Docela dobrá kafkárna
11. 1. 2019
Kdo by dnes neznal Franze Kafku? Jednoho z nejvýznačnějších spisovatelů 20. století. Jeho dílo dalece přesahuje i hranice naší republiky, a proto není divu, že davy natěšených turistů, kteří pocházejí z kulturnějších aglomerací, se zemí, kde se již nekalí ocel, neupřednostňují návštěvu Národního divadla, které národ sobě postavil za peníze nenáviděného císaře Františka Josefa, ani se nesnaží proniknout do zabarikádovaného Hradu, ale spěchají na Staré město, tam do těch míst určitých. Dlužno dodat, že za vlády bolševiků by marně hledaly jakékoliv muzeum, památník, sochu. Tento režim totiž Kafku tak trochu upozadňoval. Byl to přece jenom „Němec“ a sionista, a ten jeho styl byl tak dalece vzdálený nařízenému socialistickému realismu. Vždyť on tam, soudruzi, nikde neoslavuje štěstím ječící traktoristky ani nevzdává hold našim ochráncům štěstí a míru, neohroženým strážcům západního pomezí, pohraničním vrahům.
Však čas oponou trhl, a my Češi, vždy papežštější než papež, se rozhodli Kafkovo jméno posvětit nesmrtelností. Když už jsme se nestali Utopií, kterou nám předpovídal Frank Zappa, když se rozplynula i naše chiméra humanistické a politicky nepolitické společnosti a nestihli jsme se stát ani ekonomickým středoevropským tygrem, který, než stačil pořádně zařvat, byl svými tvůrci zcela oškubán a stažen z drahocenné kůže. A když nemohl vyjít ani ten poslední sen, poslední socdemácká naděje: vybudovat tu ideální sociální stát po vzoru Švédska, muselo se na to jít jinak.
Moudrý lid si proto zvolil novou vládu, která nekecá, ale maká, a která si chtě nechtě toho Kafku za vzor vzít musela. Ač to třeba neměla v plánu, rozprostřela jeho myšlenky po celé zemi. Pokřtila absurditou každý metr naší republiky, každou ulici, dálnici (speciálně D1), chodník, dům i jeho dvoreček. To všechno bylo inspirováno již prvním zvolením prezidenta Zemana, kdy naše společnost přijala atmosféru tehdejší doby za svou. Pojednou na nás znovu padl pocit izolovanosti a vyřazenosti, spojený s náznaky ponižování a šikany ze strany státních institucí.
To je samozřejmě velké plus pro naše zahraniční návštěvníky. Nejen kostely, muzea, krčmy a vykřičené domy, ale i pohlcení tehdejší sociální náladou, kdy je důvěra v bližního otřesena a národ se dělí na dvě nesmiřitelné skupiny. Jaká to skvělá exkurze do časů minulých! Do časů Franze Kafky. Vždyť takový stroj času vám nesestaví žádná cestovka a nenatočí žádný Hollywood.
Ano, opět je naše milovaná vlast něčím proslavena. A naše osvícená vládnoucí garnitura, která stále nekecá a stále maká, pro to dělá vše možné i nemožné. Ale pro ni to není vůbec žádný problém. Jde jí to od ruky, jako by k tomu byla zrozena. Vždyť posuďte:
1) Znáte nějakou zemi, kde by chudáci volili a zbožňovali mnohonásobného miliardáře?
2) Chrání někde na světě komunisté místo zotročeného proletariátu naopak jeho vykořisťovatele? Novodobé oligarchy?
3) Mohou jinde těsně spolupracovat s vrchním velitelem branné moci (který má ke všemu modrou knížku) lidé bez jakýchkoliv prověrek, když dneska chtějí výpis z trestního rejstříku i pro uklízečku na Hlavním nádraží? Může externí prezidentův poradce, bez nároku na plat (prý), řídit naši zahraniční politiku a zároveň si velkopansky k oslavě svých padesátin soukromě zabrat půlku Hradu?
4) Zrovna tak komunisté, dosáhnuvší v posledních volbách historicky nejhoršího výsledku, místo zalezení do nor kočírují současnou vládu.
5) Kde by si asi politické hnutí, vzniklé na základě bojů proti korupci a zlodějině, mohl dovolit založit ten největší zloděj a korupčník? A ještě k tomu i vyhrát volby!
6) A tenhle pán, říká si premiér, navíc rozhoduje i o dotacích, které vlastně živí jeho skoromonopolní chozjajstvo.
7) Nikdo neuvěří, že v této zemi Franze Kafky dokáže ministryně financí vykouzlit přebytek ve státním rozpočtu tím, že vykrade penzijní rezervu (22 miliard), na kterou si nikdo nedovolil sáhnout ani v době krize.
8) A také stavíme dálnice. Ty nuly se mi v kalkulačce pletou, ale je to asi úchvatných 7 cm denně.
9) A co náš pan prezident? Člověk, který se v obou volbách k vítězství prolhal, maje za zády nejen ruské peníze z heren a bordelů, ale i nejlepší ruské trolly, kteří si s naším národem hráli doslova maňáskové divadlo. A dav jim to zbaštil, provolávaje prezidentovi na venkovských zabíjačkách věčnou slávu. Myslíte, že by to jinde prošlo? Jako třeba i toto:
a) Má právo dřívější kavárenský povaleč svalovat veškeré problémy na jakousi imaginární pražskou kavárnu? Není trapné, když člověk, jenž svýma rukama v životě nic nevyrobil, se nyní bezostyšně dovolává úcty pracujícího lidu?
b) Co by asi jinde řekli lidé svému prezidentovi, který by zesměšňoval a ztrapňoval své tajné služby jenom za to, že ho upozorňují na vznikající nebezpečí ze strany východních velmocí, což dnes pozná i ten sedmiletý Pepíček, když se projde v neděli po Praze, po Varech a už i jinde. Jenže pan prezident po Praze nechodí, to je to…
c) Kde jinde si může prezident dovolit ignorovat rozhodnutí soudů, a to i těch nejvyšších, i když by se jednalo o pouhou omluvu? (Případ Peroutka a jiné.)
d) Jak dlouho by v jiné zemi vydržel ve funkci prezident, jenž by veřejně vychvaloval mocnosti nám nepřátelské, omlouval se jim za naši případnou nevstřícnost a jezdil na Dálný východ učit se, jak se stavějí koncentrační tábory a jak je ekonomicky výhodné obchodovat s orgány našich oponentů?
e) Ale uznejte, takhle kafkovsky by nedovedl ohýbat ústavu ani sám asijský mudrc Nasreddin. Nějaké termíny – nic. Nějaké ústavní zvyklosti – to je jenom pro idioty! Jmenování vlády – kdy chci a koho chci. (Zrovna tak soudců či lektorů.) Státní vyznamenání – loajálnost na prvním místě! atd atd.
Zkrátka je to u nás kafkárna, jak se sluší a patří. Možná na nás znovu působí ta atmosféra staré Prahy, ten smog, kdy se v něm někdy pohybujeme jako ve zlém snu, kdy se nám osud vysmívá a bezvýchodný konec se blíží. Tak to asi cítil i mladý Franzi, tak to vnímají i lační turisté a tak vykreslují tuto atmosféru i naše duše, všemožně podporované vládou, sněmovnou i Hradem.
Kafkova díla končí většinou tragicky, byť podbarvena svérázným černým humorem. Jsouce věrni této tradici, měli bychom se podle toho zachovat i my. Jak bylo již výše napsáno, národ je nyní nesmiřitelně rozdělen. Nechť si tedy kobliháři a ovarovci pověsí na krk cedule s nápisem: „Já jsem ten vůl, co jim dal hlas“, a jdou jásat do ulic, zatímco té skupině druhé nezbude už nic jiného, než si na krk pověsit místo cedule těžký balvan a za tichého mručení Motlitby pro Martu se vydat k břehům studené Vltavy…
A tím bude odkaz Franze Kafky absolutně dokonán.
