Červenobílá - bojová síla!
Po středečním vítězství nad stále drze dotírající Plzní propukla v Edenu exploze nefalšované radosti. Hromový, přímo pekelný jásot doprovázený náležitě zbarvenou pyrotechnickou show zvěstoval celému světu, že pouze ve Vršovicích sídlí ti praví: Mistři! Mistři!
Šťastně se usmívající důchodci, do půl těla svlečení borci z Tribuny Sever, hulákající tatíci se svými ratolestmi v náručí i krásná mladá děvčata, jejichž šminky měly samozřejmě módní červenobílou barvu. Toť početná a tak různorodá rodina slávistická.
Je to opojný pocit být na straně vítěze, radovat se s ním, sdílet a prožívat jeho úspěchy, být pohlcen tou nepopsatelnou euforií neporazitelnosti. Pro toto symbiotické spojení neplatí žádná vžitá společenská pravidla. Překážkou není ani věk, ani pohlaví, a dokonce ani politické přesvědčení. Přestávají zde platit i jindy nepřekonatelné bariéry času.
Proto i prvorepublikový pan Načeradec v Mužích v ofssidu, byť občan vážený a ctěný, propukal při zápasech své Slavie stejným záchvatům nespoutané radosti, jež se projevovala téměř divošskou nutností z plna hrdla vyřvat ono rituální slovo: góóóól!
Pan Načeradec k tomu měl tehdy mnoho a mnoho příležitostí, neboť team SK Slavia patřil spolu s nenáviděnou AC Spartou nejen k bezkonkurenčně nejlepším mužstvům v Československu, ale svou nepopíratelnou roli si zahrál i na evropském poli. Kdyby v té době byla nynější Liga Mistrů, kdo ví, jestli by nějaký ten pohár teď nezdobil vitríny současného slávistického muzea. Ale i tak, Středoevropský pohár tam máme.
SK Slavia je nejen nejstarším fotbalovým klubem v zemích Koruny české (založení r. 1892), ale v létech 1932 – 1947 (při vší úctě ke Spartě) i nejúspěšnějším československým klubem. Vždyť i kostru našeho národního mužstva, které na mistrovství světa v Itálii dosáhlo na stříbrnou medaili, tvořilo osm slávistů v čele s legendárním Františkem Pláničkou. A to ještě nemohl hrát nejlepší střelec světa všech dob Pepi Bican. (518 ligových gólů – to neměl ani Pelé.)
Slavia byla radost, tak jako je teď.
Ale nebylo tomu tak vždy. A třeba zase nemusí. Proto se obracím na ty rozradostněné fanoušky, aby nezapomněly ani na tu část bojového pokřiku: Vždycky jsme s vámi – po výhře! – po prohře!
Poslední titul Slavia získala v sezóně 1946/ 47.
Nikdo v té době netušil, že na ten další bude čekat celých 49 roků.
V únoru 1948 si moc ukořistili bolševici, a tehdy také nikdo ani ve snu nepředpokládal, že je to na dalších 41 let. Že tady bude vládnout komunistická diktatura, která si v padesátých letech svou krutostí vůbec nezadala s nacistickým režimem. Diktát Moskvy vyžadoval převratné společenské změny, které mu zdejší nohsledi radostně plnili. To se samozřejmě týkalo i sportu, který měl být organizován dle sovětského vzoru. Žádné profesionální kluby, nýbrž ryzí amatéři, kteří reprezentovali jednotlivá odvětví socialistické ekonomiky. Nejen horníci museli mít své zastoupení ve fotbalové lize, ale i hutníci a samozřejmě vojáci. Trpěna byla jakž takž proletářská Sparta, byť přejmenovaná na Spartak Praha Sokolovo. Však Slavia, jež byla okamžitě onálepkována pověstí buržoazního klubu, snad i proto, že za ní kdysi nastupoval mladičký Edvard Beneš, měla být odsunuta do zapomnění. Nejprve musela povinně věnovat 7 hráčů ze základního kádru vznikajícímu armádnímu klubu ATK (později Dukla), nejlepší hráč Pepi Bican byl přeložen do Ostravy, klub byl přejmenován na Dynamo Praha, jeho tradiční sešívané dresy byly zakázány a navíc jim pravítělstvo zbouralo i po válce pracně obnovený stadion na Letné, by bylo dost místa na megalomanský pomník pro masového vraha Josifa Džugašviliho. Tím začal sportovní propad do fotbalového suterénu. Mužstvo bez vlastního stadionu, s nově dosazeným vedením, které mělo spíše likvidační úkoly, roku 1951 sestoupilo až do Pražského přeboru, který natruc vedení vyhrálo, jakož i následnou kvalifikaci a v roce 1953 se vrátilo znovu do soutěže nejvyšší. V tomto roce byl narychlo dostavěn i nový stadion v Edenu, vrátil se nakrátko Pepi Bican, kterého tehdejší ministr obrany Alexej Čepička také téhož roku označil za představitele buržoasních prvků, načež byl tento náš nejlepší útočník ze Slavie nekompromisně vyhozen a musel se živit jako kopáč. Tohoto roku také zemřeli Stalin a Gottwald, krvavý vrah a jeho stále častěji ožralý pohůnek.
Snad i proto se v roce 1956 aspoň vracíme znovu k sešívaným dresům, byť potupný název Dynamo Praha stále zůstává. Snad i proto následující sezóny mnoho štěstí nepřinášely. Spíše naopak. V roce 1960 se hrálo pouze o záchranu v první lize a rok na to ji coby poslední tým tabulky Dynamo opustilo úplně. Co naplat, že se následujícího roku vrátilo, když za rok opět sestupuje a nejenže nemůže být řeč o návratu, ale mužstvo se málem zřítilo ještě níže. Kdyby se tak stalo, oddíl by byl zrušen, nejstarší fotbalový klub střední Evropy sprostě vymazán z mapy a tehdy nový stadion v Edenu by připadl Bohemians. (Pardón, Spartaku Praha ČKD.)
Vždycky jsme s vámi – po výhře! – po prohře!
A tenkrát jsem se stal, coby základní školu opustivší dorostenec, skalním fandou i já. To nebyla žádná Barcelona, Chelsea nebo Inter, ale Jiskra Úpice, Baník Ratíškovice, Baník Hrdlovka či Spartak Čelákovice.
V té době být slávistou, znamenalo mít v srdci pokoru a hlavně naději. A lásku ke klubu. Ale všechno špatné může být i k něčemu dobré. Tehdy se totiž zrodil fenomén, z něhož těží dnešní příznivci dodnes. Snad proto jsou slávističtí fandové hodnoceni ve světě tak vysoko, snad proto je toto společenství tak své, tak neopakovatelné.
23. března 1964 se sešlo ve Slovanském domě přes tisíc lidí a založilo Sdružení přátel Slavie, jehož členy se stalo i mnoho osobností našeho kulturního života (Martin Růžek, Jan Pivec, Miloš Nesvadba, Jaroslav Vojta, Miroslav Ondříček, Rudolf Jelínek, Standa Procházka, Ladislav Mňačko, Luděk Munzar). Několik kulturních večerů přineslo slušný peníz, a tak mohl klub přece jenom posílit (m.j. František Veselý, Josef Kadraba, Josef Píša, dědek Šindelář). S novou sestavou druhá liga ještě takovou jízdu nezažila, čemuž odpovídaly i návštěvy (Viktorie Žižkov 38 000 lidí, Plzeň – 42 000 diváků). Po tomto vítězství nad Plzní byla cesta do první ligy opět otevřená a legendární průvod nadšených fanoušků táhl z Edenu až na Václavské náměstí. A cesta slávy pokračovala i ligou první. Jako nováček jsme vůbec neměli respekt ze slavných jmen a všechno poráželi jako obtížné kuželky překážející v cestě za titulem. V derby se Spartou (2:2) jsme vyprodali Strahov a vytvořili tak dosud nepřekonaný rekord ligy. 50 105 nadšeně fandících diváků z obou táborů.
Však poslední krok bývá nejtěžší. V závěrečném zápase s Interem Bratislava nám stačila doma pouze remíza. Osud tomu ale tak nechtěl. Naprosto přísná desítka proti nám a na druhou stranu námi neproměněná. Prohráli jsme 0:1, mistrem se stala v sezóně stále třetí až čtvrtá Dukla a zklamaní fandové podpálili hlavní tribunu.
Tak skončila divoká jízda sezónou 1965/66.
Ještě jednu velkou a nesmazatelnou zásluhu vryl Odbor přátel do kroniky našeho klubu. Odbor za mohutné podpory fanoušků pokládal za prioritu návrat k legendárnímu názvu Slavia. Komunisty však ovládaný ČSTV tuto drzou žádost zamítl, jakožto i pokus o sloučení se školní tělovýchovnou jednotou Slavia Vršovice. Jenže předseda Martin Růžek byl neoblomný, a tak jsme se mohli v roce 1964 opět honosit slavným jménem SLAVIA.
A byli jsme opět průkopníci, opět jsme byli první, protože až po nás se počaly navracet k původním názvům i kluby ostatní. Viktoria Žižkov, Bohemians, Sparta Praha.
Éru sedmdesátých a osmdesátých let lze kvalifikovat jako období střídavých úspěchů i neúspěchů, leč vždycky v rámci bezpečného středu tabulky. Do klubu vstupuje jako patronátní organizace IPS, což se projevuje kladně i na finančním zabezpečení klubu. Přesto teprve až jméno Boris Korbel znamená odraz k vysněným výšinám.
Boris Korbel byl naivní česko-americký milionář, který z probuzené národní hrdosti nad sametovou revolucí chtěl zanechat v tehdejší ekonomické džungli také svou stopu. Poté co byl odmítnut již obsazenou Spartou, obrátil se na Slavii. Zde uspěl a jeho 180 milionů bylo ihned proinvestováno. Výsledky nebyly znát okamžitě, neboť nový kádr draze koupených hráčů se teprve sžíval. Proto Korbel částečně zklamán, částečně vymanévrován z klubu odstoupil, takže ze zisku titulu v roce 1996 (opravdu uběhlo těch hrůzných 49 let) se radoval již nový vlastník, a to Kellnerův PPF. V tomto roce také Slavia nejen že došla až do semifinále poháru UEFA, ale její hráči tvořili i kádr stříbrného týmu na Euru 96. (Suchopárek, Bejbl, Poborský, Šmicer, Berger).
Jenom za prodej Poborského do Manchesteru United postavíme nový stadion, chvástali se bafuňáři. Neprodali jenom Poborského, ale v podstatě všechny reprezentanty, takže se nikdo nemohl divit, že skončili v kvalifikaci Ligy mistrů s ostudným skórem 0:6.
Nastala opět éra průměrnosti, kdy se střídali majitelé, kdy záhadně mizeli peníze a hráči hráli i několik měsíců zadarmo.
Stadion se samozřejmě nestavěl, proto Slavia hrála od roku 2001 na neútulném Strahově.
Ostatní snad již nemusím připomínat, neboť soudobé dějiny našeho klubu by měl znát každý.
Mistři ligy: 2007/08, 2008/09, 2016/17, 2018/19. 2019/20
Účast v Lize mistrů: 2007/08, 2019/20
Účast v poháru UEFA (Evropské lize): 2008/09, 2009/10, 2017/18. 2018/19
Vítězství v národním poháru: 2001/02, 2018/19, 2019/20
Jsme na tom v současné době relativně dobře. Relativně, protože jednou jsi dole, jednou nahoře, jak se kdysi linulo z prken Osvobozeného divadla, a také každý ví, že čím jsi výš, tím rychleji padáš dolů. Ne vždy, drazí přátelé, bude tak, jako dnes. Já příliš nevěřím čínským slibům ani manažerskému umění Jaroslava Tvrdíka. Ten podraz může přijít jako blesk z čistého nebe. Já jenom doufám, že si do té doby naše Slavia vytvoří dost velký prostor k samostatnému působení nejen na naší, ale i na evropské scéně. Také pevně věřím, že se nikdy nesníží k politické propagaci něčeho, v co sama nevěří. Odstrašujícím příkladem jí budiž Sparta, která coby majetek slovenského oligarchy Rezeně sehrála během slovenské volební kampaně manifestační utkání proti Slovanu Bratislava v dresech mečiarovského HZDS.
Takovéto ponížení nikdy!
To bych raději znovu chodil na 2. ligu, ale na opravdovou Slavii, na naši Slavii!