
3) Zamezilo se vlivu kontrarevolučních živlů, které ve spojení se západními, hlavně americkými rozvědkami měly za úkol svrhnout socialismus a znovu zahnat pracující lid do prvorepublikové bídy.
4) Nedošlo k roztržce mezi pracujícími Československa a dělnictvem Sovětského svazu, který obětoval tolik životů pro osvobození naší země od fašismu.
5) Nebyla narušena plodná spolupráce mezi svazkem armád Varšavské smlouvy, jediném to paktu na této planetě, díky kterému ještě nedošlo k celosvětové jaderné katastrofě.
Dost!
To již nejsou slova pověstné Bílé knihy, takto hovoří již i naše oficiální sdělovací prostředky.
Bravo, Gustáve, bravo! Zajisté si svůj moskevský komisárek zasloužíš.
Nikde se již nepíše o miliardových škodách, které invaze zanechala na kontu našeho státního hospodářství. Nedočtete se o těch stovkách zabitých, zmrzačených a znásilněných životů. Nikdo se nezmiňuje o stále pokračujícím emigračním odlivu našich nejlepších lidí, kteří jak po odborné, tak i po morální stránce mohli patřit ke chloubě našich národů.
Co proti tomu byla Bílá hora?
Nebo Mnichov.
Či puč v osmačtyřicátém.
Samozřejmě že si také již nikdy nepřečtete kvalifikované úvahy našich předních politologů a sociologů, kteří právem předpovídají naprostou morální devastaci tohoto státu. Mnichovská infekce dostala další posilující virovou dávku, takže bezpáteřnost, sprostota a křupanství budou mít opět zelenou.
Kdo nekrade, okrádá rodinu!
Práce se stane nutným zlem a každé aspoň trochu vyčůrané individuum se zaštítí spoluprácí s StB, aby mohlo jako to podsvinče pod sebe hrabat a hrabat...
Teď již opravdu dost!
To snad není ani sen, postupně zvedám těžká víčka. Je sice 21. srpna, ale pro mne je to zase jeden blbej a zbytečnej den tady.
Tady!
Samozřejmě že ještě před tím si stačím uvědomit trapas včerejšího podvečera, byť jsem vnitřně na rozpacích, protože při vyslovení jména Klára nevím, co mi můj mozek promítá intenzivněji. Zda její okouzlující obličej, či to, co mi dala spatřit později.
Heneš!
To první mi bleskne hlavou.
Jdu ho uškrtit!
Ovšem že nespí v naší buňce. Nikdo ho totiž k sobě nechtěl. Ani my, ani kluci z provozu. A proto mu byla vyčleněna další prázdná místnost, kde se může ve chvílích osobního volna projevovat, jak chce.
Tam si může předstírat třeba i vrozenou homosexualitu.
Tam ano.
Takže půjdu uškrtit Heneše!
Jenže než se stačím převalit na správný bok, znovu usnu. Pak zase chvíle jasna, pane bože, co to dá práce posadit se, obout se, vstát, jít- a pak škrtit.
Kašlu na tebe, Heneši!
Třeba jsi mě zachránil od dalšího trapasu, od další duševní kolize, od dalšího zbabělého útěku od něčeho někam.
Čert tě vem!
A spím dál.
A proč by ne? Na rotách teď probíhají rozcvičky, potom osobní hygiena, rajóny, pak teprve snídaně, ranní rozkaz a nástup do zaměstnání. Což se nás, přebytečných a zatracených vojáků, už absolutně netýká.
Proto spím klidně dál.
A spal bych snad až do oběda (protože v té naší kompresorovně mě může v partiích karet zastoupit téměř každý), kdyby nejen mě, ale všechny válečné vysloužilce neprobudil Ivan, jehož planoucí oči prozrazovaly stále ještě neodumřelý záchvat vlastenectví: „Tohle si všichni dáme do klopy maskáčů,“ mává nám před očima cárem černého praporu, který ve své neutuchající aktivitě určitě odtrhl na půdě naší bývalé roty, kde byla kdesi v koutě tato fangle odstavena a připravena pro smuteční událost, kdy zemře nějaký ten ministr obrany, prezident, či generální tajemník.
Což se v té době bohužel jako z udělání nedělo.
„Zatímco vy se flákáte po všech putikách tohoto jinak zajímavého okresu,“ pokračuje Ivan, „já včera pečlivě poslouchal nejen Hlas Ameriky, ale i Svobodnou Evropu, a tam přesně citovali text letáku, jenž zaplavil den ze dne všechna naše města. Praví se v něm, mimo slov odsuzujících okupaci, aby dnes , právě dnes vyslovili občané veřejně nesouhlas s tímto všem mezinárodním úmluvám odporujícím aktem.“
Zhluboka se nadechne, zaloví v paměti a cituje dál: „Občanům se doporučuje, aby ve výročí dne potupné okupace naší země dali jednoznačně najevo odpor k tomuto hanebnému činu, což znamená naprosto bojkotovat kulturní, nákupní a restaurační zařízení, nevyužívat veřejnou dopravu a v rámci solidarity se označit černou stuhou, což je náš případ,“ a začal tupými nůžkami porcovat toto černé sukno na jakž takž úzké stužky.
Vezmeme si je samozřejmě všichni, ale ne každý si ji ihned umístí do klopy a ne každý si bere takto ozdobenou maskáčovou blůzu na sebe. Někdo jde tak, jiný jinak. Některým jedincům by nevadilo jít třeba v pyžamu. Je totiž něco po osmé, což je nejvhodnější doba dorazit na snídani. Mužstvo je již v zaměstnání, jídelna prázdná a solidarita kuchařů tak příkladná, že pro nás, pro pár k doživotí odsouzených záložáků schovává ty nejlepší vzorky dnešní menáže. A navíc od osmi otevírá i arma, kde se sice již alkohol oficiálně prodávat nesmí, ale do hrnku s kávou se vždycky nějaký ten rumík najde. A nebyli bychom první, tou dobou tam již postává u bachratých hrníčků vždycky dost těch mladých praporčíků a podporučíků, kteří se ani nesnaží zasvinit si nalitý destilát nějakým tím nezdravým kofeinem.
Takže se vyvalíme ven, ještě zíváme, protahujeme se, když tu nás zaujme dost impulsivně laděný rozhovor mezi majorem Vrabcem a nadporučíkem Brejlou. Tato debata se odehrává před vchodem naší bývalé roty, takže nejde neslyšet Vrabcův zvýšený hlas: „Tři lidi! Potřebuji nutně ještě tři lidi! Je to úkol nejvyšší politické priority, takže se nesnažte, soudruhu nadporučíku, o nějaké plané výmluvy!“
Brejla je z rozčílení brunátný, přešlapuje, točí se do kolečka, rozhazuje rukama, nejraději by se snad zavrtal do země: „Nemám, soudruhu majore, nemám ani vojáka. Všechno je v zaměstnání nebo ve službách. Zkuste to na provoze nebo ve štábu...“
„Ty už kvótu naplnili, ale vám vypadli tři lidé!“
„Dozorčí!“ zařve Brejla, a přikvačivší služba pohotově přináší knihu nemocných, kde je jasně psáno, že oni tři předem určení vojáci, jaká to smůla, museli dneska narychlo na ošetřovnu.
Co se děje? říkáme si pobaveně, leč toto zaváhání nám bylo osudné. Postávajícího hloučku vagabundů si major Vrabec chtě nechtě všimnout musel.
„A toto snad nejsou ještě vojáci?“ zařval vítězoslavně a dlouhými kroky se přesunul k nám. S neskrývaným odporem přehlédl naši ústroj, a tím mu nemohly uniknout ani naše tři černé pásky.
Já, Ivan, Laco.
Legendární strážní hlídka, která nedokázala před rokem ochránit naši vlast před invazí okupantů.
Slavná strážní hlídka, jež oživovala polomrtvého Feďu.
Tři mušketýři se zlomenými kordy, tři nesplněná přání.
Ten kalendář je opravdu neúprosný...
„Ale to jsou již záložáci,“ marně blekotá Brejla.
„Jsou to pořád vojáci pod přísahou!“ odbude ho Vrabec a já mám sto chutí se zeptat, ale pod kterou? zvláště když major stane přímo přede mnou.
„Co znamená ta černá páska?“ zeptá se úsečně.
„Mám smutek,“ aspoň odpovím drze.
„A kdo vám umřel?“
„Ideály.“
V majorově hlavě dojde na chvilku k malému zmatku, ale když následovně zjistí, že jeho se vlastně už žádné ideály netýkají, začne řvát. A pěkně. Po čepičovsku: „ Soudruhu vojíne, my jsme se po ideologické stránce střetli několikrát. Já toleroval vaše mládí a vaši politickou nezkušenost, ale teď. Ale teď! Teď se láme chleba!“
Trochu si zadupe a do mého ironicky laděného obličeje chrlí další normalizační fakta: „Já už mám dost toho vašeho filozofování! Zkrátka a dobře, všichni tři okamžitě oholit, řádně ustrojit a za půl hodiny na nástupišti. Jedete do akce. Do akce!“
„Do akej akcie?“ zeptá se dobromyslně Laco.
„Do Brna. Do Brna! Budete tam se zbraní v ruce bránit kontrarevolučním živlům v dalších provokacích, které stále ještě zabraňují naplnění normalizačních opatření naší strany.“
„Jak se zbraní?“ probudí se konečně i Ivan.
„Vyfasujete samozřejmě i samopaly a plné zásobníky ostrých nábojů.“
„Jakých ostrých?“ je již Ivan zcela v realitě.
„Ostrých nábojů, samozřejmě,“ ironicky se ušklíbne Vrabec. „Jak jinak chcete jít do akce?“
„Tak to ne!“ vybuchne Ivan. „Když jste nám je nedali před rokem, tak teď vám na ně seru!“
Vrabec se na chvíli odmlčí, snad zaražen tak prudkou reakcí, ale vzápětí exploduje i on: „Pořád jste ještě vojáci, a teď je pohotovost, mimořádná situace a za nesplnění rozkazu je prokurátor!“
Za kolik to vlastně máme?
Za neurčito.
Ale prokurátor je od roku výš.
Stojí nám ten blbec za to?
Stojí nám za to i naše ideály?
„My pojděm,“ vše rozřeší Laco a zároveň nás uklidňuje: „Veď to máme za pár a Rusáci sú stejně v Brně nie. Veď je to len taká prechádzka po mestě. A keď tam budem, móžeme aspoň obzerať baby.“
Dobre, Laco, dobre, se vztekem to odsouhlasíme, Vrabec ještě jedovatě dodá, že za půl hodiny jede autobus a potom něco, jako že nám v konečném posudku zakáže nadosmrti jakékoliv povyšování.
Což nám asi tak v té době vadilo.
Což nám nevadilo ani v budoucí éře tuhé normalizace.
A ani potom.
Prokletý ročník 1948...
Takže směr Brno!
V přistaveném autobuse již sedí hned za sedadlem řidiče vojín Heneš (prý aby nezvracel) a těší se, jak ho po několikaměsíčním vyšetřování ve vojenské nemocnici pustí do civilu.
Teď.
Když už je vlastně vojákem třetího ročníku.
Co mu přát?
Aby se domů dostal opravdu brzy a aspoň v takovém stavu jako před vojnou. O čemž se dá s úspěchem pochybovat. Teď si však stále musí hrát na blbce, pokud jím už není, ale na co si to hrajeme my? Smutně a zaraženě nastupující vojáci, jejichž jediným úkolem dnes je se zbraní v ruce zabránit řádění posledních, nepoučitelných skupin kontrarevolučních živlů, samozřejmě že cíleně řízených ze zahraničí.
Promiň, Johne Lennone, ale já to musel udělat, protože jsem chtěl domů.
Konečně už domů!
Autobus se rozjíždí, my, jediní supermazáci, sedíme vzadu, omladina před námi. Samozřejmě že nikomu není do řeči a já pouze mlčky sleduji za oknem ubíhající krajinu, krajinu na předem určené trase, kterou jsem i já mnohokráte jako řidič absolvoval.
Již jsem mohl být doma.
A co bych doma dělal dnes?
V Praze?
To, co většina ještě doufajících a věřících: šel pěšky do práce a potom na Václavské náměstí. Samozřejmě bych netušil, co mě tam bude čekat. Tak jako to nepředpokládal nikdo, kdo věřil tomu, že armáda našich bratrů je již stažena do lůna lesů či hranic jiných vojenských areálů, odkud nemůže zasahovat do naší tiché a nostalgické demonstrace za již padlé ideály, že nesmí rušit tenhle pohřební průvod za rakví, kde odpočívá naše vroucně milovaná a všemi oplakávaná demokracie.
Omyl!
Byl to omyl.
Kdo by tenkrát tušil, že se Češi postaví proti Čechům, Slováci proti Slovákům, otcové proti synům a bratři proti bratrům.
Kdy to tu bylo naposledy?
V bitvě u Lipan? Či po Bílé hoře? Nebo na hajlujícím Václavském náměstí, kde pražští pracující přísahali věrnost Reinhardu Heydrichovi.
Anebo na počátku padesátých let, kdy se třídní nepřítel rubal hlava nehlava?
Asi to máme historicky v sobě.
Já to tenkrát nemohl tušit, já nemohl předvídat, co se bude v té Praze dít.
Natož v poklidném moravském Brně.
Náš khaki autobus však mezitím vjel do brány brněnských kasáren, kde jsme opět zaregistrováni, zařazeni a přeřazeni do nejprve větších a posléze menších skupin, v nichž máme očekávat věcí příštích. Nejsme tu jenom my, z Náměště, je tu i kompletní zdejší posádka, jakož i kluci z celého brněnského okresu. Vojáci, kteří jsou nevědomky hnáni do něčeho, co ještě nezažili. Zaražené obličeje, čekající na každý náznak úlevy, na znamení, že je to všechno dneska jenom obyčejná lampasácká buzerace, jakési přiblblé cvičení, kdy nejde o nic jiného, než se bezproblémově zúčastnit této pro nás zbytečné frašky.
Vždyť Rusáci jsou již dávno zalezlí v lesích.
Ale nezapomeňte, malověrní, na staré české přísloví, kde se praví, že Gustáv nikdy nespí.
Již 10. července na poradě Hlavního štábu Lidových milicí nekompromisně pronesl, že stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici, nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.
A aby všechno opravdu klaplo podle předem nadiktovaného moskevského scénáře, vznikl na ministerstvu vnitra operační štáb, jenž měl řídit a koordinovat akce k zajištění klidu a pořádku v ČSSR v srpnových dnech. A do čela represivní mašinérie se postavil jeden z mužů Jara- Oldřich Černík.
A kdy se konečně projevíš i ty, Sašo?
Že už zítra nás nenapadlo ani ve zlém snu.
My jsme si raději vůbec žádné zlé sny nepřipouštěli.
Toho dne bylo opět slunečno, teplo, v upnuté uniformě dokonce vedro.
Máme to my, staré pažby, vůbec zapotřebí?
Ale na to se nás teď nikdo neptá. Jsme pouze použitelné kusy, které také po vzoru první, druhý přidělují hlídkám VB.
Mě přiřadili ke dvojici, již tvoří starší, prošedivělý podporučík a kluk snad jen o něco starší než já, stále aktivní a stále bdělý praporčík. Ještě že velí snad trochu rozumná vyšší šarže, která okamžitě odmítne aktivity svého kolegy, a nekompromisně prohlásí, že my se máme pohybovat pouze v postranních ulicích okolo náměstí Svobody.
„Škoda,“ povzdychne si ten mladý janek, protože správně tuší, že historie bude dnes procházet právě tímto náměstím. A on by byl tak rád u toho, tak rád by si zařval, praštil obuškem, případně i střelil. A jak by ne, vždyť ty odpudivé dlouhovlasé zjevy, co se tam pozvolna shromažďují, ti příživníci, ti si ani nic jiného nezaslouží. Neustále tam pošilhává, má svalové cukání a je vidět, že ho na uzdě drží jen autorita staršího kolegy.
Ten se mě zatím vyptává, odkud jsem a kdy že půjdu domů, a když mu vše po pravdě vylíčím, pouze vzdychne a upřímně se diví tomu, proč jsem dnes vůbec tady. A aby jeho povzdychnutí bylo ještě delší a ještě upřímnější, diví se i sám sobě, proč tu ve svém předdůchodovém věku také straší.
A tak pomalu obcházíme to zvolna se zaplňující náměstí Svobody, jednou, dvakrát, mnohokrát. Občas se někde zastavíme, podporučík poklábosí s někým známým, mně je dovoleno si i zapálit, a jdeme zase dál. Až jsme se dostali do Jakubské ulice, kde jsme narazili na skupinu břichatých tatíků, kteří zde v zájmu pracujících jednoho brněnského strojírenského podniku hájí v uniformách Lidových milicí všechny ty výdobytky našeho normalizačního vedení strany.
No, hájí.
Postávají u skříňové vétřiesky, která speciálně pro ně přivezla soudek piva a nějaké ty párečky a klobásky. A tak taťulové popíjejí, pojídají a nezávazně klábosí.
O politice?
Ani náhodou.
Všichni mají domky a zahrádky v okolí Brna, a tak se nemluví o ničem jiném než o opravách střech, okapů, případně studničních čerpadel a hlavně – o jídle.
Co o jídle. O žrádle.
Jak co vyudit, naložit, upéct, urožnit a pak – zfutrovat.
Mezi diskutujícími vyniká zvláště jeden dobromyslně vyhlížející tlouštík. Tonda, jak ho oslovil náš podporučík. Následuje bouřlivé přivítání a řeč se znovu stáčí nejen na zabíjačky, ale i na podzimní hony, které se kvapem blíží.
„To není nic pro mě,“ protestuje Tonda, „i když by mi to stranická organizace umožnila, ale já nezabím ani kuře, natož zajíca. Ale když mi to pak přinesó, tak já už si s tim poradím. A odkuď pak je tenhle vojáček?“ všimne si i mé maličkosti.
„Z Prahy,“ odpoví podporučík, čímž okamžitě zruší dobromyslný výraz tlouštíkova obličeje.
„Aha, Cajzl,“ objeví se mu v očích něco jako záblesk nenávisti, a tím jsem pro něj přestal existovat.
Ano, tenkrát měli na Moravě opravdu raději Slováky než nás, Pražáky. Ale proč?
. O tomhle všem přemýšlím, když se pomalou chůzí loudáme dál postranními ulicemi. Já přemýšlím, podporučík je znatelně zaražený, pouze praporčík neustále natahuje krk, oči má vysunuté jako periskopy, jenom aby mu neuniklo nic z toho, co se děje na náměstí Svobody.
„Měli bychom opravdu zakročit, soudruhu podporučíku,“ neúnavně hučí do našeho šéfa, který stále donekonečna zdůrazňuje, že my máme obcházet pouze určené ulice.
Jenže i do těch postranních ulic vstoupila historie.
A to zrovna, když jsme znovu dorazili do výše zmíněné Jakubské.
Tonda, který má tak rád jídlo a pití, a zvířata a i lidi, pojídá další páreček a dopíjí další pivečko. Již z dálky na nás mává (no, spíše na podporučíka) a ani zbla ho nezajímá, co se teď děje na náměstí Svobody. Proč by se měl také vzrušovat nějakým tím hemžením nezodpovědných vlasatých živlů, kteří se zrovna teď snaží pokládat květiny a svíčky k pasáži u banky, kde právě před rokem zahynuli lidé. Proč by si měl náš Toník kazit své pěstované zažívání nějakými výčitkami kvůli tomu, že uniformovaní příslušníci Bezpečnosti začali tyto symboly vzpomínek rozdupávat.
Ozývají se první nadávky, načež VB uzavírá celé náměstí a dav je následně vytlačován do Masarykovy ulice, směrem k nádraží ČSD.
Demonstranti jsou rozháněni, chytáni a surově biti.
Velká akce naší normalizované Bezpečnosti právě začíná.
Je přehrazena i ulice 9. května a dav uvězněný na náměstí Rudé armády (oh, jak příznačný název) se začne bránit proti granátům se slzným plynem jako ta Žižkova práčata – obyčejnými kameny.
Ty létají všude, dokonce i do naší Jakubské ulice. Tak dalece se obě soupeřící strany promíchaly. A ten jeden, docela malý žulový oblázek, sám nevědouc kam se vůbec řítí, trefil Tondovo pivo, jež rozlétnuvše se na stovky střepů, znehodnotilo i zbytek nedojedeného párku.
Tohle mu udělali.
Oni!
To si nikdy nikdo nedovolil. Ani jeho stará, ani jeho kámoši, a dokonce ani chlapi z fabriky.
Sáhnout Tondovi na žrádlo!
Takové zneuctění.
Brunátný milicionář ve vzteku vytáhne služební revolver a bez míření pošle pár kulek tam někam. Možná nad hlavy demonstrantů, možná také ne.
Nestřílí jenom on, to typické zaštěknutí zazní i z jiných koutů.
A pak ticho.
Hrobové ticho.
Náš aktivní praporčík se pojednou rozběhne do toho epicentra zděšení a snad pro dodání si důležitosti či odvahy i on střílí ze své pistole do vzduchu.
Blbec!
To nekonstatuji pouze já, ale sám podporučík, který se s výkřiky: „Vraťte se! Okamžitě se vraťte!!“ rozbíhá za ním.
I já tam jdu.
Zaražený kruh lidí se před námi rozestupuje a v jeho středu se nachází ona.
Snad osmnáctiletá černovlasá dívka. Leží tam bezmocně na boku, spíše na břiše a z hlavy jí teče krev.
Je mrtvá.
Zírám na ni s hrůzou, zrovna tak jako podporučík, a jenom praporčík se otáčí kolem dokola a jako šílenec míří svou pistolí na všechny strany.
Ale to už je tady esenbáků povíce, jeden v civilu, snad doktor, vedle té chudinky poklekne a několika zkušenými doteky potvrdí to, co my všichni okolo zřetelně víme.
„Návrat do kasáren. Okamžitě!“ štěkne náš podporučík, nic nedbaje protestů bojechtivého praporčického hajzla.
Ten rozkaz byl vyřčen v pravý čas, neboť prvotní šok se nyní u demonstrantů změnil v zuřivost. „Gestapo! Gestapo!“ zakřičelo nejprve pár hlasů, a poté to skandoval již celý dav.
„Gestapo! Gestapo!“
A k tomu všemu začaly létat i dlažební kostky.
„Padáme, padáme!“ pobízí nás ke spěchu podporučík, ale stejně nezabrání tomu, abych neutržil bolestivou ránu do ramene. A kostky létají dál. I láhve. Všechno, co bylo po ruce.
Prodíráme se zpátky k Jakubské, musím si rukama chránit hlavu a v tomto překotném útěku se ptám sám sebe: Proč?
Proč?
Proč kamenujete, kamarádi, zrovna mne? Mne, který vás vlastně chápe, který je s vámi a který být teď v civilu, bude ty kostky házet také.
Proč?
Další rána nějakým dosti tvrdým předmětem mě však konečně přesvědčí, na které straně barikády vůbec jsem.
Do hlavy mi samozřejmě nikdo nevidí, ale můj mundůr je jasnou vizitkou.
Pro ně jsem teď na straně nenáviděné moci.
Na straně nepřítele.
A mohl jsem si vybrat?
Mohly si vybrat ty miliony a miliony obyčejných kluků, které zákonnou vyhláškou odvedli do nějaké té války, posadili do tanků či nahnali do smradlavých zákopů?
A pak už nikoho nezajímalo, zdali se jedná o Hanse, Ivana nebo Johna.
Byls zkrátka uniformovaný nepřítel.
I proti své vůli.
Jako teď já.
Proviantní vétřieska již v Jakubské nestojí. Nejspíše popojela někam dál. Do většího bezpečí. Takže Tonda asi jí a pije jinde. A proč by ne? Vždyť dnes to má zadarmo. A že by mohl někoho zastřelit?
Hloupost!
On?
Vždyť by neublížil ani kuřeti, to vám všichni ve vsi dosvědčí. Takže o co se tu vlastně dohadujeme?
Ale to děvče nebylo ani kuřetem, ani králíkem, natož prasetem.
Bylo jenom člověkem, obyčejným člověkem, který se bohužel připletl v blbé době na blbé místo.
Tak o co vůbec jde, že, Tondo?
Dobrou chuť!
A nezadav se tou svoji dobrotou!
Podporučík oficiálně končí naši misi a odvádí mě směrem k brněnským kasárnám. Já jsem vlastně rád, ale praporčík protestuje, načež je uzemněn slovy, že jeho nepřiměřené jednání bude uvedeno v hlášení.
Jenže ten hajzl má už dneska v rukou všechny trumfy: „Vy,“ sykne směrem k podporučíkovi, „vy jste nám bránil aktivně postupovat proti kontrarevolučním živlům!“
„Jaké nám,“ vybuchnou i moje emoce. „Jaké nám, mě si vůbec neber do huby, ty idiote!“
„I tebe si budu pamatovat! Pražáku. Cajzle!“ zavrčí on a jistě si již v duchu stylizuje hlášení, které sepíše sám a které půjde do rukou těch jeho, těch nových.
„Nech ho být, synku,“ povzdechne si podporučík a při tom se dívá někam na střechy brněnských činžáků a možná ještě výš, do oblak, protože si uvědomuje, protože ví, že on do této kategorie bezskurpulentních a nemorálních mladých dravců již dávno nepatří. Je smířen s tím, že jeho svět také skončil a že teď ho budou ovládat pouze karieristické kurvy.
Jak dlouho?
V trapném mlčení jsme došli až k bráně kasáren.
„Chceš dovnitř, nebo se ještě někde soukromě projdeš?“ ptá se mě otcovsky podporučík, aniž by se snažil odhadnout mou současnou duševní situaci.
Soukromě se projít?
Dnes, 21. srpna?
V uniformě, se zbraní, s ostrými náboji? Promiň, strejdo, ale raději ne.
Projdu bránou, do cizích kasáren, mezi cizí lidi, mezi neznámé lampasáky, takže i služba u brány usoudí, že bude lépe, když mě zašijí do provizorní místnosti pro návštěvy.
A tak tam sedím u oprýskaného stolku, ruce na desce, oči upřené do minulých hodin. Jako u výslechu.
A kdo mě vyslýchá?
Mé svědomí.
„Jak ses mohl k něčemu takovému vůbec propůjčit?“
„Dostal jsem to rozkazem.“
„Rozkaz proti lidskosti jsi povinen odmítnout!“
„Možná v jiném státě a v jiné době.“
Ale to není omluva, zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné, a ty ses stal dobrovolně vykonavatelem zla.“
„A jak jsem tomu měl čelit?“
„Naprostým odmítnutím jít do akce.“
„To nešlo.“
„Proč?“
„Oni by mě předali prokurátorovi.“
„No a co?“
„Co, no a co? Minimálně rok Sabinova, betonové samopaly, absolutní buzerace.“
„No a co? Ta daň za svobodu a demokracii ti připadá velká?“
„Hodně velká.“
„Proč?“
„Já už chci konečně domů, pochop to ty moje blbý svědomí, já chci domů, domů...“
„Ty přízemní červíčku...“
A pak už nic.
Možná jsem chvíli spal, možná byl mimo, každopádně mě do reálu probudil až příchod Ivana a Laca.
Mých kamarádů se zlomenými kordy.
Ani oni nechtěli moc mluvit, i když v kritických okamžicích byl každý jinde. Jejich stručná sdělení jdou již mimo mne. Již toho asi víc neunesu. Další mrtví, tentokráte u Měnické brány, střelba na Zelném trhu, hořící auto Bezpečnosti u univerzitní knihovny, malá občanská válka.
Češi proti Čechům.
Moravané proti Moravanům.
My proti nám.
A to jsme tenkrát ještě neznali události z Prahy, kde už v poledne se na Václaváku shromáždilo 50- 100 000 lidí, kteří zazpívali hymnu s složili slavnostní přísahu Věrni zůstaneme. Poté proti nim zasáhla policie, které se podařilo vyklidit celé náměstí. Ostré potyčky se přesunuly do přilehlých i vzdálenějších ulic a čtvrtí, do Karlína, Vysočan a Vinohrad. K večeru se bojovalo především ve Starém a Novém Městě a v dolní části Vinohrad.
U Aerolinií Kotva byla zapálena přes celou ulici souvislá barikáda. Demonstranti se počali seskupovat na Švermově mostě i na náměstí Republiky, kde byl na ně vystřelován slzný plyn. Tylovo náměstí včetně přilehlých ulic bylo plně v moci demonstrantů, kteří tam měli dokonce vlastní pořádkovou službu, která řídila nejen dopravu, ale i stavbu barikád, jež byly vytvořeny z pěti vozů vykolejených tramvají.
Proto jsou zasahující policejní jednotky posíleny 88 tanky 17. tankového pluku, který jakž takž zajistí relativní klid.
A do toho všeho bezohledné bití všech okolo nacházejících se občanů, zatýkání, šikana.
A samozřejmě střelba.
I v Praze jsou tři mrtví, dvacet těžce a stovky lehce zraněných...
Není třeba Rusáka, když už máme Husáka!
A Sašu.
22. srpna schválil parlament tzv. pendrekový zákon, kde jsou tyto bratrovražedné akce absolutně legalizovány.
A kdo tento ústavní pamflet podepsal?
Kdo jiný než muži Jara: Alexandr Dubček, Ludvík Svoboda, Oldřich Černík.
Až tak se dá reformovat komunismus.
Ale to teď my, zneužité nástroje moci, zatím nevíme. Stydíme se podívat jeden druhému do očí a jenom čekáme na náš náměštský autobus, který by nás z tohoto pekla odvezl.
Když se to nakonec stane, cesta zpátky je tichá, někdo vzlyká a někomu by se chtělo i zvracet.
Třeba mně.
Kluci na dřevěném baráku se mě ptají, jaké to bylo, já však neodpovídám, beru si deky i polštář a jdu do vedlejší prázdné místnosti, kde se natáhnu na holý slamník a začnu bulet.
Poprvé na vojně brečím, ne, řvu jako dorota, protože už toho mám všeho dost. Chci už konečně domů. Chci spát na svém gauči, mít zpátky všechny kamarády a kamarádky. Jít si na pivo s kým chci, kdy chci a kam chci. Toužím si nabalit konečně už vážně nějakou krásnou holku, s kterou bych to dotáhl až do konce.
Slzy jako hrachy mi tečou po tváři a já jako malé dítě vzlykám nejen nad sebou, ale i nad tímto národem a nakonec nad celým tím naším zkurveným světem, který dokáže strpět taková bezpráví.
Vidím před sebou tu chudinku mrtvou holku, jejíž udivené oči jako by se ptaly: Proč, proč, proč?
A pak jsem usnul.
Byla to noc beze snů, beznadějně prázdná jako to všechno, co nám před rokem naši bratři přivezli.
