Jak si dinosauři zvolili prezidenta

   (velmi podivná bajka)

 

   Byla to pohoda žít tenkráte na Zemi. Všude příjemně teplo, žádné zimy a žádný mráz, pouze věčné léto, kdy vás mělká moře lákala svými prázdnými plážemi. Abych to upřesnil, tak ty pláže byly neobsazeny pouze bytostmi lidskými, bytostmi, které budou na svůj opičí zrod čekat ještě sedmdesát milionů let. Za to se to tu všude hemžilo všelikou dinosauří havětí, a to od malinkých mahakalů, microraptorů či nqwebasaurů, kteří se proplétali mezi nohami obrovských sauropodů (býložravců). A mezi ty pochodující hory masa občas zaskočil i nějaký dravý teropod (masožravec), aby si utrhl trochu té pozdní snídaně. 

   Tak si všichni ti dinosauři spokojeně žili. Celých 140 000 000 let, což musí i každá levná kalkulačka z vietnamského obchodu potvrdit, že je to 100 000 x déle, než co náš druh przní tuto kdysi téměř rekreačně laděnou planetu. Ano, žili si blaženě a šťastně, bez zákonů, bez ústavy, a dokonce i bez daní. Masožravci usilovně žrali býložravce, a ti takto občas zredukováni byli štěstím bez sebe, že se mohou znovu množit.     

   Jenže jak už to ve světě chodí, nic netrvá věčně. Stačí maličkost, jiný pohled na věc, vzbuzená závist. Nebo pokřivení jednoho charakteru…

   Jistý triceratops ze samotného středu Pangey se totiž jednoho dne přejedl jakýchsi přezrálých pravěkých plodů, které veskrze byly již prostoupeny alkoholem, načež se počal nejprve, motat, potácet a nakonec zkusil i zpívat. Bylo to však spíše bučení ožralého zvířete než sladký hlásek našeho Zlatého slavíka. Proto tedy žádný zájem okolí, žádné ovace, a náš pravěký alkoholik padl do tvrdého a divokého spánku, který však měl nedozírné následky na celý další osud dinosauří říše.

   Nášemu  triceratopovi se totiž v onom halucinogenním snu zjevila jeho vlastní velikost, jež by se snad i hvězd měla dotýkat. Pochopil svou jedinečnost, svou dějinnou úlohu, kdy má svatou povinnost stát se prezidentem všech dinosaurů. A tak probudiv se, slíbil sobě i nebi, že se tak musí stát. Že bude mluvčím dolních milionů, a poprvé v dějinách slíbí přinést, rovnost, volnost a bratrství mezi tu chátru nevzdělanou. A za tím účelem vznese mezi ně závist, rozdělí je na dva nesmiřitelné tábory, které pak plně ovládne. Samozřejmě to nazve vládou práva a pořádku, kde jako zamezí té do nebe volající potravinové nerovnosti, kdy jedni si lahodují na čerstvých játrech a druzí musí celý den chroupat tvrdé jehličí.

   A začal ihned:  Já vám dám, vy hajzlové, vykřikoval při sestavování sáhodlouhého seznamu těch, již mu komplikovali život, kteří  mu neodpustitelně ublížili, a pošlapali jeho citlivé ego. Kteří mu kdy stoupli na kuří oko, sežrali nejlepší trsy přesliček, či záludně a potají oplodnili jeho nejmilejší triceratopačku.

   Tak si usmyslel a tak se rozhodl uskutečnit. 

   První, co však musel náš triceratops (říkejme mu Trican) absolvovat, byla prezidentská kampaň. Proto cestoval po celé Pangei, navštěvoval mohutná stáda obrovitých sauropodů, kde jim barvitě líčil, jak zařídí, aby i oni si občas smlsli na svém kamarádovi a nebyli nuceni odevzdaně čekat, až jejich osud naplní nějaký dravec. Tupí a nevzdělaní obři pouze mlčky přikyvovali, však to jehličí chroupali dál. Ani masožraví dinosauři nebyli zrovna nadšení tím, že by měli občas bezmasé dny, kdy by si museli nacpávat tlamy tunami listí a jiného svinstva. Zvláště jeden klausosaurus se neustále zaštiťoval jakýmsi pochybným konzervatismem, kde prý všechno má být tak, jak je. A to až na věky! Také si na svou podporu založil dinosauří demokratickou stranu, s kterou nejprve zprivatizoval polovinu Pangey, ale když zjistil, že se ještě nevyvinuli takoví tvorové, kteří by na tu levárnu skočili, nechal všechno zpustnout.

   A to se hodilo do prezidentské kampaně i Tricanovi. Počal naříkat nad spálenou zemí a sliboval všechny demokraty navléknout do tepláků. Jenže kde vzít v druhohorách tepláky? A k tomu ještě na dinosaury? Proto všechno v tichosti utichlo a tajná dohoda mezi naším triceratopem a klausosaurem nenápadně rozdělila vliv na planetě.

   Ale do prezidentské kampaně to ještě něco chtělo. Něco, co by probudilo davy, vzkřísilo je z jejich tuposti a zapálilo v nich nadšení pro nového prezidenta. Aby byly pláže plné jásajících ještěrů, fanaticky natahujících krky ke svému spasiteli a řvoucí z plných tlam: Ať žije Trican, ať žije Trican!!!

   Navíc se ještě na poslední chvíli přihlásil druhý kandidát na tuto funkci, jakýsi stegosaurus, který stále mlel cosi o míru, lásce a porozumění. O takovýchhle blbostech, v druhohorách...

   Vše ale bylo vyřešeno jedním geniálním nápadem, vzniknuvším zase po jedné prozpívané noci.

   „Na druhé straně naší placaté planety je ještě jeden kontinent,“ hřímal na gigantických shromážděních Trican. „Ten kontinent se jmenuje Hollywood a v něm savci, ty ubohé lasičky, které tak rády naše milované děti zadupávají do země, tam vyrostli do rozměrů obrovských, majíce drápy jako stromy a zuby jako skály. Ty příšery se jmenují king-kongové a žerou úplně všechno. Nejraději však dinosaury.“

  „Oh, oh!“ ozývalo se z davu a mladší charonosauřice dokonce z úleku omdlévaly, načež jim pohotoví a flexibilní velociraptoři počali okusovat hýždě, nečekajíc až opravdu dorazí ti king-kongové. 

   Ale triceratops hřímá dál: „A tyto příšery, tito nemilosrdní vrahové, kteří již v tom svém Hollywoodu všechno živé sežrali, se nyní chystají k nám. Chtějí se přeplavit, zabrat nám naši zemi a žrát nás! A budou také znásilňovat, smilnit, zneuctí kloaky našich družek!!!“

   Teď již byl dav ve varu, a když Trican ještě zalhal, že onen jeho protikandidát, ten popletený stegosaurus již se savci podloudně nejen jednal, nýbrž je k nám i pozval, bylo vyhráno.

   „Jen já, jenom já vás před těmi zrůdami, těmi chlupatými obludami ochráním, i kdybych jim měl v invazi vlastním tělem zabránit!“ ještě vykřikl do bučícího, pištícího i jinak se projevujícího davu budoucí prezident Pangey, a kampaň byla úspěšně dokončena.

   I volby byly celkem formalitou. Volební zákon přece mluvil jasně: Dinosaurus hlasující pro triceratopa se k volbám dostavit nemusí a jeho hlas bude započítán. Ten, kdo by chtěl dát hlas stegosaurovi, se musí k volbám dostavit osobně a na volebním stromě zanechat po sobě rýhu drápem či jinou částí těla.

   Členem volební komise byl určen věčně hladový tyranosaurus rex, a tak není divu, že jediného dostavivšího se hlasujícího, samotného stegosaura, už nikdy nikdo neviděl.

   „A je to tu na několik milionů let jenom naše!“ oslavoval Trican své vítězství. „A ti ostatní ať teď pěkně drží hubu!“ prohlásil ke skupině odpůrců, která vlastně díky vhodnému volebnímu zákonu neexistovala. Přesto je vždycky dobré mít po ruce nějakou tu reptající dinosauří kavárnu, na kterou se všechny případné lumpárny svedou.

   Triceraptos sice vykřikoval: naše! ale v podstatě myslel moje. Moje, moje, moje chamtivě pomlaskával a začal si budovat svůj vlastní tým. Teď jako prezident přece nebude odpovídat na každou trapnou otázku nějakého sice neexistujícího, ale každopádně určitě debilního novináře. Proto si najal mladého caudipteryxe, jehož ustanovil svým mluvčím. Tento snaživý mladík, štěstím bez sebe, pustil se ihned do práce a začal ze sebe chrlit daleko větší hovadiny než jeho páníček.

   A tým poradců? Sám výkvět druhohor. Dva spinosaurové si tímto vybrali svůj žold za pomoc ve volební kampani. Zatímco jeden se tehdy soustředil na cílenou agitaci směrem k samotným dinosaurům, ten druhý zase zajišťoval logistickou podporu od jisté, zatím ještě nezmiňované hmyzí velmoci, sídlící na východních poloostrovech Pangey. A že to byli poradci pěkně vykutálení, poznal sám Trican hned několik týdnů po zvolení.

   „Nezapomeň,“ upozornili ho, „že ty jsi býložravec a my masožravci. Budeš skákat podle nás, jinak je tvá zářná budoucnost v našich žaludcích!“

   Nu, co dělat. Politická linie byla určena, tím i ony slibované změny stravování byly pro jistotu odsunuty na neurčito, i když jinak se život v Pangei rapidně měnil. Čím byli prezidentovi rádci tlustší a vypasenější, tím ubývalo Tricanových nepohodlných „přátel“. Draví teropodi museli nastoupit vojenskou službu, neb ochrana hranic před savci měla stále přednost. Zásobování čerstvou potravou bylo vyřešeno naprosto jednoduše, naprosto geniálně. Každý sauropod (býložravec) obdržel určitý symbol, a když přišla jeho chvíle, dobrovolně a s radostí napochodoval mezi věčně hladové vojáky.

   I tímto způsobem se dají vybírat daně. (Pouze inspirativní vsuvka pro současnou ministryni financí.)

   I když země vzkvétala a bylo stále líp, našlo se, jak už to bývá vždycky zvykem, pár nespokojených šťouralů, kteří se počali scházet na plážích a snažili se protestovat proti chování prezidenta. Že prý nedodržuje druhohorní zvyklosti, vytváří si vlastní zákony a ohýbá si evoluční vývoj dle svých potřeb.

   Triceratops se nejdříve rozzlobil, přímo rozzuřil a chtěl okamžitě poslat všechny demonstranty vojákům na hranice, ale byli to tentokráte oba rádcové, kteří ho před těmito unáhlenými kroky varovali. „Náš pane, náš masodárče, to by se nám mohlo v budoucnosti velmi vymstít. Protesty by pak rostly ještě více, a ty bys z těch křiklounů udělal pouze mučedníky a hrdiny!“

   „Co tedy mám dělat, rádcové moji?“

   Jeden spinosaurus si spokojeně promnul přední zakrnělé pazoury a řečí jízlivou začal promlouvat: „Znám já jednu zemi na straně východní, kde dnes již znamená včera a kde sami vládci, králové či královny, mají obyvatelstvo tak domestikované, že by byla škoda jejich zkušeností nevyužít a nejet se tam podívat, jak lze efektivně stabilizovat společnost.“ Samozřejmě již nedodal, že této výpravy využije pro své obchodní účely, neb hmyzáci pořád něco potřebují.

   „Ale,“ kroutí opancéřovanou hlavou Trican, „tam je přece hmyzí království a co dějiny dinosaurů pamatují, nikdy jsme ty bzučáky rádi neměli. A teď… Co tomu řeknou davy?“

   „Ať držej radši demokraticky hubu!“ uzavřel debatu druhý rádce a bylo rozhodnuto. Jede se! No, jede se. Na co asi tak chcete posadit desetitunového dinosaura? Na koně? Koně zaprvé ještě nebyli, a víte, jaký by to musel být kolos? Ani Žižkův oř na Vítkově by tomuto úkolu nedostál.

   A pěšmo? Přes celý kontinent? Trvalo by to měsíce, možná roky a kdo by pak bránil Pangeu před king-kongy? A nechat ty dinosauří kavárníky bez dozoru, to by také nebyl dobrý nápad.

   Byla tedy vypravena mohutná letka pterodaktylů, ověšena dary pro hmyzí vládce a zároveň pověřena poselstvím, jež obsahovalo poníženou prosbu, zdali by nám tak vyspělý a hrdinný národ nemohl poslat nějaké fundované poradce, kteří by dokázali pomoci při nutné převýchově dinosauřího národa.

   I stalo se.

   Pterodaktylí poslové byli ihned po přistání v říši hmyzu rituálním způsobem slavnostně sežráni, doslova obráni na kost, a za několik týdnů dorazilo do Pangey miliardové mračno všežeroucích půlmetrových kobylek. Okamžitě se orientovalo, a zatímco jedna část se jala konzumovat vřeštící dinosaury, ta druhá zlikvidovala veškerou flóru. Z Pangey se stala pustina, mrtvá země, poušť. Zbývající býložravci pochcípali hlady, a když došly i jejich mršiny, vzali za své i predátoři. 

   Posledními dinosaury byly díky vládním zásobám sám tricerotops i se svým věrným mluvčím. Držíce se v pevném obětí, prezident hořce zaplakal: „Kdo, kdo bude teď chránit tuto planetu před těmi opicemi, před těmi king-kongy, když my tak bídně zmíráme? A kdo mi vystrojí státní pohřeb, můj celoživotní cíl?“

   „Nebojte se, maestro,“ piští z posledních sil mluvčí, „mám takové tušení, takovou předtuchu, že si nás dějiny ještě někdy zavolají, že se, šéfe, opět sejdeme.“

   A tak i oni pošli žíznivi a hladovi smrtí zaslouženou, neboť bratříčkování se s říší hmyzu bylo jejich rase osudné.

   Jediní, kdo přežili, byli savci. Ty malé, chlupaté a rezavé potvůrky, které museli být většinu času zalezlé ve svých norách, doupatech či jiných zemských štěrbinách, kde měli vždy i náležité, po nocích natahané zásoby.

   A když se vše zklidnilo, když po hřmotných ještěrech nebylo ani vidu ani slechu, vystoupili hrdě na povrch a počali se bouřlivě vyvíjet. Pangea se roztrhala na nám známé kontinenty a ze savců se dle příkazů evoluce stávali opice, lidoopí a – lidé. Lidé, kteří postupně vynalezli oheň, luk, knihtisk, kulomet, demokracii a – přímou volbu prezidenta. 

   Prý planeta, jež zapomněla své dějiny, si je musí zopakovat.

   No, těbuh…