Stalo se to při Velkém třesku, kdy z Ničeho bylo pojednou Všechno. Již v té první miliontině vteřiny se mezi tu expandující energii hbitě přimíchaly i veškeré přírodní zákony.   Nevíme, kde se všechny vzaly, ale můžeme si být jisti, že ty zákeřné potvůrky čekaly rafinovaně ukryty v mimoprostoru, a jakmile zjistily, že někde vzniká nějaký Vesmír – šup do něj! A už si to tam formátovaly a přebudovávaly dle svého.

   Je tudíž logické, že přírodní zákony, které určují veškeré děje na naší Zemi, platí i na Proximě Centaury, v hvězdném systému Síria nebo dokonce i v Mlhovině Andromedy. I tam padá kámen dolů, voda je mokrá a všechny prvky se spořádaně řadí do tabulky dle pana Mendělejeva. I tam vznikly hvězdy z oblaků vodíků a následné planety z ostatního vesmírného odpadu. Je-li tudíž zákonitý i vývoj živé hmoty, můžeme předpokládat, že i jinde se kdysi vytvořily jakési chomáčky bílkovin, které chtě nechtě musely pokračovat ve svém sebezdokonalování, ve svém vývoji, v procesu zvaném evoluce. 

   Charles Darwin onu evoluci studoval, popsal a obhajoval. Dle něj evoluce zahrnuje tzv. výběr druhů, kdy přežívá vždy ta nejschopnější skupina živočichů. Proto se vše postupně proměňovalo, uzpůsobovalo a formovalo. Matka příroda dovolila té evoluci věnovat každému živému organismu pouze tři dárečky, tři pilíře, o které se mohl ve svém vývoji opřít. 

   V prvé řadě to byl pocit hladu, který nutil i nejmenšího tvorečka doplňovat potřebnou energii, a to jakýmkoliv způsobem. Když musíš, tak musíš – třeba i sežrat své vývojově ještě nesmělé kamarády. Druhý dar byla slast z aktu pohlavního styku, jež zajišťovala dobrovolný, přímo s nadšením plněný plán porodnosti. Tenkrát to šlo i bez mateřského příspěvku. A za třetí opatrnost, pud sebezáchovy a jako poučení pro příště - bolest za každé zranění. A vězte, že sotva tyto přírodní paragrafy vešly v platnost, začal se náš praoceán doslova vařit. Sexuální a kulinářské radovánky zasáhly svět, který se plánovitě řítil k vytvoření pouze jednoho inteligentního a vládnoucího druhu.

      Který to však měl být?

      Naši Zemi pojmenovaly ostatní vesmírné civilizace jako Strašná nebo Smolná. Proč? 

   Mnozí z vás jistě vědí, že naše Slunce společně s planetárním systémem obíhá okolo středu galaxie, okolo středu Mléčné dráhy. Její centrum tvoří obří černá díra, nazvaná Sagittarius A, jejíž hmotnost se rovná 4 milionům našich Sluncí. Ten jeden oběh, jeden galaktický rok, trvá 225 milionů let a v době, kdy se Slunce dostávalo k Sagittariu nejblíže, se vždy na zemském povrchu otevřely brány pekelné. Stará pohoří se propadávala kamsi do hlubin a nová byla vytlačována vzhůru. Explodovaly jícny všech vulkánů a proudy žhavé lávy zaplavovaly pevninu, kterou navíc křižovaly i stometrové vlny tsunami. To vše doprovázely silné bouře a nepřestávající otřesy půdy.

   Tato hrůznost neskončila za den, za měsíc, ne, tohle běsnění trvalo i miliony let. A když se vše zklidnilo, když se Země vymanila z této likvidační části Mléčné dráhy, ještě další desetitisíce let nevysvitlo Slunce, neb sopečný popel vržený až na oběžnou dráhu tomu stoprocentně zabránil. Naše planeta se pak i na milion let stala ledovou koulí, proti které je i současný Mars divokou a dovádivou džunglí.

   Vše staré, evolucí pracně vypiplané, zemřelo a z těch zbytečků života, ukrytých ve škvírách jeskyní, mořských tůních nebo hibernujících ve zmrzlé půdě, povstalo něco nového, něco lepšího, odolnějšího a silnějšího.

   Zatím klidně seďte a nikam nevolejte, protože nejblíže tomuto středu galaxie se dostaneme už za 12 milionů let.

   Život na planetě Zemi trvá asi tak 4 miliardy roků a pochází z jednoho, jediného druhu buňky (LUCA), která přežila všechny kataklyzmata a tragédie a její odkaz je dodnes přítomen v každém broučkovi, ptáčkovi, zvířeti, člověku, a dokonce i v politicích. Odlišné zárodky života buď nebyly stvořeny, nebo nepřežily. Nepřežily to ohromující množství katastrof, jež tuto planetu postihly. Nejde pouze o výše popsané periody galaktického roku, nýbrž i o pohromy jiné, způsobené výbuchem blízké novy, změnou magnetického pole Země, přitažením Měsíce, který dříve obíhal ve výšce pouze 10 000 km, nebo dopadem obřího meteoritu, což je případ dinosaurů. 

   Vědci mluví o tzv. Velké pětce. O pěti největších přírodních katastrofách našeho světa:

• Vymírání ordovik-silur před 440-450 miliony let

• Vymírání v pozdním devonu - před 360-375 miliony let

• Vymírání perm-trias - před 251 miliony let

• Vymírání trias-jura - před 205 miliony let

• Vymírání křída-paleogén - před 65,5 miliony let

     Zvláště vymírání perm-trias dosáhlo obludných rozměrů. Předpokládá se, že planetu zasáhlo radioaktivní záření poblíž vybuchlé novy. Hynou všechny pralesy kapradin, přesliček a plavuní, jakožto i celá generace nových tvorů jako labyrintodonů či pelisosaurů, nebo terapsidů, kteří vnitřní a vnější stavbou těla měli daleko blíže k savcům než jejich pozdější náhradní nástupci dinosauři. 

   Je značně zdecimován hmyz, který tenkrát dosahoval obřích rozměrů a byl znamenitě přizpůsoben tehdejším podmínkám nejen stavbou těla, ale i skvělou organizační strukturou. Obratlovci, kteří zrovna přecházeli na souš, se opět rychle vraceli do moří, neboť celý svět se stává jednou velikou pouští. 

   Uplyne dalších 185 milionů let, svět konečně ovládnou ukrutní dinosauři a osud si s naší Zemí opět ošklivě zahraje. Pošle do nynějšího Mexického zálivu Chicxulubský meteorit, aby ten kompletně vybil tu všude se hemžící, mrskající, skákající a řvoucí čeládku. Od několika tunových kolosů až po dinosaury velikosti kuřete.    

   Nesčetněkrát nemilosrdný osud zabránil evoluci, aby dokončila své dílo a stvořila tvora inteligentního a rozumného. Ale co když na jiných planetách, na těch kde také platí nám známé zákony, k takovým katastrofám nedocházelo? Kde se vše podařilo hned prvním nebo i druhým pokusem. Vždyť tvor inteligentní nemusí pocházet pouze ze savců, potažmo z opic. Možná nebýt Chicxxulubu  mohl být vývoj úplně jiný i na Zemi: před 3 miliony let člověk ještě neexistoval. Jeho budoucí předzvěstí byli až hominidé, v podstatě opice chodící více vzpřímeně. Asi tak před 50 000 let se konečně naučil používat oheň, před sto lety vynalezl parní stroj a v současnosti létá do kosmu. 

   Dinosauři měli na svůj vývoj, na svou inovaci přes 160 milionů let a nebýt onoho meteoritu, snad se i stali inteligentním druhem. Je bohužel všeobecně zažité, že to byla obrovitá, tupá zvířata s mozkem velikosti vlašského ořechu. Není to však již pravda, neboť těsně před svým nešťastným zánikem došlo jako naschvál k rychlému vývoji mozkové hmoty u drobných dravých dinosaurů, hlavně predátorů rodu troodon. Navíc tito dravci daleko více připomínají některými rysy kostry opice než tehdejší žijící drobní savci. Troodon již chodí naprosto vzpřímeně a také používá funkci vratiprstu, který lze otáčet do opozice vůči prstům ostatním. Kdyby, kdyby měl více času…                                                                            Kanadský paleontolog Dále Russel dokonce vytvořil takový model fiktivního dina sapiens, jenž je vystaven v Národním muzeu přírodních věd v Ottawě.                         

Teď se však vraťme na výše vzpomínanou dalekou planetu, nazvanou pro změnu Šťastná, kde mohl být vývoj druhů naprosto poklidný, nepřerušovaný, řekli bychom přirozený. Potom to ale znamená, že většina myslících tvorů z těchto preferovaných planet pochází nikoliv ze savců, ale z ještěrů. Savci tam možná ani neměli možnost vzniku, a když ano, jsou ty drobné potvůrky ničeny jako u nás myši nebo krtci. Tito inteligentní dino tudíž vyspěli díky nepřerušovanému vývoji daleko dříve než my a jsou také ve vědomostech a znalostech dále než my. Proto mají i létající talíře a létají se na ty nechtěné výtvory přírody, na ty zmutované bastardy, na nás s určitým odporem dívat. Vždyť takoví Šediváci jsou vlastně naprosté kopie dino sapiens.

   Ale pozor!!!

   Jen tak mimochodem mě napadlo: Co my víme, jak to tu před 65 miliony let vůbec vypadalo? Co když se onen dino sapiens skutečně stačil vyvinout i u nás. Třeba jenom na jednom kontinentu. Třeba na stále neprozkoumané Antarktidě. Když my jsme se dokázali za pár století stát vědecko-technickou civilizací, k čemu mohli dospět oni během jejich posledního milionu let, kdy již mohli tušit, jaká nebezpečenství jim budou hrozit? Sestrojení mezihvězdných arch a jejich následnou cestu k bezpečnějším domovům vyloučit také nemůžeme. 

   A teď si sem ve svých UFO talířích občas zaletí, zmonitorují to tady, zjistí životní podmínky a přes jejich dino realitky si tu již skupují ty nejatraktivnější parcely. A čekají.

   A čekají…

   Čekají na návrat domů!