Přišli tak, jak bylo jejich zvykem. Ve tři hodiny ráno. Dusot nohou, bušení na dveře, které postupné přešlo ve vzteklé kopání. „Jménem zákona otevřete! Tady bytová policie!“

   Hodili jsme s manželkou na sebe nějaké to oblečení a doklopýtali k dunícím dveřím.

   „Jste pan Vonásek a paní Vonásková, v současné době vlastníci tohoto panelákového bytu 3 + kk?“

   „Ano,“ vykoktám a jen tak periferním viděním sleduji dovnitř mezitím vpadnuvší komando, které se jalo prohlížet vše, od rozražených skříní až po ztemnělé prostory pod postelemi. 

   „Jsou tu náčelníku opravdu sami,“ vzápětí podává hlášení jeden holohlavý orgán. 

   „V pořádku,“ odežene jej náčelník ležérním mávnutím ruky a pokračuje k nám: „Jak jistě víte, podle nové vládní vyhlášky máte při obývání svého bytu každý nárok na 20 metrů čtverečních. Do zbývajícího prostoru proto může bytová policie umístit další nájemníky. Děje se tak v zájmu uspokojení poptávky po levném bydlení, jakožto i v rámci urychleného přístupu k řešení otázky všeobecného práva na bydlení.“ 

   Poté vytasí jakési listiny, s kterými nám mává významně před očima. „Jelikož žijeme ve svobodné demokratické společnosti, máte samozřejmě právo výběru nájemníka. Můžeme vám tudíž přidělit :1) muslimského migranta,  2) občana romské národnosti,     3) bezdomovce.

Nemusím snad zdůrazňovat,“ významně si odkašle náčelník, „že k vašemu případnému rozhodnutí se váže povinnost ubytovat s příslušným nájemníkem i celou jeho rodinu, což je v případě bodu číslo jedna i dvě docela matematicky nepředvídatelné.“

   Stop!

   Snad většina z vás pochopila, že takhle by mohla začínat toliko nějaká ta antiutopistická povídka, popisující pokřivenou a totalitně ovládanou společnost. Mohlo by jít v krajním případě pouze o fikci z neskutečného, snad i paralelního světa a nikoli o politiku současné pražské radnice, potažmo jejího pirátského starosty. Přesto stovky a snad i tisíce návštěvníků sociálních sítí uvěřili bublině, kterou ale také trochu z neznalosti přiživil předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Proto zaplavila Facebook tato cedule s předsedou Pirátů Ivanem Bartošem, jemuž bylo vloženo do úst něco, co nikdy nepronesl. Avšak jsme v Česku, a prý co je psáno, je dáno. Důchodci lomili nešťastně rukama, obávaje se i o svá letní sídla a spekulanti začali přehřívat kalkulačky, aby si spočítali, jestli se jim ta jejich investice ještě bude vyplácet. Zraky naděje se upínaly k Pražskému hradu, kde sídlí ten, který uchránil naši zem nejen před milionem islámských násilníků, ale i před zdravým lidským rozumem.

   Ten však tyto dny mlčel, neb jeho vtipná a vždy trefná kritika se zrovna zaměřovala na nic netušící Vídeň.

   Samozřejmě že se vše vysvětlilo, věci byly uvedeny na pravou míru a movití lidé si zhluboka oddychli. Vždyť kdo by kontroloval elektroměry, šikanoval poté držitele bytů a zbavoval je jejich nezadatelných práv? Mohla by u nás či jinde na světě existovat takováto síla, která by tuto zhovadilost mohla provádět.

   Mohla.

   Dětství a mládí jsem prožíval ve Strašnicích, ve vilové zástavbě. Jako kluci jsme samozřejmě lezli do cizích zahrad, kde i kyselé hrušky nám chutnaly více než naše máslovky. Poznávali jsme široké okolí našeho bydliště, znali jsme všechny vily v ulici, kde každá měla nejen své jméno, ale i osud. A právě jeden z nich bych nyní rád připomněl.  Není to pohádka na dobrou noc, je to jenom obyčejný střípek tehdejšího života.  Tu vilu postavil, či lépe řečeno, nechal za poslední peníze postavit jeden pán, jehož jsme bohužel již nepoznali. Postavil ji pro sebe, pro svou milovanou snoubenku a jejich budoucí děti. Avšak člověk míní a Pánbůh mění, a tak se stalo, že jeho láska několik měsíců po svatbě zemřela. Tudíž ten člověk zůstal sám, zcela opuštěn v domě, který měl být zárukou jejich štěstí. Žil skromně, zcela v ústraní a veškerou energii nyní věnoval pouze své zahradě, kde pěstoval překrásné tulipány. Však čas oponou trhl a státostrana, jež chtěla co nejrychleji dovést jásající davy do komunistické rezervace, jala se též řešit otázku bydlení. Po svém, po bolševicku. Do této vily nastěhovala jednu proletářskou rodinu, která okamžitě zabrala celé přízemí. Hlavu rodiny, jež se rozhodně nevyhýbala alkoholu, jeho věčně rozječenou megeru a trojici rozjívených spratků, kteří jen se zavřením obou očí připouštěli jakýsi náznak podobnosti s jinými dětmi. „Pan domácí“ sice nesměl svým nájemníkům zvednout činži, jež byla stanovena na astronomických 150 Kč, ale byl povinen nechat opravovat či nechat nově pořídit veškeré zařízení bytu, a to od vany, klozetu přes kamna, plynový sporák či karmu. S momentálním personálním osazením to bylo hodně, ale hodně často. 

   Záhony holandských tulipánů se proměnily v udusanou měsíční krajinu a celodenní ryk a řev v akustickou kulisu této kdysi tak tiché vily.

   Ten pán se proto musel zachovat tak, jak se nakonec zachoval.

   Oběsil se…

   Až takhle šťastně se žilo v době budování socializmu.

   Ale proč si po třiceti letech nepřiznat, že i ten tak vzývaný kapitalizmus má svoje mouchy. Své problémy. A bydlení je opět jeden z nich. Zvláště bydlení v městech, v Praze speciálně. Říká se, že matematika nelže (na rozdíl od našich politiků), proto se pokusme pomocí jejích čísel celý tento problém pochopit, zanalyzovat, případně dojít k nějakému řešení.  Dovolil jsem si použít čísla z článku Martina Jaroše, zveřejněného ve Svobodném fóru.

1) V roce 1928 měla Praha 800 tisíc obyvatel. Dnes jich má 1,3 milionů. Každý rok totiž do Prahy přibývá nových 14 tisíc naplavenin. Do roku 2030 by tedy podle některých odhadů mělo do Prahy připutovat až 200 tisíc nových obyvatel. Nových Pražáků. Ne nadarmo se říká, že správný Pražák se narodil na Moravě. 

2) Hlad po nových bytech je však větší než samotný přírůstek obyvatelstva, neboť se přizpůsobujeme světovému trendu, že každý chce bydlet sám. Single. Už dnes je v průměru jeden byt na 1, 85 obyvatele. Zároveň roste počet vysokoškoláků, kdežto kapacity kolejí se nemění.

3) Aby se tito nově příchozí obyvatelé mohli ubytovat, bylo by třeba v Praze stavět 7500 bytů ročně. Vzhledem k manku let minulých bychom se měli shodnout na   10 000 ročně postavených bytů.

4) Jenže v Praze se již deset let staví 5200 bytů ročně. Paradoxně největší zaškrcení výstavby přišlo právě kolem roku 2014-15, kdy ekonomika šla nejvíc nahoru, lidi nejrychleji bohatli a banky nejochotněji půjčovaly na byty. Výsledek si dovedete představit – totální převis poptávky a akcelerace té katastrofy, které dnes čelíme. A budeme čelit. Cenovou apokalypsu pak ještě osolily zásahy státu. V roce 2007 byla DPH při stavbě bytů ještě jen 5 %. Od té doby se 4x zvedla (!) a nyní činí 15 procent (mluvím o tzv. sociálních, ne luxusních bytech!) Takže když si dnes třeba mladá rodina koupí byt za 7 milionů, tak z toho víc než 1 milión jde státu. Připadá vám to jako propagovaná podpora rodiny a bydlení? Mně moc ne.

5) Co tedy nabídku omezuje a tím zvyšuje ceny? Většina odborníků se shoduje na tom, že především rozbujelá byrokracie a katastrofálně dlouhé lhůty stavebních povolení. Pomalejší a děsivější schvalovací proces mají pouze země jako Kongo nebo Papua Nová Guinea. Ne nadarmo jsme v rychlosti schvalovacího řízení na 156. místě ze 190 zemí. Pokud si nyní zažádáte o schválení projektu na stavbu, budete čekat v průměru asi tak sedm let.

6) Hněv lidu však spíše směřuje na spekulanty, kteří skupují za jakoukoliv cenu nové byty, jež potom léta zejí prázdnotou. Radnice odhaduje počet prázdných bytů v nové zástavbě na 10 – 20%, což je při výstavbě 5200 bytů ročně 1400 bytů. I kdyby námi vymyšlená bytová policie jakýmikoliv drastickými metodami dokázala tyto byty na trh přihodit, s cenami by to ani nehnulo, protože nám bude stále ročně chybět 4800 bytů (10 000 – 5200 = 4800). Možno ještě namítnout, že poměrně dost bytů zde skupují Rusové. Jsme stále liberálně demokratická společnost a zakázat by jim to mohla pouze zvláštní vyhláška. Takový zákon kdysi platil i v Sudetech, kde se půda ani nemovitosti nesměly Němcům prodávat. Jenže tenkrát za pár marek vzal každý druhý Čecháček koupi na sebe a znovu se tam šprechtilo o sto šest. Jen pro zajímavost, Němci tenkrát coby cizinci nesměli, však v Karlových Varech si Rusové vybudovali úplně nové górodky. Takže zákaz a případné vyhoštění by snad platil pouze, kdybychom byli s Ruskem ve válečném stavu. V horkém válečném stavu! 

7)  Podívejme se tedy, jak řeší tyto problémy v cizině: Vancouver – zde se platí za prázdný byt roční daň ve výši 1% ceny bytu. (Což by u nás u 5 milionového bytu znamenalo 50 000 Kč ročně.) I tak zde klesl počet prázdných bytů pouze o 15%. To by Prahu vytrhlo maximálně na rok.      

  Paříž – za prázdný byt 60% z ročního nájmu. (Při 15000 Kč měsíčně =   roční daň 108 000 Kč.)  

 Vídeň – snad jediná metropole, která není v cenové krizi nemovitostí. Proč tomu tak je? Protože Vídeň už skoro 100 let úspěšně staví nájemní bydlení. Vídeň má 220 tisíc bytů přímo v obecním vlastnictví a podobný počet mají obecně prospěšné společnosti navázané na město. Výsledkem je, že 62 procent Vídeňanů bydlí v tzv. sociálních bytech s regulovaným nájemným – 7 EUR za m2, tedy asi 18 000 Kč za 100metrový byt! (Při přepočtu nezapomeňte na rakouské platy.)To je famózní úspěch, ale není to recept, který se dá rychle zkopírovat. Dohnat stoletý náskok Vídně bude sakra těžké. A vyžaduje to obrovské náklady. Ve 20. a 30. letech minulého století Vídeň vydávala až 30 procent svého ročního rozpočtu jen na nákup pozemků a stavbu domů. Chtěl bych být radikální, ale takové objemy Praha nezvládne. Pro srovnání: momentálně spravuje hlavní město asi 7 000 bytů, dalších 35 tisíc bytů je svěřeno městským částem. Kvůli fiskálním omezení nečekám, že se Praha vydá cestou Vídně s jejím městským bydlením (i když bych si to přál), spíše očekávám, že Praha bude konvergovat k modelu Mnichova. Tedy mimořádně drahé nemovitosti, střední třída vytlačená do vnějšího pásu, vlastnictví bytu v centru je čistý luxus, doživotní pobyt v nájmu jako standard pro většinu lidí.

8) Ač se to mnohým Pražanům zdá nepochopitelné, je opravdu načase začít intenzivněji stavět. Zrychlit schvalovací procesy i zlepšit vyjednávání z developery. Praha by od nich mohla také dostávat část bytů z každého nového projektu. Dále je třeba snížit vysokou DPH a doufat, že i pražská radnice bude mít snahu o co nejoptimálnější řešení.

   Přestávám vypisovat čísla z blogu Martina Jaroše, neboť by mne samotného zajímalo, jak se naši politici k tomuto problému postaví. Budou kopírovat zahraničí, či nad vším opět mávnou povzneseně rukou?  Nebo se vydají nějakou nevyšlapanou, originální cestou, tak typickou pro tuto republiku?

   Ze zamyšlení mě vyruší nehorázné bušení na dveře. Podíváme se s manželkou vylekaně na sebe, neboť i my žijeme sami ve 3 + kk.

   Že by…